Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Novotná (* 1937)

Pod Huascaránem našla kousek podkolenky, kterou upletla manželovi

  • narodila se 13. září 1937 v Krnově

  • po záboru Sudet se musela rodina vystěhovat, po roce 1939 se usadili v Pardubicích

  • v roce 1946 se přestěhovali do Liberce, zde pamětnice absolvovala gymnázium

  • od mládí se věnovala turistice a horolezectví

  • během studia na VŠCHT poznala Zdeňka Novotného, vzali se v roce 1963 a měli dvě děti

  • po škole nastoupila ve sklárnách v Josefově Dole, manžel pracoval jako asistent na VŠST v Liberci

  • v roce 1970 zahynul její manžel s dalšími československými horolezci během zemětřesení pod Huascaránem

  • místo tragédie opakovaně navštěvovala, při jedné z výprav přežila v Chile havárii mikrobusu

  • od roku 1971 učila chemii na průmyslové škole, poté i na základní škole

  • pravidelně se účastnila závodu Jizerská padesátka, ze kterého se stal memoriál za zemřelé horolezce

  • v roce 2022 žila v Josefově Dole

Naši chtěli zase do hor

Eva Novotná, rozená Posejpalová, se narodila 13. září 1937 ve Slezsku. Její rodiče se seznámili v tehdejším Frývaldově, dnešním Jeseníku. Oba byli zaměstnaní na poště a na začátku války se celá rodina stěhovala z pohraničí do Pardubic. „Blízko Pardubic je velká chemická továrny Rybitví a Semtín, tam to hodně bombardovali,“ vzpomíná.

Posejpalovi bydleli blízko trati. „Ke konci války projížděli vlaky s anglickými vojáky a s ruskými vojáky.“ Postupně u nich bydleli spojenečtí i ruští vojáci. „To byl teda velký rozdíl. Ti Rusové měli všude na ruce hodinky a chtěli další.“ V Pardubicích nastoupila Eva i do školy, ale v roce 1946 se s rodiči stěhovala do Liberce. „Pardubice jsou rovina a naši chtěli zase do hor,“ vysvětluje. 

 

Pro inženýrku a ženskou tam práci neměli

V Liberci absolvovala i gymnázium a rozhodla se studovat chemii. V roce 1956 nastoupila Eva na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, kde se v roce 1961 seznámila se Zdeňkem Novotným. „Pořádaly se týdenní zájezdy na lyže a tam jsme se potkali.“ Pojila je láska k horám a horolezectví, svatba se konala v roce 1963.

 V roce 1961 Eva školu dokončila a dostala umístěnku do skláren v Josefově Dole, kde se ale ukázalo, že pro ni nemají moc práce. „Pro inženýrku a ženskou tam nebyla žádná práce, bylo to tam zaběhnutý.“ Nakonec tam pracovala až do roku 1965, kdy se jí narodila dcera Lenka.

 

Pořád jsme věřili, že se jim nic nestalo

V roce 1968, kdy se uvolnil komunistický režim, začali liberečtí horolezci plánovat expedici na Aljašku. Do toho však přišla okupace v srpnu 1968 a severoamerické hory už nebyly povolenou destinací. Brzy ale dostali pozvání od horolezců v Peru a směr výpravy se změnil na perskou horu Huascarán.

Novotní měli v té době čtyřletou dceru a v roce 1969 se jim narodil syn Jan. Evy se tedy plány netýkaly, ale k výpravě se připojil její manžel Zdeněk. Na expedici se na jaře 1970 vydalo patnáct libereckých horolezců. Po nějaké době zemřel nešťastnou náhodu asi nejzkušenější z nich Ivan Bortel.

Ostatní postavili tábor pod horou Huascarán, ale 31. května 1970, když už se chystali k odjezdu domů, potkala tragédie i je. Začalo zemětřesení a z vrcholu hory spadla kamenná a ledová lavina. Všichni z československé výpravy skončili pohřbeni pod kusy skal. Do Liberce docházely informace postupně. Nejprve to dokonce vypadalo, že lavina spadla vedle tábora nebo že se všichni schovali v jeskyni. Postupně se ale ukázaly všechny naděje jako marné. „Pořád jsme věřili, že se jim nic nestalo, že byli vedle, ale bohužel nebyli vedle.“

 

Bály jsme se, abychom tam nezůstaly taky

Pro Evu a ostatní manželky horolezců nastalo strašné období. Přišli o své milované muže a zůstaly všechny samy s malými dětmi. V roce 1972 se do Peru pořádala výprava na místo neštěstí. „Svaz tělovýchovy zajistil, že kdo z manželek tam chtěl jet, tak mohl.“ Eva se rozhodla na místo vypravit a s ní jelo dalších asi devět vdov. „Doma jsme měly děti, tak jsme se bály, abychom tam nezůstaly taky… Oddechly jsme si, když jsme přistály zpátky na Ruzyni.“

Na místě neštěstí našla Eva kus spacáku svého muže a kousek podkolenky, kterou mu před odjezdem pletla. Oboje má schované doma spolu s dopisy, které jí manžel z expedice psal. Pamatuje si, že byly dopisy hezké, manžel psal, jak se mu stýská, a že se těší domů na děti. Dnes už si ale Eva dopisy nečte[1].

V roce 1970 se začal jezdit v Jizerských horách lyžařský závod, který je dnes známý pod názvem Jizerská padesátka. Od roku 1971 se závod jezdí jako memoriál tragédie během expedice v Peru. Eva závod jezdila každý rok a několikrát ho i vyhrála.

 

Byly jsme dvě stě kilometrů od sebe

Po konci mateřské dovolené se Eva rozhodovala, jakou práci má dělat. „Když se stalo to v Peru, tak moje maminka říkala, ať jdu učit, abych měla prázdniny, když mám dvě malý děti.“ Začala tedy učit chemii na průmyslovce a po odchodu do důchodu učila chvíli i na základní škole.

Do Peru se vypravila po roce 1972 ještě dvakrát. Jednou v roce 1995, při příležitosti 25. výročí tragédie. Tehdy už jela z pozůstalých jako jediná a spolu s ostatními členy výpravy nechala vybudovat pomník zemřelým horolezcům. Naposledy se na místo vypravila v roce 2010, kdy jela s kamarádkou na cestu po jižní Americe.

Tato cesta málem skončila tragicky i pro ni, když se s nimi v chilské poušti převrátil mikrobus. Eva strávila měsíc v nemocnici v Chile a další tři měsíce v liberecké nemocnici. Ze všech třinácti zlomenin se naštěstí v pořádku vyléčila. Její kamarádka neměla tolik štěstí a od nehody je upoutaná na invalidní vozík. „Měsíc jsme byly v nemocnici v Chille. Každá jsme byla v jiný nemocnici, oni nevěděli, že k sobě patříme, takže jsme byly 200 kilometrů od sebe.“

S manželem ještě v 60. letech koupili chalupu v Josefově dole, do které se Eva po odchodu do důchodu přestěhovala. Jezdí za ní syn a dcera s vnoučaty, kteří všichni bydlí v jižních Čechách. Ráda vzpomíná na sametovou revoluci v roce 1989. „Děti jely do Prahy, byly tam v centru dění. Byla jsem neskutečně nadšená,“ dodává závěrem.

 

[1] https://www.sport.cz/clanek/plus-serial-sport-cz-byla-to-hruza-vzpomina-manzelka-horolezce-zahynuvsiho-pod-huascaranem-1373688

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů