Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Papežová (* 1952)

• narodila se 1. srpna 1952 v Praze

• v dětství žila dva roky v Moskvě

• vystudovala ekonomickou školu

• od roku 1969 pracovala jako referentka v podniku Strojexport

• provdala se za Zdeňka Papeže, který byl aktivní v prostředí pražského undergroundu

• v březnu 1974 se zúčastnila koncertu v Rudolfově

• přepisovala samizdatové texty

• spolu s manželem vlastnila podíl na statku v Krašovicích

• od roku 1985 pracovala jako řečnice v pražském krematoriu

• nikdy nevstoupila do KSČ

• listopad 1989 vnímala jako naplnění naděje na svobodný život

• v roce 2025 obdržela ocenění Ministerstva obrany České republiky za účast ve třetím odboji

Na koncert Plastic People of the Universe do Rudolfova jela Marcela Papežová s manželem na svatební cestu. Místo hudby a zábavy s přáteli ale zažila brutální zásah bezpečnostních složek. Byla svědkem hrubého násilí kolem sebe a v podchodu budějovického nádraží ho okusila na vlastní kůži. „Poprvé jsem viděla takový masakr.“ Strach z policie si poté nesla celý život – stejně jako odhodlání vzdorovat totalitnímu režimu po svém.

Tam byli všichni špióni

Marcela Papežová se narodila 1. srpna 1952 v Praze. Rodiče se seznámili velmi mladí a vzali se krátce po válce. Dětí se ale dočkali až po letech, kromě dcery Marcely měli ještě mladšího syna Tomáše. Oba pocházeli ze skromných poměrů. Otec Václav Škoula byl vyučený zlatník z Berouna a matka Květoslava, rozená Vaněčková, pocházela z Prahy, vychodila knihtiskařskou školu. Profesi se ale nikdy nevěnovala a později pracovala jako mluvčí v krematoriu. Ani otci řemeslo dlouho nevydrželo, v roce 1948 nastoupil na vojnu a ke zlatničině se už nikdy nevrátil. „Zlatníci nebyli potřeba a neměl se kdo zdobit, tak se stal vojákem z povolání a vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ),“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1952 byl zařazen jako kreslič do armádní spisovny. Vstup do KSČ byl pro úspěch v armádě v 50. letech nezbytný – i v případě otce pamětnice zafungoval jako akcelerátor kariérního postupu. Ještě jako kandidát strany byl přeřazen do spisovny Zpravodajské správy Generálního štábu (ZS/GŠ) a v prosinci 1957 již jako nadporučík a člen KSČ převelen k úřadu československého vojenského přidělence v Moskvě.[1] „Tam byli všichni špióni,“ říká s nadsázkou pamětnice. „Do té Moskvy se to jeli učit.“

Hrdě nosila pionýrský šátek

Společně s otcem se do Moskvy přestěhovala i celá rodina a strávili tam dva roky. Bydleli v rozsáhlém areálu československého velvyslanectví, který sloužil nejen jako diplomatické zázemí, ale i jako obytný komplex pro zaměstnance a jejich doprovod. „To velvyslanectví bylo ohromný... měli jsme strašně velký byt, asi pět místností, kde jsme se s bratrem honili.“ Pamětnice si z pobytu vybavuje rodinné přátele Salajkovy, s jejichž dcerou si hrávala, a zejména dramatickou nehodu bratra. Začala zde také chodit do školy, jednotřídky zřízené při velvyslanectví.

Po návratu do Prahy nastoupila Marcela Papežová do základní školy Naděždy Krupské. Byla vášnivou čtenářkou, což se nezměnilo dodnes – pravidelně navštěvuje knihovnu a knihy podle vlastních slov nečte, ale prožívá. „Četla jsem pod lavicí, četla jsem všude,“ vzpomíná. Do Pionýra vstoupila s nadšením, mimo jiné i proto, že si z Moskvy přivezla krásný rudý šátek. „Byl úplně jiný než ty tady – měl jinou látku a jiný lem, takže jsem ho hrdě nosila.“ Doma o politice ani o práci otce nikdy nemluvili. „To, že byl voják, jsem věděla,“ upřesňuje pamětnice. „Ale uniformu nenosil, tu měl doma ve skříni.“ Na Ministerstvo národní obrany, kde byl opět přidělen k ZS/GŠ, docházel v civilu. V té době ještě nijak nezpochybňovala oficiální výklad světa.

1968: Celé dětství nám lhali

Teprve během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zažila pamětnice první skutečný střet s realitou, která se zásadně lišila od obrazu předkládaného ve škole nebo v médiích. „Celé to dětství nám lhali,“ popisuje. „To bylo deset dní plných překvapení, beznaděje a nasranosti!“

Srpen 1968 zbořil mnohé iluze. „Já si myslím, že když začaly lítat letadla, že on [otec] už věděl, o co jde, ale dopředu jsme to určitě nevěděli.“ Tehdy poprvé slyšela otce otevřeně mluvit o veřejném dění – se vstupem vojsk zásadně nesouhlasil. „To byl šok pro všechny,“ vzpomíná pamětnice. „Pak se to ale začalo obracet. Všichni nebyli stejný, takže někteří se začali přiklánět zpátky… bylo to hrozný.“ Po invazi následovaly prověrky, v té době už pamětnice pracovala jako referentka ve Strojexportu. „Sedělo tam asi pět komunistů z podniku. Mě se zeptali, co říkám na vpád vojsk, já jsem říkala, že mám stejný názor jako moji rodiče. A prošlo mi to.“ Domnívala se, že se oba rodiče vyjádřili kriticky a že si komise jen jejich postoje nijak neověřovala.

Líbily se jí máničky

Do dospělosti vstupovala Marcela Papežová v období utužující se normalizace. Ve výběru partnerů měla jasno: „Já jsem si vybírala samý takový máničky…“ Se Zdeňkem Papežem, kterého poznala na koncertě, ji nespojoval jen vzhled, ale především okruh přátel a kulturní zájmy. Byl úzce napojený na pražský underground a jeho přátelé – hudebníci Milan Dino Vopálka a Josef Vondruška (básník, textař, člen skupiny Umělá hmota a signatář Charty 77) či Jarda Hruška, zvaný Čmelák – patřili mezi známé postavy tehdejší alternativní scény. Právě díky němu se Marcela stala součástí této komunity a zároveň začala vnímat i její odvrácenou stránku: permanentní dohled režimu. Když přivedla Zdeňka domů, rodiče její volbu respektovali. „Řekli mi, že je to všechno moje věc, že jak si v životě všechno pokazím, tak to bude na mně.“

Vzali se po roce a půl a na svatební cestu zamířili na koncert Plastic People of the Universe, které pamětnice tehdy znala jen z doslechu. Kapela byla už od počátku 70. let pod dohledem bezpečnostních složek a jejich koncerty se pořádaly v utajení. Naopak dvoudenní akce v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic byla oficiálně povolena a předem nahlášena na poslední březnový víkend 1974. Na programu měly být kromě Plastiků také kapely DG 307, Adepti a českobudějovičtí Infinitus. I přes téměř neexistující propagaci se do Rudolfova v den koncertu sjelo několik set mladých lidí z celého Československa.

Rudolfov: nejhorší byli policajti v civilu

Do hospody Na Americe dorazila Marcela Papežová s manželem a skupinou přátel zhruba hodinu před plánovaným začátkem sobotního koncertu. „Tam bylo všechno v klidu, lidi tam seděli, pili pivo a čekali.“ Pamětnice si vybavuje, že už tehdy cítila napětí: „Myslím, že nám říkal výčepní, že se něco chystá. Tak už jsme se trošku báli.“ Krátce nato viděla přijíždět první policejní vozy a rozhodli se raději odejít. Díky tomu se vyhnuli přímému zásahu na místě, při němž asi 70 příslušníků VB, včetně 25 psovodů, hnalo mladé lidi po silnici do Českých Budějovic a brutálně je u toho slovně i fyzicky napadalo.[2]

Následnému dění na budějovickém nádraží, kam bezpečnostní složky soustředily zhruba stovku účastníků neuskutečněného koncertu, však už neunikli. „To byl masakr. Od té doby jsem měla strach z policajtů,“ vzpomíná pamětnice. Nejagresivnější byli podle ní muži v civilu – „to byli ty převlečený policajti,“ upřesňuje. „Já jsem se chtěla jen podívat, a on mě vytáhl a mrsknul se mnou o zeď,“ vzpomíná pamětnice. „To jsem pak radši zalezla do davu, protože to už potom nechce člověk vyčnívat.“

Teror pokračoval i cestou do Prahy. „Nahnali nás do vlaku do jedné půlky vagónu, do druhé nás vodili a fotili. Vždycky někoho odvedli a tam ho zbili, to bylo lepší se nedívat...“ Marcela Papežová se snažila být co nejvíce nenápadná – věděla, že kritériem výběru je zejména výrazný zjev. „Když se člověk bojí, tak je takový nenápadný.“ Vyhrocenou atmosféru ve vlaku doplňovala přítomnost ozbrojených hlídek se psy na každé zastávce, kterou projížděli. Po příjezdu do Prahy byli konečně propuštěni.

Nevěděla, že mohou být tak brutální

Zásah Na Americe měl pro mnohé zúčastněné přímé důsledky – řada z nich čelila postihům v zaměstnání nebo byla vyloučena ze školy a zůstávala natrvalo v hledáčku VB. „My měli štěstí, že nás nikdo odnikud nemohl vyhodit,“ upřesňuje pamětnice. Po koncertě byli třikrát předvoláni na výslech a dostali oba pokutu ve výši několika set korun – což tehdy představovalo polovinu jejího platu. Zážitek z Rudolfova v ní zanechal hlubokou stopu a strach z uniformovaných mužů v ní zůstal napořád: „Byl to pro mě šok. V životě by mě nenapadlo, že můžou být tak brutální...“

Koncert Na Americe byl zásadním zlomem. V dalších týdnech a měsících probíhaly výslechy účastníků koncertu, docházelo k postihům organizátorů a v atmosféře strachu a nejistoty se undergroundová scéna výrazně utlumila. Později vyústily represe i v proces s členy skupiny Plastic People of the Universe, z nichž někteří byli odsouzeni až na 18 měsíců vězení za údajné výtržnictví.[3] „Dodnes je obdivuji, že kvůli tomu seděli,“ komentuje Marcela Papežová, která proces pečlivě sledovala. S odstupem vnímá březen 1974 jako začátek nové éry: „Pak už byli brutální úplně všude. Lovili máničky na ulicích, stříhali jim vlasy a mlátili je. To dělali potom už furt.“

Krašovice zaplatili dvakrát

Zásah v Rudolfově byl počátkem vlny represí proti undergroundu. Velké koncerty prakticky skončily, scéna se stáhla do ústraní, do bytů a zejména chalup na venkově, kde dohled režimu nebyl tak silný. O takovém ostrově svobody snili i Papežovi a jejich přátelé. „U nás doma jsme hledali dům, který by se koupil.“ Vhodný objekt nalezli v Krašovicích nedaleko Písku, ale nakonec do společné koupě domu nevstoupili. „Čekali jsme první dítě a barák byl ruina. “ Když ale kamarád Jarda Hruška ‚Čmelák‘ začal plánovat emigraci, prodal jim svůj podíl. „Jenže nám to stát sebral, tu naši část. I když to bylo rok předtím, než emigroval…“ Následoval několikaletý soudní spor. „Zaplatila jsem to vlastně dvakrát – jednou Hruškovi, podruhé státu.“

Do Krašovic vzhledem k mateřským povinnostem jezdila jen občas – většinou na větší akce. Hlavně o víkendech se tam sjížděly desítky lidí, slavily se narozeniny i svatby, hrály kapely a Krašovice se postupně staly vyhledávaným centrem undergroundové kultury. S tím přišla i pozornost policie. „Když jsme tam nebyli, lezli dovnitř. Jednou nám to i sami řekli – že se tam chodí dívat.“ Po jedné velké svatbě, kde bylo přes sto lidí, přišla vlna výslechů. „Dostali jsme všichni předvolání ke svým policejním stanicím.“ Marcela Papežová vzpomíná hlavně na jeden z nich: „Nechali mě tam sedět asi hodinu a půl, tak jsem si četla.“ Takových výslechů absolvovala víc a později to už pro ni byla téměř rutina, se kterou počítala. Pravděpodobnost, že mezi mnoha přítomnými v Krašovicích je i informátor, byla vždy vysoká.

Roky přepisovala samizdat

Pražský panelákový byt byl pravý opak. „My jsme byli taková normální rodina, tak po nás tolik nešli,“ vysvětluje pamětnice. Právě proto se byt Papežových stal ideálním úkrytem. „Chytali jsme Rockpalast (hudební pořad vysílaný v rámci programu západoněmecké televize a rádia WDR), a když šlo o něco důležitého, tak se chodilo k nám.“ Když hrozilo zatčení Pepovi Vondruškovi, nosil k nim do úschovy své texty – patnáct let u nich ležela rukou psaná kronika Plastic People, plná fotek a obrázků. „Byla to taková kronika undergroundu.“

Večery strávené doma s dětmi vyplnila Marcela Papežová přepisováním samizdatu – a to ne krátkodobě. „Pět, šest, sedm let života,“ odhaduje pamětnice dobu, po kterou se této činnosti věnovala téměř každý den. „Měla jsem státní zkoušky z těsnopisu a z psaní na stroji, takže jsem psala rychle.“ Přepisovala zakázané texty – knížky, básničky, prohlášení – najednou osm nebo devět kopií přes průklepák. „Prsty musely být hodně tvrdé, protože proklepnout těch osm, devět kopií… ty poslední už nebyly skoro vidět.“ Samizdatové texty jí nosil manžel od Jaroslava Kukala (hudebník kapely DG 307, fotograf a signatář Charty 77) a přepsané kopie mu zase vracel. „On [manžel] byl slavnej, a o mně nikdo nevěděl.“ Na otázku, proč se této náročné činnosti věnovala, odpovídá s úsměvem: „Bavilo mě to. A chtěla jsem se taky trochu zavděčit manželovi.“ Nejvíc ji těšilo, že si mohla nové texty přečíst jako první a mít přehled o tom, co se děje. Když probíhalo podepisování Charty 77, s ohledem na malé děti se nepřipojila.

Až do konce tomu nevěřila

Když děti trochu odrostly, našla Marcela Papežová další způsob, jak se kulturně zapojit. S Ivanou Šteflovou (kamarádka a spolumajitelka Krašovic) založily dívčí reggae kapelu Obludky. „Tak jsme zkoušely a měly jsme s sebou vždycky devět dětí.“ Pamětnice hrála na basovou kytaru, kterou ji naučili ovládat bratři Tesaříkové z Jojo Bandu. Hrály vlastní písně s texty od kamarádek a hudbou od Dany Brožičkové, předskokany dělaly několikrát Ivanu Hlasovi. „Bylo to fajn období,“ vzpomíná pamětnice. 

V té době také změnila profesi a začala pracovat jako mluvčí v krematoriu, kde působí dodnes. V kanceláři už být nechtěla: „Jak jsme propadli tomu ruskýmu vzoru, tak se v každé kanceláři strašně pilo, od rána do večera. Kdyby to trvalo ještě pár let, tak národ bude samý alkoholik.“ 

Sametovou revoluci Marcela Papežová neočekávala – myslela si, že režim nikdy nepadne a že v těchto poměrech prožije celý život. O to větší byla její radost, když se změna opravdu uskutečnila: „To bylo největší štěstí!“ Účastnila se demonstrací, i když jen na hodinu či dvě – podle svých možností a rodinných povinností. Svoboda, kterou po roce 1989 zažila, byla pro ni naprostá, mohla cestovat, říkat, co si myslí, číst, co chce... Tehdy už byla rozvedená, což její pocit svobody ještě umocňovalo: „Byla jsem úplně volná.“

Otec: loajální voják i mluvka

Celý život si Marcela Papežová myslela, že jejího otce po srpnu 1968 vyloučili z KSČ a musel odejít z armády. Když jsme v rámci přípravy příběhu pro Paměť národa dohledali v Archivu bezpečnostních složek svazek jejího otce Václava Škouly, vedeného od roku 1960 jako agenta vojenské kontrarozvědky (VKR), zjistila, že realita byla trochu jiná. Je důležité dodat, že tato role nesouvisela s politickými represemi vůči civilnímu obyvatelstvu – jednalo se o armádní bezpečnostní úkoly, nikoli o činnosti typu StB. Podle záznamů byl nasazen například ve věci Tišlerovy aféry[4] na podplukovníka Salajku, jehož rodinu si pamětnice vybavuje z dětství.

Zpravodajská služba GŠ, kde otec působil po návratu z Moskvy, zpočátku reformní směřování 60. let podporovala – náčelník Oldřich Burda byl jedním z odpůrců invaze.[5] Po srpnu 1968 se ale situace obrátila, přišly čistky a téměř všichni otočili, otec pamětnice dle záznamů ‚prozřel‘ již v listopadu. Následně úspěšně prošel prověrkami a v roce 1970 dostal novou stranickou legitimaci. Zatímco pamětnice platila pokutu za Rudolfov, chodila na výslechy a přepisovala samizdat, její otec byl za svou službu v armádní sféře odměňován režimem, proti němuž ona vzdorovala. Byla to tehdejší realita, která často stavěla členy rodin do rozdílných rolí. Doma se o těchto věcech nemluvilo – každý si nesl své. „Myslím, že o tom ani nesměl říkat nic,“ dodává pamětnice. Ani ona mu nikdy neřekla o svém odboji. Navzdory tomu zůstali rodinou a dokázali si zachovat vřelé vztahy.

Ke konci života se u otce objevila paranoia. „Bál se sledování, že po něm jdou taky nějací špioni,“ upřesňuje pamětnice. Vzpomíná na něj jako na „strašného mluvku“. „Dovedl všechno omluvit, vymluvit, ze všeho se vyvlekl.“ Přesto mu nic nevyčítá: „Osmačtyřicátý změnil osudy spoustě lidí. Kdyby nepřišel, mohl z něj být úspěšný zlatník s vlastní dílnou – byl šikovný. Jen se přizpůsobil možnostem doby. Každý jsme si vybrali svou cestu.“

 

 

[1] Údaj o služebním zařazení a převelení pochází z archivních dokumentů Archivu bezpečnostních složek (ABS), fond VKR, svazek A-40555. Výňatek ze svazku dostupný sekci Dodatečné materiály.

[2] KUDRNA, Ladislav a STÁREK-ČUŇAS, František. Zásah, který změnil underground. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2015, roč. 10, č. 1, s. 27–41. Dostupný v sekci Medializace.

[3] Zinscenovaný proces s Plastiky v roce 1976. In: Ústav pro studium totalitních režimů [online]. 2023. Dostupný v sekci Medializace.

[4] František Tišler, československý vojenský přidělenec ve Washingtonu, v roce 1959 přeběhl k CIA, odcizil utajené dokumenty a způsobil velkou aféru v ZS/GŠ, která vedla k čistkám a odvolání náčelníka Racka. Blíže viz „Tišlerova aféra (1968)“, Archiv bezpečnostních složek, dostupný v sekci Medializace.

[5] MICHL, Jan. Oldřich Burda – náčelník vojenské rozvědky v letech 1960–1968. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2010, č. 3, s. 91–99. Dostupný v sekci Medializace.