Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Oliva (* 1923  †︎ 2021)

Historia magistra vitae - historie je učitelkou života! Krásné rčení, ale nefunguje

  • univerzitní profesor, světoznámý odborník na antické Řecko
  • narozen 23. listopadu 1923 v pražské židovské rodině, původním jménem Ohrenstein
  • za války přežil nacistické koncentrační tábory Terezín, Osvětim, Schwarzheide
  • v prosinci roku 1941 dostal povolávací příkaz do tzv. AK (Aufbaukommando) II, transportu, který připravoval terezínské ghetto pro příjezd tisíců Židů
  • v Terezíně přidělen k tzv. menážní službě (Menagedienst) při vydávání jídla
  • v prosinci 1943 transportován s asi dalšími 2500 Židy do Birkenau, komando Kanalreiniger – čistič kanálů
  • na podzim 1944 prošel selekcí do pracovních transportů do říše, určen do lágru u vybombardované továrny Schwarzheide, zažil pochod smrti do Varnsdorfu a Litoměřic
  • po válce vstoupil do KSČ, vystudoval klasickou filologii a věnoval se dějinám starověkého Řecka
  • s komunistickou ideologií se definitivně rozešel, jak říká, po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956
  • stranickou legitimaci si však ponechal
  • v roce 1983 emigroval jeho syn Ivan Oliva do západního Německa
  • zemřel 5. března 2021

V osmnácti letech (prosinec roku 1941) obdržel příkaz dostavit se do registračního střediska v bývalém Radiopaláci a za tři dny už seděl ve vlaku do Terezína. Přidělili ho do jednoho z prvních transportů vůbec, do tzv. AK (Aufbaukommando) II. „Já jsem poprvé zjistil ke svému údivu, že vlak jede přes Stromovku, já jsem nikdy tuto trať do severních Čech neznal. Vím, že jsme si zpívali ,Praha je krásná, když se den rozednívá‘. Měli jsme náladu celkem dobrou, ne nijak pochmurnou. Byli jsme většinou mladí lidé. Nějak jsme se domnívali, že jedeme pracovat a nebude to nic tak strašného. Bylo nás tisíc a z toho tisíce, jak jsem zjistil z Terezínské knihy, přežilo asi snad jenom tři sta.“  – „Mohl byste krátce zanotovat melodii té píseň?“ poprosil jsem Pavla Olivu. – „Já mám špatný hudební sluch, tak snad… (zpívá): ,Praha je krásná / když se den rozednívá / za nocí, když se stmívá nad Vltavou / je stejně krásná za noci plné stínů / ukrytá do jasmínu / tmou modravou. Až jaro přijde a zima odletí…‘ My jsme si představovali, že snad do jara budeme zpátky.“

Mladí Židé byli donuceni postavit během několika týdnů ghetto – dřevěné baráky, ubytovny pro tisíce obyvatel. Před válkou mělo městečko Terezín zhruba 7000 občanů, v ghettu živořilo 30 – 40 000 vězňů, místo bylo zcela přeplněno, nejvyššího počtu vězňů bylo napočítáno v září 1942, téměř 58 500 osob. Denně tam umíralo v průměru 127 lidí v důsledku hladu, zimy nebo různých nemocí, zvláště staří lidé. Pavel Oliva měl štěstí, jak říká, byl přidělen k tzv. menážní službě (Menagedienst), tedy ke službě při vydávání jídla, občas prý dostal polévku navíc.

Obrovský stres pro vězně znamenaly transporty z ghetta dál na východ na polské území ovládané tehdy nacisty. Nikdo z nich sice netušil, že vlaky směřují do Osvětimi, kde jsou lidé vražděni v plynových komorách, ale podvědomě se obávali ztráty posledních jistot, mnozí z rozdělení rodin.

Osvětim-Birkenau, peklo na zemi

Skoro rok si Pavel Oliva myslel, že se ho tyto transporty netýkají, že je jako pomocník v kuchyni takzvaně chráněn. V prosinci 1943 však odjížděl s asi dalšími 2500 Židy do Osvětimi. Dodnes si vybavuje hrůzyplnou nelidskou noční cestu v dobytčím vagonu do Osvětimi-Birkenau: „To byl konec světa. Tam nás nahnali do těch baráků, koňských stájí, na těch dřevěných ostěních zevnitř byly ještě kovové kruhy, kde měl být přivázán ten kůň. Místo toho tam byly tříposchoďové kavalce, takové primitivnější, skladnější než v Terezíně. Tady to byly palandy, kam se natlačilo i pět lidí, jeden na druhého. Ale pět nás tam na jedné posteli nebylo, takový stav nikdy nenastal, počet vězňů nebyl nikdy úplný, byli jsme tam tak tři, někdy i čtyři. Pamatuji si, že jsme se – když byla zima – přikryli i dvěma dekami, dva jsme se k sobě přimáčkli, abychom se trochu o sebe zahřáli.“

Pavel Oliva nosil kameny na výstavbu vedlejšího tábora a cesty, která tábor rozdělovala –Lagerstrasse. „Tam byla velmi mazlavá půda v té osvětimské oblasti. Když pršelo, bylo strašně bláta, takže se to tam primitivně dláždilo, dávaly se tam kameny. Samozřejmě kameny se mohly přivést nějakým náklaďákem, ale to by bylo příliš jednoduché, tak to za dohledu esesáků nosili vězni. Když se esesákovi zdálo, že kámen není dost velkej, tak toho vězně zmlátil a musel si vzít větší a tak dále. Když tato akce skončila, byli jsme rozděleni na takzvaná komanda. Já jsem měl určité štěstí, dostal jsem se do komanda, které se nazývalo Kanalreiniger – čistič kanálů.“  Pavel Oliva kopal jámy, kam výkaly z potrubí zakopávali. Kanály na odpad se ucpávaly velmi často, byly to úzké odpadní trubky, aby jimi nikdo nemohl uprchnout. Práce mu sice nevoněla, ale byl za ni rád, občas v odpadu objevili staré zapáchající brambory,  které očistili a jako poklad střežili. Často tyto potraviny z odpadu sloužily jako platidlo, měnili je za zbytky tvrdého chleba. Dodnes si Pavel Oliva nechává chléb odležet, je to prý zvyk z doby války.

Schwarzheide, továrna na smrt

Záchranou pro Pavla Olivu bylo spojenecké vylodění na starý kontinent 6. června 1944 a spojenecké bombardování německých výrobních podniků. V Birkenau, v táboře BIIb byla provedena selekce všech vězňů. Poprvé, když se dostal před lágrového lékaře, byl Pavel Oliva poslán do řady práce neschopných, znovu se postavil do řady a snažil se co možná nejvíce napřímit a tvářit se zdravě, napodruhé byl vybrán do pracovního komanda, které bylo transportováno do lágru u továrny na výrobu syntetického benzinu z hnědého uhlí u městečka Schwarzheide (50 km severně od Drážďan). Z celkového počtu asi 10 tisíc vězňů bylo na práce posláno 3500 mužů a žen, ostatní z tábora BIIb, tedy zhruba 6500 starých, nemocných a dětí, byli zavražděni v plynových komorách během dvou nocí 10. a 11. července 1944.

Narychlo zbudovaný lágr Schwarzheide nebyl na vězně připraven, první práce, kterou vězni vykonávali, bylo oplocení, zatloukali dřevěné kůly, natahovali klubka ostnatého drátu a proplétali menšími smrčky a chvojím. Tam Pavla Olivu napadl poddůstojník SS Bleser, jedním stromkem ho vší silou tloukl do hlavy, dokud se nepřelomil. Nelíbilo se mu, že vězeň nezatlouká kůly dost hluboko. Krátce po tomto incidentu Pavel Oliva onemocněl, měl podezření na tuberkulózu, umístili ho na nemocniční blok, kde pracoval jako pomocný sanitář jeho přítel Jiří Lom. Náhle přišel rozkaz, že všichni nemocní budou deportováni do tábora Lieberose, Lom však rychle nařídil, aby byl Oliva okamžitě odeslán zpět na práce jako zdravý. Zachránil mu tak život, všichni nemocní tam zemřeli. Pavel Oliva se vrátil k těžké fyzické práci na ruinách, které zbyly po vybombardované továrně:  „Ten tábor byl těsně u té fabriky. Když byl ohlášen letecký poplach, tak Němci zamlžovali ten prostor, aby ztížili identifikaci pro ty vrhače bomb. Zamlžili nejen továrnu, ale i náš lágr. Když byl nálet na továrnu, co se stalo také,  než jsme tam přijeli, a několikrát za našeho pobytu, tak ty bomby padaly do našeho tábora a zase to zabilo pár vězňů. My jsme vůbec nesměli jít do krytu, ke konci nás začali vodit do nějakého takového tunelu, ale to bylo jen asi dvakrát. Jinak jsme si lehali na podlahu a na hlavu si dávali plechové misky od jídla, jako by to byly helmy. To právě krásně vykreslil Kantor v té své knize.“ (Svědectví, Alfred Kantor, nakl. TeMi CZ v roce 2007.)

Později přímé velení nad vězni převzali od esesáků němečtí političtí vězni ze Sachsenhausenu. Pavel Oliva říká, že to byla velmi příjemná změna. Tito lidé se k vězňům chovali většinou s porozuměním, zvláště vzpomíná na muže jménem Paul Berkmann (Bergman?), který měl na starosti nasazování vězňů do práce. Například si prý stěžoval u esesáků na malé příděly jídla, což sice k ničemu nevedlo, změny nedosáhl, ale u vězňů si získal oblibu a respekt. O vězně se staral například tak, že u kuchyně sbíral slupky od brambor, které uvařil a rozdával vězňům.

Pochod smrti

Ve Schwarzheide žil Pavel Oliva zhruba deset měsíců. Dunění děl zdálky vězně ujišťovalo, že se blíží konec války. Nacisté však vězně shromáždili a vypravili se na „pochod smrti“ . Kdo nemohl jít, byl naložen do jednoho či dvou autobusů a odvezen do Sachsenhausenu (jedním z nich byl i Oldřich Stránský, vzpomíná Oliva). „Po cestě samozřejmě další desítky lidí zahynuly, protože když lidé nemohli pochodovat, tak je esesáci zastřelili, naložili je na vůz a na nejbližším místě, kde jsme zastavili, byli pohřbeni. Kdo se pokusil o útěk, nebo byl svévolně označen, že se chtěl pokusit o útěk, byl přede všemi oběšen.“ O své poslední vězeňské cestě píše ve zmíněné knize Svědectví, z ní cituji (str.12): „Když jsme 12. dubna pochodovali po lesní pěšině podél potoka Křinice, spatřil jsem kámen označující hranici mezi Německem a Československem. Jak jsem nedávno zjistil, je na turistické mapě Krásnolipsko (2. vydání z roku 2003) u značky tohoto pohraničního přechodu poznámka ,1945, pochod smrti‘. Přenocovali jsme ve sklárně v Horní Chřibské, kde zemřeli nebo byli zastřeleni další účastníci pochodu. 24. dubna jsme dorazili do Varnsdorfu, kde jsme v opuštěné přádelně textilní továrny strávili 10 dní. Živili jsme se polévkou z nahnilých brambor a z kopřiv, které jsme sami natrhali…“   

Dne 5. května 1945 byl Pavel Oliva na varnsdorfském nádraží esesáky naložen jako ostatní vězni do otevřených nákladních vagonů na přepravu uhlí, vlak byl poté odstaven v České Lípě na vedlejší kolej, kde čekali asi do druhého dne a pak dorazili do Litoměřic: „Tam jsme vytahali další asi dva nebo tři mrtvé z toho vagonu, někteří nemohli vůbec jít, tak jsme se podpírali, přešli jsme most, kde tenkrát bývala hranice mezi Sudety a protektorátem, esesáci do protektorátu už nešli, ti zůstali, prostě se ztratili a my šli dál sami.“ V nedalekém Terezíně bylo zřízeno středisko Červeného kříže, kam zbídačení Židé dorazili. Pavel Oliva měl štěstí, skvrnitý tyfus, který se šířil v dřevěných barácích ghetta a zabil ještě dalších 1500 lidí, se mu vyhnul.

Po válce, těžký návrat

Z koncentračních táborů se Pavel Oliva vzpamatovával dlouhé měsíce, absolvoval léčebné pobyty, kde získával zpět svoji váhu, říká, že při slově Němec se mu zvedal žaludek, nedokázal mluvit německy, i když jazyk plynně ovládá, dodnes dává přednost tvrdšímu okoralejšímu chlebu před čerstvým pečivem.

Také reakce na válku a hrůzy z koncentračních táborů tisíce Čechů přivedly ke změně německého příjmení. Pavel Oliva, židovským jménem Ohrenstein, si zvolil jméno, které evokuje vítězství, antiku, je to strom, který roste v Řecku. Prý na toto jméno pomýšlel ještě před válkou, podepisoval tímto jménem své básničky. Válku nepřežil nikdo z jeho nejbližšího příbuzenstva. Rodiče, bratr, celkem sedmadvacet příbuzných prošlo koncentračními tábory, jen strýc a teta s dětmi – jen čtyři přežili. U nich našel Pavel Oliva nový domov. Vrátil se zpátky do reálného gymnázia a vystudoval  klasickou filologii.

Když vstoupil do třídy, celá třída si ho prohlížela od hlavy až k patě. Málokdo prý kdy v životě viděl tak vyzáblého člověka, v hadrech a dřevácích. Jedna dívka si tento moment zvláště zapamatovala – Věra Pávová, později Olivová: (chvějícím se hlasem) „To byl strašný okamžik. To byla kostra. Byl bez vlasů. Na sobě nějaký příšerný hábity, to dostal v Terezíně, jak jsem se potom dozvěděla, měl dřeváky. Byl trochu nepříčetnej (směje se), pro něj to muselo být také nepříjemné, prostě to byl hrůzný dojem. Potřeboval dostudovat, dokončit maturitu, tak přišel do mé třídy, do mé oktávy. A já ho dodneška vidím v těch dveřích! Měl třicet čtyři kilo. Co vám mám povídat. Bylo to hrozný, já jsem nikdy takového člověka neviděla. Potom jsme se spolu stýkali jako spolužáci. Byl výborný především na řečtinu a latinu. Potom jsme se stýkali na vysoké škole, ale až někdy v osmačtyřicátým nebo devětačtyřicátým jsme se vzali.“  

Komunismus, bláhová vize lepšího světa

„Já jsem si myslel při své naivitě, že se vybuduje socialismus – spravedlivá společnost pro všechny, v duchu marxistického programu, no,“ říká Pavel Oliva, který po válce pod vlivem svého přítele Františka Grause, který byl marxistou už v Terezíně a po válce pak chodil s jeho sestřenicí, s ním četl Marxův Kapitál: „Mně se líbilo, že měl Marx kladný vztah k antice, stejně jako Engels, zabývali se starověkem, ve třetí knize Kapitálu je ohromné množství citátů antických autorů, Marx byl vzdělaný člověk! Jeho idea byla sice utopická, jak se ukázalo – realizace byla strašná, ale jeho představa byla vybudována na určitém ekonomickém rozboru, na solidním základu. Věřil jsem, že to k něčemu bude. Dokonce jsem si ve své vědecké práci dával témata sociální, zkoumal jsem sociální problémy v Řecku, Já jsem tíhnul k sociálním otázkám. Zkoumal jsem například Spartakovo povstání v Římě, napsal jsem o tom jednu brožuru a pak s manželkou knížku. Zajímala mě otázka otroků, o tom jsem také psal. Pak jsem nejpozději po roce 1956, po tom dvacátém sjezdu KSSS jsem se s komunismem definitivně rozešel,“ vysvětluje Pavel Oliva, proč vstoupil po válce do Komunistické strany Československa.

(zdroj Wikipedia: XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu se konal od 14. do 26. února 1956. Hlavním bodem bylo zkonstatování vybudování socialismu v Sovětském svazu. Podle jeho účastníků mělo být jen otázkou času, kdy ekonomicky doženou „západní svět“ a poté ho i předeženou). Známým a průlomovým se však stal především vystoupením Nikity Chruščova, který nazval Kult osobnosti a jeho důsledky na uzavřeném jednání. V něm Chruščov poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce Stalina. Jednání bylo uzavřeno všem zahraničním delegátům, ale nedopatřením se tam dostal delegát z komunistické strany Izraele, který tento projev natočil a přes Varšavu ho poskytl západnímu tisku (jako první to otiskl deník Times). Sjezd se tak považuje za bod obratu, jímž stalinismus přestal být oficiální politikou KSSS a potažmo celého sovětského bloku, třebaže opatrná destalinizace probíhala v různých oblastech života a různých zemích nestejnou měrou, a Albániedokonce sovětský postoj označila za revizionistický.)

I když se rozešel s komunismem jako ideologií, stranickou rudou knížku si ponechal: „V šedesátých letech – pražské jaro samozřejmě znáte – od konce padesátých let se tady mezi intelektuály něco takového rodilo a připravovalo. My jsme v odborných časopisech brojili proti vulgarizaci marxismu, proti takzvaným formacím otrokářství, feudalismus, dostávali jsme se do problémů a rozporů. V šedesátých letech tady bylo hnutí, které směřovalo k té dubčekovské představě socialismu, no a s tím jsem já šel,“ nijak nezastírá své komunistické angažmá profesor Pavel Oliva. Po srpnové invazi armád Varšavské smlouvy roku 1968 byl zbaven, jak říká, celé řady věcí. Pracoval v Historickém ústavu Československé akademie věd, který vydal v roce 1968 tzv. Černou knihu, na ní se podílel i Pavel Oliva. Tímto, jak říká,  odsoudil režim, který v Československu panoval v 50. letech.

Takto se Pavel Oliva dnes staví ke svému kdysi dávnému komunistickému přesvědčení, přemýšlí, kdy poprvé začal ztrácet důvěru v nový a sociálně lepší, spravedlivý režim: „Začalo to samozřejmě už při procesech se Slánským, to byla hrozná věc, týkala se Židů jako takových, při procesu souzený měl vždy napsáno před jménem ,židovského původu‘.“ – „A o vás se vědělo, že jste Žid?“ – „Ano, vědělo, ale asi jsem nebyl nějak nápadný, dělal jsem antiku, neměl jsem hodnosti.“

Pavel Oliva se snažil udržovat ve svém oboru kontakty se zahraničím. Starověkými antickými dějinami se nelze zabývat, pokud nejste v kontaktu s nejnovějšími archeologickými objevy, studiemi a vědeckou společností. Olivovi se podařilo celkem pravidelně vyjíždět do zahraničí na konference, i když s obtížemi ho Akademie věd pouštěla. Vysvětluje si to tím, že tento obor byl komunisty považován víceméně za politicky neškodný, a protože měl se svými knihami v zahraničí nebývalý úspěch, byl sem tam vyslán na konferenci, odebíral zahraniční odborné časopisy a publikoval své příspěvky.

Říká, že po každé zahraniční službě vyplňoval povinnou zprávu o cestě a její součástí byla i pasáž pro ministerstvo vnitra, říkalo se jí „fízlárna“ – s kým se v zahraničí sešel, o čem se bavili a podobně. Pavel Oliva vysvětluje, jak to je s jeho registrací mezi tajnými spolupracovníky, agenty Státní bezpečnosti (viz např. www.cibulka.com):  „Já jsem jezdíval jako delegát akademie, když jsem po návratu dal zprávu, tak na mě sekretářka kabinetu volala: ,Pane profesore, ještě tu fízlárnu musíte udělat!‘ To znamenalo, že musím ještě dopsat, s kým jsem se setkal, tedy ne se všemi, ale s kým zajímavým jsem se setkal. Vždycky jsem uvedl, že jsem se setkal s některými těmi kolegy, kteří přijeli z Maďarska, Polska, ale také samozřejmě z Belgie, Francie, Velké Británie, a uvedl jsem třeba i jejich jména. Tak to byla ta fízlárna. Ale o tom, že jsem se tam setkal například s Františkem Grausem (emigrant, historik) nebo jsem setkával s Antonínem Šnejdárkem (emigrant, historik, synovec prvorepublikového generála Šnejdárka), to bylo v Paříži nebo Bruselu, tak to jsem tam samozřejmě neuváděl.“  

Pavel Oliva si vysvětluje to, že mohl jezdit na Západ, celkem jednoduše: v prezidiu akademie nebyl nikdo, kdo by studoval historii starověku, klasickou filologii. Také se domnívá, že jeden z jeho kolegů z historického ústavu, který měl bratra (snad u StB), se za něj takzvaně kádrově zaručil.

Bylo to nejspíše zvláště důležité v roce 1983, kdy utekl do západního Německa jeho syn. Telefonovali si. Návštěva byla komplikovaná, přesto se uskutečnila, když Pavel Oliva dostal možnost odcestovat „za vědou“.  Jeho syn Ivan se vrátit nemohl, byl zde odsouzen v nepřítomnosti na půl druhého roku vězení. O útěku nikdo nevěděl, Ivan bydlel v garsonce po babičce. Když se mu podařilo prchnout, zavolal domů. Olivovi synovi rozuměli, drželi mu palce, uvědomovali si, že se bude muset už sám probít, což se mu prý podařilo, dnes je ředitelem pro Evropu jedné nadnárodní společnosti.

Historia magistra vitae

Pavel Oliva je odborník na starověké Řecko, je stále v oboru aktivní, píše vlastní studie, překládá a kromě toho se věnuje sepisování knihy o svém životě, která má vyjít snad pod názvem „Holocaust mé rodiny“ (Pavel Oliva mi ukazoval již grafický návrh obálky z nakladatelství.).

Během natáčení jsem se zajímal o myšlenky, ideje, poučení, které plyne z jeho vědecké práce. Co byl jeho největší vědecký objev či téma, které ho nejvíce zaujalo. Profesor vyprávěl o mnoha tématech, která ho zajímala, nadchla, inspirovala, o Panonii, životech řeckých myslitelů. Na otázku „Co konkrétního plyne z jeho bádání, řekněme, pro budoucí generace, máme se ze zkušeností občanů starověkého Řecka poučit?“ Pavel Oliva odpověděl: „Historia magistra vitae – historie učitelka života, to je krásné heslo, ale nefunguje. Víte, já si myslím, že lidé se z té historie moc nepoučili a nepoučí. Oni si z ní vyberou to, co potřebují, a znovu a znovu dělají ty samé chyby. Třeba chyby athénské demokracie byly vnitřním konfliktům mezi jednotlivými skupinami, a tak se roztříštěná athénská společnost neubránila makedonskému království a bylo po demokracii. Historik z doby helénistické Polytbios už před 2200 lety popsal tuto teorii ústavy, která se podle něj neustále mění, zjednodušeně takto: napřed je království, první král je mírumilovný a spravedlivý, jeho potomci a nástupci vychovávaní již v královské hodnosti se chovají panovačně a zhýrale, království se zvrhne, lid krále odstraní s pomocí aristokracie a nastává vláda aristokracie. Lidé si oddychnou. Zpočátku se aristokraté chovají spravedlivě a uvážlivě, jenomže opět – jejich zhýralí potomci chtějí více a více moci a myslí si, že to takto bude navždycky, stanou se z nich oligarchové a přestanou se starat o své poddané, lid proti nim povstane, svrhne je a nastolí demokracii. Lidé si spravují svůj stát. Jenomže nastanou spory, občané, kteří už neznají minulost svých předků, si řeknou: ,Svoboda projevu? Možnost cestování? To je tak samozřejmé!‘ Pak přijdou jedinci, kteří chtějí získat víc moci, než by jim příslušela, nakonec spory vyústí v zánik, přijde nějaký samovládce – tyran a začíná to znovu od království.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)