Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Obst (* 1944)

Jako malému děcku mi bylo jedno, jestli někdo mluví česky nebo německy

  • narodil se 8. května 1944 v Křinicích na Broumovsku jako Arnošt Špiske

  • část jeho rodiny byla po druhé světové války odsunuta

  • jeho otec padl ve válce do zajetí a ozval se až v roce 1950 z Německa, rodiče se nakonec rozvedli

  • matka se znovu vdala a Arnošt se nechal přejmenovat podle svého nevlastního otce

  • v roce 1968 se v Německu setkal se svým otcem, odmítl možnost emigrovat

  • byl radním v Broumově, zasadil se o opravu místního hřbitova

  • s manželkou má dvě dcery

Druhá světová válka

Arnošt Obst se narodil 8. května 1944 jako Arnošt Špiske ve vesnici Křinice u Broumova do německy mluvící rodiny. Otec byl lesní dělník a maminka, rozená Prekopová, tovární dělnice. „Jako malé děcko jsem neměl ponětí, do jaké společnosti jsem se narodil nebo jestli je nějaká válka nebo jestli někdo mluví česky nebo německy.“

Maminka Pavla pocházela ze Slovenska z pěti sourozenců, a když jí bylo dvanáct let, umřela jí maminka. Ona pak jako druhá nejstarší musela jít zanedlouho sloužit do České Metuje, kde dělala domácí práce, měla na starosti drůbež, chodila na trávu pro králíky, pracovala na poli a byla k ruce, kde bylo potřeba. Ve stejné vesnici sloužil i budoucí Arnoštův otec a tak se jeho rodiče seznámili.

Na válku si Arnošt samozřejmě nepamatuje, ale z vyprávění slyšel, že v Křinicích bydlel starý pán, který měl saxofon. A ten, když se rekvírovalo a sbíraly se všechny cenné věci, jako třeba šperky a hudební nástroje, přišel za maminkou a říkal jí, aby si vzala saxofon pro syna. Maminka to nepřijala, pán odešel, rozdupal saxofon a oběsil se.

V den, kdy Arnošt slavil své první narozeniny, přišla do Křinic sovětská armáda. Maminka mu později vyprávěla, že mu zrovna udělala malý dortík, když do místnosti vstoupili Rusové. „Nějaký s tou vyšší hodností, mě prej vzal do náruče, brečel a vysvětloval, že v roce čtyřicet dva viděl naposled svého synka.“ Maminka pak Arnoštovi vždycky říkala, že měl ruskou armádu jako gratulanty.

Odsun části rodiny a rozvod rodičů

Na konci války museli jeho děda, babička, strýc a teta z otcovy strany odejít do sběrného tábora v Meziměstí, kde zůstali ještě asi rok a půl. Pak byli odvezeni z Československa. Na prarodiče z tatínkovy strany si Arnošt vůbec nepamatuje, ale z vyprávění slyšel, že babička, ač byla hodná, přece jen jako Němka brala trochu s nelibostí, že si její syn vzal Slovenku. O babičce a dědečkovi pak neměli mnoho zpráv. Jen pak zjistili, že otcův nejmladší bratr v patnácti letech zemřel, babička se oběsila a děda skočil z mostu.

Arnošta jeho otec viděl jen krátce po narození, protože ve stejném roce musel narukovat na vojnu. Na ruské frontě se dostal až před Moskvu, kde padl do zajetí. Dlouho o něm pak nikdo neslyšel a ozval se až v roce 1950 z Německa. „Jako švec se zajímal, kde má svoje věci, a nezeptal se ani, jak se mám já. Chtěl, aby tam moje máma přijela.“ Maminka, která ho od konce války hledala, ale do Německa odejít nechtěla, on se kvůli komunistům bál vrátit zpátky, a tak se nakonec rozvedli.

Arnoštovi pak ještě nějaký čas od otce chodily dopisy a balíčky. Maminka mu pak diktovala odpovědi a Arnošt je jen psal, protože se po válce už německy nikdy pořádně nenaučil.

Dětství v Olivětíně

Oba rodiče si pak našli nové partnery. Maminka se seznámila s panem Obstem, kterého si zanedlouho vzala. Arnoštovi se pak narodila sestra a on zůstal v rodině jako jediný se jménem Špiske. Nevlastní otec se k Arnoštovi choval moc hezky a měl ho velmi rád, a tak v roce 1955, když chodil Arnošt do páté třídy, zažádal, aby také mohl přijmout příjmení Obst.

Na celé dětství v Olivětíně Arnošt velmi rád vzpomíná: „Hrávali jsme fotbal, chodili na mák na pole. Taky jsme chodili ťukat, tam bydlely v baráčku dvě starý babky a my jsme je chodili strašit. Já jsem pak za to dostal přes držku od tatínka. To je v pořádku, dneska bych to udělal taky. Kamarádili jsme celej Olivětín. Tam se chodilo večer na lavičky a zpívali jsme. A to zpívali třeba i ti o pět roků starší, sedli si s náma, hráli hry.“ Pamatuje si také, že vedle jejich domu byla malá trafika, u které se scházeli staří dědové a vykládali o první světové válce. „Nenápadně jsem se tam připlížil a poslouchal jsem s hubou otevřenou.“ Vzpomíná také na hodně broumovských podniků a živností, které už dávno zanikly: „Byla tam slévárna, cihelna, byly tam krámky, pekař, řeznictví Tůma, pak mlékárna paní Chmelíkové, tam jsme chodili pro mlíko a podmáslí, u Vorlíčků pivovarská restaurace, tam se chodilo tancovat.“

O prázdninách pak jezdil Arnošt k maminčiným sestrám na Moravu, kde si hrával se svými bratranci a sestřenicemi. V roce 1958 koupili rodiče malou parcelu, postavili chatku a trávili část dovolené tam.

Možnost emigrace a dnešní doba

V roce 1968, když mu bylo dvacet čtyři let, odjel Arnošt do Německa, kde se setkal se svým otcem. Tenkrát mu otec nabídl, že pokud chce, pomůže mu, aby mohl v Německu zůstat. V té době ale měli už s manželkou Uršulou dceru Renatu, druhou dceru Lenku čekali a manželka řekla, že z Československa kvůli své mamince neodejde. „Nelituju toho, že jsme nejeli, i když jsme taky prožívali období, kdy nám nebylo nejlíp.“

V dnešní době se Arnoštu Obstovi nelíbí, jak se lidé chovají k původní zástavbě a ke krajině. „Vadí mně, že se v Broumově zbourá barák a město se nesnaží to místo zastavět.“ I proto, když byl broumovským radním, se zasadil o to, aby byl opraven místní hřbitov, a i dnes by moc stál o to, aby se opravovaly další broumovské stavby a památky. Myslí si také, že by lidé měli pěstovat naše zvyky, protože to je to, čím se lišíme a co je potřeba si uchovat. A na závěr dodává: „Člověk by si přál, aby už nikdy nebyla válka a aby nebyly neshody kvůli tomu, jakým jazykem člověk mluví. A to samý se týká i barvy pleti.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)