Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Osvaldová (* 1932  )

Za co tatínka zatkli a ještě týž den popravili, jsme se nikdy nedověděli.

  • narozena 9. července 1932 v Českých Budějovicích
  • Josef Rosenfelder zatčen a popraven 2. července 1942 v Táboře
  • 1945 vzpomínky na konec války v Netolicích (okres Prachatice)
  • 1948 XI. všesokolský slet v Praze
  • absolvovala dvouleté Sociálně zdravotnické učiliště v Písku
  • 1951 nepuštěna k maturitní zkoušce na Pedagogickém gymnáziu v Prachaticích
  • 1951–1952 Okresní ústav národního zdraví
  • 1952 dodělává maturitní zkoušku na Pedagogickém gymnáziu v Prachaticích, odmítla vstup do Svazu mládeže, nedoporučena k přijetí na vysokou školu
  • 1955–1958 vychovatelkou ve Zdravotní škole v Písku a v Táboře
  • 1958 vdala se za Zdeňka Osvalda
  • odmítnutí souhlasu s obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy
  • pracovala v mateřské škole v Netolicích a Němčicích, do penze odešla v roce 1988

Rodina

Několik kroků od Mírového náměstí v Netolicích stojí starý měšťanský dům zvaný U Koláčků. Původ pomístního jména zapadl v čase a rodinou Touškových, které odedávna patřil, bylo toto označení bráno v žertu. Do tohoto domu přivezli rodiče Běla a Josef Rosenfelderovi nedlouho po 9. červenci roku 1932 z českobudějovické porodnice malou Evu.

Otec Josef, potomek starého soukenického rodu Rosenfelderů, vyrůstal v prostředí úspěšného obchodu s textilem svého otce Leopolda. Bojoval na ruské frontě za první světové války, otec ho přivezl domů z polního lazaretu ochrnutého a nemocného tyfem. Vyléčil se a na konci války po pádu monarchie již mohl spolu s dalšími sokoly organizovat železniční dopravu a udržovat klid a pořádek. Leopold Rosenfelder si koupil dům v Písku, kde hodlal strávit klidné stáří, a synové převzali rodinnou firmu. Josef převzal obchod v Netolicích a Bohumil v Prachaticích. Maminka Běla pocházela z váženého starého netolického rodu Touškových. Studovala na dívčím lyceu v Českých Budějovicích a jejím snem bylo stát se lékárnicí. Po maturitě v roce 1917 však musela pro nedostatek mužských kantorů nastoupit na učitelské místo. Vdala se, zanechala učitelského povolání a vedla obchod spolu s manželem. Služka Marie Částková patřila do rodiny. Neřeklo se jí jinak než Mařka a láskyplně se starala o malou Evu a její o pět let starší sestru Marii.

Tragický konec bezstarostného dětství

Dětství Evy Osvaldové skončilo červenými světly na protivínském železničním přejezdu. Josefa Rosenfeldera válečná zkušenost přesvědčila, že přelomová období nejistoty a nebezpečí se lépe snášejí ve větších městech, a tak se rodina ještě v noci po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 vydala autem k otcovým rodičům do Písku. Hned na počátku okupace Československa gestapo likvidovalo případné nepřátele říše v Netolicích. Na základě předem připravených seznamů zatklo podle abecedního pořádku šest lidí z cvičitelského sboru Sokola, až po písmeno „L“ čekal všechny koncentrační tábor. K sokolům přibyl ještě jeden horlivý člen komunistické strany. Josef Rosenfelder dostal varování, že v případě dalšího zatýkání je prvním v pořadí. Tragédie přišla před posledním dnem stanného práva, které bylo vyhlášeno po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha 2. července 1942. V deset hodin dopoledne přišli pro tatínka pamětnice dva gestapáci. Loučení bylo krátké. Ještě téhož dne přivezli mamince Evy Osvaldové úmrtní list, tatínek byl podle něj zastřelen v sedm hodin večer na popravišti v Žižkových kasárnách v Táboře. Polovina rodinného majetku propadla ve prospěch říše. Gestapo si bralo, co chtělo. Jednu návštěvu gestapa odnesla i Mařka, pamětnice vypráví: „Když nám brali nábytek a odváželi ho, tak brali všechno, i šaty. Mařka se rozčílila a běžela k autu a křičela: ‚Vždyť jste vzali těm dětem šaty, vždyť nebudou mít co na sebe!‘ A oni řvali jen pořád: ‚Držte hubu!‘ Vždycky rozkopli dveře a tohle řvali. Mařka byla vzteklá, šla po schodech a říkala: ‚Zloději, však vám to požehnaný nebude.‘“ Její rozhořčená slova však uslyšel řidič nákladního auta a neváhal je tlumočit policistům, ti Mařku hned zatkli a odvezli s sebou do Českých Budějovic, kde ve vězení strávila rok a půl. Časté byly drastické výslechy maminky, před křikem a nadávkami Eva Osvaldová neunikla ani v úkrytu na půdě. Cestou ze školy pamětnici děsilo, že uvidí před domem stát gestapácké auto. Samotný zvuk zastavujícího vozu jí naháněl hrůzu. Na správu poloviny nemovitého majetku a poloviny výnosu z obchodu byl Rosenfelderovým přidělen komisař Šabský z Českých Budějovic. Na rozdíl od tajné státní policie se choval velmi slušně a jezdil do Netolic jen pro peníze.

Vzpomínky a nenávist

Gestapo mimo jiné odvezlo i velký perský koberec. Ten dali k Rosenfelderovým do úschovy jejich přátelé a obchodní partneři Fantlovi. Maminka s děvčaty se u nich v Praze někdy na počátku války zastavily na návštěvu. Židovská rodina již měla rozkaz dostavit se do transportu a prosila maminku, aby si u nich mohli uschovat koberec, velké stolní hodiny a hůlku. Pamětnice seděla jejich mladšímu synovi na klíně a poslouchala, jak hraje na klavír, zpívali. Starší syn byl již tou dobou v armádě v Anglii. Ten jako jediný z rodiny přežil. Po válce se objevil v Netolicích. Děkoval paní Běle a rozebral hodiny, které byly plné šperků. Všechny by je vyměnil za jedinou fotografii své rodiny.

Malá Eva milovala školku a ráda chodila do školy. Ke konci války se vyučovalo střídavě po netolických hostincích. Školní budova sloužila jako ubytovna pro německé uprchlíky, netolické děti pomáhaly na faře s vařením jídla a nosily ho do školy. Eva Osvaldová Němce nenáviděla, vnímala to jako svou povinnost, ale zároveň jí bylo líto ubytovaných uprchlíků. Při roznášení jídla se skamarádila se stejně starou holčičkou Ilzou. Vzpomíná, jak jí maminka rozmluvila pocit provinění z tohoto přátelství: Vždyť to je v pořádku, to jsou děti, ty za nic nemohou.“‘ Na konci války využil své právo na část domu Rosenfelderových německý komisař Šabský. Z nálety ohrožovaných Českých Budějovic přestěhoval do bytu v přízemí svoji paní a dceru Hildu. Rosenfelderovým gestapo zabavilo i rádio, a tak Eva Osvaldová chodila poslouchat „Anglii“ ke kamarádce Míle u sousedů Šimánkových. Všichni, ať již s nadšením, nebo s obavami, očekávali konec války.

Napjatá očekávání

Eva Osvaldová vstala 5. května ráno s velkým očekáváním, její strýček předpověděl, že toho dne válka skončí. Ve vzduchu bylo přímo hmatatelné očekávání a zatím potlačovaná radost. Městem projížděly kolony německých vojáků s cílem dostat se do zajetí americké armády. Ve Václavské ulici však partyzáni zastavili několik vojáků a v nastalé šarvátce němečtí vojáci omylem zastřelili vlastního muže. Německá kolona se zastavila a připravila se k boji. Vojáci vyhlásili, že v případě, že vyjde jediný výstřel, srovnají město se zemí. Ožehavou situaci šlo urovnat poselstvo netolických měšťanů. Němci se stáhli. Eva Osvaldová seděla u rádia a poslouchala, jak Praha volá o pomoc. Netolické náměstí se začínalo plnit lidmi. Procházející němečtí vojáci sledovali dění, ale nijak nezasahovali. Hilda seděla celý den v písárně, její matka byla zavřená v bytě a odmítala vycházet. Najednou Běla s pamětnicí a Marií vtrhly do písárny. Maminka se vrhla na zem pod trezor, který stál v koutě pokoje, a začala z úkrytu vytahovat české vlajky, které děvčata již měsíce dopředu malovala. Hilda vyskočila a křičela: „‚Ne, ne, tohle to nejde!‘ Ale maminka vstala ze země, ruce plné vlaječek, a řekla jí: ‚Kdepak, Hildo, je konec!‘ Ta s pláčem utekla.“ Odpoledne již bylo náměstí plné lidí s vlajkami. Začalo zatýkání nacistů a kolaborantů. V noci přiběhla Hilda pro pomoc k Rosenfelderovým, její matka se otrávila. Běla ji donutila zvracet a seděla u ní téměř až do rána. Následující dny Eva Osvaldová se strachem poslouchala stále nevyslyšené výzvy o pomoc Praze. Celé Netolice netrpělivě očekávaly příjezd americké armády. Opět bylo plné náměstí, Eva Osvaldová se sestrou Marií byly v krojích. V okolních městech již Američané byli, ale na Netolice připravené na uvítání jako by zapomněli. Dobrovolníci odjeli autem, že přivedou Američany. A skutečně, v Husinci „unesli“ čtyři vojáky a vjeli s nimi do Netolic. Po dlouhém čekání zavládl na náměstí chaos a nadšení. Dav bouřil. Vojáci pluli nad hlavami a byli vyneseni na balkon radnice. Brzy dorazilo více vojáků. Odzbrojovali Němce. A nedala na sebe dlouho čekat ani Rudá armáda. Eva Osvaldová vyskočila na tank a volala, aby dokázala, že také umí rusky: „Vnimanije, vnimanije, govorit Praga.“ Nadšená maminka běžela zažádat na národním výboru o přidělení vojáků na byt. Pravděpodobně z důvodu, že v domě nebyl žádný muž, přišla zpět s nepořízenou. Mařka zareagovala pohotově: „Paní, tak my jsme toho tolik zažily, a oni nám ani ty vojáky nedají?!“ Vyběhla na ulici, popadla dva ruské vojáky a zatáhla je do domu. Měly tedy ubytované alespoň ty dva a naštěstí všechno dobře dopadlo.

Co začali nacisté, dokončili komunisté

Eva Osvaldová si z války odnesla trauma. Provázel ji neustále pocit ohrožení na životě, děsil ji zvuk zastavujícího automobilu. Aby se její psychický stav zlepšil, odstěhovala se z rodného domu, kde ji pronásledovaly vzpomínky na řádění gestapa, do Písku k prarodičům. Nastoupila na Sociálně zdravotnickou školu. V roce 1948 cvičila na XI. všesokolském sletu v Praze za dorostenky. Večer před jejich hlavním průvodem je sestry nabádaly: Hlavně tam nevolejte žádná hesla! Nad sokolkami se však mimo jiné neslo: Beneše chcem na Hradě, nechceme ho v zahradě!“ Když Eva Osvaldová přijela nadšená domů do Písku, vzpomíná, jak vyprávěla babičce a dědečkovi zážitky ze sletu: „Dědo, podívej se a četla jsem zapsaná hesla ze zápisníčku, děda se zděsil a křičel: ‚Okamžitě to spal!‘ Měl strach.“ Z Písku přešla Eva Osvaldová na Pedagogické gymnázium v Prachaticích. Na počátku padesátých let však rodinu stihla další pohroma. Dědečkova druhého syna Bohumila, bratra Evina tatínka Josefa, odsoudili komunisté za zatajené zboží v obchodě na patnáct let, jeho manželku na dvanáct a švagr dostal sedmnáct let vězení. Domovní prohlídka čekala i Rosenfelderovy. Nezvané návštěvě otevřela sestra pamětnice Marie a do domu ji pustila se slovy: Tady už nic není, před vámi tu bylo gestapo. Když přišel policista k mamince, řekl jí: Měl jsem chuť tu vaši mladou na místě sebrat a zavřít. Ta mu na to jen řekla: Prosím, na to jsme zvyklí. Maminčin obchod v Netolicích komunisté znárodnili. Evu Osvaldovou spolu s dalšími sedmi spolužačkami nepustili v roce 1951 k maturitě. Začala pracovat v zemědělství a později v malé výrobně na umělé květiny. Nakonec získala místo v Okresním ústavu národního zdraví. Maturitu mohla dokončit o rok později a doufala v pokračování studií na vysoké škole. Zkušební komise vydala na závěr maturitní zkoušky posudek, ve kterém pamětnici nedoporučila ke studiu na vysoké škole, a to „vzhledem k třídnímu původu a dosavadnímu způsobu života“. Nevhodný způsob života Eva Osvaldová komisi jen potvrdila odmítnutím vstupu do Svazu mládeže, ten totiž na ni podal tak „sprostý“ posudek, že na dotaz svazáka sedícího v komisi odpověděla: „Nevstoupím, v případě, že se mi omluví, tak se uvidí.“ V Okresním ústavu národního zdraví Evě Osvaldové nabídli místo vychovatelky. Působila poté na školách v Písku a Táboře. Maminka Běla pracovala v zemědělství a později jako prodavačka.

Co je velké, to je sovětské

V roce 1958 se pamětnice vdala za Zdeňka Osvalda a zanedlouho se jim narodila dcera. Manželé si zažádali o byt v Netolicích. V rodném domě Evy Osvaldové bydlela maminka a přidělení nájemníci. Poté, co dostali byt v nově postaveném domě, vyměnili si ho s nájemníky, a pamětnice se tak mohla vrátit do svého domova. Po mateřské Eva Osvaldová nastoupila, nejprve bez nadšení, do školky v Netolicích. Výchova předškolních dětí se jí však zalíbila. Práce měla také tu výhodu, že sice dostávali výchovné plány, ale jejich dodržování a vedení ke „správnému“ politickému pohledu se nedalo kontrolovat. To se ukázalo například po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Eva Osvaldová před okresní komisí odmítla vyslovit souhlas s okupací. Obdržela posudek se svými vypsanými nesprávnými názory včetně toho, že svoji dceru nechává navštěvovat hodiny náboženství, ze kterých ji tímto soudružka ředitelka odhlašuje. Nedlouho poté se konalo školení, kde dostaly učitelky pokyny, jak dětem vysvětlit okupaci: nad mapou ukázat veliký Sovětský svaz a malinké Československo. Pamětnice vzpomíná: „Já jsem to nikdy neříkala, ale moje kolegyně byla taková aktivní, nevím, jestli to dětem vysvětlovala, ale asi ano. Jednou jsme totiž šli na procházku, děti si krásně hrály a najednou ke mně přišel chlapeček a povídá mi: ‚Soudružko učitelko, tam sedí velká sovětská moucha.‘“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století