Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Nývltová (* 1939)

• narozena 16. února 1939 v Hradci Králové

• styky rodiny Vachků s parašutisty z operace Barium

• otec Václav Vachek zatčen a ubit gestapem za pomoc parašutistům z operace Barium

• maminka Zdena Vachková byla půl roku vězněná na gestapu v Hradci

• od října 1944 do března 1945 byla malá Věra na převýchově v německé rodině velitele gestapa v Hradci Králové Alberta Hardtkeho

• po válce vystudovala obchodní akademii a nakonec pracovala na finančním úřadě

• cílevědomě dlouhodobě se snaží pečovat o to, aby výsadek Barium byl důstojně připomínán

Paní Věra Nývltová je šarmantní a příjemná dáma. Datum narození je v jejím případě jen faktografické číslo, navzdory tomu, co všechno zažila ve svém dosavadním životě. Život se s ní nemazlil už od útlého dětství. Je z ní cítit energie i tolerance. „Jsem vodnář“, popisuje svoji povahu „a ti nemají rádi, když chce někdo rozhodovat za ně“. Paní Věra Nývltová je sdílná a dokáže popisovat své zážitky velmi zajímavě a s neuvěřitelnými podrobnostmi, na které si pamatuje i po tolika letech.

První vzpomínky

Věra Nývltová, rodným příjmením Vachková, se narodila 16. února 1939 v Hradci Králové. Její otec pracoval jako železničář  Československých drah. Nejdříve dělal strojvedoucího a přibližně od roku 1935 strojmistra. Václav Vachek (1904–1944) byl ve spojení s výsadkem Barium[1], za což zaplatil v roce 1944 svým životem. Měl ještě šest sourozenců. Maminka Zdena Vachková, rozená Hendrychová, byla vyučená švadlena. I ona byla v souvislosti s výsadkem Barium vězněná v hradecké věznici. Maminka měla ještě další tři sourozence. Věra Nývltová Vachková měla ještě staršího bratra Václava, který se narodil v roce 1930.

První vzpomínky paní Nývltové se datují do okamžiku, kdy do bytu přišli dva parašutisté, kteří seskočili s výsadkem Barium. “Tatínek přišel z práce a s ním dva muži. Tatínek ještě před bytem tak, aby to slyšela sousedka, řekl: ‚To jsou dva adepti na strojvedoucí a já je budu zaučovat. Bydlí v jiným městě a občas budou u nás přespávat.‘ Byli to Josef Šandera a Tomáš Býček.“ Výsadek Barium tvořili nadporučík Josef Šandera[2], radista četař-aspirant Josef Žižka[3] a šifrant četař Tomáš Býček[4]. Výsadek měl ovšem problémy hned od počátku. Parašutisté se po seskoku u Vysoké nad Labem 3. dubna 1944 obrátili na několik kontaktních osob v blízkosti Holic. Neuspěli. Kontaktovali také jistého pana Vohralíka, který se ovšem bál a vše prozradil četníkům. Četníci byli tehdy sice povinni to oznámit ihned gestapu, avšak pozdrželi své hlášení o několik hodin, aby měli výsadkáři čas se ukrýt. Našlo se několik statečných lidí, kteří jim poskytli pomoc. Pan Slavomír Klaban z Hradce Králové ukrýval nějakou dobu Josefa Šanderu a Tomáše Býčka, přestože jeho otec byl v té době již vězněn v koncentračním táboře. Sadař pan Němec potom dotyčné ukrýval v zahradním domku. A tito ukrývaní parašutisté se nakonec dostali právě do rodiny Václava Vachka, který byl strojmistr lokodepa v Hradci Králové. „Bylo to v té době docela výhodné, neboť tatínek měl kontakty na strojvedoucí přes vysílačky, které měli k dispozici na lokomotivách“, vzpomíná pamětnice a dále pokračuje: „Můj tatínek byl nejbližší spolupracovníkem Josefa Šandery a dostal krycí jméno Modrý jako železničář.“  Václav Vachek byl mimořádně statečný muž. Další člen výsadku Josef Žižka jako hluboce věřící člověk českobratrského vyznání našel prozatímní útočiště na faře v Potštejně. S výsadkem Barium spolupracovalo opravdu mnoho statečných lidí, jen v Hradci Králové jich bylo kolem třiceti, celkově pak stovky lidí. Bylo nutné obstarat jídlo, ubytování, šaty a doklady. Právě rodina Vachkova pomáhala velmi významně. Kromě Václava Vachka byli do této činnosti zapojeni jeho bratři i švagři. Věra Nývltová si pamatuje, jak si parašutisté nechali opatřit železničářské uniformy a byli tak opravdu dobře maskováni. Nemohla jim chybět ani typická železničářská bandaska. „Byli u nás velice často a já na ně mám jako dítě – přestože mi bylo pět – vzpomínku proto tak silnou, že mně nosili čokoládu. A to bylo prostě za protektorátu něco neskutečného. To nebylo pro normální smrtelníky k dostání. A vím, že si Šandera se mnou hrál různý hry, ῝Člověče, nezlob se῝, malovali jsme… Josef Šandera byl skvělý člověk, měl rád děti.“ vzpomíná Věra Vachková. Josef Šandera však také při tomto pobytu závažně onemocněl zánětlivým onemocněním. Věra Nývltová vzpomíná, jak ležel gauči, měl horečky a děti nesměly za ním chodit a musely ho nechat v klidu. Josefa Šanderu vyléčil známý hradecký lékař MUDr. Bohuslav Dítě. A to velmi obětavě a bez použití penicilínu, který tenkrát nebyl k dispozici.

Zatčení maminky a smrt tatínka

Nešťastnou náhodou narazil Tomáš Býček na Gustava Žida[5], který Václava Vachka prozradil. 3. října 1944 začalo zatýkání. Před půlnocí přišlo gestapo k tatínkovi do práce a ptalo se po něm: „Sháníme Vachka!“ Tatínek odpověděl: „Já Vám ho seženu“ a chtěl zavolat na nejbližší lokomotivu. Gustav Žid ho však identifikoval a udal. Tatínek byl zatčen. Věra Nývltová popisuje bolestné vzpomínky ze svého dětství: „Tatínka tři dny mučili – strašně. Svázali do kozelce, zlomili ruce, oči vypíchali.“ Gestapo si dokonce pozvalo dva speciální gestapáky z Prahy, kteří měli dostat z Václava Vachka přiznání a informace. Byli to Leiner a Nachtman, oba boxeři. Václav Vachek nic neprozradil. Gestapo přivedlo před takto zřízeného Václava Vachka jeho bratra a oznámilo mu: „Takhle budeš vypadat, když nebudeš mluvit.“ To, co věděl, pak bratr řekl. Bratr však nevěděl, že Josef Šandera odjel na Žamberecko, kde se už ukrýval jeho kolega Josef Žižka, takže úsilí gestapa dostat parašutisty bylo tentokráte marné. Sám Václav Vachek však zemřel po tomto mučení velmi brzy. Ošetřující lékař Dr. Vančura mu píchnul injekci do srdce, ale nebylo to už nic platné. 5. října Václav 1944 Václav Vachek zemřel. Čeští dozorci po válce řekli, že viděli, jak Vachkovo tělo vlečou někam v dece dolů se schodů v budově gestapa. Tady vzpomínka končí. „Maminka se nikdy nedověděla, co udělali s tělem mého tatínka. Hledali jsme úmrtní list v krematoriu v Pardubicích. Hledali jsme seznam, hledali jsme i podle krycího jméno. Gestapo mělo svoji úmrtní knihu a popel zemřelých sypali do Labe. Trápilo to maminku a trápí to mě“, vzpomíná paní Nývltová. Pro zbytek rodiny přišlo gestapo asi ve čtyři hodiny ráno: „Veliký rambajz, vlétli do bytu, udělali z toho kůlničku na dříví. Hledali asi vysílačky, ale tam nic nebylo, na to byli opatrní (…), oni si mysleli, že u nás byli parašutisté, a odvezli nás k soudu. I nás děti. Šli jsme úplně nahoru, tam je na konci mříž a před tou mříží byla lavička. Mámu odvedli za tu mříž a my jsme s bráchou zůstali sedět na té lavičce. Ráno, mohlo být mezi šestou a sedmou, přišel v civilu nějaký člověk a přinesl nám nějaké čerstvé pečivo. Brácha do mě strčil a říkal: ‚Ne aby sis něco brala.‘ Tak jsem si nic nevzala.“ Bratra pak gestapo odvezlo zpět do neuklizeného bytu po prohlídce gestapa. Pro Věru si přišel Hardtke, hradecký Němec a šéf gestapa a odvedl ji k sobě domů na převýchovu. Malá Věrka byla pěkná blonďatá holčička. Věruška každý den brečela, stýskalo se jí po mamince a tatínkovi. Vzpomíná si, jak jedla jídlo, které ji vůbec nechutnalo a jak ji bylo za to každý den vynadáno. Bratr žil v bytě jako sirotek, jednou mu přivezli babička a dědeček peníze a jídlo a okamžitě byli zatčeni. Dělal totiž vlastně „volavku“ neboť gestapo čekalo, že se parašutisti do bytu vrátí. Půl roku se o sebe musel jako čtrnáctiletý starat sám, naštěstí mu pomáhala sousedka Hájková. Maminka byla propuštěna 3. března 1945 a setkala se opět se svými dětmi.  Prý mlácena nebyla, akorát byla velmi hlídána: „A taky uklízela výslechové cely a viděla tátovy hadry a krev. Takže jí to došlo.“  Maminku zavřeli na gestapu a neposlali ji do koncentračního tábora, protože čekali, že ji usvědčí, až chytnou parašutisty.  Věra Nývltová vzpomíná na to, co se dozvěděla od maminky po válce, jak jí čeští dozorci na gestapu radili: „ Paní Vachková dělejte blbou, dělejte ženu z domácnosti, která nemá vůbec ponětí, co dělá její muž. A maminka byla statečná žena a zvládla to.“

Další osudy výsadku Barium

Věra Nývltová pak dále popisuje další osudy výsadky Barium. Josef Šandera jen těsně unikl zatčení, když se vracel do bytu Vachkových. Gestapo hlídalo celé Pražské předměstí a čekalo na parašutisty. Josef Šandera v té době občas přespával u Olgy Bartoškové, která bydlela u nadjezdu v Kuklenách. „On se s ní tehdy hodně kamarádil,“ s mírným úsměvem sděluje pamětnice. „Zjevně šel k nám jako vždycky v modré uniformě a bančičku sebou,“ takže působil nenápadně jako řadový železničář. Josef Šandera zjevně viděl všude rozestavěné hlídky, tak se vrátil a pak se dostal do Žamberku, kde měl už Josef Žižka svoje kontakty. Tomáš Býček utekl sám na Trutnovsko, přidal se k partyzánům z oddílu Chan a dočkal se konce války. Po válce emigroval do Anglie a jezdil na mezinárodních vlacích jako kuchař. Zemřel v roce 1986. Nikdy se už neozval a do vlasti se už nikdy nepodíval. Josef Šandera se spojil se Žižkou na Žamberecku a oba pak přebývali ve vesnici Slemeno ve statku Žabkových. „Úžasní stateční lidé, na půdě měli vybudovanou skrýš, obloženou senem,“ vzpomíná pamětnice. Bohužel tento úkryt prozradil Vítězslav Lepařík [6], kterému Josef Šandera věřil. Byl to totiž předválečný voják a člen výsadku Glucinium. Dne 16. ledna 1945 přijelo k domu Žabkových gestapo v hojném počtu a dům obklíčilo. Vítězslav Lepařík pak zavolal Šanderu, aby vyšel ven, že je vše prozrazené. Josef Šandera se chtěl zastřelit. Prostřelil si hlavu, ale možná se mu chvěla ruka a tak zůstal naživu, i když ve velmi vážném stavu. Josef Žižka se chtěl také zastřelit, ale gestapáci mu řekli, že pokud se zastřelí, postřílejí celou rodinu Žabkovu a celou osadu vypálí. Tak se gestapákům vzdal. O dva dny později se však stejně oběsil v Pankrácké věznici, a to přesto, že byl hluboce věřící člověk. Vojenská čest byla silnější. Nic neprozradil a gestapáci ho dokonce nutili psát falešné motáky z vězení. Když gestapáci zjistili, že je Josef Šandera živý, převezli ho na sáňkách do nemocnice v Žamberku a pak do nemocnice v Hradci Králové. „Toho využil mladý Žabka a podařilo se mu utéct do sousední vesnice, kde přežil do konce války. Celá rodina Žabkova pak byla deportována do Terezína,“ vzpomíná pamětnice.

Identifikace Josefa Šandery v hradecké nemocnici

Josef Šandera byl po neúspěšném pokusu operován významným chirurgem docentem Bedrnou. Operace dopadla úspěšně, i když byl Josef Šandera stále ve velmi vážném stavu. Gestapo naléhalo na Šanderu, aby promluvil. Šandera slíbil, že promluví, když přivedou paní Vachkovou s dětma s tím, že je chce ještě vidět. Gestapáci připravili pro malou Věru léčku. Šandera ji musel položit takovou otázku, že odpověď malé holčičky měla dokázat, že se již se Šanderou zná. Bylo to 3. března 1945, když odešla Věra Nývltová od převýchovy v rodině gestapáka Alberta Hardtkeho a když zároveň pustili její maminku z vězení. Malá Věruška šla s maminkou a bratrem do nemocnice a byla hrozně šťastná, že je po tak dlouhé době vidí: „Maminka mě držela za ruku, z druhé strany šel bratr a ona říká: ‘Jestli ho ta holka pozná, tak nás všechny zastřelí.‘ Já už jsem byla taková vycvičená, bála jsem se, že se tam budu muset vrátit, že mámu neuvidím, tak vím, že jsem si řekla, že nebudu říkat vůbec nic. A přišli jsme k nemocnici, tam byli dva psi, takoví dobrmani, asi tři nebo čtyři gestapáci v těch uniformách, já nevím a odvedli nás někam na chirurgii. To si taky přesně nepamatuji. Přišli jsme do pokoje, byly tam dvě postele a vpravo ležel obvázaný Šandera. Já jsem ho teda poznala. A on řekl to, co říci musel. Slíbil, že když nás uvidí živé a zdravé, bude mluvit. Nevěřil, že nás nechali naživu. Teď mu nařídili, že musel říct: ‘Věruško, pamatuješ si na mě, jak jsem k vám chodil a nosil jsem ti čokoládu?‘ Máma, jak mě držela za tu ruku, tak mně jí zmáčkla - a já nic. Asi tak pár minut proběhlo a máma najednou říká: ‘Tak už bylo dost té komedie. Vidíte, že jsme toho člověka v životě neviděli.‘ Sebrala nás a odešla.“ Gestapáci ji už v březnu 1945 nechali být. Pamětnice pak k tomu ještě dodává:  „Když jsme vyšly ven, řekla jsem mamince, že vím, kdo to byl, že to byl Josef, který k nám chodil. Máma mě vzala a prchala rychle domů.“ Teprve po válce, když Věře Nývltové bylo 12 let, jí řekla: „Pamatuješ se, jak jsme byli u Šandery. Víš, jak mě bylo. Já bych ho objala a skočila do náručí a musela jsem dělat, že ho neznám. Nemohla jsem se ani rozloučit.“

Rodina Vachkova tak byla poslední, která viděla Josefa Šanderu živého. Josef Šandera 9. března 1945 zemřel na sepsi. Maminka Věry Nývltové byla přesvědčena, že si sepsi zanesl do rány záměrně. Někteří historici to však zpochybňují a tvrdí, že Josef Šandera zemřel na následky masivního poranění hlavy. Každopádně zánět byl obrovský a Josef Šandera zemřel za obrovských bolestí. Zpopelnili ho v Pardubicích a velitel gestapa Hardtke měl údajně jeho urnu na psacím stole. Když gestapáci prchli z Hradce Králové, vyhodili urnu na dvůr, místní domovník a ten popel částečně sebral a vrátil do té urny. Urna pak byla předána do jeho rodného města Náměště nad Oslavou, kde mu místní radnice vybudovala hrob a má na rodném domě pamětní desku.

Josefa Žižku odvezli na Pankrác. Nutili ho, aby psal falešné motáky z vězení. 18. ledna 1945 se oběsil, ačkoliv to byl silně věřící člověk. Vojenská čest byla silnější.

Tomáš Býček přežil mezi partyzány v partyzánském oddílu Chan.  Byl nějak po válce vyšetřován. Emigroval následně do Anglie a jezdil na mezinárodních vlacích jako kuchař. V roce 1986 zemřel. Nikdy se však už nikomu neozval a nikdy Československo nenavštívil.

Život po 2. světové válce

Po návratu se celá rodina – ovšem už bez tatínka – přestěhovala do jiného bytu v Hradci Králové, kde bydleli až do roku 1948. Poté maminka koupila dům. Maminka pracovala jako kuchařka a nikdy se už nevdala, vzpomínka na manžela byla příliš silná. Výsadkář Josef Šandera i tatínek Věry Nývltové obdrželi válečný kříž in memoriam od prezidenta Beneše. Maminka byla držitelkou osvědčení dle zákona č. 255/1946 Sb., které dostali všichni účastníci protinacistického odboje. Po manželovi ovšem dostala směšně nízký důchod, jelikož až do své násilné smrti odpracoval málo let. Malá Věra a její bratr dostali sirotčí důchod. „Měli jsme se co ohánět,“ vzpomíná Věra Nývltová. Malá Věra odmaturovala na obchodní akademii a nakonec pracovala na finančním úřadě. Ačkoliv se stále vzdělávala, nikdy nemohla dělat vedoucí oddělení. Nebyla kádrově spolehlivá. Barium jako západní výsadek působilo v jejím životě určité problémy. „Jinak nás komunisté nechali žít“ dodává pamětnice.

A jak dopadli někteří další aktéři tohoto příběhu? „Mladý Žabka, který utekl při zatýkání Šandery a Žižky a přežil pak celou válku, byl po roce 1948 odsouzen komunisty za zradu republiky a kromě vlastnictví statku v tom určitě hrál roli i západní výsadek Barium,“ dodává pamětnice.

Otřesný zážitek pak prožila Věra Nývltová ve svých 29 letech. V Praze objevila zcela náhodou bývalého gestapáka Hartmana, který byl jedním z těch, který umlátil jejího otce. V klidu si provozoval zubařskou praxi v Praze. Po válce se tento bezcharakterní člověk dostal do ruského zajetí. Prožil tam 6 let a začal zjevně spolupracovat s KGB. V Praze si otevřel zubařskou praxi. Její maminka na to upozornila příslušné úřady, ale tam jí bylo sděleno, že už byl už potrestaný. Zjevně spolupracoval i s StB. „Byla jsem velmi rozčilená. To je takové bezpráví, tátu nemáme, nevíme, kde leží, naposledy ho čeští dozorci vlekli v dece a tady ten chlap surovec žije a spravuje zuby. Vezmu kyselinu nebo vitriol a vyleju mu to ksichtu. Brácha mi na to řekl: ‚Ježíši proboha to ne, budeme mít problémy. Nech ho bejt, on ho osud potrestá‘.“ Nepotrestal. Komunisti pustili Hartmana do západního Německa, kde v klidu dožil. „A mě to mrzí. Já trpím, když vidím násilí. Hrozně mě to bolí. Život není spravedlivej. Tutově spolupracoval s StB a KGB,“ dodává Věra Nývltová.“

Prožité utrpení samozřejmě zanechalo na obou sourozencích své stopy. Věra Nývltová trpěla několik let v noci nepříjemnými úzkostnými stavy. Bratr se stal hodně uzavřeným člověkem a svůj život dobrovolně ukončil sebevraždou ve 49 letech.  Paní Věra Nývltová dodává, že za doby komunistického Československa se o výsadku Barium (i o dalších výsadcích) vůbec nemohlo mluvit.

Život po roce 1989

„Rok 1989 jsem prožívala s takovou úlevou, nadšením a s vědomím, že komunisté přestanou tlačit. Já jsem narozena ve znamení Vodnáře a já jsem takovej člověk, který se nedá ničím omezovat a musí se rozhodnout sám. Oni nás pořád do něčeho nutili.“, říká Věra Nývltová

Mrzí ji však, že současnosti je vzpomínka na výsadek Barium Městem Hradcem Králové ostudně zanedbávána. Dodává, že se to nezmění, dokud si tuto významnou událost nevezme město za své. Popisuje, jaké byly problémy s vybudováním jednoduché busty Josefa Šandery v Sukových sadech. „Je jí líto, že v menších městech a obcích jako  Žamberk, Slemeno, Holice, Náměšť nad Oslavou si tuto událost připomínají mnohem více.“

„Jsem šťastná, že jsme v EU, že existuje Schengen a že nás nikdo nenapadne,“ hovoří Věra Nývltová závěrem.

„Těžko můžeme chtít po mladejch, aby se hluboce zamýšleli nad minulostí. Musí k tomu dospět a oni k tomu dospějí. Vzpomínám si na svoje mládí a to jsem měla takové zážitky za sebou, žila jsem takovým bezstarostným životem. To přišlo až s věkem, když se člověk vdá a má děti Pro ně je to už všechno strašně dávno a není to přitom dávno. Já se těm mladým ani nedivím. Mladí nejsou tak špatní. Oni si jen žijou ten svůj život a časem dozrajou.“

 

[1]Výsadek Barium

Dne 3. dubna 1944 seskočili na Královéhradecku parašutisté z Anglie v tříčlenném složení: velitel výsadku nadporučík Josef Šandera, radista četař-aspirant Josef Žižka a šifrant četař Tomáš Býček. Tento výsadek byl prvním po roční přestávce, která byla způsobená rozbitím domácího odboje po atentátu na Reinharda Heydricha. Exilová vláda doufala ve znovunavázání kontaktu s domácím odbojem prostřednictvím parašutistů. Časově vzdálenějším úkolem výsadku Barium bylo získání odbojářů k vytvoření skupiny, která by zahájila povstání. Výsadek Barium proběhl ve Vysoké nad Labem nedaleko Hradce Králové. Byl poměrně úspěšný, podařilo se navázat spojení s odbojovou skupinou Rada tří a s Obranou národa, byla vybudována zpravodajská síť, která předávala zprávy do Londýna, zejména tedy o pohybu wehrmachtu. Výsadek operoval ve východních Čechách, konkrétně na Žamberecku, Královéhradecku a v okolí Rychnova nad Kněžnou a Semil. Svými vysílačkami Marta a Zlata navázali spojení s Anglií už 19. dubna 1944. Některé zprávy odesílané do Anglie se podařilo Němcům zachytit a dešifrovat. Na základě odhalených zpráv byla na podzim 1944 zahájena zatýkací akce. Zatčeno bylo několik spolupracovníků Baria. Šandera, Žižka a Býček zatčení unikli, ale osudné jim bylo setkání s bývalým parašutistou a konfidentem gestapa Vítězslavem Lepaříkem. Ten pomohl gestapu své kolegy z parašutistického kurzu odhalit a dne 16. ledna 1945 byli Šandera a Žižka v obci Slemeno u rodiny Žabků zatčeni. Josef Šandera po neúspěšném pokusu o sebevraždu nakonec zemřel v nemocnici v Hradci Králové, Josef Žižka se oběsil v Pankrácké věznici a jediný Tomáš Býček se dostal k partyzánům a dožil se konce války

[2]Josef Šandera

Josef Šandera (14. 3. 1912 v Náměšti nad Oslavou – 9. 3. 1945, Hradec Králové, nemocnice) - předválečný voják, tzv. balkánskou cestou utekl z protektorátu do Francie, kde byl dne 13. 1. 1940 odveden do armády. Bojů o Francii se neúčastnil, po pádu Francie odešel do Anglie, kde prodělal parašutistický výcvik a byl zařazen do operace Barium. Během zatýkání dne 16. 1. 1945 se pokusil o sebevraždu, ale ta se mu nepovedla. Byl léčen v hradecké nemocnici, kde si do rány zanesl infekci a 9. 3. 1945 zemřel.

 [3]Josef Žižka

Josef Žižka (10. 10. 1913 ve Vejprnicích – 18. 1. 1945, Praha, Pankrácká věznice) - předválečný voják, tzv. balkánskou cestou se dostal z protektorátu do Francie, kde byl dne 14. 4. 1940 odveden do armády. Ve spojovací rotě se s 1. pěším plukem účastnil bojů o Francii. Po pádu Francie přešel do Anglie, kde prodělal parašutistický výcvik. Dne 16. 1. 1945 byl zatčen a odvezen do pankrácké věznice, kde se 18. 1. 1945 oběsil.

[4]Tomáš Býček

Tomáš Býček (10. 5. 1910 v Holkovicích, současný okres Klatovy – 29. 11. 1986, Londýn, Anglie) - předválečný voják, přes Německo a Švýcarsko se dostal do Francie, kde byl dne 2. 6. 1940 odveden do armády. S 1. pěším plukem se účastnil obrany Francie. Po pádu Francie odešel do Anglie, kde prodělal parašutistický výcvik. Býček jako jediný ze skupiny Barium unikl zatčení, po rozdělení skupiny se dostal do prostoru mezi Semily a Železným Brodem, kde se ukrýval do března 1945, kdy se spojil se sovětským výsadkem Chan. V roce 1948 opustil Československo a usadil se v Londýně.

[5]Gustav Žid

Tento mladík se v roce 1939 neúspěšně pokusil připojit k zahraničnímu odboji. Poté byl několikrát vyšetřován gestapem (zejména kvůli svému otci, který byl důstojníkem československého zahraničního vojska) a posléze internován v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. V táboře se stal konfidentem gestapa. Později Žid navázal kontakt s parašutisty ze skupiny Barium. Jeho udání rozjelo akci, během níž gestapo zatklo téměř 200 osob. Těsně před koncem války stihl Žid zastřelit 12 příslušníků SS. Marně se však snažil odčinit své konfidentství, mimořádný lidový soud v Hradci Králové jej odsoudil k trestu smrti. 

[6]Vítězslav Lepařík

Vítězslav Lepařík (14. 8. 1914 v Holicích, okres Olomouc – 28. 4. 1945, Terezín) - předválečný voják, v roce 1939 odešel do Polska, kde se přes Malé Bronowice dostal do Paříže. Dne 23. 9. 1939 byl odveden ve francouzském Agde do armády. S československými jednotkami se jako velitel dělostřelecké baterie účastnil bojů o Francii. Po dramatických peripetiích se v roce 1941 dostal do Anglie, kde prodělal parašutistický výcvik. Dne 3. 7. 1944 byl vysazen ve výsadku Glucinium u obce Purkarec. Po vysazení se napojil na skupinu odbojářů a partyzánů, ale kvůli konfidentovi byl zatčen a odvezen do Prahy. Byl nucen spolupracovat s gestapem a sám plnit roli konfidenta. Prozradil úkryt Šandery a Žižky. Dne 20. 1. 1945 byl převezen do Terezína, kde byl dne 28. 4. 1945 zastřelen.