Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Pabianová (* 1936)

Otce i manžela poznamenal kriminál

  • narozena 1. června 1936 ve Kdyni

  • otec Ota Tulačka (1913–1991) organizoval významnou převaděčskou síť

  • otec zatčen a odsouzen na doživotí, vězněn v letech 1949–1964

  • pamětnice se vyučila zámečnicí, studium na střední průmyslové škole strojní nedokončila

  • pracovala ve Kdyňských strojírnách

  • manžel Jaromír Pabian (1928–1987) zatčen za převádění lidí přes hranice

  • odsouzen k pěti letům odnětí svobody, v letech 1950–1953 vězněn na Slavkovsku a Jáchymovsku

Milada PABIANOVÁ

Otce i manžela poznamenal kriminál

Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 se mnoho osob, které byly z různých důvodů novému režimu nepohodlné, snažily opustit republiku a tak se zachránit před perzekucí. Možnost legálně vycestovat z Československa ale pominula již 24. února 1948, kdy byla zrušena platnost cestovních pasů. Zbývaly tedy nezákonné cesty – většinou přechod zelené hranice v západočeských horách. V prvních letech vlády komunistického režimu totiž představovala železná opona jen symbolickou bariéru, drátěné zátarasy a elektrifikované ploty se začaly budovat až od roku 1951. Pro úspěšné překonání pohraničních lesů však uprchlíci potřebovali dobrou znalost prostředí nebo místního průvodce. Na Kdyňsku a Domažlicku se našlo hodně ochotných převáděčů, kteří pomohli utéci svým známým, popřípadě se zapojili do větších převaděčských sítí s kontakty na Prahu a vnitrozemí. Řada z nich byla odhalena a za pomoc utečencům odsouzena k mnoha letům kriminálu. V tomto smyslu poznamenala železná opona životní osudy Milady Pabianové hned dvakrát – za převaděčství byl vězněn její otec Ota Tulačka i budoucí manžel Jaromír Pabian.

Příběh Oty Tulačky

Milada Pabianová, rozená Tulačková, se narodila 1. června 1936 jako nejstarší dcera Oty Tulačky a jeho ženy Anny Tulačkové, rozené Horníkové. Za války se rodina rozrostla ještě o syny Otakara a Ivana. Tulačkovi žili prostým životem v příhraničním městečku Kdyně. Otec pracoval jako úředník kdyňských přádelen, matka pečovala o děti a o domácnost. Oba se ve volném čase věnovali sportu – matka navštěvovala Sokol, otec jako člen strany lidové preferoval konkurenční Orel, také hrál tenis a fotbal. Rodina často chodila na procházky do lesa.

Milada vzpomíná, že i přes válečnou dobu měla hezké dětství. Jako dítě se nedozvěděla nic o otcových ilegálních aktivitách – ani za druhé světové války, ani po komunistickém převratu v únoru 1948. Ota Tulačka dodržoval zásady konspirace a ani ve stáří o své odbojářské činnosti nemluvil.

Podle informací, které získala Miladina neteř Václava Jandečková, Ota Tulačka za okupace spoluzakládal ilegální národní výbor pro soudní okres Kdyně, těsně po skončení války se stal členem rady revolučního místního národního výboru, okresního národního výboru a závodní rady Přádelen vlny ve Kdyni.[1]

V únoru 1947 byl přeložen do Prahy, kde se podílel na budování podnikového ředitelství. Domů za rodinou jezdil jen na víkendy. V Praze také brzy po únorovém převratu začala jeho druhá ilegální činnost. Známí jej zkontaktovali s majorem Josefem Hýblerem, bývalým anglickým válečným pilotem, kterého ale znal jen pod konspiračním jménem Vašek. Sám začal používat krycí jméno Cyril a postupně vytvořil velmi úspěšnou převaděčskou skupinu, která zajistila přechod hranic řadě významných osobností – např. veliteli 310. stíhací perutě RAF (Royal Air Force) plk. Alexandru Hessovi, Ivaně Tigridové a kancléři prezidenta Beneše Jaromíru Smutnému.

Jak systém fungoval? Hýbler a Tulačka v Praze převod domluvili a připravili, poté Jindřich Mařík ze Kdyně převezl v doprovodu Tulačky uprchlíky z Prahy až do příhraniční obce Všeruby, kde si je převzali příslušníci Sboru národní bezpečnosti v čele se Stanislavem Liškou a přešli s nimi hranice. Všichni zúčastnění velmi riskovali, o čemž svědčí i fakt, že stejní strážmistři, kteří pomáhali Tulačkovi při převodech, byli Státní bezpečností využíváni pro tzv. akci Kámen, tedy falešné hranice.[2] Po zatčení praporčíka Lišky byl řetězec narušen a Tulačka musel využívat služeb jiných převáděčů.

Miladin otec se zapojil i do zpravodajské činnosti pro americké velvyslanectví. Spolupracoval s ilegální organizací majora Jaromíra Nechanského a Veleslava Wahla. Zajišťoval pro ně informace o bezpečnostních opatřeních na hranicích a poměrech v pohraničí. Po jejich zatčení v září 1949 byl odhalen i Tulačka a jeho skupina.[3] Dne 12. září 1949 jej Státní bezpečnost zatkla. Jeho rodina nejprve vůbec nevěděla, kde je.

Obžalovaní byli souzeni Státním soudem v Praze, hlavní líčení se konalo 16. a 17. května 1950 v Domažlicích. Průběh soudu dokonce vysílal místní rozhlas ve Kdyni, aby proces působil dostatečně odstrašujícím dojmem na místní obyvatele. Prokurátor navrhoval pro Tulačku trest smrti. Konečný verdikt zněl: trest doživotního těžkého žaláře za zločin velezrady a vyzvědačství.

V roce 1955 byl Tulačkovi trest zmírněn na 25 let vězení. Otec pamětnice prošel věznicemi Pankrác, Valdice, Leopoldov a Mírov. Propustili jej až při amnestii v roce 1964.[4] Poté se živil jako lesní dělník, pracoval jako frézař ve Kdyňských strojírnách, později v Elitexu, dělal vrátného, jezdil za prací do cukrovaru v Modřanech, vyráběl výlisky v podniku SOLO Dlouhá Ves. Dožil se sametové revoluce i své soudní rehabilitace a v květnu 1991 zemřel.

Spali jsme ve skladišti

Po otcově zatčení nastaly rodině krušné časy. Nejprve je před Vánoci vystěhovali z podnikového bytu kdyňských přádelen. V náhradním bytě vydrželi jen rok, pak je znovu vystěhovali – tentokrát bez náhrady. Tulačkovi se ocitli bez bydlení, přespávali v různých příbytcích a skladištích u svých příbuzných a přátel v Prapořištích u Kdyně. „Neměli jsme kde spát. Sousedi byli hodní, měli skladiště, tam jsme asi rok chodili spát. Doma jsme se svlíkli a šli tam přes cestu, v zimě nám mami dala žehličku do postele, ráno jsme se vzbudili a měli jsme ojíněnou peřinu. Ale vůbec jsme nestonali.“

Matka nemohla sehnat zaměstnání, nedostala ani potravinové lístky, rodina žila z peněz uvolňovaných z vázaných vkladů. Později Anna Tulačková našla práci v domažlickém Pragoděvu. Neustále byla sledována a v souvislosti s případem útěku rodinných známých, bratrů Habrmanových, i krátce držena ve vyšetřovací vazbě v Domažlicích.

Pro děti představovalo otcovo věznění velké emocionální trauma: „Až když mi bylo asi 18 let, tak jsem jela do Leopoldova. Jeli jsme tam všichni čtyři. Asi půl hodiny jsme mluvili přes skleněnou stěnu, byla tam páska. Bylo tam několik vězňů, takže byl hluk, skoro nebylo slyšet. Vím, že nám otec směl dát pusu, a kluky jsme odtamtud nemohli dostat. Pořád se ptali: ,Kde je tatínek?‘ – ,Tatínek je za nějakýma dveřma a nemůže si je otevřít. A Ota říkal: ,Víš, mami, až budu velkej, já budu zámečník, já mu ty dveře půjdu otevřít. Takhle se žilo.“

Jediná dívka mezi sto chlapci

Když Milada dokončila základní školu, přála si studovat a stát se zdravotní sestrou. To jí nebylo umožněno. Podle rozhodnutí pracovního úřadu se drobná dívka měla stát zedníkem nebo pracovat v cihelně. „Matka je uprosila a vzali mne do učiliště pro zámečníky, kde jsem byla mezi sto chlapci sama.“ Milada se ale naučila s učni vycházet a našla zde mnoho dobrých kamarádů. Učiliště bylo dvouleté a v druhém roce jejího učebního poměru již do školy přibyly další dívky, s kterými bydlela na internátu v Domažlicích. V roce 1953 učiliště dokončila a krátce pak pracovala v Kdyňských strojírnách, kde se seznámila se svým budoucím manželem Jaromírem Pabianem.

Miladě bylo povoleno pokračovat ve studiu na Střední průmyslové škole strojní v Plzni. Po roce a půl však musela studium ukončit a vrátit do práce, aby finančně pomohla matce a malým bratrům. V roce 1955 nastoupila do Kdyňských strojíren. Vystřídala několik pozic – nejprve pracovala jako technická kreslička v konstrukci, poté jako kontrolorka na dílně a jako manipulantka-úřednice. Pak se znovu vrátila do strojní konstrukce. V Kdyňských strojírnách zůstala až do roku 1991, kdy odešla do důchodu.

Pamětnice se nesměla stát zdravotní sestrou, a tak se zapojila alespoň do činnosti Červeného kříže. Působila jako instruktorka a vedla kurzy první pomoci.

Manžel politický vězeň

Miladin manžel Jaromír Pabian pracoval v úseku elektrokonstrukce Kdyňských strojíren. V podniku se seznámili, po několikaleté známosti se v roce 1961 vzali a stali se rodiči dcery. Rovněž Jaromír si s sebou nesl pohnutou minulost. V roce 1948 studoval v Praze elektrotechniku na vysoké škole a v únoru se zúčastnil pochodu studentů na Pražský hrad. Protože pocházel z Domažlic, snažil se také pomoci svým známým dostat se přes hranice. Přechod se však nezdařil a uprchlíci i s Jaromírem byli zatčeni. Státní soud v Praze jej 10. října 1950 odsoudil k trestu odnětí svobody na pět let. Trest si odpykával v plzeňské věznici na Borech a v uranových dolech na Slavkovsku a Jáchymovsku.[5] Pracoval tam v dílně jako elektrikář. Z vězení si odnesl kruté vzpomínky na to, jak musel ve Slavkově kopat hroby pro své kamarády zabité při nezdařeném útěku.[6] V roce 1953 byl propuštěn a poté absolvoval vojenskou službu u technických praporů.

V době zatčení měl před druhou státnicí. Po propuštění z vězení si chtěl vysokou školu dokončit, ale závodní rada Kdyňských strojíren mu to nedovolila. Proto tajně vystudoval nástavbu na maturitu na Vyšší a Střední průmyslové škole elektrotechnické v Karlových Varech, aby si doplnil kvalifikaci.

Jaromír se bohužel nedožil konce komunistického režimu, zemřel náhle v roce 1987.

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová (e-mail: palivodova@gmail.com), 27. ledna 2014.


[1] Archiv Václavy Jandečkové, Dopis Oty Tulačky právní zástupkyni z roku 1969.

[2] Více viz JANDEČKOVÁ, Václava. Kámen. Svědectví hlavního aktéra akce „falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2013.

[3] Více k převádění a zpravodajské činnosti Oty Tulačky viz: JANDEČKOVÁ, Václava. Ota Tulačka a tajné akce zaměstnanců amerického velvyslanectví v Praze 1948–1949. Protikomunistická činnost a souvislosti s akcemi StB „Kámen“, „Praha-Źatec“ a „Hansa“. Securitas Imperii 22. roč. 2013, č. 1, s. 36–77.

[4] Otto Tulačka. In: TIKAL, Oldřich. Třetí odboj na Domažlicku. Domažlice: Okresní úřad v Domažlicích, Konfederace politických vězňů, pobočka č. 10 Domažlice, 2002. s. 149.

[5] Jaromír Pabian. In: TIKAL, Oldřich. Třetí odboj na Domažlicku. Domažlice: Okresní úřad v Domažlicích, Konfederace politických vězňů, pobočka č. 10 Domažlice, 2002. s. 103104.

[6] Pravděpodobně se jedná o nezdařený útěk ze šachty č. 14, který popisuje poslední přeživší účastník Karel Kukal. Viz Karel Kukal. Paměť národa. Dostupné na WWW: http://www.pametnaroda.cz/story/kukal-karel-1927-36.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories (Eva Palivodová)