Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Věra Pázlerová (* 1941)

• narozena 6. března 1941 v Lounech

• v roce 1955 začala studovat Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol v Teplicích

• v roce 1957 byla ze školy vyloučena za hrubé urážky vůči sovětské delegaci

• následoval zákaz studia po celém Československu

• pracovala pro geodetickou firmu ve Stalinových závodech v Záluží u Mostu

• v letech 1958–1962 pracovala jako pomocná dělnice na státním statku Louny

• v roce 1963 odmaturovala z odborných předmětů na Střední zemědělsko-technické škole v Roudnici nad Labem

• v roce 1965 odmaturovala na střední škole v Litoměřicích ze všeobecných předmětů

• v letech 1965–1970 pracovala jako metodička ve Stanici mladých přírodovědců v Čelákovicích

• v roce 1967 se provdala za architekta Milana Pázlera, se kterým měla dvě děti

• v roce 1971 ukončila dálkové studium na Vysoké škole zemědělské v Praze Suchdole

• od roku 1975 pracovala jako knihovnice v Českých Budějovicích

• podílela se na obnově Sokola

• v roce 2020 žila v Českých Budějovicích

Ve svých šestnácti letech poslala kamarádce dopis, ve kterém se pozastavila nad tím, proč musí lidé vítat sovětskou delegaci, přestože nechtějí. Osudnou korespondenci zachytila Státní bezpečnost a jí se zcela změnil život. Věra Pázlerová, rozená Trávníčková, dcera přesvědčených sokolských činovníků Vladimíra a Ludmily Trávníčkových, která se toužila stát učitelkou a chtěla pracovat s dětmi, byla vyloučena ze školy a bylo jí zakázáno další středoškolské studium v rámci celého Československa. Následovala perzekuce rodičů v zaměstnání. Aby se napravila, musela pracovat jako pomocná zemědělská dělnice. Přestože nemohla děti učit, v životě si vždy našla cestu, aby jim mohla předat své zkušenosti a mohla je morálně vést v duchu odkazu sokolského hnutí.

Táta už ve třiadvaceti letech dělal náčelníka

Otec Věry Pázlerové byl sokolem tělem i duší, ctil jeho hodnoty a zásady. Už ve třiadvaceti letech vedl místní organizaci v Duchcově. Zúčastnil se i X. všesokolského sletu v Praze v roce 1938, který se stal národním protestem před nastupujícím nacismem. Během druhé světové války otec střídal bydliště, protože se pro své postoje, práci v Sokole a spolupráci s odbojem obával zatčení. Věra s maminkou bydlela v té době u babičky v Lenešicích. Po válce až do roku 1948 stál Vladimír Trávníček v čele lounských sokolů.

Táta byl nařčen z imperialistických tendencí a byl „vyakčněn“

V červnu roku 1948 vedl otec pamětnice lounské sokoly na XI. všesokolský slet v Praze, který byl na mnoho let posledním svobodným. Před tribunou s nově zvoleným komunistickým prezidentem jako náčelník zavelel „Vlevo hleď“ a na jeho povel všichni odvrátili tvář od pódia. Po sletu ale následovaly intenzivní čistky a sokolové byli vyloučeni ze své organizace akčními výbory Národní fronty, které masově vznikaly hned v únoru 1948 po výzvě Klementa Gottwalda v jeho projevu na Staroměstském náměstí. Všichni na pokyn Městského národního výboru Louny museli odevzdat legitimaci, odznak, a dokonce i kroj, který měl každý sokol v úctě. Měli zakázaný vstup do sokolovny, oficiálně nesměli dělat nic. Někteří z lounských bratrů a sester chodili prosit, aby je vzali zpátky, že se přizpůsobí. „Táta by to ale nikdy neudělal, protože byl čestný a měl své zásady,“ vzpomíná pamětnice.

Chalupa na Moldavě v Krušných horách byla únikem

Po komunistickém převratu v únoru 1948 lounští sokolové nesměli cvičit, měli zákaz jakékoliv veřejné činnosti. Sokol Louny se roku 1948 přejmenoval na Lokomotivu Louny a ta se následně rozčlenila na jednotlivé odbory. Jedním z nich byla lyžařská sekce, ve které mohl dělat bratr Vladimír Trávníček vedoucího. Dostali k dispozici starou zemědělskou usedlost po vystěhovalých Němcích, kterou si svépomocí opravili, a tam jezdili. Chalupa na Moldavě byla pro všechny „vyakčněné“ a jejich rodiny útočištěm. Jezdili tam každý víkend, oslovovali se bratře a sestro, skrytě žili sokolským životem. Dospělí předávali zkušenosti dětem, učili je sokolským zásadám, správnému způsobu života, hodnotám a pravdomluvnosti. Nenásilně je morálně vedli.

Na počest Masarykových narozenin se všechny holky ze třídy převlékly do bílých halen a černých sukní

V dětství svůj veškerý volný čas pamětnice trávila na chalupě na Moldavě obklopená sokoly, od kterých dostala základ do života a kteří ji formovali. V roce 1955 nastoupila na střední Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol v Teplicích. Tam se hned v prvním ročníku seznámila s Ditou Válkovou, se kterou se začaly kamarádit. Děvčata byla na stejné vlně, měla podobné názory a vyznávala stejné životní hodnoty, rozuměla si. Věra s Ditou ostatním spolubydlícím na koleji řekly, že prezident Masaryk byl taková osobnost, že by se hodilo uctít jeho narozeniny. A tak si na počest Masarykových narozenin všechny studentky vzaly na sebe černé sukně a bílé halenky. V ten den to všichni přešli, ale při následných výsleších to bylo připsáno na vrub obou děvčat. 

Rozhořčený dopis kamarádce o nesvobodě jí zcela změnil život

V létě po skončení prvního ročníku jela Věra k Ditě na prázdniny na Moravu do Žarošic. Ještě předtím než odjela, viděla na ulici sovětskou delegaci. Lidé byli nahnaní do zástupu a čekali, až průvod projde. V davu to vřelo, nikdo nebyl nadšený z toho, že musí být někde, kde nechce. V pamětnici se to všechno vzbouřilo a ze svých pocitů se vypsala do velmi kritického dopisu, který poslala Ditě. Dopis byl ale zachycen Státní bezpečností (StB). Do druhého ročníku Věra nastoupila, ale hned v říjnu přišli do školy příslušníci StB a ředitel jí a Ditě oznámil, že jsou ze školy vyloučené pro hrubé urážky, kterých se dopustila proti představitelům Sovětského svazu. Tímto svým činem prokázala, že by nebyla dobrou učitelkou v socialistickém zřízení. Obě dívky dostaly zákaz studia jakékoliv střední školy na celém území Československa. Věra se po vyloučení cítila velmi sklesle, nečekala, že by jí někdo mohl trestat za to, co si myslí.     

Měla být učitelkou, ale skončila jako pomocná zemědělská dělnice

Po ukončení studia začali s otcem hledat pro tehdy šestnáctiletou Věru práci. Ten se obrátil na sokoly. Jeden z nich zajistil Věře práci u geodetické firmy, která zaměřovala ve Stalinových závodech v Záluží u Mostu. Chodila s trasírkou. Práce ji bavila a vedoucí jí řekl, že by měla jít na dálkové studium geodetické školy. Po pár měsících byla s otcem ale pozvaná na pracovní odbor v Lounech, kde jí řekli, že mezi inteligencí se nemůže napravit, a večerní školu jí zakázali. Věře bylo řečeno, že musí mezi dělnickou třídu, a dali jí na výběr, buď může jít přidávat zedníkům, nebo bude dělat pomocnou zemědělskou dělnici. Otec se tehdy obrátil na dalšího sokola, který pracoval na Státním statku Louny. A tak šla mezi dělný lid na statek. Pracovala na poli, stavěla snopy, okopávala brambory, v zimě zašívala pytle. Její vysněná práce učitelky i jakékoliv studium bylo v nedohlednu.

Kdyby ti bylo osmnáct, tak tě zavřeme, až zčernáš

V roce 1958 byla pamětnice s otcem předvolána na prokuraturu do Ústí nad Labem. Otci dali přečíst osudný dopis a jak se až mnohem později dozvěděla, přesvědčovali ho, aby podepsal spolupráci s StB. Nabídli mu, že když bude souhlasit, tak Věra vystuduje a bude se moci vrátit do školy. Ale otce nezlomili a on odmítl. Věra byla při výslechu vyděšená, bála se. Pamatuje si jen jednu větu, kterou jí vyslýchající řekl: „Kdyby ti bylo osmnáct, tak tě zavřeme, až zčernáš,“ byl to pro ni silný zážitek. Pamětnice si svého otce za jeho odvahu a nezlomnost velmi vážila. Po návštěvě ústecké prokuratury přišla perzekuce rodičů v zaměstnání. Otce, který pracoval u dráhy, přeložili na místo ke stavebnímu vlaku, kde vydával nářadí. Matka, vystudovaná učitelka mateřské školy, musela jezdit vypomáhat do mlékárny.

Cesta za vzděláním byla těžká a dlouhá

Věra byla šestnáctiletá dívka, když napsala rozhořčenou kritiku o nesvobodě kamarádce Ditě. Osudný dopis děvčatům zajistil to, že nesměly studovat. Dostaly zákaz dalšího středoškolského vzdělávání v celém Československu. Ale protože se v něm nemluvilo o dálkovém studiu, Věra se zkoušela dostat alespoň na večerní školu pracujících. Zpočátku jí nebylo povoleno ani to. Na začátku roku 1960 jí prokuratura nedovolila studovat geodetickou školu. Na podzim téhož roku, poté co ji ředitel statku vybral, aby namalovala propagační letáky na žně, jí bylo za odměnu umožněno nastoupit na střední zemědělsko-ekonomickou školu. Ale hned po prvním dni ve škole ji zase vyloučili. „Soudružko, soudruzi si s vámi nepřejí chodit na studium, už sem nechoďte,“ řekl jí ředitel školy. Potom se na ni konečně usmálo štěstí a ona mohla začít dálkově docházet na Střední zemědělsko-technickou školu v Roudnici nad Labem, kde po třech letech úspěšně odmaturovala z odborných předmětů. Poté musela ještě další dva roky studovat všeobecné předměty, ze kterých následně složila maturitní zkoušku. Středoškolské vzdělání tedy ukončila až o sedm let později než její spolužačky na pedagogické škole.

Nakonec vystudovala i vysokou školu

Věra chtěla studovat dál, ale ke studiu byl v té době zapotřebí posudek z podniku. O její touze studovat věděl místní rostlinář Jiří Fryc, kterého povýšili a byl přeložen na místo ředitele statku v Libčevsi. S Věrou se domluvil, že zařídí její přesun z Loun do Libčevsi, kde bude dělat alespoň několik měsíců administrativní pracovnici a poté jí on jako ředitel statku napíše doporučující posudek, aby mohla začít dálkové studium na vysoké škole. Přestože na sebe vzal velké riziko, svůj slib splnil. A tak Věra v roce 1965 konečně došla svého cíle a začala studovat na Vysoké škole zemědělské v Praze, kde promovala v roce 1971. „To zemědělství bylo doslova vydřený, ale já jsem si řekla, tak pánové, vy nahoře, jak jste se mnou zatočili, tak to ne. Já to udělám, i kdybych měla potit krev. Už kvůli tátovi, který se ve mně nesměl zklamat,“ vzpomíná na tu dobu pamětnice. Za svůj mladistvý prohřešek, za vyjádření svého názoru byla již podle komunistické strany dostatečně potrestána tím, že nemohla učit děti. Strana jí nakonec po letech strávených mezi dělnickou třídou povolila dálkově vystudovat i vysokou školu, ale v naprosto odlišném oboru.

Falešný příslib svatby jí umožnil odejít z Lounska

Věra měla kamarádku Evu Říhovou, se kterou se seznámila na Státním statku Louny, kde absolvovala povinnou vysokoškolskou praxi. Když se děvčata po letech potkala, Eva již byla ředitelkou Stanice mladých přírodovědců v Čelákovicích a kamarádce nabídla, aby k ní šla dělat metodičku. Ale protože Lounsko bylo v pásmu, odkud se pracovní síly nepouštěly, vymyslela plán, jak Věru dostat ze severních do středních Čech. Eva měla v Praze bratrance, který se uvolil napsat prohlášení o tom, že s pamětnicí už delší dobu chodí, že se chtějí brát a ona se k němu má stěhovat do Prahy. Na odboru pracovních sil bylo toto prohlášení dostačující, úřednice dala razítko, pamětnice dodala posudek od ředitele statku v Libčevsi a Věra mohla díky této lsti opustit Louny a severní Čechy. Evina bratrance nikdy neviděla, ani předtím, ani potom.  

Bála se s někým navázat známost a držela ze zpátky

Věra to měla složité i na poli partnerských vztahů. Bála se s někým seznámit. Chtěla mít vše čisté a chtěla s případnými partnery jednat na rovinu. Měla strach z toho, že když o sobě řekne pravdu, že byla z politických důvodů vyloučena ze školy, každého to odradí. Pamětnice se tomu vyhýbala a držela se zpátky. Po nějaké době její kamarádka za Věru podala inzerát, na který se ozval sokol z jižních Čech. Slovo dalo slovo, zjistili, že mají stejný pohled na svět, stejné politické názory, stejné záliby a že on nemá problém s její minulostí. V roce 1967 se Věra vdala za architekta Milana Pázlera. V roce 1969 se jim narodil syn Tomáš a rodina se přestěhovala do Českých Budějovic, kde měl její manžel umístěnku. V roce 1973 se narodila dcera Slavěna. Věra změnila příjmení a odešla ze severních i středních Čech a vše jako by zanechala v Lounech. Na jihu Čech ji už nikdo nepronásledoval a nekomplikoval jí život.

Sovětští vojáci na ni a na děti mířili samopaly

Ve Stanici mladých přírodovědců v Čelákovicích, kde před sňatkem s Milanem Pázlerem působila v letech 1965–1970, vedla přírodovědný kroužek dětí. „Byl to trochu Sokol, trochu Skaut,“ vypráví Věra. V roce 1967 jela se svými svěřenci do Nízkých Tater, v srpnu roku 1968 s nimi jela na Moldavu. V den příjezdu vojsk Varšavské smlouvy viděla, jak sovětské tanky projely asi kilometr od jejich chalupy, přerazily závory a po silnici kolem nádraží jely dál do vnitrozemí. Po napadení republiky musela dovézt děti, které měla na starosti, k jejich rodičům do Teplic na nádraží. „Na každé stanici, než jsme se dostali dál, tak vlakem procházeli Rusáci s kvérama a mířili na nás. Byli to takoví Mongolové, nebyly to normální typy ruských vojáků. Já měla takovou hrůzu z toho,“ vzpomíná pamětnice. Ona i všichni její chráněnci měli na klopách trikolóru, kterou si připevnili na Moldavě. Věra je nabádala, aby je přikryli bundami, ale jeden z nich řekl: „Ne, já se za to nestydím,“ proto mu musela vysvětlit: „Musíš to překrýt, protože jinak by tě zastřelili.“ Nakonec se ho podařilo přesvědčit a ona je zdárně předala v Teplicích na nádraží rodičům.  

Vkládali jsme naděje do Dubčeka, ale nakonec bylo všechno jinak

S její novou nadřízenou a kamarádkou Evou jezdily po obsazení republiky v roce 1968 do Prahy. Tam viděly ostřelované Národní muzeum, na jehož zdech byly díry po výstřelech, všude byly přemístěné směrovky, viděly krev na ulicích, potrhané vlajky a spousty nápisů nabádající vojáky, aby odjeli domů. Ve výkladech byly umístěny fotografie Alexandra Dubčeka, do kterého vkládali velké naděje, ale nakonec bylo všechno jinak. „Ten šok byl strašný, ale nejenom šok, ale vztek, příšerný vztek. Co si to ty Rusáci dovolujou. A když jsem pak viděla na ulicích tu krev a ty mladé lidi. To se nedá zapomenout,“ vypráví pamětnice.

Založila Cvičení rodičů a dětí v budějovickém Sokole

Když se s rodinou v roce 1970 přestěhovala do Českých Budějovic, poté co se jí v roce 1973 narodila dcera a děti trochu odrostly, začala pracovat jako knihovnice a plně se věnovat sokolství. V sedmdesátých letech ve městě organizace příliš nefungovala, sokolovnu k dispozici neměli, cvičit chodili do tělocvičny základní školy Grünwaldova, kde jim nevycházeli vstříc a kde jim soudruh ředitel házel klacky pod nohy. Věra se zapojila do obnovy tehdejší organizace českobudějovického Sokola a i s pomocí rad svého otce založila jako první na jihu Čech program Cvičení dětí a rodičů. Své zkušenosti, hodnoty a zásady po celý život předávala dětem, které se snažila v duchu odkazu Tyrše a Fügnera morálně vést.  

V listopadu 1989 jsme jezdili tajně v noci do Prahy pro plakáty

Po 17. listopadu v roce 1989 jezdila s manželem v noci do Prahy do malých divadel, jako je Semafor, pro plakáty. Jejich dcera Slavěna spolu s kamarádkou je potom roznášely a vylepovaly po Českých Budějovicích. „Hele, Slavěno, nesmějí tě chytit, protože to už by byl vrchol,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice. O tom, že by v Českých Budějovicích existovalo nějaké předrevoluční disidentské hnutí, nevěděla. Všichni si mysleli, že taková hnutí jsou hlavně v Praze. „Já jsem asi měla klapky na očích a viděla jen ten Sokol, takže ten rok 1989 bylo takové úžasné prozření,“ komentuje celou situaci pamětnice. V metropoli jižních Čech pak chodili na demonstrace. Pamětnice si vzpomíná, že se mezi lidmi o všem hodně mluvilo a pořád se čekalo, co bude. Na noviny se stála fronta, lidé byli natěšení, že tentokrát to snad vyjde. „A pak už to nabralo takový grády, pak už bylo jasný, že se to nemůže změnit,“ líčí tehdejší pocity pamětnice.   

Spolužačky jí a Ditě ani po padesáti letech neodpustily

Věra byla pozvána po padesáti letech na třídní sraz pedagogické školy do Teplic. Na sraz jela, ale jak sama uvedla, jezdit tam neměla. Její bývalé spolužačky to i po padesáti letech v sobě měly a nedokázaly jí ani Ditě odpustit. Třídní setkání po letech bylo velmi odtažité, spolužačky jim vyčítaly, že kvůli nim musely opakovaně podstoupit několik výslechů StB, někteří učitelé byli přemístěni na jiné školy, děvčata byla rozházena do jiných tříd. Řekly jim, že si prošly hroznými věcmi po jejich vyloučení.

Poselství dalším generacím

„Víte, já bych těm mladým lidem přála, aby tohle nikdy nemuseli zažít. To byla taková zvůle všech totalitních režimů. A ta zvůle totalitního režimu, ta dokáže napáchat tolik zla, kterého člověk nezaslouží. Režim, který je krutý a bezohledný, ničí životy, rozbíjí rodiny, morálka vůbec vezme za své. Já zkrátka toto nedovedu v sobě překonat a opravdu bych přála mladým lidem, aby se s tímto nikdy nesetkali, protože je to něco tak hrozného, že to nedovedu vůbec popsat. Doufejme, že se to nikdy nebude opakovat. Ono se to ale opakuje, bohužel. Ale snad jsme tak daleko, ta naše společnost, že toto nikdy nedopustíme. Přála bych si to moc. Doufejme, že to bude všechno v pořádku a že to bude dobrý, že se naše děti dožijou něčeho lepšího, než jsme prožili my, budou mít jiné starosti, bude to všechno jinak, ale budou snad říkat, co si myslí, a budou snad konat, co budou chtít.“

V roce 2020 žila Věra Pázlerová v Českých Budějovicích.