Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Otruba (* 1951)

• narozen 26. května 1951 v Plumlově, kde jeho otec Karel provozoval kamenickou dílnu

• po roce 1948 komunistický režim firmu znárodnil, otec zůstal vedoucím dílny pod okresním domem služeb

• jeho matku Janu vedla víra v Boha a byla spolu s manželem členkou Československé strany lidové

• v roce 1957 kritizovala na setkání lidové strany v Olomouci potlačování náboženské svobody a byla vyslýchána Státní bezpečností

• rodina čelila perzekuci, otec byl neprávem vězněn dva roky v Kuřimi a propuštěn byl na amnestii v roce 1965

• Ladislav vystudoval kamenickou školu a po vojně pracoval v kamenictví v Kostelci na Hané

• otevřeně kritizoval komunistický režim a tajně opravoval sakrální památky

• v roce 1977 vstoupil do Československé strany lidové, aby mohli legálně pomáhat věřícím

• účastnil se Národní pouti na Velehradě

• v druhé polovině 80. letech tvořil transparenty na protirežimní demonstrace

• v listopadu 1989 byl v Římě na svatořečení Anežky České

• hned po 17. listopadu 1989 vyrobil se synem transparent a pověsil ho v Plumlově

• založil Občanské fórum v Plumlově

• v roce 1990 se stal posledním předsedou MNV Plumlov; v letech 1998–2006 byl starostou

• v restituci rodině vrátili kamenickou dílnu, kterou po náročné opravě znovu rozjel

• od roku 2004 je ve vedení také jeho syn Karel, který patří už do čtvrté rodové generace kameníků

• v roce 2024 oslavilo kamenictví Otruba 100 let od založení

• v době natáčení v roce 2025 bydlel Ladislav Otruba se svou manželkou Miladou stále v Plumlově

Když mu v roce 1963 uvěznili otce, protože rodina byla kvůli své víře v Boha nepohodlná pro místní komunistické funkcionáře, něco se v něm zlomilo. Tehdy dvanáctiletý Ladislav začal sabotovat školu, nenosil učebnice, nedělal úkoly, neustále vyrušoval a rapidně se mu zhoršil prospěch. Otce sice v roce 1965 propustili na amnestii, ale změnil se. Domů se vrátil o třicet kilo lehčí, s podlomeným zdravím a psychikou. O třináct let později, ve svých čtyřiašedesáti letech, zemřel na selhání srdce. Ladislav tak byl již od dětství svědkem, jak komunistický režim zachází s lidmi, kteří se nepodvolí. Přesto nemlčel, veřejně vyjadřoval své názory, v práci nahlas poslouchal Svobodnou Evropu a vyráběl transparenty na protirežimní demonstrace. Jeden z nich umístil hned po 17. listopadu roku 1989 k frekventované silnici do centra jeho domovského městečka Plumlov. 

Vytesáno v kameni

Ladislav Otruba se narodil 26. května 1951 jako třetí z pěti dětí rodičům Karlovi a Janě Otrubovým. V té době jeho rodina už sedmadvacet let provozovala kamenickou dílnu v Plumlově. Založil ji Josef Neckář, otčím Karla Otruby, který ji poté převzal a postupně rozšiřoval. Měl spoustu zakázek a šest zaměstnanců. Jenže po roce 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana, se situace rapidně zhoršila. V celé zemi se tehdy pod nátlakem režimu rušily živnosti a soukromé podniky přebíral stát. Firmě přestali dodávat materiál k výrobě a tento nátlak nakonec otce donutil, aby se podniku vzdal. Už pak nešlo o kamenictví Otruba, ale o státní podnik spadající pod okresní podnik služeb. Kvůli svým zkušenostem a odbornosti mohl otec alespoň zůstat vedoucím. 

Rázná to žena

Krom kamenictví rodina v Plumlově vlastnila malé hospodářství, které měla na starost zejména maminka Jana Otrubová. Její syn na ni vzpomíná jako na ráznou ženu, která si nenechala nic vymluvit. V životě ji vedla víra v Boha, i s manželem byla členkou Československé strany lidové. Její postoj k životu ilustruje vzpomínka Ladislava Otruby. V roce 1957 prý vystoupila s projevem na nějakém setkání lidové strany v Olomouci, která byla tehdy součástí Národní fronty. „Mluvila o tom, jak je u nás potlačována náboženská svoboda, o zavírání klášterů a věznění věřících,“ vypráví pamětník a dodává, že tehdejší předseda lidovců Josef Plojhar raději opustil sál. 

Hned po setkání v Olomouci si pro Janu Otrubovou, která byla v té době v jiném stavu, přijela Státní bezpečnost a odvezla ji k výslechu. Domů ji přivezli následující den asi ve tři ráno. „Máti vylezla z auta, otočila se a řekla: ‚Chlapi, moc děkuju, pánbůh zaplať, budu se za vás modlit.‘ Ptali jsme se jí, co se stalo, a ona říkala, že ji vyslýchal jeden, pak druhý a pak třetí a všem říkala, že je přece náboženská svoboda. Poslali ji domů a ona se jich zeptala, jak se tam s tím břuchem má dostat. Tak ji odvezli,“ vypráví její syn Ladislav Otruba. 

Jana Otrubová byla výbornou řečnicí. Lidé z kostela si ji proto zvali na pohřby svých blízkých, aby řekla pár slov. „Vždycky všechny rozbrečela,“ vzpomíná Ladislav Otruba a dodává, že matka nikdy neodmítla, přestože jí tuto činnost vyčítali vedoucí činitelé v obci. Ti se také rozhodli, že se v obci nebude konat tradiční římskokatolická slavnost Těla a Krve Páně, lidově známá spíše jako Boží tělo. Matka ale probudila rodinu ve čtyři hodiny ráno, společně vyzdobili oltáře a i přes zákaz slavnost i s průvodem uspořádala před kostelem. 

Podle vzoru komunistické strany i vedení obce brojilo proti věřícím a na svém zasedání si prý dali závazek, že v plumlovském kostele zruší varhaníky, kostelníky i ministranty. „Moje sestra, když chodila do sedmé třídy, začala hrát na varhany, i když to zakázali. My jsme s bráchou měli deset roků a pomáhali jsme kostelníkovi, takže se jim to nepovedlo. Chtěli, aby se neučilo náboženství, ale máma ty lidi obešla a přihlásilo se jich ještě víc, takže samozřejmě ženská, co dělala tajemnici, z toho byla úplně hotová. Takže byla snaha otce zavřít,“ vzpomíná Ladislav Otruba, který vzhledem k jejich potomkům nechtěl uvést jméno tehdejší tajemnice MNV Plumlov, která byla hlavní hybatelkou těchto nesmyslných akcí. V kronice Plumlova uložené v SOkA Prostějov lze dohledat, že funkci tajemnice tehdy zastávala Anna Šmudlová. 

Potřebovali je umlčet

Pro funkcionáře v čele s tajemnicí se rodina stala trnem v oku. Když se pak nejstarší syn Karel chtěl v roce 1960 přihlásit ke studiu na průmyslovou školu, tak i přes skvělý prospěch nedostal doporučení. Prsty v tom prý měla opět tajemnice, což rodině prozradil jeden z členů rady MNV. „Všichni se jí báli. Měla velkou moc. Ta ženská se mstila, protože jsme byli jediní, kdo se jí bránil, a udělali jsme jí ostudu a čáru přes rozpočet,“ dodává Ladislav Otruba. 

Rodinu chtěli dostat z Plumlova, a tak otci přišla nabídka na místo vedoucího kamenictví v příhraničním Mikulově na Jesenicku. Jenže to odmítla matka s tím, že se nikým nenechá vydírat. „Tak otce honili tak dlouho, až ho zavřeli. Přemýšleli, za co ho mají zavřít. Když šly ženské do pole na řepu, brousil jim motyky, tak mu tam nechaly jedny cigarety. Za to ho zavřít nemohli. Nebo někomu nechal pět kilo cementu, za to taky ne. Pak tam našli kámen, který nebyl zapsán ve stavu, ale ani za to ho nezavřeli. Nakonec ho zavřeli za to, že měl před barákem dva obrovské kameny švédské žuly a že je nepřiznal. To bylo venku u silnice a kolem toho chodili lidé.“ 

V listopadu 1963 k domu přirazilo auto s muži ze Státní bezpečnosti. Tehdy dvanáctiletý Ladislav zrovna doma ležel nemocný. „Byli jako gestapo. Vyházeli všechno ze skříní, dokonce i uhlí nám vyházeli. Nevím, co tam hledali.“ Otce odvezli a o několik týdnů později byl odsouzen za spekulace na tři roky vězení. „Rok předtím byl přitom otec vyhlášen jako nejlepší pracovník okresního podniku služeb,“ dodává Ladislav Otruba. 

Kamenictví poté uzavřeli, stroje stát rozprodal a materiál odvezl. „Byly tam obrovské tabule kararského mramoru, a jak to čistili, tak to kladivem všechno rozbili. Otec tam měl v šuplíku plátkové zlato a tři pixle vzácného laku na zlato, to vysypali a vylili do popelnice.“ 

Něco se v něm zlomilo

Otce věznili v Kuřimi. Rodina tak přišla o živitele. Posílal sice domů peníze z vězeňského zaměstnání, ale většinu výdělku mu strhávali. „Neměli jsme žádné peníze. Máti nikde nechtěli dát práci. Bylo to složité. Skoro jsme neměli na jídlo. Já jsem třeba neměl v zimě boty, chodil jsem v trampkách, takových teniskách, nebo když byl sníh, tak v galoších a v tom jsem měl papuče na přezku. Všichni si ze mě dělali srandu,“ vzpomíná Ladislav Otruba a dodává, že ve škole mu někteří jedinci dávali najevo, že je syn kriminálníka. A jak již bylo napsáno, právě tehdy začal rebelovat. „Ty dva roky, co byl otec zavřený, se ve mně něco zlomilo.“ 

V roce 1965 otce propustili na amnestii a znovu pak nastoupil jako kameník pod okresním domem služeb. 

Máma běhala po městě a pomalovávala zdi

Dle přání otce Ladislav vystudoval kamenickou školu v Hořicích. Srpen 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, zažil v Plumlově. Zatímco otec se nijak neangažoval, protože už předtím nevěřil v reformovatelnost komunistického režimu, matka pomalovávala Plumlov protiokupačními hesly. „Já jsem jí držel vápno a ona psala na obecní budovy, ploty nebo třeba zeď kostela,“ vzpomíná Ladislav Otruba. 

V dílně řvala Svobodná Evropa

Po studiu Ladislav pracoval v kamenictví v Prostějově a po absolvování vojenské služby v kamenictví v Kostelci na Hané, spadajícím pod stavební družstvo, kde zůstal až do roku 1990. Nikdy se netajil svými názory a v dílně nahlas poslouchal Svobodnou Evropu, kvůli čemuž tam přestalo chodit vedení družstva, protože nevěděli, co s tím mají dělat. Vzpomíná, že během nekonečných debat přesvědčil dva kolegy z dílny o zločinném charakteru komunistické ideologie a ti následkem toho vystoupili ze strany. S kolegy také tajně zadarmo opravovali sakrální památky v kraji, které komunistický režim záměrně zanedbával. 

V roce 1984 se Ladislav Otruba stal členem Československé strany lidové. „Byl jsem tam proto, abychom oficiálně mohli dělat věci, které by normálně dělat nešly. V Plumlově třeba spadl kříž, tak jsme ho pod hlavičkou lidové strany opravili. Každý rok jsme dělali jeden až dva zájezdy. Oficiálně jsme oznámili nějaké cílové místo, ale jezdili jsme na poutní místa. Pro ty lidi to mělo obrovský význam, protože jinak by se tam nedostali. Vraceli se nadšení.“ 

V roce 1985 se Ladislav Otruba zúčastnil Národní pouti na Velehrad konané k oslavám 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Přestože se komunistický režim snažil různými restrikcemi zabránit masové účasti, pouti se podle odhadů účastnilo až dvě stě tisíc věřících. Stala se tak jednou z největších poutí a protikomunistických demonstrací od roku 1948. „Ta nálada se nedá popsat, to sepětí s davem. Takovou náladu jsem už v životě nezažil. Pak už jsem neměl žádný strach,“ vzpomíná pamětník. 

Tvořil transparenty pro disent

Ladislav Otruba sice nejezdil na demonstrace a nebyl ve spojení s disentem, ale o jeho protikomunistickém postoji se veřejně vědělo. Někdy v polovině 80. let minulého století za ním přišel Karel Pořízka z blízkého Bousínova, zda by jako kameník, který běžně vytváří písmena na pomnících, nedělal transparenty na protikomunistické demonstrace. Ladislav Otruba souhlasil. „Některé plakáty byly v barvách, jaké má státní vlajka. Byla tam například slova jako demokracie, svoboda a podobná hesla,“ dodává. 

Také podepisoval, šířil a organizoval protikomunistické petice a v listopadu 1989 se v Římě zúčastnil svatořečení Anežky České. Vzpomíná, že zatímco při cestě tam je celníci na hranicích podrobně kontrolovali, při cestě zpět po nich nikdo nic nechtěl. Mezitím totiž padl symbol železné opony – Berlínská zeď. 

Poslední předseda MNV

Jen o pár dní později pak brutální zásah proti demonstrantům na Národní třídě vyvolal události, které vedly k pádu komunistického režimu i v Československu. Ladislav Otruba se o tom hned dozvěděl ze Svobodné Evropy a se synem vyrobili transparent, který na to upozorňoval, a pověsili ho v centru Plumlova. „Ráno chodili lidé do obchodu a nikdo nevěděl, o co se jedná.“ 

V práci pak vyrobil transparent na první demonstraci sametové revoluce v Prostějově. „Byl to jediný banner a všichni se ho báli držet. Nakonec to vzal můj bratr a ještě jeden můj spolupracovník. Na plakátu bylo napsáno – demokracie, solidarita a snad ještě svobodné volby, ale už si to přesně nepamatuju,“ vzpomíná na atmosféru nejistoty a strachu na prvních demonstracích sametové revoluce. 

Krátce poté proběhlo v Plumlově veřejné zasedání městského národního výboru. Sál se naplnil lidmi, kteří s napětím očekávali, co přijde. „Na schůzi se mluvilo, jako by se nic nedělo, a řešily se jen opravy v obci,“ vzpomíná Ladislav Otruba, který veřejně vystoupil, aby představenstvu města oznámil, že v Plumlově oficiálně zakládá Občanské fórum. O dva měsíce později pak odstoupil z funkce předseda MNV Plumlov, a protože první svobodné volby do zastupitelstva byly naplánovány až na listopad roku 1990, hledali za něj náhradu. Jako zvoleného zastupitele obce za Československou stranu lidovou oslovili Ladislava Otrubu, který po značném váhání místo přijal. Stal se tak posledním předsedou MNV v Plumlově. V letech 1998 až 2006 pak v Plumlově zastával funkci starosty. 

Stoletá tradice

Během restitucí rodině vrátili zabavenou budovu s kamenickou dílnou, jenže byla v dezolátním stavu a stálo je spoustu peněz a úsilí, než vše opravili a kamenictví obnovili. Výroba se rozjela a v podniku pracovalo až šestnáct zaměstnanců. Od roku 2004 je v jeho vedení i syn pamětníka Karel, který patří už do čtvrté rodové generace kameníků. V roce 2024 oslavilo kamenictví Otruba sto let od svého založení. 

V době natáčení v roce 2025 bydlel Ladislav Otruba se svou manželkou Miladou stále v Plumlově. Zpětně pád komunismu hodnotil jako jeden z nejlepších okamžiků svého života, který mu přinesl volnost a svobodu v rozhodování. Dnes mu zejména vadí sociální rozdíly ve společnosti a také to, že lidé často vzhlížejí k americkému způsobu života, který je žene jen za hmotným blahobytem. „Všichni se mě ptají, proč jezdím třicet let starým autem, když peníze určitě mám. Proč bych kupoval nové, když staré stále jezdí? My chceme mít pořád něco lepšího než soused a to je špatně. Pak člověk nemůže být šťastný,“ dodává na závěr Ladislav Otruba. 

Zdroje: 

Státní okresní archiv v Prostějově, Místní národní výbor Plumlov, Obecní kronika 1964 - 1970. Dostupné na URL: https://digi2.archives.cz/da/permalink?xid=3E785D3BC7C54715B77CC68436A1A49D