Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr. Jaroslav Peprník , CSc. (* 1927)

Za komunismu se člověk stále něčeho bál

  • narozen 11. února 1927 v Ivančicích

  • v roce 1944 totálně nasazen v letecké továrně v Bučovicích

  • vystudoval kombinaci oboru angličtina a historie na Masarykově univerzitě v Brně

  • v letech 1950 až 1954 sloužil u PTP v Horní Suché a v Brně

  • od roku 1954 pracoval na katedře anglistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého

  • v období normalizace nesměl přednášet

  • sledován StB

  • autor řady učebnic a monografií

  • v roce 2019 bydlel v Olomouci

Přestože vždy zastával demokratické principy, což mu za komunistického režimu značně znepříjemňovalo soukromí i profesní život, a v letech 1950 až 1954 dokonce prošel pomocnými technickými prapory (PTP), stal se legendou ve svém oboru. Prof. PhDr. Jaroslav Peprník, Csc. je významným českým filologem, lingvistou, amerikanistou, autorem řady monografií a učebnic a do života nasměroval několik generací studentů.

 

V totálním nasazení

Jaroslav Peprník se narodil 11. února 1927 v Ivančicích jako jediné dítě rodičům Františkovi a Anně. Jeho otec ve městě vykonával advokátní praxi.

Nejstarší vzpomínka pamětníka se váže k roku 1928, kdy Ivančice navštívil první československý prezident T. G. Masaryk. Jaroslav byl zvídavým dítětem a prý již v sedmi letech náruživě četl noviny a zajímal se o dění ve světě. Silně tak prožíval agresivní politiku sousedního nacistického Německa. Československo na ohrožení státu reagovalo 23. září 1938 vyhlášením všeobecné mobilizace. Rodina pak měla v bytě ubytované československé důstojníky a jeden z nich spal přímo v Jaroslavově posteli. Jen o několik dní později ale tzv. mnichovská dohoda zpečetila osud našeho státu a Německo bez boje obsadilo pohraniční oblasti. Zatímco vedlejší Moravský Krumlov spadal do zabraného území, Ivančice se staly hraničním městem okleštěné Česko-Slovenské republiky. Rodiče s jedenáctiletým Jaroslavem se tehdy museli přestěhovat, protože dostali výpověď z pronajatého bytu, který pak sloužil pro evakuované úředníky z Moravského Krumlova.

Rodina Peprníkova ale zůstala v Ivančicích. Jaroslav tam také zažil druhou světovou válku. Studoval tehdy tamní gymnázium a v rámci pracovní povinnosti musel každé prázdniny nastoupit na práce buď na určeném hospodářství, nebo v cihelně. Během jednoho nedělního volna se 28. srpna 1944 rozhodl navštívit strýce v Lešanech poblíž Prostějova. Během cesty se ale zapletl do amerického bombardování vojenského letiště ve Stichovicích. Zatímco američtí piloti ničili zaparkovaná letadla, Jaroslav Peprník se ukrýval v blízkém příkopě a vzpomíná, že mu nad hlavou neustále svištěly kulky. Naštěstí ho ani jedna nezasáhla.

Krátce poté, po nástupu do posledního ročníku gymnázia, byl s celou třídou poslán do totálního nasazení do letecké továrny v Bučovicích (DEAG neboli Deutsch Edelmöbel), kde se vyráběly díly pro Messerschmitty Bf 109. Jaroslav byl tehdy o rok mladší než jeho spolužáci a na rozdíl od nich ještě nedosáhl plnoletosti. Díky tomu nechodil na noční směny a místo dvanáctihodinové měl desetihodinovou pracovní dobu.

Těsně před příchodem fronty pamětník odjel domů a do továrny se již nevrátil. Z okna tehdy 18. dubna 1945 dalekohledem sledoval blížící se Rudou armádu. Odraz světla v dalekohledu ale přilákal ostřelovače. Kulka naštěstí minula cíl a zaryla se jen do zdi. Během bojů o město se pak rodina ukrývala ve sklepě a po osvobození pak u nich nějaký čas bydleli tři sovětští vojáci.

 

V Anglii

Po osvobození dokončil Jaroslav Peprník gymnázium a vzhledem k talentu na cizí jazyky si podal přihlášku na Masarykovu univerzitu v Brně, obor angličtina a historie. Byl přijat a později ho díky vynikajícím studijním výsledkům vybrali do letní školy angličtiny na londýnské univerzitě. Jenže přišel únor 1948. Komunistická strana převzala moc ve státě a poměry se zcela změnily. Na filozofické fakultě vznikl akční výbor, který během první čistky vyloučil osm studentů. „Svolali schůzi do největší posluchárny a sdělili, že odteď vedou fakultu oni a žádali, abychom odhlasovali schválení. Ptali se, kdo je proti, načež se zvedl les rukou. Oni se pousmáli a řekli: ,Sovětský svaz dokázal vystřídat inteligenci. Úplně ji vyhladili a nahradili novou. My bychom to uměli lépe, my jsme dál než Sovětský svaz v sedmnáctém roce. Tak budeme ještě jednou hlasovat, kdo je proti.‘ Zvedlo se sedm rukou. Já mezi nimi nebyl a díky tomu jsem dokončil studia. Můj přítel Igor Huleja byl mezi těmi sedmi studenty. Vyloučili ho. Těch dalších šest jsem neznal,“ vzpomíná pamětník.

Jaroslav Peprník měl pak potíže se získáním potvrzení k cestě na Západ, ale do Anglie přeci jen v červnu 1948 odcestoval. Z tříměsíčního pobytu si přivezl krásné vzpomínky. Stopem procestoval Velkou Británii, získal spoustu přátel, zúčastnil se zahajovacího ceremoniálu na letní olympiádě v Londýně a viděl běžecký závod na pět kilometrů, v němž získal Emil Zátopek stříbrnou medaili.

 

Z vysoké školy rovnou do pomocných technických praporů

V roce 1950 Jaroslav Peprník úspěšně dokončil studium na Masarykově univerzitě. „Za tři dny po promocích jsem se ocitl ostříhaný dohola v kasárnách v Šumperku,“ vzpomíná pamětník na nástup na základní vojenskou službu. To ještě netušil, že bude přidělen do pomocných technických praporů (PTP), kam stát zařazoval „politicky nespolehlivé“ brance, kteří mu sloužili pro získání levné pracovní síly. Ze Šumperka byl převezen do Horní Suché, kde pak sloužil u pozemního personálu v šachtě Gottwald. Dodnes neví, proč ho zařadili do PTP, ale domnívá se, že důvodem se stal jeho pobyt v Anglii. „Každý, kdo byl na Západě, se stal podezřelým,“ dodává.

Do dolů ho neposlali jen kvůli brýlím, ale i práce na povrchu byla velice namáhavá a nebezpečná a všichni vojáci odpočítávali každý den a těšili se na propuštění. Jenže to nepřišlo ani po dvou letech služby. „Když bylo na obzoru propuštění, tak jsme se najednou dověděli, že služba bude prodloužena ještě o cvičení v délce jednoho měsíce. Řekli jsme si, že když jsme přežili dva roky, že měsíc také přežijeme. Jenže po uplynutí měsíce vyhlásili další prodloužení o měsíc. To už bylo zvlášť zoufalé, zvláště když po uplynutí dvou měsíců řekli, že zůstaneme na neurčito,“ vypráví Jaroslav.

Vojáci pak dostali na výběr, že buď zůstanou v šachtě, nebo mohou podepsat tříletý závazek do vojenského stavebnictví. „Já jsem si řekl, že je nutné se z šachty dostat, protože není zaručeno, že to tam bude jen na jeden rok a vojenské stavebnictví mělo tu výhodu, že už člověk mohl nosit civil,“ vzpomíná Jaroslav Peprník, který pak nastoupil do Moravostavu v Brně, kde stavěli bytovky pro důstojníky. Konečně po dvou letech, kdy smrt Stalina a Gottwalda pomohla k mírnému rozevření komunistickým režimem svíraných kleští, se Jaroslav vrátil na univerzitu. Díky profesorům Josefu Vachkovi a Ivanu Poldaufovi byl vyreklamován z vojenské služby a zaměstnán jako asistent na Palackého univerzitě v Olomouci.

 

Pod dohledem

Jaroslav Peprník pak pracoval na katedře anglistiky na Filozofické fakultě UP. Pro studenty vytvořil několikera skripta. Až v roce 1963 dostal povolení k opětovnému pobytu na letní škole angličtiny v Londýně. V roce 1969 získal jako jediný Čech Fulbrightovo stipendium a na půl roku odjel do Spojených států amerických. Rok poté, co do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. „Týden po mém odjezdu byly zrušeny všechny výjezdní doložky,“ dodává.

Krátce po jeho návratu do Československa schválilo plenární zasedání UV KSČ dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Kvůli demokratickým názorům Jaroslav Peprník nesměl přednášet. Mohl jen publikovat a vést cvičení z praktického jazyka. Jeho činnost také bedlivě sledovala Státní bezpečnost.

 

Svoboda je k nezaplacení

Pád komunistického režimu přijal Jaroslav Peprník s obrovskou úlevou. Účastnil se hned prvního mítinku na náměstí v Olomouci, na nějž 21. listopadu přišly stovky lidí se svíčkami v rukou. „Pamatuji si, že jsem si vzal dobré boty, abych mohl utíkat,“ dodává pamětník, který nevynechal ani následující demonstrace. Po dvaceti letech se pak Jaroslav Peprník vrátil k přednáškám a opět vedl semináře. „Za komunismu se člověk stále něčeho bál. Bál se, že přijde o práci, bál se, že v Olomouci zakážou filozofickou fakultu, bál se něco svobodně říct, takže svoboda je k nezaplacení,“ dodává na závěr prof. PhDr. Jaroslav Peprník, Csc.

 

https://www.zurnal.upol.cz/nc/en/news/clanek/profesor-jaroslav-peprnik-slavi-vyznamne-zivotni-jubileum/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)