Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Blanka Pálková (* 1931)

• narozena 16. října 1931 v učitelské rodině

• vyrůstala v české čtvrti v Šumperku, jehož obyvatelstvo bylo převážně německé

• stala se svědkem narůstajícího napětí mezi Čechy a Němci, posléze osudů některých židovských rodin v okolí

• po přijetí mnichovské dohody byl Šumperk jakožto část Sudet odstoupen Německu a rodina musela uprchnout do Českého Brodu na Kolínsku, kde přečkala válku

• otec odolal nátlaku prodat rodný dům Němcům, a po válce se proto rodina mohla vrátit do Šumperka

• ze svého okolí pamětnice vnímala osudy poválečného odsunu Němců

• v padesátých letech vystudovala medicínu a stala se dětskou lékařkou a psychiatričkou

• patřila k reformním komunistům a za své názory byla v roce 1970 během normalizačních prověrek vyloučena z KSČ, kam předtím vstoupila

• díky výsadě jejího povolání ji minuly postihy ze strany KSČ a až do důchodového věku pracovala v oblasti dětské medicíny a psychiatrie

Dětská lékařka Blanka Pálková svého času pečovala o zdraví tří a půl tisíce dětí. Málokdo z nich ale věděl, že má za sebou velmi pohnutý osud. Když byla přijata mnichovská dohoda a Šumperk, její rodné město, byl jako součást Sudet zabrán Němci, čekal ji a její rodinu překotný útěk do Čech. Ačkoli tam válečná léta přežila relativně v bezpečí, stala se svědkyní pohnutých osudů řady lidí ze svého okolí. Podobně tomu bylo i dlouho po válce a po nastoupení nového režimu. V roce 1968 zasáhla do života člověka, jenž byl úzce spojen se sebeupálením dvou mladých studentů, Jana Palacha a Jana Zajíce.

Češka vyrůstající v německém městě

Blanka Pálková se narodila 16. října 1931 v Šumperku, ve městě s převahou německých obyvatel. Německá většina se promítla i do místního školství, které bylo až do roku 1918 především německé. Po vzniku Československa začaly postupně vznikat české školy. Tohoto procesu se otec pamětnice, Vilém Medlík, přímo účastnil. Byl učitel a do okolí Šumperka přišel roku 1927. Dostal totiž za úkol vytvořit menšinovou českou školu. To se mu povedlo a u Hanušovic začal brzy vyučovat ve strážním domku. Když na konci dvacátých let získal místo kantora v Šumperku, kde byla mezitím postavena první česká měšťanská škola, následovalo stěhování do místní české čtvrti. Zde společně s manželkou Annou vychovával malou Blanku a jejího o tři roky staršího bratra Ctirada. „Byli jsme intelektuální rodina s prvorepublikovými a vlasteneckými ideály. Chodili jsme do Sokola i do Skautu. Jako čistě česká rodina jsme německy neuměli,“ vzpomíná pamětnice. „Moji rodiče si postavili v Šumperku dům v české čtvrti. Město bylo asi dvacetitisícové, ale Čechů tam bydlely jen desítky. Soustřeďovali se právě ve čtvrti, které se dodnes říká Česká čtvrť,“ dodává.

Bezstarostné dětství přerušila válka

Na konci třicátých let pamětnice vnímala houstnoucí atmosféru a zhoršující se vztahy mezi Čechy a Němci ve městě. „Nacisté chodili v noci po Šumperku, bubnovali a házeli kameny. Maminka se o nás bála. V roce 1937 dokonce zhanobili sochu Masaryka,“ vzpomíná. „Když jsem šla do školy, viděla jsem, jak němečtí kluci čekali na ty české a rvali se.“ Byla také svědkem zhoršující se životní situace Židů, kteří bydleli v jejím okolí. Blanka Pálková vzpomíná na rodinu Schostalů, s nimiž udržovali přátelské styky. „Bydleli vedle nás. Otec byl bankovní úředník a pocházel z Prahy. Měli dva syny, jeden chodil do české školy a druhý do německé. Byla to velká rodina, dohromady i s příbuznými jich bylo přes čtyřicet. Neminul je transport do Terezína a poté do Osvětimi. Holokaust přežil jen jediný z nich. Když to ještě šlo, pomáhali jsme jim, maminka jim dávala například mouku.“ Pamětnici jejich osud hluboce zasáhl, proto 2. června 2023 nechala před jejich bývalým domem v Šumperku osadit Kameny zmizelých.

Rychlý útěk ze Sudet

V září 1938, kdy sílilo ohrožení Československa ze strany nacistického Německa, otec pamětnice nastoupil do všeobecné mobilizace. Ta byla však zanedlouho odvolána. Když byla přijata mnichovská dohoda a Šumperk se jako součást Sudet připojil k hitlerovskému Německu, otec se zrovna vracel z demobilizace. Rodina Blanky Pálkové se rozhodla ihned utéct z pohraničního území. „Bylo to velice dramatické. Táta se ani nepřevlékl z uniformy záložního důstojníka a hned jsme ujížděli do Čech, kde měl matku,“ vzpomíná. Sehnali šoféra do Zábřehu a posledním nekontrolovaným vlakem odjeli směrem k Nové Pace. „Stáli jsme s bratrem na otevřených schůdcích vlaku.“ S sebou si moc věcí vzít nestihli. V Čechách se rodina Blanky Pálkové usadila v Českém Brodě na Kolínsku, kde její otec získal učitelské místo. Tam také se svým bratrem začala chodit do školy. Z jejich rodného Šumperka většina českých obyvatel také utekla. Neměli by prý práci. Zůstali jen řemeslníci.

Život na útěku za okupace

V březnu roku 1939 přišla nacistická okupace Československa. Když se o této situaci dozvěděli rodiče pamětnice, zavládla doma tísnivá atmosféra. „Maminka plakala a tatínek byl v depresi,“ vzpomíná. Nastala latentní atmosféra strachu. Ve škole se začaly vyučovat některé předměty v němčině. V Českém Brodě se Blanka Pálková opět stala svědkyní osudů židovských obyvatel. Nedaleko od nich bydlela smíšená rodina Prokopových. Otec, úředník z pivovaru, byl Čech, zatímco jeho manželka byla Židovka. Do roku 1944 žili „normálně“, avšak poté byl otec nucen odejít do pracovního tábora v Německu a za rodinou mohl jezdit pouze jedenkrát za šest týdnů. Vydržel to a nerozvedl se. Tím zachránil své manželce život. „Sdíleli jsme s nimi tuto situaci velice intenzivně a soucítili jsme s nimi,“ vzpomíná pamětnice. Dobu heydrichiády vnímala jako velmi stresující období. „Denně se vylepovaly plakáty s těmi, kteří ztratili život. Bylo to nesmírně depresivní.“

Konec války na obzoru

S blížícím se květnem roku 1945 se v Českém Brodě rozbujel protinacistický odboj. Místní občané se aktivně připravovali na konec války a ve městě zavládla silná protiněmecká nálada. Němci si to uvědomovali, a proto proběhla schůzka nacistů s představiteli odboje, a to za účelem vyjednávání. „Jednoho dne tam přijel nacistický pohlavár vyjednávat podmínky. Odvážnější rodiny, i ta moje, čekaly venku a fandily našim,“ vzpomíná Blanka Pálková. Vyjednávání skončilo nezdarem a napětí na obou stranách rostlo. Čeští odbojáři také zabrali vysílač v městské části Liblice, který Němci používali pro vysílání svého zpravodajství. Právě v jeho okolí se na samém konci války, dne 8. května, odehrála velice dramatická událost. Češi zde začali pod tvrzením, že Německo kapitulovalo, odzbrojovat ustupující německou armádu. Ač se tato akce zpočátku dařila, neměla dlouhého trvání a Němci začali do odbojářů pálit kulomety. Celkem si tato událost vyžádala osmnáct obětí.[1] Když Blanka Pálková vyšla na poválečné setkání lidu na náměstí, nacházelo se tam osmnáct rakví těch, které Němci při této potyčce zabili. Pamětnice si vzpomíná i na další neblahé události té doby. V domě, kde bydlela, žila domovnická rodina Studničků. Otec této rodiny byl zaměstnaný v nedaleké Praze, kam dojížděl. Byl tam zrovna, když 5. května vypuklo povstání proti nacistickému Německu. Uvízl tam a nemohl odjet. Povstání sice skončilo a došlo k osvobození, pan Studnička si však odnesl doživotní následky. Zažil totiž boje a kruté potlačování revoluce ze strany Němců. „On byl tmavovlasý, a když přijel, měl vlasy úplně bílé,“ říká pamětnice. 

Po válce jsme cítili svobodu

Hned po skončení války a porážce Německa si Blanka Pálková vybavuje, jak velký strach měli někteří Němci ze msty. „V Českém Brodě bydlela jedna rodina, už si nepamatuji jméno. Byli to říšští Němci dosazení z Německa. Na konci války otec celou rodinu i se třemi dětmi ze strachu z odplaty otrávil svítiplynem,“ vzpomíná. V srpnu roku 1945 se rodina pamětnice mohla vrátit do rodného Šumperka. Její otec během války odolal nátlaku prodat Němcům dům, který jim patřil, a tak se do něj mohli opět nastěhovat. Nejprve ale museli odejít nájemníci, kteří jej během válečných let zabrali a bydleli v něm. „Nájem nám neposílali, ale když se něco pokazilo, chodily nám účty.“ Když se stěhovali a čekal je odsun do Německa, maminka Blanky Pálkové jim ještě dovolila sklidit poslední zeleninu, kterou si zaseli na zahradě. „Když se pak ta rodina z Německa poprvé vrátila během zájezdu do Čech, přijeli nám poděkovat, že si tu zeleninu ještě mohli sklidit,“ vzpomíná. Odsun německého obyvatelstva v Šumperku probíhal intenzivně. Nejprve se museli podle vzpomínek pamětnice soustředit do prázdných bytů v centru města, pak se shromažďovali ve skladišti u nádraží. Odtud odjížděli vlakem za hranice. Povolený náklad, který si s sebou mohli vzít, byl pouhých padesát kilogramů. „Ze Šumperka zmizelo dvacet až třicet tisíc Němců,“ dodává Blanka Pálková, která se však tou dobou už soustředila na jiné věci. „Po válce jsme žili naplno, chodili jsme do Sokola i do Skautu, cítili jsme tu svobodu až do morku kostí.“ 

Když přišel nový režim…

Po válce se pamětnice vrátila na gymnázium a maturovala v roce 1950. Poté nastoupila na lékařskou fakultu v Olomouci, kde byla tři roky, a následně přešla na pediatrickou fakultu do Prahy. Padesátá léta trávila na vysoké škole, která ji zaměstnávala tak moc, že neměla více času věnovat se politické situaci. „Proces s Miladou Horákovou jsme doma ale sledovali a odsuzovali jej,“ dodává. Když se seznámila s manželem, šli bydlet zpátky do Šumperka. Tam se jim narodily dvě děti. Pamětnice pracovala jako obvodní pediatrička a poté si rozšířila zaměření do oblasti dětské a dorostové psychiatrie. „Naše medicína měla velmi dobrou úroveň, ale bylo nás málo. Jednu dobu jsem měla na starosti až tři a půl tisíce dětí,“ vzpomíná. Když přišla okupace v roce 1968, měla z této situace pocit velmi špatný a zoufalý. Protože patřila k reformním komunistům, následovalo během normalizačních prověrek v roce 1970 vyloučení z KSČ. Tam na popud manžela vstoupila v padesátých letech. „Naštěstí se mě netýkaly žádné postihy. V práci jsem byla nezastupitelná. Byla to zásluha mého povolání. Můj bratr, učitel, který byl ve stejné situaci, na to doplatil. Zakázali mu učit,“ vzpomíná. 

Mohla to být další lidská pochodeň

Když se v lednu roku 1969 na protest proti sovětské okupaci upálil student Jan Palach, společností to otřáslo. Málokdo věděl, že zanedlouho bude následovat další mladý muž, jenž se stane lidskou pochodní. Jan Zajíc se upálil o měsíc později a na svá devastující zranění zemřel. „Chodil v Šumperku do průmyslovky. Ta sídlila hned vedle kasáren, kde byli Rusové. Vládla tam atmosféra strachu, docházelo mezi nimi ke střetům,“ vzpomíná Blanka Pálková. „Byla tam studentská skupina, scházeli se a diskutovali.“ Pamětnice se díky svému zaměstnání stala svědkyní událostí, o kterých nesměl nikdo vědět. „Přišla ke mně prosba, zda bych nemohla akutně vyšetřit jednu studentku šumperského gymnázia, která se zhroutila. Při vyšetření jsem zjistila, že docházela do oné studentské skupiny na průmyslovce a byla vytipována po Palachovi a Zajícovi jako třetí lidská pochodeň. Nezvládla to. Vyšetřila jsem ji, nechala jsem ji doma a podařilo se mi ji zachránit. Dnes žije v Kanadě. Tehdy se o tom nikdo nedozvěděl, bylo to utajené,“ vzpomíná Blanka Pálková. Ta se své záslužné práci věnovala až do důchodového věku a nikdy neopustila rodný dům v Šumperku. Její bratr Ctirad se stal prvním porevolučním starostou města.

 

[1] Tyto události podrobně popisuje bakalářská práce Adama Ropka. Adam Ropek, Nacistická perzekuce obyvatel Českého Brodu (bakalářská práce), Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2022, s. 82–89.