„V tom období [2012] jsme ve vězení iniciovali opoziční hnutí, bylo to ,Hnutí Orlanda Zapata Tamaya; Politické vězení Orlanda Zapaty Tamaye [bojovník za lidská práva na Kubě, zemřel po 86denní hladovce ve vězení]‘, řídil ho samotný Andrey F. Cuenca y byl jsem tam já, Leoncio, Alfredo Novarto Piñán [političtí vězni, spoluvězni Jesúse v Guantánamu] a celá řada vězňů. Všichni jsme byli jako bratři. Uspořádali jsme takové vystoupení, všeobecnou stávku. Byla to nejúžasnější zkušenost, kterou jsem si odnesl z vězení, moje nejlepší zkušenost. Bylo to fascinující, úžasný zážitek a nadšení všech vězňů. Myslím, že jediné vězení, kde se něco takového stalo, bylo právě v Guantánamu, Andrey nám i říkal, že jakékoliv podobné snahy v ostatních věznicích byly potlačeny. Říkal nám, že to bude stát za to, a měl úplnou pravdu. Nikde jsem neviděl nic podobného. A nikdy se to už také neopakovalo. Veřejně jsme vystoupili před všemi vězni Kombinované věznice Guantánamo – abychom zahájili všeobecnou stávku a hladovku. Aby to mělo opravdový dopad, naplánovali jsme to těsně před příjezd papeže [Benedikta VXI] na Kubu, do jeho návštěvy chyběl jeden měsíc a tři dny, bylo to v květnu nebo červnu, to už si úplně přesně nepamatuji.“
„Bylo jich asi 15, vězni organizovaní Cokem. Když jsi vcházel do oddělení ,3B‘, chytli tě a odvlekli do malé místnosti vedle jídelny. Byla ta místnůstka určená přímo pro takovéto situace. Posadili tě na židli, vím to úplně přesně, protože jsem to zažil na vlastní kůži. Posadí tě na židli a obestoupí tě, vezmou do ruky mísu nebo nějaký ešus nebo cokoliv s jídlem a silou se ti snaží otevřít pusu, kam ti pak doslova hází jídlo, abys něco snědl. Pokud se bráníš, sbijí tě, vlastně tě bijí pořád. A toto všechno stráže vědí a vidí, ale vůbec nezasahují.“
„Ve vazbě Oddělení operací Státní bezpečnosti je to přesně podle přísloví: ,Kdo není s námi, je proti nám‘. Vláda Guantánama si tam vybudovala mučírnu. Není tam k dispozici ani postel, jen řetězem přidělaná podesta ke zdi, ale ani na tom tě nenechají spát. Každé ráno v šest hodin tyhle podesty seberou, abys náhodou nespal přes den, musíš být celý den na zemi. Je to nelidské zacházení, prožíval jsem to se svým kamarádem Petim. Do cimry, která je pro tři vězně, jich dají devět. Opakuji, je nemožné tam spát, navíc tě pravidelně ve dvě nebo ve tři hodiny ráno odvlečou k výslechu, do ledové místnosti s klimatizací, kde tě donutí svléknout se. Tak to tam chodí, prakticky se jedná o mučící středisko. Říkají, že mají velmi dobré výsledky, kdo není s námi, je proti nám a dalších 25 tisíc výmyslů, ale Oddělení operací není nic víc než mučírna. Ani rodina tě nemůže navštívit, když se stane zázrak a můžeš je vidět, nesmíš s nimi vůbec mluvit o svém případu.“
„Přímo tady v Caimaneře začíná minové pole, táhne se prakticky od Caimanery, přes Cayos až k Boquerónu [města na Kubě v provincii Guantánamo]. Jsou označená cedulemi, které tady u nás nazýváme stopky, je to červená cedule s nápisem ,zákaz vstupu‘, jsou rozmístěná i různě za městem. Výstrahy hlásí hlavně během deště, ale lidé tam stejně chodí, už jsou tak zvyklí a myslí si, že terén dobře znají, ale spousta jich tam přišla o ruku, nohu nebo jinou končetinu. Nebo dokonce zemřela. Ale odhadem skoro vždy, no abych byl přesnější, vždy se nějaký úraz stane Kubánci, přímo tam v tom zaminovaném území. Minová pole nejsou na nic víc, tvrdím já, nejsou pro odrazení Američanů, ale nás Kubánců, abychom se nesnažili uniknout přes vojenskou základnu nebo hledat politický azyl. Protože nikdy by žádný Američan nechtěl proniknout tudy, ani kvůli intervenci.“
Jesús Manuel Peña Ramírez se narodil 17. března 1987 v Guantánamu v Kubánské republice. Vyrůstal v rodině bez bližšího vztahu ke Kubánské revoluci z roku 1959, a proto, když kubánské úřady povolaly Jesúse na povinnou vojenskou službu, odmítl, i když věděl, že mu jeho rozhodnutí přinese problémy. V roce 2006, ve svých 19 letech, se pokusil nelegálně opustit zemi přes Námořní základnu USA v Guantánamu, ale byl zadržen a odsouzen k pěti letům odnětí svobody v „Kombinované věznici Guantánamo“ [Combinado de Guantánamo]. Ve vězení se rychle spřátelil s politickými disidenty, mezi nimiž byl i jeho kamarád z čtvrti Isael Poveda Silva. Navzdory svému uvěznění se Jesús stal bojovníkem za lidská práva a s cílem upozornit na jejich porušování se nebál držet hladovky nebo psát protikomunistická hesla na zdi věznice „Pryč s Fidelem“ nebo „Konec diktatuře“. Po propuštění z vězení v červenci 2012 vstoupil do organizace „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba, UNPACU] a dodnes je jejím aktivním členem. Mimo jiné se účastní protivládních demonstrací, i když téměř vždy následuje odezva komunistického režimu – zadržování, výslechy, fyzické útoky a neustálé sledování. Jesús žije v Guantánamu, je rozvedený a má jednoho syna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
