Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Nina Pavelčíková (* 1939)

• narozena jako Prokešová 1. dubna 1939 ve Zlíně

• vyrůstala v rodině veterináře ve Veselí nad Moravou na jižní Moravě

• matka byla židovského původu, řada jejích příbuzných se stala obětí holocaustu

• vystudovala dějepis a ruštinu na univerzitě v Brně

• vstoupila do KSČ

• působila jako historička ve Slezském ústavu Československé akademie věd v Opavě

• v roce 1968 podporovala obrodný proces a protestovala proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• v roce 1970 za to byla vyloučena z KSČ

• nesměla publikovat a pracovat v oboru

• živila se jako referentka v opavské Sigmě a poté ve stavebním bytovém družstvu

• po pádu komunistického režimu byla rehabilitována a vrátila se ke své profesi

• v roce 1995 začala přednášet historii na Ostravské univerzitě

„Po zrušení Sokola jsem se stala horlivou pionýrkou. Věřila jsem v krásné socialistické zítřky. Jako dospívající člověk jsem se nechala poblouznit komunismem, ale i tehdy jsem se snažila patřit ke slušným lidem. Postupně jsem dozrála k novému poznání a názorům. Komunistickou ideologii, která naši společnost velmi negativně poznamenala, jsem opustila. Dnes se hrdě hlásím k pražské kavárně,“ říká historička Nina Pavelčíková, která byla za podporu obrodného procesu a protesty proti sovětské okupaci v roce 1968 vyloučena z KSČ a nesměla až do roku 1990 pracovat ve svém oboru.

„Necítím hořkost. Dočkali jsme se demokracie. Demokratická společnost v tomto světě stále existuje a snad bude existovat dál.“ V době rozhovoru pro Paměť národa jí bylo osmdesát let. Stále přednášela dějiny 20. století na Ostravské univerzitě a sepisovala své memoáry.

 

Židovská matka

Nina Pavelčíková, za svobodna Prokešová, se narodila 1. dubna 1939 ve zlínské porodnici. S rodiči a starší nevlastní sestrou vyrůstala ve Veselí nad Moravou na Slovácku. Otec Josef Prokeš pracoval jako veterinář. Matka, za svobodna Frída Reinerová, byla židovského původu. Řada jejích příbuzných se stala obětí holocaustu. Babička a prababička pamětnice byly odvezeny v jednom z prvních židovských transportů z Ostravy do Terezína. Babička zahynula v plynové komoře vyhlazovacího tábora v Treblince, prababička v Terezíně. Dramatický osud měli i její strýcové, kteří stihli před obsazením Československa nacisty utéct.

Sňatek s o dvacet let starším Josefem Prokešem, který měl podle říšských úřadů árijský původ, zachránil Nininu matku před koncentračním táborem. Mnohá diskriminační nařízení ale jejich život za Protektorátu Čechy a Morava negativně poznamenala. „Když vyšlo nařízení, že Židé musí být označeni židovskou hvězdou, matka přestala úplně vycházet ven, protože se ji hrozně styděla nosit. Naštěstí jsme měli pronajatý byt v domě se zahradou a dvorkem. Když bylo pěkně, chodily jsme tam spolu, takže nebyla jen mezi čtyřmi stěnami.“

 

Rodinu zachraňovali přátelé lékaři

Hůř bylo v létě 1944, když její matce přišel telegram, že má nastoupit do pracovního tábora pro židovské ženy. „Matka byla typická maloměstská žena, nikdy fyzicky nepracovala. Bylo jasné, že by v pracovním táboře nepřežila. Náš soused, lékař a rodinný přítel, jí vystavil potvrzení, že trpí vysoce nakažlivou žloutenkou, kterou by mohli dostat i dozorci. To ji před okamžitým nástupem uchránilo. Poslední půlrok války se v částečné ilegalitě ukrývala v nemocnici v Uherském Hradišti,“ vzpomíná Nina Pavelčíková.

Její otec byl trestán za to, že se odmítl s židovskou manželkou rozvést. Ke konci okupace nesměl vykonávat veterinární praxi. „Jeho kolegové ale byli velmi solidní a pomáhali mu. Navíc jsme měli od otcových klientů dostatek zásob z různých zabíjaček, takže po hmotné stránce jsme nijak nestrádali,“ říká paní Nina. Také Josef Prokeš byl povolán na práci pro Říši. Opět pomohlo potvrzení známého lékaře, že je nemocný. „Pamatuji, jak chodil doma pořád v pyžamu nebo noční košili, a kdykoliv někdo zazvonil, utíkal do postele.“

Z domova si z té doby paní Nina také vzpomíná na pravidelné pečení škvarkových koláčků zvaných pagáče. „Pagáčky se u nás pekly neustále. Rodiče je posílali každý týden v balících příbuzným, a když už nežili, tak známým rodinám v koncentračních táborech. To bylo povoleno. Bylo to mastné a výživné pečivo, o které dozorci neměli zájem. Kdyby někdo poslal v balíku třeba uherák, nemělo by to smysl,“ vysvětluje. Vepřové maso u nich nebylo žádné tabu. Matka sice byla Židovka, ale její rodiče se nehlásili k judaismu a nepředali jí ani žádné židovské tradice.

 

Střepina mi proletěla kousek nad hlavou

Veselí nad Moravou bylo osvobozeno 24. dubna 1945 rumunskými jednotkami. Nina Pavelčíková vzpomíná, že otec nepředpokládal, že by tak bezvýznamné městečko čekaly nějaké dramatické boje a odmítal přesun do hlubokých sklepů tamního bývalého kláštera, kam se před příchodem fronty odebrala řada obyvatel. Nakonec se ve Veselí bojovalo asi tři dny. Malá Nina to málem nepřežila. „Seděla jsem u snídaně, otec stál vedle u umyvadla a myl se. Najednou se ozvala obrovská rána. Oknem bylo vidět, že sousední mlýn dostal zásah a hoří. Jedna ze střepin přitom proletěla asi půl metru nad mojí hlavou a zabodla se do veřejí dveří.“

Rodina se utíkala schovat aspoň do sklepa na brambory. Jejich dům byl mezitím palbou silně poškozen. „Byla rozbitá střecha a půda. V obývacím pokoji zůstaly střepiny. Také protější konzum dostal zásah.“ Když bylo po všem, lidé se smáli a objímali. Nina Pavelčíková si vybavuje otce při euforickém setkání s přítelem. „Byli jsme spolu venku. On se najednou zarazil a díval se směrem k nádraží, odkud přicházel pán s dlouhými vlasy a plnovousem snad po kolena. Vrhl se k němu a křičel: ‚Bohušu, ty žiješ?‘ Jednalo se o učitele Bohumila Němečka, který se zapojil do odbojové činnosti Obrany národa. Podařilo se mu utéct před gestapem a asi dva roky se ukrýval v kozím chlívku u tety, která měla naproti nádraží domek se zahradou. „Maminka slavila osvobození tak, že hrála u nás doma na klavír a společně s osvoboditeli zpívala. Lidé postávali pod okny a poslouchali.“

 

Tragédie na sokolském táboře

Po válce dostali Prokešovi od národního výboru byt po židovském podnikateli, protože ten jejich byl neobyvatelný. Nina nastoupila do první třídy. Sešity tenkrát nebyly k dostání. Děti psaly krejčovskou křídou na dřevěnou tabulku, na které byla na šňůrce zavěšená malá houba. Nina vynikala zeměpisnými znalostmi. Pochytila je z veliké mapy pověšené u nich v kuchyni, na které její otec pomocí špendlíků a šňůrek zaznamenával postup východní i západní fronty. Zapojila se do obnovené skautské a sokolské činnosti. V létě 1947 se účastnila sokolského tábora v Návojné u Broumova, kde voják československé armády omylem zastřelil mladého vedoucího Františka Míčku.

„My, malí sokolíci, jsme bydleli v tamním zámečku, dorostenci a dorostenky ve stanech. Koncem druhého týdne přijeli vojáci s tím, že územím Bílých Karpat budou přecházet banderovci a že nás přijeli chránit. I starší děti se musely přestěhovat do zámečku a vojáci nařídili, že po desáté večer se nesmí vycházet. Někdo z dětí zřejmě něco důležitého ve stanu zapomněl, vedoucí mu to chtěl přinést. Pohotový hlídkující voják na něj vystřelil a trefil ho do srdce. Byla to velká tragédie. Nás pak rychle odváželi domů,“ vzpomíná Nina Pavelčíková. Podle desítky let prezentované oficiální verze mladíka zastřelili banderovci.

 

Krásná vila spíše k zlosti

Téhož roku začali její rodiče stavět ve Veselí naproti škole vilu, na kterou si vzali velkou hypotéku. I s prostory pro kancelář a ošetřovnu zvířat ji navrhl významný brněnský architekt Bohuslav Fuchs. Po komunistickém převratu v únoru 1948, který pro Josefa Prokeše znamenal také brzký konec jeho veterinární praxe, značné omezení příjmů, a tedy i potíže se splácením dluhu, se stala pro rodinu spíše přítěží. Elegantní vila navíc dráždila veselské komunisty. „Chtěli ji zestátnit, což se nepovedlo, protože obytné prostory měly rozměry, které těsně odpovídaly povolenému osobnímu majetku. Pak se pokusili otce prohlásit za vesnického boháče. To také nevyšlo, protože neměl žádný zemědělský majetek.“

Pamětnici jejich vila, která se kvůli nedostatkovému koksu nedala vytopit, a kde musela pravidelně pomáhat s úklidem, také k srdci ani v dětství nepřirostla. „Spolužačky mi vilu záviděly a zároveň předhazovaly, že jsme ‚buržousti‘. Já přitom byla horlivou pionýrkou.“ Od rodičů, kteří nebyli komunisté, před válkou se hlásili k národním socialistům a považovali se za masarykovce, víru v socialismus nepochytila. Ovlivnil ji hlavně strýc, slepý válečný hrdina Josef Reiner. „Byl to jeden z nejcharakternějších komunistů, jakého jsem poznala,“ vypráví Nina Pavelčíková.

 

Slepý strýček Josef

Podobně jako bratři její matky Vilém a Jan, utekl Josef Reiner v roce 1939 do Polska a pak do Lotyšska. Poté, co Německo napadlo Sovětský svaz, se Josef a Jan přidali k Rudé armádě. Jan padl v bitvě o Moskvu, Josef tam byl zraněn. Po vyléčení se přihlásil k československé jednotce v Buzuluku, prodělal výcvik tankisty a zároveň osvětového důstojníka. A utužoval své komunistické přesvědčení. S 1. československou tankovou brigádou se účastnil bojů o Ostravu. V polském Slezsku dostal zásah do obličeje. Střepina mu proletěla přes obě oči. Jeho stav vypadal beznadějně, nakonec ale přežil.

„Na jaře roku 1946 jsme ho navštívili ve vojenské nemocnici v Praze. Měl sice černé brýle, ale když si utíral kapesníkem rány, které měl místo očí, tak si je sundával. Strašně jsem se ho bála a trvalo mi dost dlouho, než jsem si zvykla, jaký byl na něj strašný pohled,“ vypráví paní Nina. Pak se s ním ale velmi sblížila. Doprovázela ho do lázní nebo na hory, předčítala mu. „Se svým zraněním se dokázal obdivuhodně vypořádat. Pěstoval sporty. Ve Veselí plaval v Moravě i kilometr proti proudu. Já šla po břehu a navigovala ho. Navíc dostal vodicího psa, fenu německého ovčáka Noru, kterou jsem milovala.“

Josef Reiner zůstal v Praze a rozhodl se, že bude studovat. Udělal si nejprve takzvanou dělnickou maturitu, poté vystudoval dějiny KSČ a mezinárodního dělnického hnutí. „Studium bylo v té době pro slepce velmi obtížné. Byl závislý na spolužácích, kteří mu chodili předčítat ze skript a knih. Studia ale úspěšně dokončil a jako válečný hrdina měl otevřenou cestu k další kariéře.“ Dotáhl to na profesora vědeckého komunismu, který učil na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Také se oženil a měl dva syny.

 

Čestná stráž za Stalina a Gottwalda

Z obecné školy Nině utkvěly v paměti smuteční obřady po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda, kteří zemřeli nedlouho po sobě v březnu 1953. „Bylo velmi sychravé počasí. Ve Veselí byl postavený katafalk, u kterého se střídala čestná stráž. Tvořili ji milicionář, komunista, svazák a poslední v řadě pionýr. Dostali jsme příkaz okamžitě si pořídit černé šátky, nebo nám je měly matky černě olemovat. Na stráži jsme museli stát jen v košilích. I když jsme pod nimi měli svetry, stejně jsme se všichni nachladili. Když skončily čestné stráže, učitelé nám ještě dlouho ve škole nevyprávěli nic jiného než životopisy těchto slavných vůdců,“ vypráví paní Nina.

Z pionýrky se stala svazačka a funkcionářka Československého svazu mládeže. Roku 1956 úspěšně odmaturovala a přihlásila se do Brna na tehdejší Purkyňovu univerzitu na svou již oblíbenou historii v kombinaci s filozofií. „Vy, se svým původem, navíc ženská? V žádném případě!“ slyšela u pohovoru. Nakonec nastoupila na dvouletou vyšší pedagogickou školou v Opavě, kde studovala historii a ruštinu. „Byla to dost pofiderní škola, která z nás měla udělat učitele na druhém stupni základních škol.“ V Opavě kývla Nina na výzvu, aby se stala kandidátkou KSČ.

 

První pochybnosti o režimu

První učitelské místo dostala Nina Pavelčíková nedaleko rodného Veselí v Lipově, kde se jí moc nelíbilo. „Byla jsem nezkušená, sedmáky, které jsem učila, jsem nezvládala,“ říká. Velmi negativní zkušenost tam také zažila v souvislosti s kolektivizací zemědělství. Přesvědčování rolníků, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva a všechno mu odevzdali, se odehrávalo v základní škole.

„My, mladí kantoři, jsme měli povinnost účastnit se toho jako svědci. To, jak strašným způsobem se chovali dělníci z okolních závodů a soudruzi z okresního výboru k těm prostým rolníkům, pro mě byla první obrovská rána do mého idealistického pojímání komunistického systému,“ vypráví paní Nina. Členové výboru seděli za stolem na stupínku, a když třeba nebylo slyšet zaklepání dalšího skleslého rolníka, který žmoulal v ruce čepici a věděl, že odpor nemá smysl, vykázali ho a musel vstoupit znovu. „Byli hrozně sprostí a na mě to působilo velice zle. Bylo mi ke dvaceti rokům a poprvé jsem začala přemýšlet, co vidím kolem sebe.“

S dětmi z Lipova a Veselí nad Veličkou, kde pak také učila, chodila na bramborové a jiné brigády. Vzpomíná například, jak naháněli do sítí živé zajíce, kteří se pak exportovali do Francie. Na bramborových polích se sbírala mandelinka bramborová. „Dětem jsme měli vykládat, že nám tady toho brouka shazují Američané. Tyto informace jsem už brala s velkou rezervou a začala jsem z nadšení pro komunistickou ideologii střízlivět.“ Dějepis se snažila učit po svém. „Většinou jsme končili Bílou horou.“

 

Jaro 1968 v Opavě

Nina Pavelčíková dálkově vystudovala historii a ruštinu na univerzitě v Brně. Začátkem šedesátých let se stala členkou KSČ, i když už byla ke komunistické praxi kritická. Patřila k těm, kteří věřili, že je možné stranu zevnitř reformovat a nějakým způsobem demokratizovat. O své další pedagogické práci měla pochybnosti. Nastoupila jako historička do Muzea jihovýchodní Moravy v tehdejším Gottwaldově, kde se věnovala mimo jiné protinacistickému odboji a partyzánskému hnutí v regionu. V roce 1966 přešla do Slezského ústavu Československé akademie věd v Opavě.

Společně s kolegy z tamní základní organizace KSČ podporovala v roce 1968 snahu o reformu stranického života a obnovu občanské společnosti. „Důležité pro nás bylo setkání se spisovateli na Bezručově Opavě na podzim 1967. Přijela tehdy řada účastníků IV. sjezdu svazu spisovatelů, který byl jedním z podnětů dalšího vývoje v zemi. Vyprávěli nám o jeho průběhu i o vystoupení Ludvíka Vaculíka, které bylo nejrevolučnější,“ vzpomíná paní Nina. S nástupem Alexandra Dubčeka do vedení KSČ v lednu 1968 začal proces politického uvolňování, který přinesl mimo jiné zrušení cenzury a zákon o rehabilitaci politických vězňů. Pamětnice sledovala vývoj v Praze i v ostravsko-opavském prostředí. Mimo jiné psala o situaci články pro týdeník Nové Opavsko.

„Silným zážitkem z počátku roku 1968 pro mě byla přednáška Marie Švermové v Ostravě. Vyprávěla, co zažila v padesátých letech, když byla zatčena, vyslýchána a odsouzena v jednom z vykonstruovaných procesů.“ V Opavě se začaly pořádat besedy s občany, na které přijížděly osobnosti kulturního a veřejného života. Byl to například cestovatel Jiří Hanzelka nebo reformní komunistický politik Čestmír Císař, kterého část vysokoškoláků prosazovala jako kandidáta na prezidenta.

 

Ostravské jaro 1968

„Nespoléhali jsme jen na to, že nám přijede referovat někdo z Prahy, připravovali jsme veřejná vystoupení a jezdili po celém okrese přesvědčovat lidi, že současný vývoj jde správným směrem,“ říká pamětnice. Zdůrazňuje, že reformátoři neovládli v roce 1968 jen ústřední výbor, ale i ten krajský v Ostravě. „Nemám ráda termín pražské jaro 1968. Jaké pražské jaro? Pokus o reformu zdaleka neprobíhal jen v Praze, ale po celém území Československa. A Ostrava, o které se říkalo, že byla pevnou baštou komunismu, sehrála v tehdejším dění nezanedbatelnou roli.“

Za unikátní považuje Nina Pavelčíková vznik dělnických výborů na obranu svobody tisku, které se začaly v dubnu 1968 formovat právě na Ostravsku a poté i v dalších průmyslových centrech. „Ostrava v tom sehrála skvělou roli,“ říká. Připomněla, že už v průběhu dubna se na Ostravsku a Opavsku obnovilo junácké a skautské hnutí. „A vznikala celá řada iniciativ s cílem posílit občanskou společnost.“

Významnou podporovatelkou obrodných snah v Opavě byla podle pamětnice okresní ideologická tajemnice Jiřina Turečková. „Ačkoliv to byla prostá žena, velmi razantně se postavila na stranu reformních komunistů a podporovala veškeré opavské aktivity.“ Turečková patřila k bojovným řečníkům na velkých shromážděních zvaných Hovory s občany, které se konaly na opavském zimním stadionu pro tři a půl tisíce lidí. „Spousta dalších lidí stála. Byly to skvělé akce. Mluvilo se tam velmi otevřeně, a když někdo vystupoval nějak vyhýbavě, lidé hned začali pískat.“

Specifickým opavským tématem doby politického uvolnění byla snaha otevřít v Opavě vysokou školu. „Byla jsem s kolegou ve výboru kulturních a vědeckých pracovníků města Opavy a účastnila jsem se jednání, která měla vést k získání vysokoškolského pracoviště,“ říká Nina Pavelčíková. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy z těchto záměrů sešlo.

 

Slezský srpen 1968

Šok ze vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 zažila v Luhačovicích, kde byla s kamarádkou na dovolené. „Hned po probuzení jsem pustila rádio a říkala si, co ti Pražáci zase blbnou. Proč teď v srpnu pouštějí záznam z jara 1945? Najednou mi došlo, že je to živé vysílání z dění před rozhlasem,“ vzpomíná pamětnice. Prvním možným spojem se vrátila do Opavy.

Když dorazila do práce, vzkázal jí tajemník okresního výboru KSČ Žídek, že má přijít za ním. „Řekl: ‚Soudružko, mám pro tebe významný úkol. Ty ses zabývala přechodem KSČ do ilegality za nacistické okupace. Připravíš přechod strany do ilegality.‘ Nabrala jsem dech, pokusila se namítnout, že ta situace je dnes dost jiná, ale řekla jsem, že se můžeme pokusit,“ vypráví paní Nina. Všude se ihned začaly sepisovat protestní rezoluce. „V prvním týdnu se kromě několika kovaných komunistů všichni postavili proti okupantům. Straníci byli upřímně naštvaní, že nás okupuje nejbližší spojenec.“

Nina se přidala ke skupině aktivistů, kteří jezdili po okrese s letáky a peticemi. Rozváželi také výtisky poloilegálních novin Svobodné Opavsko. „Scházeli jsme se ráno v suterénu okresního národního výboru, přebrali jsme materiály a naplánovali si trasy. Účastnili se toho lidé z pléna okresního výboru, někteří kolegové ze Slezského ústavu, kulturní pracovníci a další. Zajímavé je, že v prvních dnech s námi spolupracovali i příslušníci civilní obrany. Pomocí jejich vysílaček jsme se domlouvali. Byl to asi jediný případ, kdy byly vysílačky civilní obrany použity v praxi. Tak to fungovalo do návratu československé delegace z Moskvy,“ říká.

Okupační vojska se přímo v Opavě moc nevyskytovala. „Doslova rozbili stany v okolních lesích.“ I v Opavě, tak jako po celé zemi, ale psali rozhořčení obyvatelé na fasády domů výzvy okupantům, aby se vrátili domů. Kolem 24. srpna se podle pamětnice uskutečnilo protestní shromáždění na stadionu v Kylešovicích, kterého se podle odhadu zúčastnily asi čtyři tisíce lidí.

 

U prověrek práskla dveřmi

Reakcí na invazi byla obrovská vlna emigrace. Komunisté, kteří prosazovali reformy, byli odvoláni z funkcí v ústředí i v regionech. Sovětská okupace začala být prezentována jako bratrská pomoc. Upálil se Jan Palach a po něm Jan Zajíc. Dubčeka nahradil ve vedení KSČ Gustáv Husák.

Nině Pavelčíkové bylo pro začátek zastaveno řízení na titul kandidát věd. „My, kteří jsme se v roce 1968 angažovali, jsme dostali z akademie dopis, ve kterém nám bylo doporučeno, abychom všechno odvolali. Někteří to udělali. Já jsem to nepovažovala za vhodné a dopis jsem zahodila.“ Přelomové byly prověrky v roce 1970, kterými prošlo jeden a půl milionu členů KSČ, ale také vedoucí pracovníci, kteří ve straně nebyli. Komunistům bylo zrušeno členství a měli o ně znovu požádat. Předtím museli předstoupit před komisi, která posuzovala jejich postoje v roce 1968.

Nina zažila prověrky na začátku léta 1970. Měla tehdy krátce po svatbě s archeologem Jiřím Pavelčíkem. „Vedoucím komise byl pracovník krajského výboru, kterého jsem znala. Jmenoval se Zdeněk. Pak tam byl jeden horník a ještě někdo. Horník mě přivítal s úsměvem a řekl: ‚A ty jsi, soudružko, taky milovala Dubčeka?‘ I Zdeněk se mile usmál, řekl, že se přece známe a že ví, že jsem byla vždy loajální, takže když kolegové psali rezoluce, nechtěla jsem proti nim vystupovat, i když jsem vnitřně nesouhlasila. A řekl, že stačí, když řeknu, kdo byl iniciátorem aktivit v ústavu, a naprosto nic se mi nestane. Suše jsem poděkovala, obrátila jsem se na podpatku a práskla za sebou dveřmi.“

 

Vyloučena z KSČ i z vědecké práce

Když jí pak přišel dopis s výzvou, aby vysvětlila, proč se nepokusila obnovit si členství v KSČ, odpověděla, že důvodem je nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Následovalo vyloučení ze strany a hned poté zákaz publikace. Některé hotové vědecké texty ještě zveřejnila pod jmény kolegů. Pak odešla na mateřskou se svým prvním dítětem. V mezidobí před narozením druhého dítěte přežívala v ústavu na horších pozicích bez možnosti systematické vědecké práce. Po mateřské dovolené s druhým potomkem jí akademie věd neprodloužila smlouvu.

S dětmi si prožila velké trápení. První syn se narodil vážně sluchově postižený a trpěl nejtěžší formou autismu. Nikdy se nenaučil mluvit a nakonec nezbylo, než ho dát do ústavní péče. Holčička, která se Pavelčíkovým narodila v roce 1975, byla zdravá a krásná. Zemřela na anafylaktický šok po očkování proti pravým neštovicím. Neměla ještě rok. „Dětská lékařka prezentovala toto očkování jako povinné. Nepoučila mě o možných komplikacích. Nic jsem nevěděla, ani to, že pravé neštovice se v Evropě nevyskytly už několik desetiletí. Bylo to zcela zbytečné. Je to věc, kterou komunistickému režimu nemůžu odpustit.“

Po smrti dcery, se kterou se nemohla dlouho vyrovnat, hledala zaměstnání. Slezský ústav ji odmítl vzít na jakoukoliv pozici. Nakonec sehnala místo referentky v podniku Armaturka Minerva Opava, pozdější Sigma Opava, kde měla za úkol propagovat takzvanou komplexní socialistickou racionalizaci. „Měli jsme kvóty na meziroční snižování nákladů. Bylo to zcela nesmyslné. Vypadalo to tak, že komunistický režim chce za pár desítek let vyrábět armaturky jen ze vzduchu.“

 

Pila celá fabrika

Ve fabrice ji překvapila zvláštní pracovní morálka. „Měla jsem kolegu, který v pracovní době vždycky spal. Nikdy mu nikdo nic neřekl. Také se bouřlivě oslavovaly všechny narozeniny, na pracovištích se běžně popíjelo. Když jsem byla v oddělení konstrukce, schovávali jsme štamprle ve speciálním trezoru na výkresy. Jednou na Silvestra byla ožralá celá fabrika. Příští rok to vedení chtělo vyřešit pracovním volnem. Na Silvestra sice v práci nikdo nebyl, ale celá fabrika se ožrala den předtím.“

Mezitím se jí narodila druhá dcera Anna. Našla si novou práci v opavském stavebním bytovém družstvu Rozkvět, kde dělala až do pádu komunismu kulturní referentku. Za dobu totality byla jednou na výslechu u Státní bezpečnosti. Pozvali si ji začátkem sedmdesátých let, když byla na mateřské s prvním dítětem. „Přišla jsem tam i se synem v kočárku. Vynadali mi za to a poslali mě domů, ať si zařídím hlídání. Druhý den jsem přišla znovu. Vyptávali se na moje aktivity a mé spolupracovníky v roce 1968. Vymlouvala jsem se a nic jsem jim neřekla. Pak už mě nikdy neobtěžovali.“

 

Pracovní rehabilitace

Konec komunistické nadvlády v listopadu 1989 prožívala Nina Pavelčíková v radostné euforii. Chodila na demonstrace na Horní náměstí. Vzpomíná, že první protestní akce organizovali opavští středoškoláci, kteří se pak spojili s místními chartisty Ivo Mludkem, Jaromírem Piskořem a dalšími. Opavským mítinkům podle ní hodně pomohl pozdější ministr kultury Pavel Dostál, který v tamním divadle zrovna režíroval nějaké představení.

„Generální stávka byla v Opavě perfektně připravená. Podle odhadů přišlo třicet až pětatřicet tisíc lidí. Všichni se na náměstí ani nevešli. Hromadně se zúčastnili například zaměstnanci Ostroje a také psychiatrické léčebny, kteří přišli se svými hesly a transparenty. Vzpomínám si, že vedle mě stál hlouček opavských Romů. I oni se radovali. Představitelé KSČ byli vypískáni,“ popisuje pamětnice a doplňuje, že například v Ostravě se účast na generální stávce odhaduje jen na dvacet tisíc lidí.

Ještě před Vánocemi za ní přišel ředitel Slezského ústavu a vyzval ji, aby si požádala o pracovní rehabilitaci. Řízení proběhlo úspěšně a v dubnu 1990 se po zhruba patnácti letech vrátila do opavského Slezského ústavu Československé akademie věd. Jako historička se zabývala mimo jiné dějinami Romů na Ostravsku a v Československu v letech 1945 až 1989.

V roce 1995 začala učit moderní dějiny na Ostravské univerzitě. Získala titul docentky a později profesorky. Na otázku, jestli má nějaké životní krédo, odpovídá Nina Pavelčíková: „Nepošpinit se. Zachovat si vnitřní integritu. Nedopouštět se křivd, aby se člověk sám nezkřivil. S ostatními jednat stejně slušně jako jednám sama se sebou.“