Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Novotný (* 1941)

• narozen 3. října 1941 v Pardubicích do rodiny živnostníka

• po rozvodu rodičů se v roce 1946 přestěhovali s matkou do Hradce Králové

• z kádrových důvodů vystudoval jen dvouletou ekonomickou školu bez maturity

• 21. srpna 1968 se s československou vlajkou postavil sovětskému tanku u budovy rozhlasu v Praze

• postřelen sovětským vojákem do ruky a zraněn tlakovou vlnou z explodujícího vojenského vozidla

• tento moment zachytil fotoaparát německého fotografa Volkera Krämera

• v roce 1969 ho propustili ze zaměstnání a následně ho vyšetřovala StB

• většinu života pracoval jako řidič z povolání

• věnoval se skautingu, vedl oddíl Zubrů pod přezdívkou Akela a po zákazu organizace pokračoval v trampingu

• účastnil se sametové revoluce v Hradci Králové a po roce 1990 obnovil svou činnost ve vedení skautského oddílu

• v roce 2010 se odstěhoval do Kunína, aby byl nablízku svému bratrovi

• v Kuníně žil i v době natáčení roku 2025

Byl 21. srpen roku 1968 a tehdy sedmadvacetiletý Josef Novotný se v Praze neocitl jako demonstrant, ale jako řidič, který vezl nábytek na Vinohrady. Když s kolegou Františkem zaslechli ranní střelbu, zvědavost je přivedla k budově Československého rozhlasu. Ocitli se uprostřed chaosu, vzdoru a tragédie, viděli první mrtvé a lidi stavějící barikády. V jednu chvíli si Josef Novotný všiml na zemi pošlapané československé vlajky. S představou, že musí zabránit tanku, aby poškodil národní symbol, se otočil ke kolegovi a řekl: „Franto, ten tank na tu vlajku nevjede.“ Sebral ji ze země, ale voják na něj bez váhání vystřelil a zasáhl ho do pravé ruky. Krátce nato explodovalo nedaleké vozidlo s municí a tlaková vlna ho srazila k zemi. Celý moment, kdy zraněný mladík svírá zakrvácenou vlajku, zachytil západoněmecký fotograf Volker Krämer.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Po několika dnech v nemocnici, ze které odešel na revers, začal kolotoč výslechů Státní bezpečnosti v Pardubicích. V roce 1969 ho pak vyhodili z práce. O existenci slavné fotografie se dozvěděl až mnohem později od svého tchána.

Uplynulo 25 let. V roce 1993 se Josef Novotný rozhodl novináře, který ho tehdy vyfotil, vypátrat. Spojil se s Volkerem Krämerem z týdeníku Stern, který za ním přijel, věnoval mu onu slavnou fotografii i knihu s věnováním. Jejich setkání bylo i posledním, novinář o šest let později roku 1999 zemřel při nepokojích v Kosovu. Největší radost však Josefu Novotnému přinesl pád komunistického režimu a s ním obnovení Junáka, kterému se v ilegalitě věnoval celý život. 

Vzpomínám si na bombardování

Josef Novotný se narodil v Pardubicích 3. října 1941. Jeho otec Josef byl obuvník, měl dílnu společně se svým bratrem Karlem, který za války spolupracoval s odbojem. Matka Eliška, za svobodna Ditrichová, byla v domácnosti. Bydleli na Slovanech, nedaleko pardubického „Zámečku“ – Larischovy vily, místa, které se za heydrichiády stalo popravištěm. 

I když byl malý, některé obrazy z války mu utkvěly v paměti. Vzpomíná si na nálety: „Když se bombardovala Petrolka, tak jsme se s mámou plazili přes dvůr k trati, abychom se vyhnuli tomu, kdyby to spadlo na dům.“ Tato rafinérie, které se říkalo Petrolka, se v roce 1944 stala několikrát cílem bombardování, a to v noci z 21. na 22. července, 28. prosince a nejničivější nálet proběhl 24. srpna.

Pamětník měl tři sourozence – starší sestru, staršího bratra a mladšího bratra. Dnes (2025) už žije jen starší bratr, a to v Příboře. 

Odstěhoval se do Hradce

Zlom v jeho životě přišel v roce 1946, kdy se rodiče rozvedli. Bylo mu pět let. S matkou, sestrou a později i mladším bratrem se přestěhovali do Hradce Králové. Důvodem byla blízkost babičky a matčiny sestry, které tam žily. Usadili se v bytě na Pražském předměstí. Do Pardubic se ale vracel, jezdil tam za prarodiči Bedřichem a Annou Novotnými, otcem a starším bratrem.

V Hradci Králové v roce 1947 začal chodit do Sokola a do Junáku. Obě organizace mu vštípily řád, poctivost a smysl pro čest. Ovšem v roce 1948 po komunistickém převratu byly tyto organizace zrušeny. Od skautingu a Sokola upustil a začal se věnovat judu, ze kterého má dodnes schované diplomy. Jezdil také na koních v jezdeckém oddílu Spartak Hradec Králové. 

Kvůli režimu nemohl studovat

V Hradci začal navštěvovat základní školu. Z té doby si vybavuje událost z roku 1953, kdy ze Západu přilétaly balóny s letáky a papírovými bankovkami, které měly burcovat lid proti měnové reformě. „Byl tam nápis: ‚Hladová koruna, dar Sovětského svazu‘,“ vzpomíná pamětník na jednu z bankovek.

Základní školu ukončil v roce 1955, ale z kádrových důvodů si nemohl svobodně zvolit směr dalšího studia. Otec se živil jako živnostník. „Nemohl jsme si udělat čtyřletou ekonomku. Musel jsem [nastoupit na] dvouletou školu bez maturity,“ vzpomíná Josef Novotný. Po absolvování roku 1958 už v dalším studiu ani nechtěl pokračovat. Uplatnění našel jako pracovník na poště v Hradci Králové. 

Po vojně změnil práci

V roce 1960 narukoval na dvouletou základní vojenskou službu. Přidělili ho k protiletadlovým kanónům a stal se velitelem družstva. Jeho velitelem baterie byl kapitán Herok. Nastoupil do poddůstojnické školy v Josefově, do takzvaných Tureckých kasáren. Na vojně si udělal také jako velitel družstva řidičský průkaz na nákladní vozy. I když byl v armádě, kariéra vojáka z povolání ho nelákala. Často jezdili na střelecká cvičení do Jinců a Kežmaroku a hlídali na hradě Valdek.

Po návratu z vojny v roce 1962 ještě rok pracoval na poště. Poté se oženil a s první manželkou chvíli bydleli u jeho matky, než dostali vlastní byt. Začal pracovat jako řidič pro Dřevotvar v Hradci Králové a rozvážel nábytek. Politické změny v 60. letech příliš nevnímal, byl pohlcen prací a rodinou. O emigraci nikdy neuvažoval. Jak sám říká, jezdil „od nevidím do nevidím“.

Scházíme se po lesích

I když byl Junák po roce 1948 komunistickým režimem včleněn do Československého svazu mládeže (ČSM) a roku 1950 rozpuštěn, skautský duch žil dál. Pro Josefa a jeho přátele se formou skrytého pokračování skautských tradic stal tramping. Víkendy a prázdniny trávili pod stany na Sázavě a v Prachovských skalách. 

Až pražské jaro v roce 1968 přineslo krátký závan svobody a naděje a Josef Novotný neváhal ani na okamžik. Obnovení skautingu bylo pro něj splněným snem. Okamžitě si udělal vůdcovské zkoušky a v Hradci Králové se s nadšením pustil do vedení skautské družiny Zubrů. Bylo to období nesmírné euforie, kdy se zdálo, že se společnost konečně nadechuje ke svobodnému životu. Radost však netrvala dlouho. Po srpnové invazi a následné normalizaci byl Junák v roce 1970 opět zakázán. A Josef se opět vrátil k trampingu.

Postavil se s vlajkou proti tanku

V létě 1968 se všechno změnilo. Dne 21. srpna měl pracovní cestu do Prahy, potřeboval doručit nábytek na Vinohrady. Už k ránu bylo slyšet střelbu. S kolegou se rozhodli jít podívat k budově Československého rozhlasu. To, co se tam odehrávalo, byl chaos, vzdor a tragédie. Viděl první mrtvé. Lidé stavěli barikády, snažili se zastavit tanky.

„Šli jsme se podívat k rozhlasu, co se vůbec děje. A tak jsme byli u toho, ležely tam první oběti. Dva mrtví kluci, kteří byli napůl přikrytí, ve výklenku u rozhlasu. Stálo tam asi sedm ruských aut. Chtěli jsme jít zpátky do auta, jenže zrovna přijížděl tank. Na kraji přejel a rozdrtil autobus. A vpředu na tanku seděl střelec, vidím to jako dnes, byl to nějaký Turkmen. Pak nevím, co mě to napadlo, no skaut, tak jsem říkal: ‚Franto, ten tank na tu vlajku nevjede.‘ Tak jsem po ní skočil k chodníku, koupil jsem to do ruky ze samopalu. Vlajku jsem si dal do podpaží a utíkali jsme se schovat,“ vzpomíná. 

Při útěku od rozhlasu ale došlo k dalšímu neštěstí. Lidé v okolí podpalovali sovětská vojenská vozidla. Jedno z aut, naložené municí, explodovalo. Tlaková vlna ho srazila k zemi. Kolega mu pomohl vstát. Celý tento moment, kdy zraněný stále drží zakrvácenou vlajku, zachytil na fotografii západoněmecký novinář Volker Krämer. O existenci této fotky se Josef Novotný dozvěděl až mnohem později.

Vyslýchán Státní bezpečností

Po zranění a výbuchu ho lidé odnesli do nedaleké restaurace. Jeho kolega František vzal zakrvácenou vlajku a oklikou přes Jičín odjel zpět do Hradce. Pro Josefa Novotného přijela sanitka a odvážela ho do nemocnice na Karlově náměstí. Během transportu jim sovětští vojáci prostříleli střechu. V nemocnici ho umístili do suterénu kvůli nedostatku normálních pokojů. Bylo tu, jak sám říká, mnoho zraněných. Strávil zde tři nebo čtyři dny, poté odešel na revers.

Při odchodu zjistil, že se kolem zraněných pohybovali příslušníci Státní bezpečnosti (StB). A při předání jeho zdravotnické karty byla některá místa začerněná. Jedna ze zdravotních sester řekla: „No, tady se děly i jiné věci, lidi zabití a lidi i mizeli,“ vzpomíná Josef Novotný.

Když se vrátil do práce, následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1969 ho z Dřevotvaru vyhodili. Zakrvácenou vlajku, kterou přivezl kolega, z podniku také odstranili a vyhodili. Jeho kolega František, který se stal svědkem celé události, později kvůli práci vstoupil do komunistické strany.

Josefa Novotného si Státní bezpečnost několikrát odvezla k výslechu do Pardubic, do budovy na ulici Na Spravedlnosti. Vyptávali se ho na kontakty, především na západního novináře Krämera, a obviňovali ho, že mu poskytl rozhovor. On se však o fotce v německém týdeníku dozvěděl až později od tchána. Po pár letech jej StB přestala prověřovat.

V roce 1969 nastoupil jako šofér do podniku Průmysl kožené galanterie (PKG) a jezdil pro ně až do roku 1992. Cestoval po celé republice. Za volantem strávil celý život a najel neuvěřitelných čtyři a půl milionu kilometrů s odznakem „Jezdím bez nehod“. 

Fotografie, která spojila osudy

Když přišel listopad 1989, neváhal. Během sametové revoluce, jak sám říká, cinkal klíči na demonstracích v Hradci Králové a vozil protestujícím studentům potraviny a peníze. 

Po revoluci se nesnažil získat odškodnění za zranění z roku 1968. Exploze u rozhlasu mu způsobila chronické bolesti a problémy s orgány. Nakonec ho k tomu přesvědčil známý. Celou věc řešil přes ombudsmana v Brně. O odškodnění rozhodoval na ministerstvu vnitra syn generála Bohumila Cardy, což mu přišlo úsměvné. Generál Bohumil Carda byl totiž v letech 1981 až 1989 náčelníkem Správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Josef Novotný nakonec dostal jako kompenzaci 8 000 korun. 

V roce 1993 se také rozhodl kontaktovat onoho západního novináře, který jej vyfotografoval 21. srpna 1968. „Spojili jsme se spolu, byl to Volker Krämer, reportér z časopisu Stern z Hamburku,“ vzpomíná Josef Novotný. Tento novinář později přijel, věnoval mu onu slavnou fotografii a knihu s věnováním. Osud fotografa však nebyl šťastný, zemřel 13. června 1999 při nepokojích v Kosovu rukou ruského vojáka. 

Akela nastupuje do služby

Největší radost mu po revoluci udělalo opětovné obnovení Junáka. V roce 1990 složil nové vůdcovské zkoušky a vrátil se k vedení oddílu. Jeho skautská přezdívka Akela mu zůstala. Obnova skautingu nebyla jednoduchá. Na jejich hlavním tábořišti na Zlaté skále jim někdo podpálil tábor a seník. Kluci ho ale zvládli sami uhasit. „Byl jsem na své kluky hrdý. To by nedokázal ani dospělý,“ říká. Poté si tábor i společně opravili. Aktivně se podílel na pořádání táborů až do roku 2011. Dodnes (2025) udržuje kontakty se skauty v Hradci a za svou práci získal i řadu ocenění.

Po odchodu od PKG v roce 1992 pracoval 14 let jako šofér na okresní hygieně a poté ještě sedm let ve Feroně v Hradci Králové. Z jeho rodiny už dnes žije pouze starší bratr, v Příboře. Proto se tedy v roce 2010 odstěhoval do Moravskoslezského kraje do Kunína, aby mu byl nablízku.

Když se Josef Novotný ohlíží zpět, ničeho nelituje. A když sleduje, co se děje ve světě, například na Ukrajině, vede ho to k úvaze, že by se tam i ve svém věku zapojil jako dobrovolník. Svůj život se vždy snažil žít obklopen rodinou, přáteli a podle zásad, kterým věří: „Vím, že člověk, který je čestný a nelže, dopadne kolikrát hůř než kdokoliv jiný, ale to je už takový úděl.“