Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Stanislav Pazderka (* 1932)

Nikoho nezajímalo, kolik se sklidí. Ale co ti určili, to jsi musel dodat. Tenhle systém byl likvidační

  • narozen 6. listopadu 1932 v Bořeticích na jižní Moravě

  • v Bořeticích rodina vlastnila hospodářství se šesti hektary polností a půl hektarem vinic

  • perzekuce rodina za kolektivizace

  • Stanislav Pazderka strávil 26 měsíců v PTP

  • otec Jan Pazderka půl roku vězněn

  • bratr Josef Pazderka v řádu Tovaryšstva Ježíšova

  • bratr Josef Pazderka se v Londýně věnoval československým emigrantům žijícím ve Velké Británii

  • od roku 1970 žije pamětník v Olomouci

Přesně sto jedna let hospodařil rod Pazderků na gruntu č. p. 100 v Bořeticích. Na kopcích pěstovali vinnou révu a na rovinách obdělávali své polnosti. Až komunistický režim a jím řízená kolektivizace rodinu o vše připravily a v roce 1959 pod nátlakem vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Hlava rodiny Jan Pazderka už měl tehdy za sebou půlroční vězení a jeho nejstarší syn Stanislav jako „politicky nespolehlivý“ šestadvacet měsíců v pomocných technických praporech (PTP) strávených pracemi na různých stavbách.

Pazderkové kráčející čtyřmi stoletími

Stanislav Pazderka se narodil 6. listopadu 1932 v Bořeticích na jižní Moravě jako nejstarší z osmi dětí rodičům Janovi a Marii Pazderkovým. V archivech se pamětník svých předků dopátral už od roku 1630, kdy žili v nedalekých Čejkovicích. Jeden z předků se v roce 1858 usadil na hospodářství č. p. 100 v Bořeticích, kde také Stanislav Pazderka přišel na svět. Jeho rodiče tam obdělávali šest hektarů polností a půl hektaru vinic.

Za nacistické okupace

Stanislav chodil do místní obecné školy, pomáhal na rodinném hospodářství a také cvičil v organizaci Orel. Velkou část dětství prožil v období druhé světové války, kdy území Čech a Moravy okupovalo nacistické Německo. Pamětník vzpomíná na místní židovské občany. Zatímco části rodiny Veisteinovy se podařilo odcestovat do Palestiny, Kateřina Veisteinová zůstala a v dubnu 1942 zahynula v koncentračním táboře. Zemřela také celá rodina Druckerova. Otec krátce před nástupem do transportu spáchal sebevraždu, zatímco manželka Kateřina, provdaná dcera z vedlejších Broumovic a synové Otta, Bedřich, které pamětník dobře znal ze školy, zahynuli rukou nacistů v koncentračních táborech. Válku nepřežil ani pamětníkův strýc Cyril Petrásek, který byl nasazen na práci do Německa a následně do Štyrského Hradce. Podařilo se mu uprchnout a přidat se k jugoslávským partyzánům, v jejichž řadách padl.

Další vzpomínky Stanislava Pazderky se vážou ke konci druhé světové války. V dubnu 1945 do obce přišli ustupující němečtí vojáci, kteří si v Bořeticích vytvořili obranné stanoviště. Následně sovětští letci obec vybombardovali. Několik domů bylo tehdy zničeno a o život přišli tři místní občané – Bohumil Dufka, Václav Kuchyňka a Marie Hajmonová. Pazderkovi se tehdy ukrývali v předem vykopaném bunkru a následně se přemístili do velkého vinného sklepa nedaleko nádraží, kde zůstali dva dny. Němci mezitím ustoupili, a tak otec a Stanislav, jako nejstarší syn, odešli na hospodářství nakrmit dobytek. V domě už ale měli několik sovětských vojáků. „Jeden poručík na otce vytáhl pistoli a vystrkal ho ven za stodolu, aby mohl sebrat naše ukryté zásoby,“ vzpomíná pamětník.

Krátce poté rodiče poslali dvanáctiletého Stanislava do sklepa u vinic pro víno. Zažil tehdy otřesný zážitek, jehož obrazy mu v paměti zůstanou až do konce života. Za obcí narazil v příkopě na shořelý německý polopásový transportér. „Šofér ohořelý na volantu, další mrtví vedle a další dva se snažili odplazit a zemřeli. Jeden byl v příkopě a druhý ležel na poli. Bylo to pro mě šokující. Čtyři mrtví lidé,“ vypráví Stanislav Pazderka.

Rodina pak v domě našla nevybuchlé bomby svržené sovětskými letadly. „Měli jsme výhodu, že strop i půda byly dřevěné. V jedné místnosti do ulice se našly dvoukilové, tříkilové bombičky s vrtulkou. Jak prorazily strop, tak spadly na podlahu a trochu probily desky a zůstaly zaklíněné. Do druhé místnosti spadly větší bomby asi pět až sedm kilo. Taky tam byla dřevěná podlaha i strop. Pod podlahou byl násep škváry, do níž bomba zapadla. Našli jen díru, tak to zahrabali. Potom asi po pěti nebo sedmi letech se dělaly nové podlahy a bomba se tam našla. Pán Bůh zaplať, že to nevybuchlo.“

Nejprve poslali syna do PTP

Po měšťanské škole ve Velkých Pavlovicích Stanislav vystudoval dvouletou rolnicko-vinařskou školu v Bzenci, kterou dokončil v roce 1950, a pak jako budoucí dědic hospodářství pracoval doma. To už ve státě dva roky vládla komunistická strana. Rodiče a zvláště otec jako člen Československé strany lidové rozhodně nepatřili mezi její příznivce. Otec se také velmi rychle dostal na „černou listinu“ místních funkcionářů. S manželkou nechodil k zmanipulovaným volbám a v roce 1950 odmítl podepsat Stockholmskou výzvu. Ta sice žádala bezpodmínečný zákaz atomových zbraní jako nástroje k zastrašování a hromadného vyhlazování obyvatelstva, ale v Československu s ní udělali kampaň, kterou museli všichni včetně dětí podepsat. Odmítnuvší (pouze 501 občanů) stát evidoval.

Otci také nepřidalo vystoupení na schůzi KSČ v Broumovicích, kde kritizoval politické směřování země. Krom toho rodiče, stejně jako většina ostatních odmítali vstoupit do JZD. Rodině proto nastavili neúměrné dodávky zemědělských komodit. „Nikoho nezajímalo, kolik se sklidí. Ale co ti určili, to jsi musel dodat. Tenhle systém byl likvidační,“ dodává pamětník.

Když v říjnu 1953 Stanislav narukoval na povinnou vojenskou službu, zařadili ho do PTP, kde „politicky nespolehliví“ vojáci dostali místo zbraní krumpáče, lopaty a zednické lžíce, aby sloužili jako levná pracovní síla. Stanislav Pazderka pak prošel několika stavbami na různých místech republiky. S dalšími vojáky většinou spával v dřevěných ubikacích. Pracoval tak v Novákách ve středním Slovensku, Zvolenu a Pardubicích při stavbě letiště. V květnu 1954 pomocné technické prapory jako politické kárné jednotky zrušili a jejich vojáky přiřadili do technických praporů (TP). Stanislav Pazderka ale vzpomíná, že se pro ně prakticky nic nezměnilo. V prosinci 1955 byl po šestadvaceti měsících propuštěn domů.

Poté uvěznili otce

Otec se ani zařazením syna do PTP nenechal zastrašit, a tak ho na začátku srpna 1956 zatkli a následně za politickou činnost odsoudili na tři měsíce vězení a po dalším soudu ještě za zabití telete pro domácí potřebu k dalším třem měsícům. Prošel věznicemi v Brně na Cejlu a v Kuřimi. Rok po jeho návratu z vězení vstoupila i většina odpůrců do JZD. V bezvýchodné situaci v roce 1959 také rodina Pazderkova. „Odvedli nám pak dobytek, krávy, odnesli pšenici a krmení,“ vzpomíná pamětník a dodává, že otci sebrali rovněž jeho vinohrad a jako náhradu mu dali jiný s mnohem horší výnosností.

Bratr emigroval

Stanislavův o dva roky starší bratr Josef se chtěl stát knězem. Odmítl ale studovat státem kontrolovanou teologickou fakultu v Litoměřicích. Místo toho nejprve pracoval v uhelných dolech v technických praporech a potom v různých dělnických pozicích. Až v politicky uvolněném roce 1968 byl přijat do řeholního řádu Tovaryšstva Ježíšova a nastoupil na noviciát v St. Andrä v Rakousku. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se rozhodl v Rakousku zůstat. V červnu 1974 byl v Innsbrucku vysvěcen na kněze. O rok později odešel do Londýna, kde se následně věnoval československým emigrantům žijícím ve Velké Británii. Pravidelně nicméně jezdil do Vídně, kam také opakovaně pozval rodiče. Několik žádostí však úřady rodičům zamítly, a otec se tak setkání se synem již nedočkal, protože zemřel v roce 1974. Matka se sice s Josefem nakonec sešla v roce 1975, ale další návštěva už se neuskutečnila. „Když potom maminku pozval další rok, tak měla tak strašnou radost, že se vyvrátila. Měla mozkovou příhodu,“ vypráví pamětník a dodává, že maminka na následky mozkové mrtvice zemřela o několik měsíců později.

Setkání

Po vstupu rodiny do JZD pracoval Stanislav Pazderka ve státním statku. V letech 1957 až 1961 dálkově vystudoval střední zemědělskou školu a od roku 1976 až do odchodu do penze pracoval v Sempře Olomouc. V roce 1962 se oženil s Helenou Bocvanovou, s níž měl pak syny Petra a Pavla. Od roku 1970 žije rodina v Olomouci.

Se svým bratrem Josefem se pamětník stýkal během dovolených u Balatonu v Maďarsku. Vždy domů přivezl nějaké samizdaty – režimem zakázanou literaturu, kterou půjčoval přátelům a známým. V roce 1986 dokonce Stanislav Pazderka dostal povolení k návštěvě bratra v Londýně. O necelé tři roky později se komunistický režim v Československu konečně zhroutil. Bratr se v roce 1991 vrátil a pracoval pak jako ekonom České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Rodina dostala zpět své pozemky, které jsou dnes v pronájmu. Stanislavu Pazderovi ale vadí, že komunistickou stranu tehdy nezakázali a že se v roce 2018 opět dostává zpět k moci.