Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plk. v. v. Ing. Oldřich Pelčák (* 1943)

Kdybych nebyl v KSČ, šanci vzlétnout do kosmu bych nikdy nedostal

  • narodil se 2. listopadu 1943 ve Zlíně

  • dětství prožil s rodinou v Kyjově

  • odmaturoval na strojní průmyslovce v Uherském Hradišti v roce 1962

  • po maturitě narukoval do Prešova do tříleté letecké školy

  • absolvoval v roce 1965 jako poručík letectva

  • sloužil na vojenském letišti v Piešťanech a v Ostravě

  • v roce 1967 přestoupil na letiště do Žatce

  • v první polovině 70. let studoval čtyři roky v Sovětském svazu v Moninu na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina

  • společně s Vladimírem Remkem byl zařazen do předběžného výběru kosmonautů programu Interkosmos

  • ve Hvězdném městečku absolvoval výcvik pro přípravu kosmonautů

  • dva dny před startem kosmické lodi 2. března 1978 se dozvěděl, že do kosmu poletí Vladimír Remek

  • po návratu do vlasti působil dále ve velitelských funkcích v Žatci

  • poslední roky před penzí působil jako zkušební pilot Leteckého zkušebního odboru Vzdušných sil AČR v Praze-Kbelích

Jednoho dědu popravili, druhý postavil ve Zlíně dům

Oldřich Pelčák se narodil 2. listopadu 1943 ve Zlíně do rodiny Oldřicha a Evy Pelčákových. Za druhé světové války, před jeho narozením, rodinu jeho maminky osudově zasáhl nacismus.

„Matka s dědou bydleli v Kyjově, děda byl sklář a zapojil se do odboje. Pomáhal převádět emigranty na Slovensko. V roce 1942 ale celou skupinu pozatýkalo gestapo a dědečka popravili,“ vypráví Oldřich. Dcera popraveného odbojáře se ve svých dvaceti letech ocitla v těžké životní situaci. Odešla do Napajedel, kde pracovala v továrně a seznámila se tam se svým budoucím manželem Oldřichem Pelčákem. V roce 1943 se jim narodil Oldřich a po něm ještě další tři děti.

V roce 1947 se Pelčákovi přestěhovali do Kyjova. Oldřichův otec byl před válkou Baťovec, firma ho ve třicátých letech dokonce vyslala na studia do Londýna. Do Zlína (za komunistů přejmenovaného na Gottwaldov) dojížděl z Kyjova za prací do Výzkumného ústavu gumárenského po celý život. V pět ráno vyjížděl a večer se vracel. „Nám dětem, když mohl, vozil čerstvé dalamánky, které cestou kupoval v pekárně. To bylo pro nás tehdy něco speciálního,“ vzpomíná Oldřich.

Se Zlínem byli Pelčákovi propojeni také rodinnou historií. Děda Eduard byl vyhledávaný místní švec. Šil lepší boty na zakázku a svou pracovitostí si dokázal vydělat na dům, který nechal ve Zlíně postavit. Baťově velkovýrobě dokázal konkurovat, dokud ještě pracoval; zemřel v roce 1953. „V 50. letech byl jeho dům znárodněn. V roce 1989 můj otec dostal půl domu zpátky v restituci. Byl ale velice zdevastovaný, a tak si ho táta moc neužil. Dům jsme nakonec prodali,“ vypráví Oldřich.

 

Létání byl můj dětský sen

Oldřich Pelčák absolvoval základní vzdělání v Kyjově a ve 14 letech se přihlásil na strojní průmyslovku v Uherském Hradišti. Od dětství se nejvíce zajímal o letadla. Lepil si modely, kterými měl vyzdobený celý pokoj, později navštěvoval Svazarm. Když tedy přišli na průmyslovku náboráři a zjišťovali zájem kluků o vojenské učiliště, Oldřich zbystřil. Létal už ve Svazarmu a měl zájem o povolání pilota. Po maturitě v roce 1962 a posledních prázdninách tedy narukoval do Prešova na tříletou pilotní školu. „Tam jsem létal na Mig 15 a byl jsem vyřazen v roce 1965 jako poručík letectva. Byl jsem na to náležitě hrdý. Nosil jsem dvě hvězdy na každém rameni, perspektiva před námi,“ vypráví Oldřich.

Poté sloužil na vojenském letišti v Piešťanech. „Bylo nás tam deset mladých poručíků. A jednoho dne tam přišel člověk z ministerstva obrany. S každým z nás si zalétal. A pak se vybraných kluků ptal: ‚Chceš být přeškolený na jiný typ letadla?‘ My už jsme ale věděli, že je řeč o Mig 21. No jasně, kdo by nechtěl. A tak jsem se na letišti v Ostravě přeškolil na Mig 21. A pak jsem v roce 1967 putoval z Moravy do Čech, do Žatce,“ vzpomíná Oldřich.

V Žatci poznal svou budoucí ženu, usadil se tam, oženil se, narodily se jim tři děti. V Žatci si také dokončil 1. pilotní třídu. „Pilot první třídy, to už je pan machr. Ten už umí všechno,“ říká Oldřich.

Vojenská příprava na stíhacích letounech byla vnímána jako služba vlasti. V případě vzdušného napadení byl připraven bránit hranice. „Hranice se západním světem byly silně obsazeny. Pohotovostí jsme měli nesčetně. Stáli jsme takzvaně ve špalcích, připraveni nahodit motory a odrazit nepřítele. Možná to bylo předčasné všechno, ale nediskutoval jsem. Nebyl jsem v těch vyšších štábech, kde se o tom rozhodovalo. Řekl jsem ‚provedu‘ a šel do letadla. Měli jsme k tomu různá taktická cvičení, kde jsme se učili bojovat, nejdříve jako kamarád s kamarádem,“ vypráví Oldřich. O politiku se nezajímal. Jako životní poslání si zvolil službu vlasti a jako voják z povolání plnil rozkazy.

 

Ráno přijdu na letiště a tam byli Rusové

V létě roku 1968 vrcholily demokratizační procesy pod vedením Alexandra Dubčeka, který prosazoval myšlenku „socialismu s lidskou tváří“. Sovětský svaz rozhodl k radikálnímu zákroku. První invazivní vlna vojsk Varšavské smlouvy proběhla 21. srpna v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která přistávala transportní letadla s vojenskými jednotkami.

Region Žatecka Sověty mimořádně zajímal, protože šlo o strategicky velmi významné město. Bylo zde několik vojenských útvarů, tankový pluk a také vojenské letiště. Pro Sověty to byla velká hrozba, a tak Žatec obsadili mezi prvními. Oldřich na to vzpomíná takto:

„Jedné noci najednou hřmot, letadla létají, samý rachot. Ráno přijdu na letiště a tam byli Rusové. A tank. Před bránou, před letištěm stál tank. Říkám si: ‚Ježkovy voči, co se tady děje? No samozřejmě letiště bylo obsazeno ruskými letci. Já jsem byl v té době nadporučík, takže zákaz létání. Všichni piloti v Československu měli zákaz létání. Několik měsíců, než se to všechno vyřešilo. Tak jsme okukovali situaci, jak se říká. Byly tam v té době dva ruské letecké pluky. Na druhé straně měli postavené stany. Našich prostor, kde byly učebny, štáb pluku a tak různě, toho si moc nevšímali. Tam jsme mohli. Mohli jsme tam žít s nimi, samozřejmě. Ale nesměli jsme létat. Co jsem si o tom myslel? Nic. Voják politicky nemyslí. Plnil jsem rozkazy. Já byl mladý, chtěl jsem hlavně létat a nejvíc mi vadilo, že je zákaz,“ říká Oldřich. Vzpomíná, že Sověti byli na letišti do zimy, a když odjeli, život šel dál, bez omezení, jako dřív.

 

Studium v SSSR

V roce 1970 se Oldřichovi naskytla další zajímavá nabídka. Opět přišli náboráři a ptali se, kdo z mladých leteckých důstojníků by chtěl dál studovat, tentokrát v Sovětském svazu. Prý potřebují mladé kádry, nové velitele. „Znělo to hrdě. Tak jsem si říkal, proč bych to nezkusil. Absolvovali jsme přípravný kurz při vojenské akademii v Brně. Byli tam lidi z různých, i civilních oborů – například žurnalisté, kteří chtěli studovat v Rusku. Byly to hezké tři měsíce, v tom Brně a pak jsme odjeli do Ruska, do Monina,“ vypráví Oldřich. Nejel ovšem sám. Kromě čtyř kolegů, kteří prošli výběrem, byl mezi nimi i Vladimír Remek, s ním cestovala také jeho manželka a tři malé děti. Studium bylo na čtyři roky.

Monino je město, které stojí asi 40 km východně od Moskvy. Nacházel se tam velký komplex letecké akademie. Studovali zde všichni z východního bloku, aby zde získali vzdělání vyššího řádu. „Monino byla vojenská garnizona. To je město, které je obehnané plotem a je tam vojenský režim. Vstup na propustky, voják na bráně a tak dále. Přitom tam máte obchody, kino a veškeré vybavení. Pro nás pro středoevropany to bylo jiné prostředí. Ale to musíte pochopit, že to je trošku jiný svět. Rusové k tomu měli svůj výklad, říkali: ‚Když my zbrojíme a musíme zbrojit, dáváme spoustu peněz do letadel a tanků a všeho, tak se nedivte, že nemáme takovou životní úroveň. Ale dalo se to normálně přežít,“ říká Oldřich. Životní úroveň v Moninu prý byla lepší než v okolních městech, ale horší než v Československu.

I když studoval na letecké akademii, v Moninu si Oldřich nezalétal. Šlo o studium teorie. Zalétat si jezdil do Československa o prázdninách.

 

Kandidát na kosmonauta

V roce 1976, již po návratu do Československa, se dostal mezi čtyři československé kandidáty na let do vesmíru. „Tehdy byl velitel letectva generál Josef Remek, otec Vladimíra. Zavolal si nás a řekl: ‚Tak hoši, nejde o letectvo, jde o vyšší dívčí.‘ Jde o kosmonautiku. Zeptali se rovnou, kdo chce. V podstatě všech deset chtělo,“ vypráví Oldřich. Zdravotními testy prošli čtyři letci: Vladimír Remek, Oldřich Pelčák, Vladimír Klíma, Michal Vondroušek. Všichni odletěli směr Moskva a Hvězdné městečko. „Tam nás týden mučili na různých lékařských strojích. Spolu s námi tam byli ještě čtyři východní Němci a čtyři Poláci. Pak se ruská lékařská komise usnesla, že do dalšího kola postupuje Remek a já,“ vypráví Oldřich. Vrátili se do Československa sbalit si kufry a pak zpět do Hvězdného městečka, kde je čekal náročný výcvik.

„Když Rusové poprvé vybírali kosmonauta typu Gagarina, tak dávali důraz na fyzičku. Svaly, shyby a tak dále, protože ještě nevěděli, co a jak. Pak zjistili, že je zbytečné klást důraz na sílu. Rusové i Američané se shodli na tom, že důležitější je vytrvalost. Zabejčenost - to je správný český výraz. Udělám a hotovo. Takže to bylo hlavní kritérium. A já jsem takový. Jsem moravský Slovák, to je jižní Morava. A dodneška jsem takovej zabejčenej. Žena mi občas vyčítá, že jsem svérázný člověk,“ směje se Oldřich.

 

Poletí Remek

Jak známo, Oldřicha Pelčáka ale nakonec pro let do vesmíru nevybrali. Dne 2. března 1978 vzlétl na palubě kosmické lodi Sojuz 28 Vladimír Remek, a to společně se sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem. Ve vesmíru prožil necelých osm dní.

„Kdo poletí, jsme se dozvěděli pouhé dva dny před startem. To už jsme byli na Bajkonuru. Co hrálo pro a proti, proč byl vybrán Vladimír, to vám neřeknu, nedokážu to posoudit. Prostě dva dny před startem přišel generál Šatalov, vrchní velitel, kosmonaut toho oddílu, s papírem a řekl: ‚Vznesli jsme dotaz k vám do Prahy na váš ústřední výbor KSČ panu Husákovi, kdo z vás poletí. Bylo odpovězeno, že poletí Vladimír Remek.‘ Tečka. Co k tomu dodat? Nic. Provedu. Na vojně se říká provedu,“ vypráví Oldřich.

 

Trpký osud Rukavičnikova

Rozhodnutí o tom, že nepoletí, prý nesl mnohem hůře Oldřichův velitel a parťák Nikolaj Rukavičnikov, se kterým tvořil tandem. „My jsme bydleli spolu na jednom pokoji. Při rozhodnutí neřekl nic. Kamenná tvář. Ale když jsme šli na pokoj, tak řekl: ‚Oldřichu, pojď, mám tady flašku, musíme ji vypít, kurňa, protože mě to štve, toto rozhodnutí. Tak jsme si otevřeli flašku vína, vypili, zanadávali jsme si, ale život jde dál,“ vzpomíná Vladimír.

Rukavičnikov nedopadl nejlépe. Oldřich vzpomíná na příležitostnou návštěvu Nikolaje, kterou uskutečnil při své služební cestě do Moskvy. „Chtěl mě vzít do restaurace, že si dáme pivo, ale bylo zavřeno. Tak zazvonil, přišla taková babka, oni tomu říkají děžurnaja, a prý co chceme. Rukavičnikov, že jdeme do restaurace, a proč mají zavřeno. Babka na to, že prý je plno. Rukavičnikov tedy sáhl do kapsy a vytáhl průkazku Hrdiny Sovětského svazu. Babka vytřeštila oči a začala se omlouvat. Otevřela dveře a představte si – hospoda byla prázdná.“ Oldřich vzpomíná, že si Nikolaj Rukavičnikov stěžoval na malý důchod. „Působil v kosmonautice, byl dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu, a najednou důchodce s penzí, která nestačila ani na nájem. Byt tedy pronajal a šel bydlet do chatky. Nebyl to moc šťastný osud,“ říká Oldřich.

Start Vladimíra Remka sledoval s naší delegací, která přiletěla z Československa. Nejdříve přímo v kazašském Bajkonuru, kde se nachází kosmodrom. „Byli jsme na takové pozorovatelně, dole pod tou tribunou byl bunkr a tam se odehrávala oslava startu. Vodka se nalévala, chlebíčky, diskutovalo se, a najednou se ozvalo z rozhlasu: ‚Pozor, za pět minut startujeme.‘ A všichni honem nahoru, na tribunu. Ten pohled, který tam máte, z té tribuny! Byla sice asi dva kilometry od rakety, ale když se zapálily raketové motory, bylo to úchvatné. Všechno se chvělo, země se chvěla, tribuna se třásla, my se třepali a koukali na ten div vědy a techniky, jak to najednou mohutně odstartovalo, a během deseti minut to bylo na oběžné dráze,“ vypráví Oldřich, který se pak s delegací přesunul do řídícího střediska k Moskvě.

 

Kdybych nebyl v KSČ...

„Let Vladimíra se uskutečnil 2. března 1978 a my už jsme na Prvního máje stáli na Letné na tribuně a mávali pracujícím a pionýrům a všem, kteří šli tou Letnou jako prvomájový průvod. Kromě nás dvou a ještě ruských kosmonautů tam bylo celé naše stranické vedení,“ vypráví Oldřich. Otázka, do jaké míry skutečně sdílel postoje komunistické strany v letech, kdy byl na vrcholu své kariéry, je pro něj složitá. Nebyl politický člověk a zároveň mu bylo jasné, že kdyby nebyl v KSČ, nebyl by elitním pilotem a šanci dostat se do kosmu by nikdy nedostal. „Samozřejmě mezi letci byli i takoví, kteří nebyli v partaji. Ale ti neměli budoucnost. Nemohli být velitelé. Byli to obyčejní piloti – bojovníci.“

Na druhou stranu si za roky života v Sovětském svazu vytvořil zvláštní vztah k Rusku. „Člověk aby pochopil ruskou mentalitu, musí tam žít. Nejde to vyčíst z knížek a novin. Mám tam samozřejmě spoustu přátel. Líbí se mi, že jsou upřímní. Je to slovanský národ, řeknou vám, co si myslí. To je na nich cenné. Francouz nebo Angličan vám neřekne, co si myslí. On to vždycky nějak zakulatí, ale Rus ne. Toho si nesmírně vážím – upřímnosti. To se ale týká i letectví jako takového. Piloti si musejí říkat pravdu. Když se vytahujete, jste frajer, tak se v letadle brzy zabijete. V mašině musíte mít pokoru, musíte rozumět a umět,“ říká Oldřich.

 

Nejkrásnější roky leteckého života

Oldřich Pelčák několik let před penzí přestoupil ze Žatce do Prahy do Výzkumného ústavu letectva. „To mě nesmírně bavilo. Zkoušeli jsme nové zbraně, rakety, letadla. Byly to nejkrásnější roky mého leteckého života. Byl to balzám před odchodem do penze. Oldřich Pelčák šel z povahy svého povolání v armádě do penze už 55 letech, tedy v době, kdy byl ještě plný sil. „Nejdříve jsem měl různé úvahy, co dělat, ale nakonec jsem zjistil, že nejlepší je svobodný život. Nikdo mi nevelí, velím si sám,“ uzavírá své vyprávění Oldřich.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV