Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Pakosta (* 1938  †︎ 2022)

Stromy usychaly, lidé umírali na rakovinu. Nikdo s tím nic nedělal

  • narozen 3. března 1938 v Hradci Králové

  • od roku 1959 pracoval jako horník na Mostecku

  • v roce 1974 začal učit technické předměty na středních školách

  • v 80. letech se zapojil do protestů proti devastaci přírody průmyslem

  • byl spoluzakladatelem spolku Ekofórum a členem hnutí Brontosaurus

  • před listopadovou revolucí v roce 1989 organizoval ekologické demonstrace

  • zasloužil se o záchranu zámku Jezeří, který měl být kvůli těžbě uhlí zničen

  • po roce 1989 dál působí v oblasti ekologie

  • zemřel 15. července 2022

Patnáct let pracoval v dole. Přitom mu vadilo, že hornický a chemický průmysl ničí životní prostředí. V sedmdesátých letech se proto zapojil do řady akcí na záchranu přírody a později pořádal ekologické demonstrace.

Petr Pakosta se narodil 3. března 1938 v Hradci Králové. Dětství prožil v Brandýse nad Orlicí v rodině poštovního úředníka a dělnice. Otec byl členem Československé strany národně socialistické, matka názorově tíhla ke komunistům. Pamětník říká, že rodiče se kvůli politice často hádali. Jejich neshody nakonec vyvrcholily rozvodem. „Maminka byla idealistka a nakonec to neměla dobré ani mezi soudruhy, protože se s nimi rozhádala,“ podotýká.

Práce v dole

V roce 1953 nastoupil do učebního oboru horník v Ostravě. „Dostal jsem uniformu a měl de facto postaráno o živobytí. Spalo nás osm na pokoji. Naštěstí nás měli na starost lidé, kteří to neměli kádrově dobré a dostali nás spíše za trest. Tak jsme si ta padesátá léta nějak neuvědomovali. Jezdili jsme na výlety do Beskyd, do Tater. Na práci v podzemí jsme si zvykli a ani nám nevadila,“ vzpomíná Petr Pakosta. Udělal si maturitu na střední hornické škole. V roce 1959 dostal umístěnku do dolu v Mostě. Začal jako řadový horník, pak vystřídal profese revírník, střelmistr a dispečer. Nakonec měl na starost úsek, na kterém pracovalo šedesát lidí. „To byla údernická doba. Pracoval jsem osm set metrů hluboko, ve slojích vysokých jen čtyřicet centimetrů. Tam se dalo jen ležet. Ale bylo to lepší než na Ostravsku. Tam se v některých šachtách leželo ve vodě,“ vypráví.

Jako zaměstnanec dolu se neměl špatně. Bral dobrý plat a dostal v Mostě od podniku byt. Oženil se, narodila se mu dcera. Pamatuje si Most ještě v době, kdy se bouraly krásné staré domy a na jejich místě vznikala nová sídliště. „Bylo to tam zpustlé. Partajníci se ale snažili vyvolávat dojem, že je to hezké, a tak se sázely růže na sídlištích. Ale na autech byla vidět špína a mlha byla taková, že řidiči autobusu nevěděli, kudy jet. Stromy usychaly. Všem bylo jasné, že z dolů a z chemičky jde do ovzduší spousta škodlivin, ale nikdo nevěděl, co přesně a kolik toho je,“ vzpomíná Petr Pakosta.

V roce 1964 jeho žena zemřela na rakovinu. To byl impulz, proč se začal o znečištěné ovzduší více zajímat. Uvědomoval si, že nádorová onemocnění má v jeho okolí hodně lidí. Mluvilo se o tom, že se na Mostecku a na Teplicku rodí nemocné a postižené děti častěji než v jiných regionech. Nemocnost mezi obyvateli tam byla obrovská. „Oficiálně se o tom nemluvilo, ale stačilo se rozhlédnout kolem sebe. Těch případů bylo hodně, nádory se často objevovaly i u dětí,“ říká pamětník.

Odvolání z vedoucího místa po roce 1968

Několikrát za ním přišli nadřízení s nabídkou, aby vstoupil do KSČ. Odmítal. Následky pocítil po okupaci Československa sovětskými vojsky v srpnu 1968. „Můj podřízený měl na mě spadeno. Řekl, že jsem vysílal do Svobodné Evropy, protože jsme měli tři měsíce předtím půjčenou vysílačku pro posunovače. Nám totiž nefungoval signál na těžební věži. Dali mi do posudku, že jsem vysílačku zneužil a vysílal do Svobodné Evropy. Samozřejmě že to technicky nebylo možné. Lidská blbost je nekonečná.“

Přišel tak o místo vedoucího a šel fárat jako řadový horník. V dole pracoval do roku 1974, kdy utrpěl úraz na noze. Doplnil si proto pedagogické vzdělání a šel učit technické odborné předměty na učiliště.

Práce v hnutí Brontosaurus

Stále více mu vadilo, že žije v místě, které ničí těžký průmysl. Přesněji, že se vedení města i představitelé státu tváří, že je vše v pořádku, a nevadí jim, že lidé jsou nemocní a příroda zdevastovaná.

V roce 1979 začal pracovat v hnutí Brontosaurus. To bylo součástí Socialistického svazu mládeže, tedy za socialismu státem oficiálně povolená organizace. Jeho cílem bylo poukazovat na případy poškozování přírody a pořádat akce na její záchranu. Protože se však jednalo o oficiální hnutí, nebylo v něm možné veřejně kritizovat tehdejší režim, který se o ekologii vůbec nezajímal. „Byl to takový ventil v SSM. Pořádali jsme besedy, dělali různé akce. Pro mě to začalo tím, že jsem například měřil odtok z kravína, odkud tekla močůvka do potoka. Výsledkem bylo, že družstvo přestalo chovat krávy místo toho, aby opravilo žumpu,“ říká Petr Pakosta.

Práce v hnutí Brontosaurus byla jako boj s větrnými mlýny. Na jeho akce chodili zástupci komunistů a svazáků a pozorovali, zda někdo nevede protistátní řeči a zda názory diskutujících nenabádají k akcím proti socialistickému režimu. „Muselo se to regulovat. Přicházeli mezi nás různí lidé, o mnohých jsme věděli, že jsou to provokatéři. Třeba začali něco vykřikovat a chtěli tak vyprovokovat další, aby se mluvilo otevřeně. Ale lidé v té době uměli mluvit tak, aniž partajníky rozčílili,“ popisuje pamětník období neustálé opatrnosti.

Hnutí Brontosaurus mu bylo sympatické, protože mu umožnilo jezdit s mladými lidmi do přírody, sázet stromy a pořádat brigády na pomoc zničené přírodě. „Mělo to smysl. Když jsme mluvili o tom, že odumírání stromů způsobuje popílek, a věděli jsme, kolik ho spadlo na metr čtvereční, ta fakta nikdo nemohl odmítat,“ vysvětluje Petr Pakosta.

Záchrana zámku Jezeří

Podílel se na záchraně zámku Jezeří, umístěném na poddolovaném území, který byl kvůli postupující těžbě uhlí odsouzen k zániku. Mladí lidé však dokázali v rámci hnutí Brontosaurus přimět úřady, aby byla tato historická stavba zachráněna. Na práce na jeho rekonstrukci v druhé polovině osmdesátých let se sjížděli lidé na dobrovolné brigády. Rozčarování pro ně nastalo ve chvíli, když vyšlo najevo, že peníze, které původně úřady vyčlenily na část rekonstrukce, nakonec byly zneužity. „Byly to peníze na materiál, které měl dostat Brontosaurus. Nakonec se zjistilo, že za ně byla rekonstruována soukromá vila okresního tajemníka KSČ,“ tvrdí. Přesto se podařilo provést základní záchranné práce a zámek se nerozpadl.

Hledání pravdivých informací

V druhé polovině osmdesátých let spolupracoval na plánu na zlepšení životního prostředí v severních Čechách. Stal se členem skupiny odborníků, kteří shromažďovali pravdivé informace o znečišťování ovzduší. Tvrdí, že tehdy oficiální orgány předkládaly veřejnosti zprávy, které byly zkreslené a líčily stav české přírody mnohem lepší, než ve skutečnosti byl. „My jsme ale měli pravdivé informace. Podařilo se nám shromáždit fakta. Věděli jsme, jaká je v severních Čechách úmrtnost, kolik dětí má poškozené zdraví, a podobně. Například to, že úmrtnost kojenců tady byla mnohem vyšší, než byl průměr, to komunisti nemohli schovat,“ říká pamětník.

Vystupoval například na setkání lidí zajímajících se o stav přírody, přičemž vyjmenoval konkrétní osoby ze svého okolí, které zemřely na rakovinu. Popisoval je jmenovitě, od primáře v nemocnici až po průvodčí z autobusu. Přispěl k tomu, že od roku 1987 vědci začali údaje o dopadu průmyslu na životní prostředí zveřejňovat. Do té doby obyvatelé severních Čech věděli pouze to, že žijí v podivné šedé mlze, ale netušili, jaké zdraví škodlivé látky jsou v ní obsaženy.

Občanské nepokoje kvůli ekologii

Když se informace začaly dostávat na veřejnost, lidé projevovali nespokojenost. Představitelé režimu se je snažili uklidnit, a tak například hnutí Brontosaurus dostalo od státu peníze, za které koupilo přístroj na měření plodové vody či další zařízení, která pomáhala zachraňovat nemocné novorozence. Postupně se o ekologii začínalo mluvit. „Odezva byla. Někde se něco dostalo na veřejnost a lidé chtěli vědět pravdu. Už byl konec osmdesátých let. Pak se začala Státní bezpečnost zajímat, odkud se informace na veřejnost dostávají,“ říká Petr Pakosta. Za průlom považuje vědeckou zprávu o stavu životního prostředí a vydání knihy Ohrožená příroda. Zpráva původně měla sloužit jen vědcům a neměla být publikována. Někdo ji však poskytl stanici Svobodná Evropa. „Dodnes nevím, kdo ji vynesl a dostal ven,“ tvrdí pamětník.

Lidé na Mostecku se začali bouřit. Petr Pakosta si vzpomíná, že například před městským úřadem v Mostě se sešly matky s kočárky a tímto způsobem vyjadřovaly protest, že stát se špatným ovzduším a nemocností dětí nic nedělá. Byl jedním z organizátorů demonstrace, která se uskutečnila začátkem listopadu 1989 v Mostě. Šlo o pochod lidí ulicemi, kteří tak chtěli vyjádřit nesouhlas s neúnosným stavem životního prostředí v tehdejším Československu. Dozvěděl se, že se Státní bezpečnost snaží na akci vyslat provokatéry, kteří mají za úkol lidi strhnout k násilnostem.

„Zjistili jsme přes kolegy z divadla, že to má být provokace, při které mají lidé rozbíjet okna. Tím by se strhl dav a my bychom šli před soud. Dokonce byl nedaleko připraven autobus s milicionářema, kteří měli na vyprovokované akci zasáhnout. Nakonec se tam sešlo šest tisíc lidí,“ vypráví Petr Pakosta.

Tak vysokým počtem byl překvapen. V té době neexistovaly mobilní telefony, internet, sociální sítě, noviny byly cenzurovány a pozvánky na takové akce v nich nebyly zveřejňovány. Přesto si lidé mezi sebou dokázali takové informace předávat a sešlo se jich hodně. Pro představitele režimu to byl jasný signál, že lidé jsou naštvaní a situace v oblasti životního prostředí je neudržitelná.

Protože organizátoři věděli, že hrozí zneužití akce, účastníky uklidňovali a nakonec šlo o klidnou ekologickou demonstraci. Pamětník sehnal megafon, přes něj mluvil k lidem a dosáhl toho, že se nenechali vyprovokovat k násilnostem. Průvod prošel městem, na náměstí zaznělo několik proslovů a milicionáři nedostali žádnou záminku k tomu, aby mohli zakročit. Petr Pakosta si vzpomíná, že krátce poté proběhla další demonstrace, která byla v režii Státní bezpečnosti a jejíž organizátoři lidi přesvědčovali, že životní prostředí na Mostecku je v pořádku, že organizátoři předešlé demonstrace přehánějí. Tvrdí, že se později dozvěděl, že i mezi členy hnutí Brontosaurus a lidmi, kteří se zajímali o ekologii, byli spolupracovníci StB.

Práce po listopadu 1989

Pamětník je přesvědčen, že za nemoci a úmrtí způsobené životem v průmyslem devastovaném kraji mohou konkrétní lidé, kteří o nebezpečné míře znečištění věděli, ale nijak situaci neřešili. Od řadových lidí na hygienických stanicích až po nejvyšší politické špičky.

V době převratu v listopadu 1989 se účastnil demonstrací, často jezdil mezi Prahou a Mostem a organizoval různé diskuse. Dál působil v organizacích, které si daly za cíl špatnou ekologickou situaci řešit, a spolupracoval s předními odborníky na ekologii. V roce 1998 odešel do penze. V obci Hora svaté Kateřiny založil malé ekologické hospodářství.

Přestože listopadový převrat přivítal, s vývojem stavu společnosti příliš spokojen není. I když se podle něj v ekologii hodně změnilo k lepšímu, stav severočeské přírody nepovažuje za dobrý. „My máme takovou zvláštní chuť stále neříkat pravdu. Pořád si nechceme přiznat, proč se tam nedaří vysázeným stromům, proč tam nejsou rosničky a další živočichové. Není to tak strašné jako dříve, ale už nemám sílu na to, abych pořád šířil jen špatné zprávy. Dobrou zprávou pro mě je, že se narodila generace, na které vidím, že se s životním prostředím snaží něco dělat,“ říká Petr Pakosta.

Je laureátem prestižní ceny Josefa Vavrouška za rok 2013 za zásluhy v oblasti ekologie.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Scarlett Wilková)