Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Jan Peňáz (* 1951)

• narodil se 29. června 1951 ve Slavkovicích, dnešní části Nového Města na Moravě

• jeho rodiče komunistický režim v 50. letech označil za kulaky a donutil vstoupit do JZD

• středoškolská studia zakončil v roce 1970 ve Francii

• jako bohoslovce ho kontaktovala StB

• jako kněz zažíval náznaky, že by bylo dobré, aby vstoupil do Pacem in terris

• po sametové revoluci proslul zejména pořádáním pravidelných poutí

Rodiče byli kulaci, bál jsem se, že je zlikvidují

„Dodnes cítím tu emoci, se kterou z kůru znělo Otče náš, vyslyš nás, zachovej nám národ náš,“ vzpomíná s dojetím P. Jan Peňáz, katolický duchovní a známý poutník, na první nedělní mši po srpnových událostech osmašedesátého roku. Před rokem 1989 ho opakovaně kontaktovala někdejší Státní bezpečnost (StB). Díky politickému uvolnění šedesátých let mohl středoškolská studia završit ve francouzském Dijonu. Později mu v této souvislosti vyčítali, že se na Západě školil proti socialismu.

Jan Peňáz se narodil v roce 1951. Spolu se dvěma dalšími sourozenci vyrůstal ve Slavkovicích. Zažil konec soukromého hospodaření svých rodičů a začínající velkovýrobu tamního jednotného zemědělského družstva (JZD), do kterého museli otec i matka nakonec vstoupit. Rodina žila v duchu křesťanské víry, která tehdy výrazně kolorovala život na vesnici. „Do kostela jsme chodili v Jamách. Každou neděli jsme šli čtyři kilometry tam a po mši zase zpět. Dospělí se cestou, která vedla lesem, velmi kriticky vyjadřovali k režimu. Už z toho jsem poznával, že žijeme v totalitě.“ Jako kluk si také někdy s kamarády ve škole posílal lístek, na kterém si navzájem sdělovali, co se v té době zrovna rozebíralo na Svobodné Evropě. „Vůbec nám nedošlo, jaký by z toho měli rodiče průšvih, kdyby na to někdo přišel.“

V souvislosti s tím, že byli jeho rodiče označováni jako kulaci, prožíval malý Jan děsivé sny. Všude totiž tehdy zněla hesla, že kulaci budou likvidováni a jeho otec kvůli tomu také nedostával dostatek potravinových lístků pro rodinu. „Jednou mu přišel dopis, kde bylo jen jeho jméno a lístek na cukr, aby ho dětem mohl koupit o trochu víc.“

Ve škole se těm, kteří chodili do kostela, učitelé otevřeně vysmívali

I to je podle pamětníka charakteristika komunistického režimu padesátých i počátku šedesátých let minulého století. „V osmé třídě nám například učitel řekl, že nám nebude víru zesměšňovat, ale že nám položí dvě otázky.“ Vzápětí se těch, kteří navštěvovali náboženství, zeptal, zda je pravda, že v Bibli stojí, že bez Boží vůle nespadne ani vlas. Když mu to žáci potvrdili, hned se doptal, zda je v Bibli také to, že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. A když opět souhlasili, výsměšně jim řekl, že Bůh tedy nejprve dovolí, aby někdo někoho zabil, a pak ho ztrestá. „Po letech jsem četl svatého Augustina, který říká, že to, že Bůh ví, co se stane, neruší lidskou svobodu. Tedy tato otázka učitele z dvacátého století byla položena už ve čtvrtém století a svatý Augustin se s tím musel vypořádat.“

Díky ministru školství Císařovi jsem mohl studovat ve Francii

Po první světové válce nabídla Francie československým studentům vládní stipendia, byl mezi nimi i Čestmír Císař, který se později stal ministrem školství. V době druhé světové války tato sekce zanikla. Po válce začala znovu fungovat a v roce 1948 byla opět násilně ukončena. Když se pak Čestmír Císař stal ministrem, podařilo se mu ji v šedesátých letech, v době politického uvolnění, obnovit. V roce 1966 odjelo do francouzského Dijonu prvních 12 kluků, o rok později odjel i mladý Jan a následně se mohly do programu zapojit i dívky. V době normalizace tato možnost pro československé studenty opět skončila a k obnově došlo až po sametové revoluci.

Už ve Francii jsme mohli sledovat události jara 1968

V březnu 1968 vyšel podle pamětníka v tamním francouzském tisku článek o nepokojích v Polsku a k Janovi a jeho vrstevníkům se dostával i tehdejší československý tisk. „V květnu začal rok 1968 také ve Francii, což ale bylo docela něco jiného. Probíhaly studentské nepokoje a generální stávka trvala několik týdnů,“ vzpomíná.

O prázdninách pobýval Jan v rodných Slavkovicích. O tom, že se něco děje, se 21. srpna 1968 dozvěděl v Novém Městě na Moravě. „Ráno jsem si tam na pionýru jel pro noviny. Byl v nich návrh na trojfederaci a někdo kolem mi řekl, že to už skončilo: ‚To už je teď všechno pryč.‘“ Na Vysočině podle Jana tanky nebyly. To, jak lidé srpnové události prožívali, dokresluje podle něj vzpomínka na první nedělní mši po tehdejším 21. srpnu. „V kostele v Novém Městě na Moravě zpívala paní varhaníková: ‚Otče náš, vyslyš nás, zachovej nám národ náš.‘ Taková byla tehdy v kostele atmosféra.“

Studia ve Francii mohl Jan i po nástupu normalizace dokončit. Maturoval v roce 1970. Nadále ale mohli studijní pobyt dovršit už jen ti, kteří ho již započali. Pro další ročníky byla následně možnost zahraničního studia na dlouhá léta uzavřena.

Vnímám to tak, že mě před nabídkou spolupráce s StB ochránil Bůh

V roce 1971 nastoupil Jan do bohosloveckého semináře v Litoměřicích. Už když si ve Slavkovicích podával přihlášku, přišla na něj na tehdejší místní národní výbor řada dotazníků. O něco později, v druhém ročníku semináře, dostal i předvolání na místní StB. „Rektor mi řekl, že na každého to jednou přijde. Modlil jsem se a radil s dalšími. Estébáci se mě ptali na spolužáky ve Francii a na závěr se zeptali, co jsme měli ten den k obědu.“ Přestože bylo jen pár hodin po poledni, Jan si nemohl vzpomenout. Dodnes to vnímá jako Boží ochranu. „Stejně jako je v Bibli, že Hospodin seslal na Saula tvrdé spaní a David mu tak mohl vzít kopí a přitom uchovat jeho život, bral jsem to podobně i u sebe. Na základě toho totiž asi StB usoudila, že nemám moc dobrý pozorovací talent a že jí tedy nebudu nic platný.“

Státní bezpečnost kontaktovala Jana i o několik let později. Podle něj ale stačilo jeho výslovné ‚ne‘ a kontakt se dál neopakoval. Na to, že se režim snažil mít vše pod kontrolou, zvláště duchovní, narážel ale i nadále. Při žádosti podávané na okresním výboru kvůli primici mu například tamní církevní tajemník řekl, že se o něm stejně ví a že se ví, že se při studiu ve Francii na Západě školil proti režimu. „Hájil jsem se, že to není pravda. On mi pak připomněl, že jsem si domů přivezl nějaké diapozitivy. Měl jsem totiž povolenou cestu do Itálie. Měl jsem málo peněz a ty jsem tam utratil právě za diapozitivy o Římě a Vatikánu. Pak jsem je jednou v rámci farnosti promítl a za sedm let poté mi to církevní pamětník vyčetl.“

Pacem in terris bylo takové KSČ pro kněze

Jako kněz zažíval Jan také náznaky, že by měl vstoupit do Pacem in terris. „Podle mě i mnohých dalších to bylo takové KSČ pro kněze. Bylo jasné, že ve straně být nemůžou, tak byli v Pacem in terris. Získali díky tomu nějaké funkce. Já je většinou litoval. Říkal jsem si, jaké tlaky na ně asi musí režim vyvíjet.“

Po sametové revoluci měl Jan možnost získat materiály, které na něj byly v době totalitního režimu vedeny. Této možnosti ale podle svých slov využít nechtěl. „Vzpomněl jsem si tehdy, jak jsem byl těsně před odchodem do civilu na vojně povolán, abych vyluxoval koberec v kanceláři. Na stole tam ležely propouštěcí složky, bylo tam i moje jméno. Prvně jsem chtěl kouknout, pak mi ale naskočilo, zda to není past. Vyluxoval jsem tedy a nahlásil splnění úkolu. Když pak byla po revoluci možnost složky získat, řekl jsem si znovu, že to vědět nepotřebuju. Nechtěl bych totiž zjistit, že na mě třeba psali něco sousedé nebo blízcí.“

U Miroslava Richtera, který vedl Společenství svatého Gorazda a druhů, mě oslovilo jeho vnímání Moravy

„Horlil pro Moravu, pro cyrilometodějskou misi a staroslovanské dědictví.“ Jan se s Miroslavem Richterem setkal při svém duchovním kněžském působení v Moutnicích a Žatčanech. Členem Společenství svatého Gorazda a druhů, které Miroslav Richter vedl a které bývá označováno jako křesťanský disent, především díky tomu, že burcovalo lidi k víře v Boha, nikdy nebyl. I tak mu ale jeho vize byly blízké. „Mirek byl výraznou postavou, uměl lidi nadchnout pro nutnost propojení východních a západních prvků křesťanství,“ říká.

Někteří pamětníci vzpomínají na vůdce společenství jako na kontroverzní osobnost. Poukazují například na jeho velmi autoritativní způsob vedení společenství a také na to, že nerad připouštěl diskuzi. S Janovou vzpomínkou na něj se to ale neslučuje: „Byl vizionář a já osobně jsem s ním diskutoval hodiny a hodiny.“

Charakteristika a aktivity Společenství svatého Gorazda a druhů nejsou podle dostupných informací dodnes systematicky zpracované. Společenství zdůrazňovalo východní spiritualitu a cyrilometodějský základ křesťanské víry na Moravě. Působilo jako pěvecký duchovní sbor. Hudebně doprovázelo mše a později se věnovalo i koncertní činnosti. Vedle toho se také část společenství snažila vystupovat proti komunistickému režimu, který působení a vliv věřících na společnost cíleně potlačoval.

Ještě 21. listopadu 1989 českoslovenští pohraničníci vyhrožovali studentovi, který přetáhl dobu zahraničního pobytu, vyhazovem ze školy

O listopadových událostech přelomového roku 1989 se Jan dozvěděl v rakouském Mariazell, kde pobýval při svém návratu ze svatořečení svaté Anežky České v Římě. „Byl jsem v neděli na mši a najednou tam v přímluvách bylo něco o Československu. Říkal jsem si: ‚Přece nemůžou vědět, že jsem tady,‘“ dodává pamětník s úsměvem. „Až pak jsem šel za tamními benediktiny a oni mi pustili televizi, kde zrovna jely záběry z Prahy.“

Do vlasti se Jan vrátil až v úterý 21. listopadu. Připomíná, že režim se totalitně projevoval až do svého úplného konce. „Pohraničníci ve vlaku kontrolovali doklady. U jednoho mladíka zjistili, že se vrací o dva dny později, než má vízum. Byli na něj nepříjemní, ptali se ho, jakou vysokou školu studuje a pak mu řekli, že s tím je teď asi už konec.“ 

Následnou svobodu P. Jan Peňáz uvítal. Patologie komunistického režimu totiž byla podle něj především v tom, že v něm nebyla svoboda. „A bez svobody to prostě nejde. Jak připomínal i Jan Pavel II.: ‚Tam, kde není svoboda, tam nelze nic. Člověk je stvořen se svobodnou vůlí.‘“