Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Odstrčil (* 1937)

• narozen 30. srpna 1937 ve Svébohově

• převážně česká obec se stala po mnichovské dohodě součástí sudetského záboru

• za druhé světové války byl svědkem řady partyzánských i protipartyzánských akcí

• pamatuje ostřelování Svébohova i osvobození sovětskou armádou v květnu 1945

• po válce pracoval v Moravských elektrotechnických závodech (MEZ)

• v roce 1957 přišla rodina v důsledku kolektivizace o hospodářství

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl na povinném vojenském cvičení

• v listopadu 1989 se účastnil stávek v MEZ

Otce poslali nacisté pracovat do kamenolomu na druhém konci země, a za války tak zůstali sami s matkou, bratry a hospodářstvím s polnostmi. Obě sestry zemřely krátce po narození, tetu a sestřenici roztrhala mina v den konce války. O hospodářství přišli během nucené kolektivizace v roce 1957. Jak sám pamětník uvádí: „Člověk toho sám moc nezmůže, a když se proti vám osud otočí, těžko s tím něco uděláte…“

Hákový kříž pro děcka na hraní

Jan Odstrčil se narodil 30. srpna 1937 v obci Svébohov na Šumpersku. Když si rok po jeho narození Hitler nárokoval Sudety, do kterých náležel i Svébohov, byl otec Josef Odstrčil bez práce. Jako obyvatele Třetí říše jej nacisté zaměstnali v 250 kilometrů vzdáleném kamenolomu v Ústí nad Labem, kde strávil prakticky celé válečné období s výjimkou občasných návštěv na Vánoce nebo sezonní práce. Bez manžela a obou dcer, které zemřely krátce po porodu, se matka Jindřiška, rozená Valíková, musela starat o hospodářství pouze s pomocí svých synů: Jana, Josefa, Boleslava, Hynka a Oldřicha. „Pěstovali jsme žito, pšenici, brambory, řepu, oves, mrkev, mák, kedlubny, zelí a na mezích třešně. Jako malí jsme dělali hlavně s motykou, hráběmi a srpy, ale taky jsme měli krávu, kozy a husy a bylo potřeba nasekat, takže kdo už byl trošku větší, tak dělal i s kosou. A museli jsme odevzdávat dodávky Němcům. Aji dřevo z lesa,“ vzpomíná Jan Odstrčil. „Tak jako se dneska jede k vodě a leží se tam od rána, tak tenkrát se šlo přes den na pole a až se stmívalo, šli jsme se na rybník vycákat.“ Pamětníkovy ještě ranější vzpomínky se vážou k takzvané winterhilfe, zimní pomoci, kdy domácnosti nuceně poskytovaly německým vojákům materiální nebo finanční pomoc. Vojáci je za odměnu, coby malé kluky, obdarovali odznáčky se svastikou. Do roku 1945 navštěvoval Jan Odstrčil svébohovskou základní školu, kterou nacisté před koncem války přebudovali na lazaret pro německé vojáky, a školní docházka tak šla stranou.

Krvavé partyzánské vzpomínky

„Partyzáni tady byli dvojí. Jedni utekli z práce v Německu anebo podporovali manželky zavřených. A ti se jenom schovávali. Druzí byli ozbrojení a dělali záškodnickou činnost.“ Jedním z prvně uvedené skupiny byl i Mojmír Valík, strýc Jana Odstrčila. Bunkry si tito partyzáni stavěli i na mezi přímo nad lesem Odstrčilových. Řada partyzánských akcí se ve Svébohově a okolí však neobešla bez násilí. Mnohé z nich se udály v květnu 1945. Při jedné takové akci si partyzáni počkali na dva příslušníky SS v lesíku u Svébohova, zastřelili je a zahrabali. „Už nevím, jestli to bylo osmého, nebo sedmého května. A babička, která šla potom na suchárky, jak se říkalo, začala odhrnovat hromadu a vybírat haluze a našla je tam. A to už bylo měsíc po válce.“

Podle dalších vzpomínek Jana Odstrčila byl rovněž 8. května 1945 partyzány zastřelen velitel německých četníků ve Svébohově Blažke. Oběťmi se mnohdy stávali i sami partyzáni. Dne 10. července 1944 v nedalekém Jedlí nacisté veřejně popravili oběšením partyzány Martina Pavlíka (bratra Boleslava Pavlíka), Jana Filipa a Vladimíra Juránka.[1] Podle vyprávění Jana Odstrčila k popravě došlo souhrou nešťastných náhod, kdy na základě anonymního udání vyšetřovali němečtí četníci nelegální pálení slivovice v Jedlí. Během domovní prohlídky v domě Pospíšilových však namísto destilační kolony našli uprchlého ruského zajatce, kterého tam údajně schovával Martin Pavlík. Nacistická odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Nutno dodat, že ne všechny vzpomínky, které se vážou k partyzánské činnosti, končí smrtí. „Pamatuju, jak gestapo přijelo pro nějakého Bezděka. On už měl nachystaný ruksak, a když zazvonili, popadl ten svůj ruksak a utíkal. My jsme ho jako kluci pozorovali, jak utíká přes louky do lesa, a podařilo se mu zachránit.“ Zbyněk Bezděk, který si svým úprkem pravděpodobně zachránil život, byl přítelem již zmíněného Mojmíra Valíka, svébohovského partyzána a strýce Jana Odstrčila.

Pět vajec za nacistické lodičky padlých

„Sedmého května 1945 bylo pod mrakem a mrholilo. S bratrem Hynkem jsme stáli nad rozcestím a sledovali ten mumraj na návsi, jak Němci utíkali před frontou. Každý naložil majetek na vůz a s koňmi nebo kravami odtáhli. Pak jsme uslyšeli střelbu, dostali jsme strach a hnali jsme se domů schovat. Když nás pak rodiče pustili ven, sbírali jsme nábojničky a čuchali, jak ten střelný prach smrdí,“ vzpomíná Jan Odstrčil na poslední dny války, které se ani ve Svébohově neobešly bez střelby. Tehdy mu bylo osm let. Ráno 8. května 1945 přijel do vsi sovětský voják v americkém džípu. „Táta mu pomáhal lepit pneumatiky, protože za války byly pneumatiky nedostatkové zboží. No a on mu za to dal německý dalekohled. Jako kluci jsme s ním potom lezli po rozhlednách. Rusové to sbírali po mrtvých Němcích a pak s tím kšeftovali.“ Například německé vojenské čepice, lodičky, se údajně vyměňovaly za pět vajec. Doma pak měli Odstrčilovi vojenské přilby, čepice, plynové masky a další vybavení okradených padlých vojáků Třetí říše. „Všechno se s ruskými vojáky vykšeftovalo za vajíčka a oni si z toho potom dělali svitek.“

Úterní odpoledne 8. května 1945 ve Svébohově opět doprovázely nepokoje. „Bylo ticho, už se nikde nestřílelo a soused najednou říká: ,Jedou tanky!‘ Pak jeden z nich zajel k nám za barák a vystřelil. To byla rána, jakou jsem v životě neslyšel.“ Sovětští vojáci pak prázdnou nábojnici odhodili na dvorek Odstrčilových, kteří ji později použili jako uzemnění k rádiu. Dnes je ve Vojenském muzeu v Králíkách.[2] Jan Odstrčil pamatuje i poslední odpor německých vojáků, kteří ostřelovali Svébohov minometem. S bratrem Hynkem se běželi schovat do sklepa, jiní už to však nestihli. Ludmilu Valíkovou a Františku Štaidlovou, pamětníkovu tetu a sestřenici, německá mina v den konce války roztrhala.[3]

Opilý ruský důstojník mířil na mámu revolverem

Během osvobození Rudou armádou bydlela rodina opět pospolu i s otcem. „Měli jsme jednu místnost a v ní bydlelo sedm lidí. A Rusové tam měli vysílačku na stole.“ Následující dva dny, 9. a 10. května 1945, Svébohovem projížděly kolony sovětských vojáků v tancích, nákladních autech i na koních. „Všechny telegrafní sloupy byly pourážené od tanků.“ Vzpomíná, že konflikty se sovětskými osvoboditeli nebyly nikterak výjimečné: „Přišel ruský důstojník a bylo na něm vidět, že je ožralý. Na mámu mířil pochromovaným revolverem a ptal se na svého koně. Pak vykopl dveře od chlíva, ale tam byla akorát jalovice. Nakonec šel k sousedům, ti měli pár koní, museli zapřáhnout a jet s ním hledat koně.“ Ani měsíc po válce nebylo ve vsi bezpečno. Když šli bratři na jaře 1945 sbírat na mez první jahody, narazili na německého werwolfa. „Seděl tam a trhal trávu. Měl samopal a říkal: ,Halt!‘ a že nás musí zastřelit. Jako kluci jsme byli podělaní strachem.“

Když se pak v následujícím období situace zklidnila, Jan Odstrčil dokončil povinnou školní docházku v Zábřehu a následně studoval internátní učiliště v Mohelnici. Po studiích nastoupil do Moravských elektrotechnických závodů (MEZ), které jej zaměstnávaly až do jeho odchodu do důchodu. V MEZ se také seznámil se svou budoucí manželkou Marií Bednářovou, se kterou vychovali dvě dcery – Kateřinu a Marii.

Nemohli jsme nic dělat, nebyla munice

Z roku 1948 si pamatuje zátah na banderovce ve Svébohově. „Přišli do stavení za dědinou požádat o jídlo. Tak dostali jídlo a odešli. Pak přijela dvě auta vojáků se psy a prohledávali okolí dědiny. Ale nic nenašli a jeli zase pryč. Ráno byl majitel překvapený, protože oni přespali u něho ve stodole v seně.“ Na počátku padesátých let jej na internátě neminul sběr vynucených podpisů vyjadřujících souhlas s trestem pro Miladu Horákovou. Vzpomíná také, jak spolu s ostatními žáky museli povinně držet v padesátém třetím roce tryznu po smrti Klementa Gottwalda.

V roce 1956 narukoval do Čáslavi coby řidič k automobilnímu vojsku, kde jezdil s Tatrou 111. Vozil vojáky na cvičení po republice, ale také třeba uhlí do elektráren. „Nejraději jsem jezdil s kuchyní, protože to se vezl proviant a aspoň bylo jídlo. Na jeden den jsme měli patnáct korun stravného a pět korun diet. Z toho se dalo i ušetřit.“ V období vojenské služby se ve Svébohově zakládalo družstvo, v důsledku čehož přišla rodina o statek. To se psal rok 1957. V letech 1964 až 1970 se musel každé dva roky účastnit povinných vojenských cvičení, na jednom takovém byl i v srpnu 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy: „Nijak divoké to nebylo. Nic jsme dělat nemohli a stejně jsme ani neměli žádnou munici.“

Až do sametové revoluce potom pamětník pracoval v MEZ. V závodě se také účastnil listopadových stávek: „Stávkovalo se s trikolorami. Komunisti dělali všichni naschvály, ale tam už ani moc problémy nedělali.“ Tehdy bylo Janu Odstrčilovi dvaapadesát let. Dnes (2020) žije se svou manželkou v Jedlí, necelé čtyři kilometry od rodného Svébohova.

 

[1] Událost dodnes připomíná pomník v Jedlí.

[2] Webové stránky Vojenského muzea v Králíkách.

[3] Jména obou obětí dodnes připomíná pomník před svébohovským obecním úřadem.