Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. RNDr. Martin Palouš Ph.D. (* 1950)

• narozen 14. října 1950 v Praze

• otec Radim Palouš vyhozen z nakladatelství Orbis kvůli nesouhlasu s popravou Milady Horákové

• v roce 1967 první cesta na Západ do Anglie na tábor

• v červnu 1968 složil maturitní zkoušku na Střední všeobecně vzdělávací škole na Budějovickém náměstí v Praze

• v letech 1968–1973 studoval na Přírodovědecké fakultě UK

• roku 1974 složil rigorózní zkoušku v témže oboru

• po absolutoriu nemohl najít zaměstnání, začal topit v kotelně

• roku 1975 byl odvolán na vojnu

• po návratu z vojny v roce 1976 se stal učitelem programování v Kancelářských strojích

• v letech 1972–1977 absolvoval studium filozofie na Filozofické fakultě UK

• roku 1977 podepsal Chartu 77 u Jiřího Němce v Ječné č. 7

• ihned po podpisu vyhozen z Kancelářských strojů, vrátil se do kotelny

• roku 1986 se stal mluvčím Charty 77

• v říjnu 1990 byl protikandidátem na předsedu Občanského fóra proti Václavu Klausovi, prohrál

• v letech 1990–1992 byl nejprve poradcem a vbrzku pak náměstkem ministra zahraničních věcí

• po odchodu z ministerstva absolvoval roku 1993 roční pobyt hostujícího profesora v USA

• vyučoval na Středoevropské univerzitě

• byl dlouholetým předsedou Českého helsinského výboru

• roku 1998 se vrátil zpět na Ministerstvo zahraničních věcí

• v letech 2001–2004 byl velvyslancem v USA

• v době natáčení (2021) byl ředitelem Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii na Floridské mezinárodní univerzitě v Miami

Vtipný. Přesný. Rozjímavý. Akční. Promyšleně politicky nekorektní. To je jen namátkový sled pocitů, které definují životní vyprávění Martina Palouše. A pokračujeme dál. Přírodovědec. Filozof. Disident. Kotelník. Mluvčí. Diplomat. Pedagog. Takto bychom naopak mohli v pár slovech popsat jeho životní profesní trajektorii, která se však v jeho 72 letech rozhodně nechýlí ke konci. Tedy přesně tak, jak sám Palouš během téměř sedmihodinové nahrávky několikrát zdůrazňuje: „Svět je rezervoár možností.“

„Vždycky jsem měl pocit, že bych měl dělat něco intelektuálního,“ vypráví Martin Palouš. Ostatně k tomuto přesvědčení došel poměrně přirozeným způsobem díky svým rodinným kruhům. Jeho otec Radim Palouš (mimochodem první porevoluční rektor Univerzity Karlovy) totiž sice za totality pracoval v železárnách na Kladně, ale jen proto, že byl kvůli kádrovému posudku vyhozen z nakladatelství Orbis v době politického procesu s Miladou Horákovou, proti němuž se tehdy striktně ohradil a zároveň i přesvědčoval další spolupracovníky, aby nepodepisovali petice za její odsouzení.[1]

Rodinná smíšenost

Zatímco jeho rodiče měli ve svém politickém smýšlení jasno, ve starších generacích Martin cítil jistou rodinnou „smíšenost“ – dědeček z jedné strany byl „čechoslovakista masarykovec“, zatímco druhého popisuje jako „prvorepublikánského oportunistu“. Právě druhý zmíněný, Jan Arnold Palouš, autor první branky československého hokeje a autor knihy Mušketýři s hokejkou, v Martinovi vzbuzoval onu pocitovou protichůdnost nejvíce, vzhledem k tomu, že na obou stranách rodiny bychom našli osoby perzekvované komunistickým režimem. V žádném případě mu však nic nevyčítá a neodsuzuje. „Měl schopnost potlačovat nepříjemné otázky,“ vypráví Martin Palouš. „A dokonce pak bylo v nějakém posudku napsáno, že jsme vedeni jakýmsi dvojtvářným způsobem,“ dodává.

Snad právě proto se Martin Palouš nepříjemným otázkám celoživotně nebrání, ba dalo by se říct, že je do určité míry vyhledává a snaží se jim porozumět – ať už ze svého pohledu, anebo z pohledu svých nejvěrnějších partnerů ve filozofické diskusi, Jana Patočky a Hannah Arendtové. „Arendtová má tu vlastnost, že je důležitým partnerem pro kohokoli, kdo se chce zorientovat v dnešním světě,“ popisuje Martin Palouš. A stejně typické jako kladení si otázek je pro něj i ono neodsuzování. Byť měl svůj názor pevně ukotven, při jakékoli méně či více konfliktní či dejme tomu mezní situaci v průběhu desetiletí prezentuje svůj úhel pohledu bez sklouzávání ke kritice ostatních jedinců, kteří mohli mít pro svá rozhodnutí odlišné důvody.

Štěstí let padesátých

S o necelý rok starším bratrem Janem měli podle Martina „klidné dětství“, a to i přesto, že svým datem narození 14. října 1950 (Jan je o 11 měsíců starší než Martin) je oba čekala útlá léta v době nejtvrdších politických procesů a plnoletost naopak v době okupace roku 1968. „Jistě nás ve škole brainwashovali, ale rodiče určitě hledali způsob, jak nám vysvětlit, jak je to doopravdy a neuvést nás do zmatku,“ odpovídá Martin Palouš na otázku, do jaké míry ho v základním vzdělávání zasáhla totalitní propaganda. S bratrem chodívali ještě počátkem padesátých let na náboženství, ale současně se Martinovi jako malému chlapci líbily lampionové průvody a rodiče jim nebránili ani vstoupit do Pionýra. „Pro mě byla padesátá léta šťastná, krásná rodina. Nevěděli jsme, že strejčkové jsou tam či onde,“ popisuje svou nevědomost ohledně rodinných členů v komunistických kriminálech.

Uvolňování let šedesátých

Uvolňování atmosféry v Československu v druhé polovině šedesátých let s sebou přineslo kotoučové magnetofony, Beatles, Rolling Stones, ale i pravé džíny od tetičky z Vídně. „Umět se oblékat byla jedna z důležitých věcí,“ popisuje své skutečné „Golden Sixties“ Martin Palouš. „Já jsem to měl navíc v jakémsi intelektuálním balení,“ dodává. Právě tehdy se totiž u Paloušových doma nejvíce rozjely filozofické sedánky patočkovské společnosti a Martin se tak tou nejpřirozenější formou seznamoval s nejzásadnějšími tvářemi disentu, včetně svého budoucího tchána Jiřího Němce, a „nasával všemi póry“ všechny, kteří se podíleli na změně ve společnosti šedesátých let. Fascinoval ho svět divadla Semafor a při myšlence na to, čím nebo kým se tehdy toužil jednou stát, odpovídá, že „asi Jiřím Suchým“. Roku 1967 navíc Martin poprvé vycestoval na Západ – konkrétně na tábor do anglického Essexu, o němž pak musel celé léto vyprávět svým vrstevníkům na prázdninách u prarodičů z otcovy strany v Mladé Vožici. Maturita v červnu 1968 na Střední všeobecně vzdělávací škole na Budějovickém náměstí v Praze mu otevřela už tak pootevřené okno ke vzletu do dospělého života a spolu s tím i do celého světa, a z dění kolem pražského jara byl coby „zvědavý mladý člověk bez předsudečného názoru napnut“. Současně však zdůrazňuje, že by považoval za „velice nefér, kdyby někdo řekl, že věřil na socialismus s lidskou tváří a jeho reformovatelnost“. Martin Palouš ve svých 18 letech fandil všem rysům svobody, díky kterým si právě tehdy, kolem roku 1968, vytvořil své přesvědčení již zmíněné v úvodu, že „svět je rezervoár možností“. Do srpnové okupace roku 1968 už však zbývaly jen pouhé týdny.

Okupace

Na ony srpnové dny po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa vzpomíná Martin Palouš v mnoha rovinách a jednou z nich, kterou o mnoho později v rozhovoru znovu vytáhne na světlo i v souvislosti se sametovou revolucí, jsou „kreativní jevy“, které československá společnost propuknuvší v protest byla schopna vytvořit, ať už v oblasti nápisů, či spolupráce médií. Další „formativní zkušeností“ byla pak pro Martina Palouše studentská stávka v listopadu 1968, kde se poprvé setkal i s Václavem Havlem. Tehdejší společnost měla podle Martina Palouše tři možnosti: emigrovat, přizpůsobit se, anebo hledat ještě jinou alternativu. Emigrace pro něj osobně nebyla nejsilnější touhou, přizpůsobení ve stejném duchu, jako to udělali jeho spolužáci z přírodovědy, kteří se v touze nadále se věnovat vědě nechali zlanařit do SSM, nepřipadalo v úvahu. Martin Palouš zvolil onu třetí variantu, která podle jeho slov později vyústila v Chartu 77. Mezitím mu účast na debatách v salonech filozofie pomáhala najít „cestu z připitomělého světa, v němž jsme museli fungovat“, jak vzpomíná.

„My Češi jsme v historickém zvratu roku 1969 byli spíš na zvracení,“ glosuje kriticky a rozebírá z pohledu Hannah Arendtové myšlenku o přizpůsobování se, kterou v tomto ohledu vztahuje na „dispozice evropské společnosti, že její členové jsou ochotni se přizpůsobit“. V pookupačních měsících se Martin Palouš ještě stihl podívat na Západ roku 1969, „kdy se ještě vydávaly výjezdní doložky na běžícím páse,“ a přidává anekdotu o tom, jak jel tehdy zpět z Vídně nočním vlakem do Prahy v kupé s atletkou Věrou Čáslavskou: „Byl konec srpna 1969. Kdyby mi někdo v tu chvíli řekl, že příště se na Západ podívám 2. ledna 1990, bylo by to pro mě obtížně uvěřitelné, protože jsem měl pořád ten pocit nekonečného budoucnostního horizontu – svět otevřen,“ podotýká.

Nástup na vysokou školu

Svět byl uzavřen a Martin Palouš nastoupil na vysokou školu. Volba oboru byla vzhledem k okolnostem a prostředí, ve kterém dospíval, značně překvapivá, avšak souzněla s jeho touhou odpoutat se do určité míry od vlivu svého otce. „Ten na mě poštval Patočku,“ směje se a současně dodává, že právě ona rebelie nejít ve šlépějích Radima Palouše ho dovedla na Přírodovědeckou fakultu UK namísto na filozofii. „Nakonec jsem ale vystudoval všechny obory, co otec, jen v obráceném pořadí,“ dodává se smíchem. A nebylo jich málo. V letech 1968–1973 absolvoval ono první vysokoškolské studium přírodovědecké fakulty, o rok později si dodělal rigorózní zkoušku v témže oboru. Namísto zářné profesní kariéry ho však čekalo jedno odmítnutí za druhým z důvodu nevyhovujícího kádrového profilu a nakonec jako vystudovaný vědec skončil v kotelně, ze které ho roku 1975 odvolali na vojnu. Ani po ní se na pracovním trhu pro jeho profil nevyčasilo, a tak nastoupil jako učitel programování v podniku Kancelářské stroje, byť do té doby podle svých slov prakticky počítač ani neviděl. Do pozadí těchto let se však ještě vpisoval příběh dalšího studia – tentokrát filozofie, na kterou nastoupil roku 1972 a nakonec „prazvláštním způsobem“ absolvoval roku 1977, tedy v dobách, kdy už neměl na standardním pracovním trhu se svým profilem šanci. „Nikoho nenapadlo, že by mě měli ještě odněkud vyhodit,“ směje se oné absurditě situace, ve které mezi jeho spolužáky figurovala velká komunistická jména jako například Miroslav Ransdorf, nad jehož znalostmi „chodícího slovníku“ dodnes Martin Palouš žasne. Současně však podotýká, že studium filozofie nesplnilo jeho naivní představy o obsahu a že „na filozofické fakultě se rozcvičovali na pobyt v kancelářích předem vyhlídnutých, než aby studovali filozofii.“ Když přišel podpis Charty 77, dlouho se nad případnými dopady tehdy v knihovně Jiřího Němce v Ječné č. 7 nerozmýšlel: „Necítil jsem, že bych dával v plén něco, co jsem strašně miloval, byl už jsem mimo,“ vzpomíná. Hned po podpisu ho vyhodili i z oné pozice v Kancelářských strojích a Martin Palouš se vrátil zpět „do své kotelny“.

Tři zásadní zvraty

Martin Palouš vypráví, že v jeho životě proběhly tři zásadní zvraty – okupace roku 1968, Charta roku 1977 a sametová revoluce roku 1989. A zatímco jeho vzpomínky na první zlomové datum, rok 1968, mají spíše osobní charakter, s Chartou 77 se subtilně mění narativ a Martin Palouš se stává přirozenou součástí počínající opozice. Tu právě do Charty nevnímal jako skutečnou opozici, „spíš jako nechuť se přizpůsobovat“, jak komentuje. „Vždycky jsem byl v jakési opozici vůči režimu, to jsem měl z domova. Míra přizpůsobivosti byla nějaká, všichni jsme platili penězi s hvězdičkami a Gottwaldem, ale míra přizpůsobovačství byla omezená,“ dodává Martin Palouš s tím, že i nadále nacházel útočiště ve dvou světech – prvním byl ten filozofický, formovaný Patočkou, a druhým záchranným světem pro něj byla katolická komunita. „Vedli jsme řeči, které nám pomáhaly přežívat ve světě, kde se vyplňovaly dotazníky, zda člověk souhlasí se vstupem vojsk,“ vzpomíná. „Byl to svět, který se příliš s tím oficiálním neprolínal, ale že bych to nazval opozice? Byl to prostě svět, který s tou oficiální politikou chtěl mít minimálně co společného, a pokud možno nic,“ dodává.

Charta 77

Právě Chartu považuje za zlomový opoziční moment, byť její prvotní důležitost vnímá spíš „směrem dovnitř než směrem ven“ a připisuje její diskurs „těm, kteří chtěli říct nějakým způsobem NE, zatímco o tom ostatním nechť je veden dialog“. Ani v rámci Charty však nikterak nevyzdvihuje svou roli, považuje se za „jednoho z řadovějších“, na které přišla řada až po těch důležitých signatářích. Už mezitím však bedlivě vnímal rady starších, jak se zachovat při výslechu, a přibližně v únoru 1978 přišla jeho první zkušenost, po které následoval bezpočet „osmačtyřicítek“. „Každý měl vlastní formu menších či větších postihů,“ osvětluje Martin Palouš a dodává, že ona vládní kampaň, která se kolem Charty strhla, posunula její význam na mezinárodní úroveň. Reakce režimu v podobě Anticharty pak glosuje slovy: „Můžeme se bavit, zda to bylo výrazem síly toho režimu, anebo jeho slabosti.“ Jisté však je, že „Charta, kterou každý podepsal sám za sebe, před svým svědomím“, byla mezníkem v otázce sjednocení opozice a dala vzniknout veřejnému prostoru a společenství obdobně smýšlejících lidí. Jako zásadní pak hodnotí otázku: „Co my chartisté budeme dělat dohromady?“ – Protože si, stejně jako v mnoha dalších otázkách, nalévá i zpětně čistého vína: „Těžko si člověk mohl v roce 1977 nebo 1978 myslet, že budeme strhávat režim.“

„Člověk si může říct, že jsme byli ve větším ohrožení, než jsme si byli schopni připustit,“ hodnotí po téměř padesátiletém odstupu Martin Palouš. Jako příklad uvádí Patočkův pohřeb, který probíhal pod drobnohledem StB a řada účastníků onoho posledního rozloučení byla podrobena těžkým ochranným opatřením, zatímco Martin Palouš tam „normálně šel“. Mezitím v pracovním životě putoval od kotelny ke kotelně a nakonec zakotvil v hotelu Meteor v Hybernské ulici. „To byla taky slavná kotelna,“ glosuje s nadhledem Martin Palouš a zmiňuje další tamější kotelníky, mezi nimiž se objevovala jména jako katolický duchovní Václav Malý či židovský rabín Karol Sidon. O co hlouběji byl Martin Palouš součástí disentu, o to méně vypráví z osobního úhlu pohledu a daleko víc se uchyluje ke globálním hodnocením a částečně i jisté přednáškové dikci.

Léta plynula, Martin Palouš se věnoval samizdatovým překladům, psal filozofické eseje a nakonec roku 1986 přijal roli, ke které ho už dvakrát přemlouvali, a po úspěšném absolvování připomínkového řízení se stal jedním ze tří mluvčích Charty 77.[2] Zažil tak v samotném středu dění i generační diskusi v Chartě, v rámci níž Martin věkově lavíroval někde mezi starší generací signatářů a tou mladší kolem Ivana Lampera a Jáchyma a Filipa Topolových, kteří podle jeho slov měli potřebu radikálnějšího vidění světa a snažili se „rozfoukat nehybnost Charty, co mávala patočkovskou vlajkou“. Mezitím se Martin Palouš svými zahraničními kontakty dostával do velmi uzavřeného diplomatického prostředí, ve kterém se například seznámil i s Madeleine Albrightovou. Současně se však myšlenkami upínal na postgraduální studium filozofie na katolické univerzitě v Lovani. Tam roku 1988 dopisem napsal: „V příštím roce není pravděpodobné, že bych se tam mohl objevit, ale v roce 1990 ano,“ směje se svému tehdejšímu časovému odhadu.

Demonstrace a sametová revoluce

Gorbačov. Solidarita. Ronald Reagan. Nepolitická politika. Do textu nepopsatelný sled analýz, zážitků a vzpomínek, protože délka popisu oněch hodin rozhovoru by snadno mohla být adeptem na rozsah připravovaných pamětí Martina Palouše pod názvem Ohlédnutí. Rozhodně ne v takové šíři, jako představí ve svých vybraných spisech, ale současně do detailu se ve svém vyprávění pro Paměť národa zamýšlel i nad významem „předsametových“ demonstrací: „Demonstrace byly pro intelektuály, řekněme, ne zcela jednoduchá věc k promýšlení,“ hodnotí zpětně Martin Palouš a jedním dechem dodává, že účast na nich vyžadovala velkou odvahu. „Musíte mít tu odvahu tam jít a křičet hesla s těmi ostatními nebo vytáhnout nějaký plakát. To není filozofický seminář, kde se myslí. Ale jako symptom to rozhodně důležité bylo,“ vzpomíná. Martin Palouš, byť se některých demonstrací zúčastnil, se za „přesvědčeného demonstrátora“ nepovažuje. A to i přesto, že ona odvaha mu nechyběla a strach z režimu mu nebyl vlastní, tak jako velké části československé populace.

Právě strach označuje za jeden ze základních principů ovládání totalitní společnosti. „A strach začal alespoň u některých lidí v těchto formách [demonstracích] mizet,” hodnotí. Věci nabraly rychlý spád, přišla sametová revoluce a totalitní režim padl. „Celé se to strukturovalo do jakéhosi vyjednávání, kdy na jedné straně stáli političtí profíci s veškerou mocí a na druhé straně parta lidí, kteří se těžko v té situaci orientovali a byli permanentně překvapováni tím, co se dělo,“ hodnotí Martin Palouš revoluční a porevoluční dění, v jehož samotném centru se pohyboval coby šéf zahraničního oddělení Občanského fóra. Václav Havel byl zvolen prezidentem a Martin Palouš mu zůstal nablízku.

Havel prezidentem

První Havlova oficiální cesta vedla do Německa: „Z malé kuchyně naší sousedky, která měla telefon, jsem volal do Berlína a taky do Bonnu, protože jsme připravovali první zahraniční cestu nového prezidenta, která se odehrála 2. ledna [1990],” vzpomíná. O měsíc později, v únoru 1990, přišla i cesta do USA. „Já jsem slovo protokol znal ze souvislostí výlučně policejních, a nikoli diplomatických,“ podotýká Martin Palouš ve zmínce o protokolárních přešlapech, které byly tehdy na denním pořádku. „Vodili si nás tam trochu jako medvědy na řetězu,“ směje se vzpomínce, která však v mezinárodním měřítku znamenala vstup československé politiky a diplomacie na světovou scénu, když si Havel svým proslovem v Kongresu vysloužil ovace vestoje.[3]

Po revoluci se věci postupně stabilizovaly, Občanské fórum sílilo a najednou stál Martin Palouš jako protikandidát na jeho předsedu proti Václavu Klausovi, který nakonec v říjnu 1990 post získal. I tehdy se stále Martin Palouš těšil na své postgraduální studium filozofie dějin v Lovani, když byl „jaksi zatažen“ na pozici poradce ministra zahraničních věcí Dienstbiera, aby krátce nato nahradil Luboše Dobrovského na postu ministerského náměstka. Sny o Lovani se rozplynuly, avšak nahrazeny byly tehdy v červnu 1990 působením na zásadních místech nově vzniklé demokratické společnosti. „Byl to konec éry unifikací, na cestě byla fragmentace a změna politické architektury,“ hodnotí Martin Palouš, který svůj post opustil v závěru roku 1992, aby „hledal cestu životem jiným způsobem mimo Ministerstvo zahraničí“. Roku 1993 ho jako hostujícího profesora čekal roční pobyt v USA, pak vyučoval na Středoevropské univerzitě, byl předsedou Českého helsinského výboru. Až ho osud roku 1998 zavál zpět na Ministerstvo zahraničních věcí, odkud byl jako náměstek převelen coby nástupce Alexandra Vondry na pozici velvyslance v USA. Do Spojených států dorazil v září 2001 jen cca dva týdny po teroristických útocích na „dvojčata“ v New Yorku a na postu velvyslance zažil nejen stále doutnající ruiny mrakodrapů, ale i antraxovou aféru či například oficiální návštěvu Miloše Zemana v USA.

Paloušův život je však úzce spojován s Václavem Havlem a jeho odkazem, ostatně dodnes vede Program Václava Havla pro lidská práva a demokracii na Floridské mezinárodní univerzitě v Miami. „Havel měl již od šedesátých let schopnost zformulovat něco, co ostatní zaujalo,“ hodnotí Martin Palouš a pokračuje: „Havel byl pro mě pojem, člověk, co umí říct, co je ve vzduchu.“ Nikterak ho však nestaví na piedestal jako jediného výjimečného člověka dané doby: „Havel byl jeden z mnoha, ale přece jenom jeho specifická schopnost byla nezpochybnitelná, a to se stalo faktorem i v době, kdy jsme se blížili k roku 1989,“ hodnotí a ke kritickým hlasům, že byl Havel pro svou vůdčí a prezidentskou roli vybrán západní rozvědkou, přidává nesouhlasný názor: „Já si myslím, že takhle to rozhodně nebylo. Byla tam přirozená dispozice, ale že by člověk chtěl říct, že byl Havel člověk jiné kategorie než ostatní, to se říct nedá,“ zůstává pevně nohama na zemi Martin Palouš.

 

[1] O podepisování petic za odsouzení Milady Horákové a mnoha dalších nuancích tohoto vykonstruovaného procesu hovoří řada pamětníků na Paměti národa, viz Vyhledávání v pamětnících | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[2] Na každý rok byli voleni tři mluvčí Charty, což mělo zajistit různorodost názorových proudů, ale i to, že alespoň jeden z nich bude na svobodě a vykonávat svoji funkci. Více viz Mluvčí Charty 77 čelili brutálním výslechům i vězení | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[3] Zmínka o návštěvě prezidentské delegace po sametové revoluci v USA viz 25 let od návštěvy prezidenta Havla v USA v roce 1990 – Velvyslanectví USA v České republice (usembassy.gov)