Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Omesová (* 1942)

• narozena 25. března 1942 ve Žďáru nad Sázavou Boženě a Bohuslavovi Špinarovým

• 9. a 10. květen 1945 prožila s rodinou ve sklepě, kde se skrývali před Němci

• 10. května 1945 vznikla fotografie, na které stojí u rozstřílené postýlky

• v roce 1948 nastoupila do školy

• v roce 1951 komunisté rodině znárodnili obchod

• v roce 1959 odmaturovala na jedenáctileté střední škole

• v letech 1959–1996 pracovala v podniku ŽĎAS

• v osmdesátých letech se podílela na šíření samizdatu

• v roce 2024 žila ve Žďáru nad Sázavou

Její fotografie z 10. května 1945, na které jako tříletá holčička stojí s panenkou v jedné ruce a s vařečkou v druhé u rozstřílené postýlky ve zdemolovaném domě, se stala ve Žďáru nad Sázavou legendární. Pořídil ji fotograf Vilém Frendl, který tak zdárně zachytil atmosféru konce druhé světové války.

Kde jsou ti čeští psi?!

Jarmila Omesová, rozená Špinarová, se narodila 25. března 1942 ve Žďáru nad Sázavou Boženě a Bohuslavovi Špinarovým. Její rodiče vlastnili menší obchod s potravinami a smíšeným zbožím. Na svět přišla do domu s číslem popisným 81/82 v Horní ulici, kde také prožila dětství a dospívání. Měla staršího bratra a později ještě tři mladší. Její první vzpomínky sahají do května roku 1945. Dodnes si vybavuje, jak slyšela na ulici z posledních sil kopat postřeleného umírajícího koně. „Padl k našemu sklepnímu okýnku a dodělával. Mlátil kopyty a ržál. Doteď si říkám, že plakal,“ vybavuje si zdánlivě malou vzpomínku. 

9. května se celá rodina uchýlila do sklepa, protože se v ulici střílelo. „Byli jsme ve sklepě a prohnali se nám domem Němci. Mysleli si, že u nás někdo střílí na ně, tak vlítli do domu, rozmlátili okna, dveře, všecko v obchodě, co měl můj tatínek, taky rozbili všechny regály zboží a hodili čtyři granáty,“ vypráví pamětnice a dodává: „Křičeli, kde jsou ti čeští psi, a my jsme byli za dřevěnýma dveřmi ve sklepě. Ve sklepě měli tatínek a maminka připravený už delší dobu otoman, vodu, nějaký jídlo, svíčky. Tam jsme přežili vlastně tu nejhorší dobu z 9. na 10. května ve čtyřicátém pátém roce.“

Kolem poledne 10. května matka zaslechla ruštinu, a tak se odvážili vyjít ven ze svého úkrytu. „Z kuchyně šel kouř, hořelo tam, protože jak tam hodili Němci ještě granáty, tak chytla postýlka. Ta byla úplně prostřílená. Naši v té kuchyni našli 360 střel, které pak posbírali, když začali uklízet,“ popisuje pamětnice. Vzpomíná také, jak vznikla ikonická fotografie, na které stojí ve zpustošené místnosti. „Odjakživa jsem byla bojovný dítě, tak jsem vzala vařečku – to vidíte, to malý, to je vařečka – a šla jsem na Němce. Panenku jsem měla s sebou i ve sklepě, pořád jsem jí říkala: ,Neplač, zas bude dobře.‘ Tak jsme to zaplaťpánbůh přežili, vlastně to datum si říkáme vždycky, že máme další den narození, protože kdyby nás byli v tom sklepě našli, tak asi nás vystříleli,“ říká. Fotografie se dodnes připomíná při výročí konce druhé světové války ve Žďáru nad Sázavou. [1] Ačkoliv byla, jak sama říká, bojovné dítě, ještě nějakou dobu po dramatickém dění z května 1945 se s bratrem v noci probouzeli strachy. 

Kolem jejich domu pak po skončení bojů cestovali vojáci a Němci připravující se na odsun. Maminka pamětnice posadila malou Jarmilku a jejího staršího bratra k oknu a kázala, aby mávali jen Sovětům. “Já jsem ale nebyla zrovna poslušná, tak jsem mávala obojím. Bohoušek, který byl o dva roky starší, mě vždycky přes tu ruku pleskl,” vypráví po letech se smíchem. 

Na rekonstrukci naši neměli kvůli reformě

Jedná se asi o jedinou veselejší vzpomínku na válku. Jejich dům stál v přímé linii mezi místy, kde v posledních dnech probíhaly boje, proto při úklidu našli v domě tolik kulek. Zapomenuté střely Jarmila Omesová našla v dveřích staré kredence ještě skoro o třicet let později, v roce 1973. “Likvidovali jsme starý nábytek, mezi nimi i kredenc. A ve dveřích jsme našli tři kulky. Odnesla jsem je do Regionálního muzea ve Žďáře.” 

Klidné období po válce brzy skončilo. V roce 1948 Jarmila Omesová nastoupila do první třídy. To ještě netušila, že komunisté jejím rodičům brzy vezmou krámek. “Dostali dopis z okresu, ať buď vstoupí do jednoty, nebo že musí krám zavřít. A protože rodiče s nikým nechtěli spolupracovat, tak prohlásili, že obchod zruší. Vím, že museli odevzdat nějaké zboží a zůstaly nám akorát pytlíky malinové čaje.” O krám nadobro přišli v roce 1951, malinový čaj pak Špinarovi pili celý rok. Otci se ale podařilo najít práci ve žďárském Tokozu, takže rodina netrpěla. Velkou ránu jejich rozpočet utrpěl až v roce 1953, kdy došlo k měnové reformě. “Naši z toho byli špatní. Dali nám tenkrát každému dítěti dvacet korun, to pro nás byla suma! A ať si jdeme do kina,” vybavuje si, jak se Špinarovi rozhodli vyřešit nerovný kurz. Děti se sice podívaly na film a koupily si něco dobrého, rodiče ale přišli o úspory. “Říkalo se tomu myslím vázané vklady, naši tam asi měli dost peněz, protože plánovali, že zrekonstruují domek. Pak už to nikdy neudělali, neměli na to,” uzavírá stručně.

Ačkoliv Jarmila Omesová pocházela z rodiny živnostníka, dlouhá léta to ve škole vůbec nepociťovala. Prvních pět tříd absolvovala v národní škole dívčí, od 6. třídy ústav přejmenovali na osmiletou střední školu. Po závěrečných zkouškách nastoupila na jedenáctiletou střední školu, kterou zakončila maturitní zkouškou v roce 1959. Toužila jít studovat ekonomii na vysoké škole, tam ale poprvé narazila. “Zavolali si mě do ředitelny a soudruh ředitel na mě křičel, že co si myslím, když byl táta vykořisťovatel. Že absolutně nemám nárok jít dál a tu přihlášku ani nepošlou. Stála jsem tam jako oukropek,” popisuje nepříjemné chvíle v kanceláři ředitele. Své vzdělání tak ukončila maturitní zkouškou. Měla vlastně štěstí, jejího mladšího bratra komunisté už nechtěli pustit ani na jedenáctiletou školu, kterou ona úspěšně absolvovala. 

Okupace nám překazila dovolenou

Od června roku 1959 pracovala na konstrukci tvářecích strojů v technickém úseku v podniku ŽĎAS. Nejprve působila jako kreslička, později při zaměstnání absolvovala Střední průmyslovou školu strojnickou. Více než dvacet let pracovala na pozici pomocné konstruktérky, šest let dělala referentku technického rozvoje a posledních šest let před důchodem se věnovala práci referentky v oddělení normalizace. Ve žďárské fabrice potkala i svého budoucího muže Karla Omese, kterého si v roce 1963 vzala. Narodily se jim tři děti, dcera Jarmila a dva synové Roman a Karel. Socialistický útlak ale vnímala i v práci. Pracovníci ŽĎASu měli možnost pravidelně vyjíždět na strojírenský veletrh do Lipska. Pamětnice se ale nedostala ani do Východního Německa. “Já i muž jsme se tenkrát na ten zájezd přihlásili, muže vzali, ale mě ne, protože jsem dcera živnostníka,” tlumočí důvod, kvůli kterému jí komunisti zabránili vyjet za hranice. 

Překažený zájezd má spojený i s 21. srpnem 1968. Když do Československa neohlášeně vpadli vojáci Varšavské smlouvy, měli s mužem krátce před odjezdem na dovolenou. “Měli jsme domluvený zájezd do Maďarska, muž tam měl známého. Byl to Čech a nějak se tam přiženil. Měl velký vinohrad a pozval nás na vinobraní.” Do Maďarska už ale Omesovi neodjeli a první den okupace si Jarmila Omesová dodnes detailně pamatuje. “Manžel mě budil a říkal, že se něco děje. Na Brno létala letadla a v rádiu to bylo takové zmatené. Nevěděla jsem, co dělat, ale muž odešel do práce, tak jsem připravila dceru a odvedla ji do školky. A tam už některé maminky, které tam daly děti o chvilku dřív, si je zas braly,” vybavuje si pamětnice zmatené chování lidí. Cestou do práce potkávala kolegy, kteří šli domů. “Všichni říkali, ať jdu domů, že můžou vtrhnout i sem.” O pár dní později už Žďárem projížděly kolony vojáků. “Všude byly nápisy: Ivane, běž domů, a podobně,” dodává pamětnice. 

Lákalo mě něco provést komunistům

Po okupaci se ale žďárští obyvatelé stejně jako zbytek Československa museli smířit s nastupující normalizací. Jarmila Omesová pořád pracovala na ŽĎASu a jelikož měla v kanceláři psací stroj, neplánovaně se zapojila do šíření samizdatu. „Kolega přišel a říká: ,Nemohla bys něco napsat na stroji? Bylo by to tajně, nesměla bys to nikomu nic říct a nikdo by tě u toho nesměl chytit.‘ Mě to lákalo, že můžu komunistům něco udělat, takže jsem se stala v podstatě disidentkou,“ říká spokojeně a pokračuje: „Sehnal někde opis už na stroji, co někdo psal. Nevím, odkud to donesl, nepídila jsem se po tom. Vždycky přišel, donesl mi v obálce napsaný na stroji list z té knihy a já jsem to měla přepsat. Takže jsem chodila do práce na pátou ráno, dokud tam nikdo nebyl, a psala jsem. Někdy jsem tam zůstala i odpoledne, až všichni odešli, a psala jsem zas.“ Na tajnou činnost se nikdy nepřišlo, Jarmila Omesová přepisovala Černé barony od Miloslava Švandrlíka. Svazek přepsané knihy měla roky schovaný doma v knihovně v krabici od bonboniéry. Teď ho vlastní žďárské Regionální muzeum. 

Do přepisování samizdatu se zapojila s chutí, v polovině osmdesátých let se jí ale nevyhnul nábor do Národního výboru. Nechal si ji zavolat technický náměstek, aby jí sdělil, že je nejvhodnější kandidátkou. “Řekl mi, že jsem žena, technický pracovník, bezúhonná a bydlím v místě, kde ve výboru nikdo není.” Pamětnice se sice zkusila vymluvit, že je introvert a neumí jednat s lidmi, to jí ale nepomohlo. “Řekli mi, že se syn hlásí na průmyslovku a druhý bude maturovat. Tak jsem to podepsala a stala se poslankyní,” prozrazuje, že úřad v roce 1986 vzala hlavně kvůli svým dětem. Do strany ale nikdy nevstoupila a navzdory funkci sametovou revoluci přivítala s nadšením. Účastnila se i demonstrací. V roce 1996 odešla do důchodu, od té doby se věnovala hlavně rodině, čtení nebo ručním pracím. Dlouhodobě se zajímá o historii Žďárska. V roce 2024 žila ve Žďáru nad Sázavou.

 

[1] Fotografie je mezi dobovými fotografiemi pamětnice.