Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Oslzlý (* 1945  )

Podepisování anticharty byl masový projev strachu

  • narozen 26. dubna 1945 v Konici u Prostějova
  • jeho otci byla po roce 1948 násilně znárodněna továrna na zpracování kožešin
  • kvůli špatnému kádrovému původu měl zákaz studovat na střední škole
  • vyučil se kovomodelářem v podniku Sigma Lutín
  • přijat na DAMU, ale po zásahu komunistů vyloučen
  • v letech 1968–1973 vystudoval dějiny umění a divadelní vědu na Filozofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně
  • od roku 1972 dramaturgem Divadla Husa na provázku, poté jeho uměleckým vedoucím
  • v roce 1977 odmítl podepsat antichartu
  • v listopadu 1989 jedním ze zakladatelů Občanského fóra
  • počátkem 90. let poradce Václava Havla
  • působil jako herec, vydal řadu publikací o divadle a umění
  • v roce 2017 zvolen rektorem JAMU v Brně

Nespravedlnost, křivdy, bezpráví. V takovém prostředí vyrůstal. Když se dozvěděl, že komunisté rozhodli, že nesmí studovat na žádné střední škole, pokusil se spáchat sebevraždu. Zoufalství se ale změnilo v sílu komunistickému režimu vzdorovat. A tak se nakonec z kluka, který nesměl na střední školu, stal rektor školy vysoké.

Petr Oslzlý se narodil 26. dubna 1945 v Konici u Prostějova. Zpočátku se zdálo, že bude takzvaným dítětem štěstěny. Jeho rodiče žili v Prostějově a do Konice se uchýlili, protože předpokládali, že tam v bezpečí přežijí konec války. Měli ještě jeden tip na bezpečné místo. Hájovnu v obci Javoříčko, kterou nakonec nacisté vyvraždili. Ale vše dobře dopadlo, Oslzlí v Konici přežili a těšili se, jak po válce znovu rozjedou rodinný podnik. Petrův otec Albert Oslzlý byl totiž jedním z nejúspěšnějších kožešníků. Měl továrnu na vydělávání kůže, nakoupil nejmodernější italské stroje. Zajímal se o veřejné dění, o politiku. Před válkou byl v Prostějově nejmladším radním za národně demokratickou stranu a plánoval, že se do roku 1955 stane členem vlády.

Petr Oslzlý si pamatuje, že v 50. letech měl jeho otec v předsíni stále sbalený kufřík se základním oblečením a hygienickými potřebami. A vždy, když u nich někdo zazvonil, zavládla nervozita. Petr si tehdy ještě neuvědomoval, jak těžkým obdobím jeho otec procházel. Po roce 1948 mu totiž komunisté znárodnili jeho továrnu. Přitom nechali zničit nové stroje na zpracovávání kůží. Vadilo jim totiž, že je na nich nápis Made in Italy. Z toho vyvodili, že jde o stroje západní, tudíž takové, které v rozvíjejícím se socialistickém hospodářství nemají co dělat. Albert Oslzlý se jim marně snažil vysvětlit, že mají velkou hodnotu, že jsou nové, že do jejich koupě dal veškeré úspory. Stroje šly do šrotu.

Petr Oslzlý vypráví: „Tomu znárodňujícímu výboru velel holič. A to proto, že když komunisté hledali někoho, kdo bude znárodňovat kožešníka, usoudili, že holič má něco společného se srstí, a že tomu tedy bude rozumět.“

Soud s otcem a život v 50. letech

Nakonec jeho otec stanul před soudem kvůli tomu, že předal národnímu správci firmu, která bez strojů neměla hodnotu. Marně se hájil tím, že se stroje snažil zachránit, že správci vysvětloval, jak drahé a kvalitní jsou. Byl odsouzen k náhradě škody a celá 50. a 60. léta mu byla z platu strhávána třetina jako náhrada za zničené stroje, jejichž zničení se snažil zabránit. Petr Oslzlý k této paradoxní situaci dodává: „Soud řekl, že on byl na místě v té chvíli největším odborníkem a měl zničení strojů zabránit, protože znal jejich cenu. Že tomu měl zabránit všemi prostředky. Otec se ptal jak, když tam byli milicionáři, kteří měli pušky a dost s nimi mávali.“

Albert Oslzlý poté celý život pracoval jako kožešník v družstvu a rodina rozprodávala obrazy, aby z jeho malého platu vyžila. Petr si z dětství pamatuje, že jeho matka neustále sháněla jídlo a stála na něj v obchodech dlouhé fronty. Přitom stále nosila luxusní kožichy, které si tehdy téměř nikdo nemohl dovolit. Byly v podstatě to jediné, co jí zůstalo. Petr vzpomíná: „Žili jsme skromně. Jedna krabička sardinek pro čtyři lidi, to byla opulentní večeře.“

Petr vnímal, že rodiče jsou považováni za nepřátele státu, přestože se u nich doma o politice už nemluvilo a oba se snažili, aby nepříznivé okolnosti nepoznamenaly jeho dětství. Snažili se mu co nejvíce věnovat, jezdili s ním v létě do přírody, udržovali čilý společenský život. Ovšem ve škole šikaně neunikl. „Chtěl jsem chodit do Pionýra, ale neměl jsem velkou naději, že by mě tam přijali. Tak jsem si pořídil pionýrský šátek a normálně jsem do Pionýra chodil. Až došlo na takzvané oficiální šátkování. Tam jsem šel také a tam mě přímo z už nastoupené řady vyřadili a řekli: ‚Oslzlý, ty pionýrem nikdy nebudeš.‘ Pak už jsem do Pionýra nechodil. Chodil jsem do fotografického kroužku,“ vzpomíná.

Zákaz studovat střední školu

Když končil základní školu, učitel mu ukázal nařízení Okresního výboru KSČ v Prostějově, ve kterém se psalo o tom, že nesmí studovat na žádné střední škole v tehdejším Československu. „Pro mě to byl šok. Rozhodl jsem se, že spáchám sebevraždu. Bydleli jsme ve druhém patře. Přišel jsem domů, nikdo tam nebyl. Vylezl jsem na okno a rozhodl se, že skočím. Naštěstí jsem váhal. Mezitím přišel otec. Z okna mě sundal a pak se mnou vedl asi pětihodinový rozhovor,“ vypráví. Zapamatoval si z něj otcova slova o tom, že bezpráví se musí naučit bránit a útěk před realitou není řešením.

Roky v učilišti

Vyučil se kovomodelářem. Rád maloval. Učňovské středisko zdobil různými malbami s dělnickými motivy a byl za to vyhodnocen vzorným učněm. Továrna Sigma Lutín, pro niž se vyučil, ho poslala studovat střední strojnickou školu, kterou úspěšně dokončil. Ve volném čase se, stejně jako jeho rodiče věnoval amatérskému divadlu. Zajímalo ho vše, co se týkalo umění, a proto se přihlásil na DAMU. Byl přijat, ale krátce poté mu přišlo vyrozumění, že se přijetí ruší. „Bylo to na zásah okresního výboru KSČ. V roce 1966. Je pozoruhodné, že ta nenávist existovala tak dlouho, že tomu ještě v roce 1966 zamezili,“ podotýká. Oficiální důvod zněl, že když byl vyslán na středoškolská studia továrnou, musí se do ní vrátit.

Přijetí na vysokou školu a divadelní úspěchy

Podařilo se mu poté studovat Vysokou školu technickou v Brně. V roce 1968 byl přijat na Filozofickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Tím se mu splnil sen, protože začal studovat dějiny umění a divadelní vědu. To byly obory, které ho velmi zajímaly. V té době hodně maloval a hrál divadlo. S přáteli dostal k dispozici klub prostějovských železáren a tam dělali své hry: „Brzy nám ten klub zase odebrali, protože řekli, že jsme ho zdestruovali. My tam totiž rozbořili jeviště.“

Zajímalo ho především improvizované divadlo, které reagovalo na aktuální dění ve společnosti. Zabýval se extrémním pohybovým divadlem a říká, že byl vlastně první český body performer. Díky netradičnímu pojetí divadla začal být zván na různé festivaly, v roce 1967 se mu podařilo dostat poprvé do zahraničí, a to na festival divadla v Záhřebu. Představení přitahovala pozornost, dostal pozvání vystupovat v Anglii.

Následovalo angažmá v Mezinárodním divadelním klubu i vystoupení v BBC. Dokonce dostal nabídku vystupovat v New Yorku. Vrátil se však domů, protože nechtěl opustit rodiče: „Říkal jsem, že až mně tady znemožní dělat divadlo, tak to bude příležitost k emigraci. Ale nikdy jsem nelitoval, že jsem se vrátil, i když teď jsem mohl být americký divadelník. Ale tam bych neprožil vše, co jsem prožil.“

Rozhodnutí nepodepsat antichartu

Svou kariéru spojil s brněnským Divadlem na provázku, které muselo na začátku normalizace vypustit ze svého názvu slovo „husa“ kvůli příjmení generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka. V roce 1976 se stal jeho uměleckým vedoucím. V té době se stýkal s lidmi z prostředí disentu a v podstatě se netajil svým odporem ke komunistickému režimu. Vůči němu se vymezoval celý soubor tohoto brněnského divadla. Nikdo například nebyl členem komunistické strany, což bylo v té době v mnoha jiných divadlech neobvyklé.

Když vyšla Charta 77, manifest vymezující se vůči komunistickému režimu, umělci byli vyzváni, aby podepsali takzvanou antichartu. „Přišlo to jako dopis ze Svazu dramatických umělců a zároveň nám to bylo tlumočeno z odboru kultury města Brna, protože jsme byli městem zřizováni. A bylo nám to tlumočeno jako víceméně samozřejmá věc, abychom to rychle vyřídili. Očekávalo se, že to podepíšeme. Tak nezbylo než svolat celé divadlo,“ vypráví Petr.

Seznámil kolegy se zněním anticharty a do rána všichni debatovali, jak se k problému postavit. „A nutno říci, že během té noci – to trvalo skoro noc – jsme brali v úvahu všechny varianty i možný rychlý zánik divadla,“ podotýká. V té době se už znal s Václavem Havlem a dalšími chartisty, znal i text Charty 77. Věděl, že komunisté proti signatářům tvrdě postupují, a uvědomoval si, jakému riziku sebe, kolegy i celé divadlo vystaví, když antichartu nepodepíše. „V té době bylo divadlo rozjeté, sklízeli jsme mezinárodní úspěchy, měli pozvání do celé Evropy. V určitých momentech z úst některých kolegů zazníval názor, že bychom to měli zvážit, podepsat, že existence divadla je už příliš velkou cenou,“ říká. Nakonec však členové divadla odhlasovali, že antichartu nepodepíší.

Boj za zachování divadla

Na Petrovi Oslzlém bylo, aby rozhodnutí sdělil Svazu dramatických umělců. Napsal tedy vyjádření, že členové divadla nemohou dokument podepsat, jelikož neznají prohlášení Charty 77. A že tedy žádají, aby s ním byli seznámeni. Upozornil na to, že Charta 77 nebyla nikdy v oficiálním tisku zveřejněna, že všude byly jen odmítavé a odsuzující reakce, ale většina lidí nevěděla, co mají odsuzovat. „Napsal jsem, že žádáme, aby nám bylo prohlášení Charty 77 poskytnuto a po seznámení s jeho obsahem můžeme zaujmout nějaké stanovisko,“ vzpomíná.

Bylo to považováno za provokaci a z nadřízených míst přišly další žádosti o okamžitý podpis anticharty. Členové brněnského Divadla Husa na provázku nadále odmítali, ačkoliv většina pražských umělců už v té době antichartu podepsala. Hrozba, že jejich divadlo bude zrušeno, nabyla konkrétní podobu. V platnost vešel nový zákon, který ustanovil, že divadla mohou zřizovat jen kraje či stát, ne města. Hrozilo, že budou spojeni s jiným brněnským divadlem, a postupně tak nenápadně zaniknou.

Petrovi Oslzlému se nakonec podařilo tento návrh odvrátit. Známá mu pomohla, aby kvůli tomu jednal s tehdejším ministrem kultury Milanem Klusákem. Vše dobře dopadlo, divadlo dál fungovalo jako experimentální součást tehdejšího Státního divadla v Brně.

Petr Oslzlý zpětně postoje umělců, kteří podepsali antichartu, hodnotí takto: „Rozhodně nešlo o politické přesvědčení těch lidí. Ano, byla tam řada skalních komunistů, ale v té chvíli – vzhledem k represím v různých vrstvách společnosti, kdy lidé byli vyhazováni ze zaměstnání – to byl masový projev strachu. Lidé si uvědomili, co podepsali. Já se pak setkával s ohlasy, které mi připadaly jako projev špatného svědomí. O mně říkali, že jsem zdivočelý, že směřuji k politické kariéře. Od poloviny 80. let se už antagonní postoj vůči režimu směšoval se směřováním do politické sféry. Uměleckou společnost a její komunitní soudržnost to silně narušilo.“

Život po listopadu 1989

V listopadu 1989 se Petr Oslzlý stal jednou z vůdčích osobností revoluce. Byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra, pracoval jako poradce Václava Havla. Poté působil jako ředitel Centra experimentálního divadla v Brně a vyučoval na JAMU. V roce 2017 byl zvolen jejím rektorem. Působil také jako herec a vydal řadu publikací o divadle a umění. Stal se jednou z nejuznávanějších osobností ve svém oboru. Navzdory tomu, že kdysi několik soudruhů komunistů z Prostějova rozhodlo, že tento kluk nikdy nesmí studovat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje