Vladimír Paleček

* 1924  

  • „Jmenuji se Vladimír Paleček, narodil jsem se počátkem července 1924 v Praze, ale do svých osmi let jsme prakticky žili v Chomutově. Až potom otec byl tehdy důstojníkem československé armády, a když byl přeložen do Prahy v roce asi ’30, tak jsme se postupně asi v roce ’32 do té Prahy přistěhovali. To znamená, to mi bylo tehda asi osm roků. Tou dobou otec také tady vystavěl tenhle dům. Tady jsem dokončil obecnou školu, v Praze-Střešovicích, na Norbertově, pak jsem studoval čtyři roky v reálce, staroměstská reálka v Dušní ulici. To bylo až do roku ’39, kdy přišli Němci, to víme. Tenhle rok se stal pro mě dost osudový, protože otec byl ve zpravodajské skupině ministerstva národní obrany. S vedoucím této skupiny, plukovníkem Moravcem, celá tato skupina odletěla 14. března 1939 do Anglie. Jen tak pro zajímavost, vlastně v tomto domě o patro níže, vlastně v přízemí tohoto domu vlastně začal celý odboj, protože tehdá dvanáctého, to už se vědělo, že přijdou Němci, takže dvanáctého března sem taky přijel major Gibson, kterej byl anglický zpravodajec, tedy přidělenec, a nabídl Moravcovi a těm ostatním, že celou tu skupinu vezme do Anglie, aby tam mohli proti Němcům pracovat, což se teda čtrnáctého stalo. Otec odletěl s touto skupinou čtrnáctého, patnáctého, jak víte, přišli Němci. Pochopitelně těch rodin bylo 11, co do té Anglie tehdá odletěly. Pochopitelně, když chtěli dál pracovat, tak se rodiny musely dostat z dosahu Němců. Koncem června začátkem července všechny tyhle rodiny přešly do Polska."

  • "Teď myslím 17. června tadydle Pétain v poledne, to si pamatuju, jak tím smutečním hlasem vyhlašoval nebo prohlašoval v rádiu, že se nedá nic dělat a že prostě armistice, tedy příměří, přistoupili na příměří s Němcema. Tak jsme říkali, tak to je pěkný. Byli jsme tam tedy ženy a děti, no děti, už jsme nebyli děti. To tam byli Tichý, tam ti měli dceru Friču, ty měli asi desetiletou dceru a potom jednu asi pětiletou nebo čtyřletou dceru, dejme tomu, no a já. Já si pamatuju, že ten večer naši, teda rodiče, teda muži, ti tři přijeli s náklaďákem, s nákladním autem, toho sedmnáctýho, protože předtím byli někde s tím francouzským generálním štábem, který zřejmě ztratil spojení se svejma jednotkama. Šlo o to, jak se dostat vůbec z tý Francie. Druhej den jsme odjeli do Bordeaux, a tam zřejmě ti naši zpravodajci měli ňáké ty styky nebo si tam něco vyjednávali, fakt je ten, že Angličani, představte si, že tehdá byl obrovskej zmatek, oni evakuovali tu svoji asi třistatisícovou armádu z Francie a asi neměli jednoduchou situaci, asi jste viděl nějaké filmy, jak to tam vypadalo. Přesto ti Angličané zařídili, že nás na palubu někde na pobřeží kousek směrem na jih, potom směrem ke španělským hranicím, vezme britskej křižník Galatea. Ten nás tam po druhým pokusu, protože ten první pokus byla ňáká velká bouřka a ňák se to muselo vrátit, nemohli jsme tak k němu dorazit. Teprve na druhej pokus. Pak jsme byli asi den na pláži, jsme čekali. Křižník potom zase přijel, jenomže ten byl tři hodiny cesty, ten nebyl vidět. Poslali pro nás jen motorovej člun a mezitím tam přibylo ještě asi dvacet sester anglického červenýho kříže, takže tahleta skupinka se nalodila a frčeli jsme ke křižníku. To víte, to bylo něco úžasnýho pro mě. Takovej kluk šestnáctiletej, teď jsme se drápali po takovejch těch schodech nahoru, po tech provazovejch. Na palubě takvéhle kanóny obrovský, torpéda a tohle. To bylo něco. Ten křižník s náma dva nebo tři dny jezdil a potom nás přeložil. Přijel na úplně nejjižnější přístav, teda ne nejjižnější, ale tam na tej západní Francii do Saint-Jean-de-Luz, to je u Bayonne, to je u španělských hranic. A tam byly vypravovaný tři obrovský lodě, který směřovaly do Anglie, s vojákama, většinou s Polákama. A na tuhle loď nás přelodili. Tahleta loď tři dny asi zase jela ňákým obloukem. To byly tři lodě takovýhle a dva anglický torpédoborce nás objížděly a ty nás měly chránit před ponorkama a já nevím před čím ještě. Pak jsme třetí nebo čtvrtý den dorazili do Plymouthu a tím začala Anglie."

  • "Když přišli Němci, tak samozřejmě většina tady z toho bylo likvidovaný, protože tady v tom domě nahoře byla radiotechnická laboratoř vojenská, kde měli vysílačky a takovéhle tydle ty věci. Dole byla taková utajovaná kancelář. Jsme ve Střešovicích, ale nebudu to konkrétně říkat místo, můžu ještě říct, že to je na Bateriích. Dole byla taková utajovaná kancelář, a tam nejdřív bydlel vojenskej přidělenec sovětskej, když jako se domluvili naši prezidenti, teda Beneš se tehdá domluvil se Sovětama na výměnu zpravodajských informací. Tak ten tady bydlel, ňákej Kuzněcov, byl to plukovník, říkali mu Rudolf I, protože on svý jméno nikdy nikomu nic neřekl. Ale ví se, že to byl plukovník Kuzněcov, kerej skončil potom u zdi vlastně v osmatřicátým roce, když všechny odvolali a tam byla přeci obrovská čistka. Takže tady byl takovej zajímavej utajovanej dům, víceméně, a pochopitelně otec chodil v civilu. Nahoře taky bydlel šofér. Takže když bylo toho čtrnáctého, tak ještě jsme museli likvidovat zbytky tady, co bylo dole v té kanceláři, spálit a podobně. To si pamatuju, to byla první noc, kdy jsem nespal ve svém životě. Máti ráno potom ještě honem běžela do Dejvic do generálního štábu, aby tady honem odvezli ty vysílačky, tak to ještě v poledne odvezli. To si pamatuju, to jsem ještě s tím správcem hlídal támhlec, přijel náklaďák a všechno se to odvezlo. Což bylo dobrý, protože pak se s tím ještě vysílalo do Anglie, některý z těch vysílaček. Tohlecto byl vlastně březen, no, a potom, když se nic nedělo s tím francouzským přidělencem, kterej sliboval, že nás dostane ňák ven, tak se to potom zařídilo přes to Polsko. Asi koncem června odjeli jsme z Prahy do Valašského Meziříčí, tam jsme přespali, potom se ráno jelo do tý Morávky. A to byly tři rodiny, a sice rodina plukovníka Moravce, majora Tichýho a teda majora Palečka. To byla ta první skupina. Bylo nás sedm, protože to byla paní Moravcová a dvě dcery, paní Tichá a dcera a paní Palečková a já."

  • "Tam jsem chodil ještě dva roky do školy, tam se zřídila česká škola, udělal jsem tam maturitu. Po maturitě jsem se přihlásil do armády. Hned mě jaksi nepovolali a řekli, zatím běžte studovat, tak jsem študoval na univerzitě ve Walesu strojní inženýrství. Když potom mě zavolali, tak jsem byl ve výcvikové jednotce, to jsem prodělal ten výcvik u zelenejch, přihlásil jsem se k letectvu. Protože jsem neměl dostatečné oční schopnosti, tak mě hned přidělili do kurzu pro mechaniky. Protože mě to jako bavilo, měl jsem k tomu celkem znalosti a podklady, tak jsem se stal leteckým mechanikem. Pak jsem byl přidělenej k 311. bombardovací skvadroně, s kterou jsem dokončil. To bylo v Tain. Tam taky ještě skončila potom válka, v květnu. Pak se skladrona převedla do Manstonu, potom jsme tady ňákou dobu vozili ty naše lidi, co tam byli. Jednak vojáky, jednak civilisty sem. Já jsem tady potom ještě sloužil ňákou dobu, asi měsíc, na letišti v Ruzyni, požádal jsem si o trvalou studijní dovolenou a vrátil jsem se do Anglie, abych to tam dostudoval. Takže tam jsem potom ještě dva roky byl na náklady Jiřího VI., protože ti, kteří přerušili vysokoškolské studium během války, tak měli nárok na stipendium. Takže mě tam pan král Jiří VI. živil, tím pádem jsem tam dostudoval. Vrátil jsem se sem po polovině čtyřicátého sedmého roku a vlastně za půl roku na to tady spadla klec a byl únor."

  • "Tam nás převáděla přes ty kopečky, lesy a křoví a nahóru a dólu a přes potok a zase někam nahoru, to trvalo takový dobrý tři hodiny, než jsme se dostali až tam k hranicím. Mezitím občas jsme museli zalehnout, protože říkala: ‚Pozor, teďka tadyhlec budou celníci přecházet.‘ To už tam byli ňáký německý zřejmě celníci. Potom jsme nakonec skončili, tam končil les, byla tam, co si pamatuju, asi tak stometrová louka, na druhý straně zase les. Ta paní říká: ‚Tak tohlecto už je to pásmo nikoho a tam ten les, to už je Polsko. Vyražte všichni a běžte a honem rovnou.‘ Tak jsme to přeběhli, no a tam ňákej ten polskej celník nás už tam dokonce očekával. Pak už to bylo jednoduchý, protože pak byl Těšín, tam jsme přespali a druhej den do Varšavy a tam jsme čekali, až všechny ty skupiny asi během maximálně týdne prošly. Pro mě to tehdá bylo obrovský dobrodružství, to víte, patnáctiletej kluk, to bylo něco pro něj. Já měl dva rodokapsy, korunu dvacet v kapse, protože to jsem říkal, to mi ještě stačí, až se někdy vrátím, na tramvaj, tehdá stál lístek korunu dvacet, a snad ten zubní kartáček a pastu, ale ani to snad ne. To bylo všechno. Jenom tak v baťohu, protože jsme nemohli riskovat, že by nás někde chytli s ňákou bagáží. Jsme na dovolený. Tam nás čekal ňákej celník, kterej o tom věděl, ten nás potom dovedl na ňákou chatu, tam nás napojil dobrou vodkou, protože to si pamatuju, všichni z toho byli, to byl docela takovej ne turistickej, ale to byl pěknej vejšlap, jak vám řikám, každej votrhanej, protože šel různejma křovinama, šlo se normálně lesem, po žádných cestách, z kopečka do kopečka a tohle, takže každej toho měl s vyplazeným jazykem. Takže tam nás dal trošku dohromady, pak nás odvezli do Těšína, tam jsme přespali, a pak zase ňákej další Polák, zřejmě vočko, nás potom dopravil do Varšavy, no a tam na naší embasádě jsme se ňák usídlili, nám sehnali ňákej hotel a tam jsme potom čekali, až přišly všechny ty skupiny. Otec byl touhle dobou už ve Francii, protože z té Anglie už přicestoval do Francie, tam byli tři zpravodajci, kteří zase měli ty styky nebo se snažili o ty styky s agentem A 54 známým, že jo. Tehdá to ještě jako šlo. Koncem července jsme z toho Polska lodí Bathory, to byla krásná luxusní loď, který jela někam do Jižní Ameriky, tou jsme jeli až do Kodaně, z Kodaně potom vlakem do Esbjergu, tam jsme nasedli potom na další loď a jeli do Hariche, to je přístav v Anglii, ve východní Anglii, no a do Londýna. Tam jsme byli asi tři dny. Tam ti ostatní zpravodajci, kromě těch tří, ty jejich rodiny se tam už sešly. My jsme za další dva tři dny pokračovali do Paříže."

  • "To byl otec už tady, respektive on potom někdy v březnu ’45, protože on měl na starosti parašutisty a byl velitelem parašutistů, jmenovalo se to zvláštní skupina D, čili asi diverze, prostě D. V březnu odjel do Ruska, protože aby, tady byla už Košice, košická vláda, už bylo Slovensko, tak aby tady ty jednotlivé skupiny výsadkářů posbíral. A 10. května byl prakticky v Praze. A já jsem se dostal do Prahy tou 311. Nás sem jako už zřejmě tehdá o nás neměli zájem, čili jsme sem přiletěli v polovině srpna na ruzyňské letiště, a to už začala ta přeprava našich lidí sem. Tam vedle nás byla ňáká ruská letka, ty se vždycky chodili dívat na ty naše liberatory, kroutili nad tím hlavou, čtyry motory, to je něco, oni měli akorát stihačky. To bylo ještě to staré letiště."

  • "Pravděpodobnost, že se ta Francie položí, byla u těch našich důstojníků, to vědomí, že se Francie položí, bylo dost vysoký, protože kdybyste viděl, co tam se dělo, v tý Francii, nebo tohleto zažil, když ta Francie se rozpadla, úplně se to všechno rozpadlo a přece jenom ta naše armáda, to byla elita proti nim. Ta výzbroj, a to všechno, tamti vojáci, měli třeba jen sako vojenský a kalhoty civilní nebo vobráceně, flinty měli na provázku jako kluci. No to bylo zoufalý! A hlavně Francouzi nechtěli bojovat, ti nechtěli válčit, těm se vedlo dobře, co oni by válčili pro ňáký Československo nebo Polsko. To nechtěli. Na patnáctiletého kluka, ten si z toho dělá jedině legraci a říká, tohle to jsou debilové a kreténi, co jinýho. Protože v takovým lyceu, to bylo lyceum, který mělo ještě napoleonskej řád takovej, čili velice přísnej, klášter je málo, většinou jsme říkali, že je to horší než kriminál. Protože to se ráno vstalo v šest hodin, teď se nesmělo mluvit, potom do studovny, pak byla snídaně, potom zase zpátky do studovny, pak do těch jednotlivejch tříd, pak zase byl oběd, pak zase do studovny, pořád byl člověk jako pod dozorem a nesměl nic jako vyvádět nebo nic dělat. Samozřejmě dvakrát v tejdnu byla vycházka za město do takového areálu, kde byly možná starořímský rozvaliny, no ale znáte čecháčky, za prvním rohem už jsme byli pryč. Šli jsme do kina a už jsme si dělali svoje, a už jsme věděli, kdy se budou vracet, no a když se štrudl vracel, honem hup do štrudlu. To byla dobrá průprava pro další doby."

  • "Dodnes se tomu jako dost divim, protože 19. listopadu ’49 zatkli otce. To byl generál výsadkového vojska. Normálně byl pro něj tady Domeček, Pankrác, Bory, Leopoldov. Takže otec byl jaksi v kriminále. Tadyhle Škodovka, generální ředitelství se rozpouštělo, já jsem protestoval proti tomu, že bych měl jít do Hradce, a taky jsem tam nešel. Měsíc se podávaly trestní oznámení. Kupodivu to vyšlo tak, že mě nezavřeli. Měli spadýno hlavně na ty zápaďáky, na ty letce, kteří zůstali v armádě anebo byli v aerolinkách. Proti těm hlavně šli. A takový ty, co demobilizovali a vypadli z tohle, buďto o nich neměli takový přehled, nebo nevím. Dali mi pokoj. Až na to, že mě občas vyhodili. Třeba když jsem sháněl místo a rozesílal jsem životopisy různým firmám, nabízel jsem se. Chemoprojekt mi odpověděl: ‚Lidi, jako jste vy, nemůže zaměstnávat podnik, jako je náš.‘ Tak to byly takovýhle doby. Kupodivu v kriminále jsem neskončil. On byl zatčenej na příkaz Reicina, i ti ostatní zpravodajci. Když potom začal proces se Slánským a Reicinem, tak potom Reicin byl obviněn, že tady sabotoval armádu tím, že všechny specialisty, který tady měli možnost budovat armádu a on je likvidoval. A tím pádem, aby něco udělali, tak ten rozsudek třeba, který udělali nad otcem, tak byl novej soud a zrušili ho. Otec se tedy po dvou a půl letech, tím pádem, že obvinili Slánského a Reicina, takže se tím pádem byl propuštěn. Prosím vás, ten se vrátil z toho Leopoldova, vážil asi tak polovic, to bylo hrozný, pochopitelně do armády ho už nikdy nevzali. Potom ještě deset roků žil a pak zemřel."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.05.2003

    (audio)
    délka: 57:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svoboda není jenom jedna, to není jenom národnostní svoboda, svoboda vyznání, svoboda slova, těch svobod jsou spousty

palecek_vladimir1.jpg (historic)
Vladimír Paleček

Vladimír Paleček se narodil počátkem července v roce 1924 v Praze, prvních osm let strávil u dědečka v Chomutově. V roce 1932 se rodina přestěhovala do nově zbudované vily v Praze. Otec byl ve zpravodajské skupině ministerstva národní obrany a s vedoucím této skupiny plk. Moravcem odletěl 14. 3. 1939 do Anglie. Malý Vladimír s maminkou a společně s několika dalšími rodinami zpravodajů opustil Československo a odešli do Polska, odtud pokračovali do Anglie a Francie. Ve Francii navštěvoval lyceum v Nimes (rodiče žili v Paříži), po obsazení (severní) Francie Německem odešel do Soulacu nedaleko Bordeaux. Do Anglie se dostal s evakuovanými britskými vojáky. Na univerzitě zde studoval strojní inženýrství. Prošel výcvikem, ale bojů se nezúčastnil kvůli špatnému zraku. Pracoval tedy jako letecký mechanik. Vladimír ještě v Anglii dokončil studium na univerzitě, poté se natrvalo vrátil do republiky. Otec byl v rámci stalinských politických procesů za svoji zpravodajskou činnost odsouzen a uvězněn; po zatčení strůjce obvinění Bedřicha Reicina byl proces s ním obnoven a po dvou a půl letech byl propuštěn. Pan Paleček pracoval nejdříve ve Škodovce, Avii, Plynoprojektu a jako projektant ZVU.