Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Nováková (* 1932)

• narodila se 16. ledna 1932 ve vesnici Vidlatá Seč nedaleko Litomyšle

• rodiče byli soukromí zemědělci, za války jídlem podporovali partyzány v okolí

• vystudovala Hospodyňskou školu v Litomyšli

• v roce 1951 ji vyhodili z Vyšší rolnické školy

• rodiče po nátlaku vstoupili do JZD v roce 1952

• nemohla sehnat práci

• v roce 1959 se vdala a postupně se narodily čtyři děti +dálkově vystudovala Střední zemědělskou školu v Poděbradech

• pracovala na státním statku a později v cukrovaru

• v roce 2024 žila v Chrudimi

V létě roku 1951 nemohla Zdenka Nováková pomáhat při žních na rodinném hospodářství ve Vidlaté Seči. Jako studentka Vyšší rolnické školy v Chrudimi musela o prázdninách pracovat na školním statku. „Jezdila jsem tam traktorem Lanz Bulldog. Pufal po poli, a naši se dřeli,“ vypráví. V září měla pokračovat na zemědělské škole v Poděbradech. Koncem léta jí však domů přišel dopis, ať se dostaví ke kádrovému pohovoru. Předpokládala, že důvodem je její přestup na jinou školu, a vypravila se do Poděbrad vlakem. V kádrové komisi seděli zaměstnanci podniku Transporta a její učitel občanské nauky. „Kluci mu jednou ukradli notes a on v něm měl u každého jména zapsané hektary. Kdo měl víc hektarů, nemohl při zkoušení dostat jedničku,“ vzpomíná. 

K pohovoru nešla sama, pozvánku dostalo asi dvacet dalších studentů z chrudimské školy. Když před komisi předstoupila, zajímal její členy pouze počet hektarů, které její rodiče vlastnili. „Měla jsem dobré vysvědčení, to ale nikoho nezajímalo. Nikdo ho nechtěl vidět,“ podotýká. Řekla po pravdě, že orné půdy měli třináct hektarů. „Odpověděli, že to není pravda, že jsme měli přes šestnáct – počítali i palouky a kousek lesa, a že nemůžu ve škole pokračovat, protože mi rodiče jistě nedali dobrou výchovu,“ vypráví pamětnice. Roli sehrál i negativní posudek předsedy KSČ z její rodné vsi, který ji tak potrestal za tatínkovu neochotu vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). 

Když pak sháněla zaměstnání a obcházela podniky v Chrudimi, opakoval se stále stejný scénář. Přestože byla ochotná vzít jakoukoli práci a místo jí často slíbili, po pár dnech jí dali vědět, že je místo zrušené. „Pak mi konečně došlo, že místo je zrušené, protože si na mě sehnali kádrový materiál,“ vysvětluje.

Ve vsi se objevili vojáci

Zdenka Nováková, rozená Jůvová, se narodila 16. ledna 1932 ve vesnici Vidlatá Seč nedaleko Litomyšle a měla o tři roky starší sestru Vlastu. Rodiče Václav Jůva a Anna, rozená Sedliská, soukromě hospodařili. Žili společně s tatínkovou maminkou a tetou v roubené chalupě z poloviny 18. století. Otec jako dvanáctiletý kluk sloužil u sedláka. Za první světové války narukoval, ale kvůli oční vadě bojovat nešel. Rodinný statek potřeboval opravit a on si prostřednictvím vyjednavače domluvil sňatek s matkou pamětnice, která žila ve stejné vsi. Vzali se kolem roku 1926.

Zdeňka Nováková vzpomíná, jak za jejího dětství procházeli vesnicí žebráci a maminka jim dávala chleba s bílou kávou. Vybavuje si také místní pastoušku, kde žili starší obyvatelé, kteří už nepracovali, a ostatní se o ně starali. „Měli jsme sešit s popisnými čísly domů a tam stálo třeba: tři dny, kdy jsme tam museli nosit jídlo. To jsem nosila já,“ popisuje. 

V roce 1938 začala chodit do místní dvoutřídky, od pátého ročníku pak navštěvovala měšťanku v Morašicích. „Chodili jsme čtyři kilometry polními cestami pěšky,“ říká. Při mobilizaci v roce 1938 narukoval maminčin bratr a přišel se s ní do školy rozloučit. „Ve vesnici se objevili vojáci. Měli u hospody polní kuchyň,“ vypráví, jak k nim po škole chodila na chleba.  

Německý kočí se změnil

Kolem Litomyšle se nacházela spousta česko-německých vesnic. Kočí, kterého zaměstnávali, pocházel z jedné z nich. Pamětnice na něho vzpomínala jako na hodného člověka, který si s ní hrál. S blížící se válkou ale začal jezdit na schůze do rodné vsi, pravděpodobně se jednalo o schůze Sudetoněmecké strany, a úplně se změnil. „Začal být arogantní. Vracel se na kole v noci a ráno nechtěl vstávat,“ popisuje. Tatínek měl s kočím promluvu, ke které se připletla babiččina sestra, stará paní v šátku. Pronesla jakousi posměšnou poznámku o Hitlerovi a kočí se rozzuřil. „Chytl ji za bundu a já jsem myslela, že ji shodí do hnoje. Otec je roztrhl, kočí se naštval, odešel od nás a potom narukoval,“ vypráví. 

V březnu 1939 pak německá vojska obsadila české území. Pamětnice se sestrou zrovna spaly u prarodičů na druhé straně vesnice a cestou do školy ráno procházely kolem jejich statku. „Maminka otevřela okno a volala na nás, že nás zabrali Němci. Bylo to v březnu a ještě padal sníh,“ vzpomíná. Jako dítě válku nevnímala nijak tragicky, protože se jí bezprostředně nedotýkala. Hlad neměli, všechno si vypěstovali a kupovali jen cukr a sůl. Příbuzní z města si k nim začali jezdit s kufrem pro potraviny. 

Jednou se vracela domů s husami z pastvy a kolem jejich domu postávali němečtí vojáci. Bála se, že přišli kontrolovat počet hus, kterých nahlásili méně, než opravdu měli. Neúspěšně se snažila nehlášené husy oddělit od hejna. Pak s brekotem vešla do světnice. „U stolu sedělo asi pět německých vojáků v plné zbroji a jedli uzené,“ vybavuje si. Pak od rodičů zjistila, že pátrali po zběhovi a prohledávali dům. Místo zběha ale objevili maso, které snědli a odjeli pryč. 

V lesích kolem vesnice se ukrývalo mnoho partyzánů, o kterých věděla celá ves. Nikdo je ale neudal. Jednalo se o partyzánský oddíl Stalin. Obyvatelé je zásobovali jídlem. „Asi měli pořadník. Maminka vždycky něco uvařila a večer to nesla do určené stodoly a oni si to v noci vzali,“ vzpomíná Zdenka Nováková. Tatínek na partyzány narazil v lese, kam chodil v zimě s čeledínem kácet stromy na topení. Ke svačině si nesli chleba se sádlem. „Přišli domů, že mají hrozný hlad, že tam přišli partyzáni a oni jim svačinu dali,“ vybavuje si. 

Vítala osvoboditele s kyticí

Od počátku roku 1945 proudili do protektorátu tak zvaní „národní hosté“, převážně němečtí civilisté prchající před postupující Rudou armádou. Obce dostaly za povinnost se o ně postarat. „K nám přijel německý voják bez jedné ruky a na voze s plachtou přivezl starší paní a dvě děti,“ vypráví. Pocházeli z česko-německé vesnice a mluvili i česky. Ubytovali je v malé chaloupce přistavěné pro babičku. Pamětnice si s dětmi hrála a německá paní vypomohla s krájením brambor. Po čase je odsunuli dál a ubytovali u nich Maďary.

V květnu 1945 se s kamarádkami hezky oblékly, natrhaly kytice a šly na kraj vesnice čekat na osvoboditele. „Najednou přijel ruský voják na motorce. Asi jsme se tam pletly, dupnul na brzdu, podjelo mu to a upadl. Dostal na nás vztek, sedl na motorku a ujel,“ vzpomíná s úsměvem. Vsí pak projížděla velká skupina sovětských vojáků na koních. Vezli s sebou vozy s pytli, ze kterých dětem rozhazovali bonbony. 

Když pak přišla domů, všude viděla plno vojáků, na stole jídlo a pití. „Táta jim naléval slivovici, ale nejdřív se musel napít sám,“ vzpomíná. Museli ubytovat dva mladé vojáky. Chtěli spát v jedné světnici s celou rodinou a do babiččiny chaloupky šli, až když jim tam maminka pověsila na zeď obrázek. „Byli slušní, v sadu jsem s nimi hrála karty. Když odcházeli, tak jsem brečela,“ vypráví. 

Sedláky označili za vykořisťovatele

Po válce jí prodloužili školní docházku o rok. Rodiče už nesměli zaměstnávat čeledína ani jinou výpomoc a dřiny v hospodářství ještě přibylo. Pamětnice se sestrou doma od dětství pomáhaly. V patnácti letech mlátila obilí a nosila těžké pytle. Starší sestra Vlasta z namáhavé práce onemocněla na srdce a rodiče čekali, až pamětnice po dokončení vzdělání převezme víc povinností. „Byla jsem přesvědčená, že doma nezůstanu. Protestovala jsem a nemohli se mnou hnout,“ říká. Nakonec jí dovolili studium na roční Hospodyňské škole v Litomyšli, kde bydlela na internátě. 

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se atmosféra ve vsi změnila. „Jak za války nikdo nikoho neudal, teď najednou byli vykořisťovaní a vykořisťovatelé,“ vzpomíná. Začal také tlak na sedláky, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Největšího sedláka ve Vidlaté Seči Zítka zavřeli a jeho rodinu vystěhovali. Zdenka Nováková se na rodinný statek nevrátila a pokračovala ve studiu na Vyšší rolnické škole v Chrudimi, kde nastoupila do druhého ročníku.

Tatínek do družstva nechtěl a nátlak na podobně smýšlející sedláky se zvyšoval. „Mohli třeba mlátit své obilí jen v noci, ve dne mlátilo JZD,“ popisuje pamětnice. Rodiče už práci sami nezvládali a v roce 1952 do družstva nakonec vstoupili. Odvedli jim koně a dobytek, nechali jim jednu krávu a záhumenek, aby se uživili. „Tatínek to strašně špatně nesl, protože si to sám vybudoval. Všichni ti sedláci se pak dali na pití,“ říká smutně. Oba rodiče zaměstnali v družstvu, tatínka v krmivářské četě.

Za práci dostala svazáckou košili

Když Zdence Novákové v roce 1951 kádrová komise zakázala další studium, nabídli jí účast na stavbě mládeže ve Vratimově u Ostravy. „Jestli se chci napravit, musím mezi dělnickou mládež, abych se polepšila,“ vzpomíná, jak jí slíbili návrat do školy, pokud nabídku přijme. Rozhodla se tedy jet. Ubytovali je v jednoduchých dřevěných barácích, na stavbě vykládali písek nebo vozili prkna. Po měsíci práce je na schůzi pochválili. „Dostali jsme modrou svazáckou košili a údernický odznak, peníze žádné,“ vzpomíná. Zaplatit jim chtěli, jen když si brigádu prodlouží. „V noci jsme odjeli do školy a tam jsme zasedli do lavic,“ popisuje útěk z brigády. Zpět na studium ale nikoho z nich nevzali. 

Po neúspěšném hledání zaměstnání se vypravila na úřad do Pardubic. Tamní kádrový pracovník ji vyslechl a zatelefonoval do Továrny mlýnských strojů n. p. Pardubice, kde ji přijali na jednoduchou kancelářskou práci. Ve volném čase chodila do klubovny, jezdila na podnikovou chatu do Krkonoš lyžovat, život v Pardubicích ji nadchl. Chtěla ale dokončit školu a potřebovala doporučení z oblasti zemědělství. Přes kamarádku sehnala zaměstnání na statku v Trnové u Pardubic, kde pomáhala účetnímu. Dostala na místě i ubytování a zůstala asi šest let. Nastoupila do čtvrtého ročníku dálkového maturitního studia Střední zemědělské školy v Poděbradech, které úspěšně dokončila.

Ve škole už její kádrový materiál nikoho nezajímal, na statek na ni ale chodily dotazy. V roce 1958 se konal politický proces s ředitelem velkovýkrmny prasat v Čeperce a s dalšími lidmi ze statku. Zaměstnanci se museli jít podívat k soudu v Pardubicích. „V sále četli vymyšlené nesmysly a byly to samé tresty přes deset let,“ vybavuje si. Odsouzené pak v roce 1960 propustili na amnestii. 

Celou noc jsem nespala

V roce 1959 se provdala za Karla Nováka. Dostala práci zootechničky a byt na statku v Barchově. Sídlo bývalého majitele tam příčkami rozdělili na menší byty, zavedené ústřední topení se pak ale nacházelo jen v některých pokojích. „Mohli jsme topit jen v jednom pokoji. Byli jsme v kuchyni, jinak jsme měli dvě prázdné místnosti,“ vzpomíná. Manžela nechtěli pustit z JZD v Nemošicích, přestože dal výpověď. Odvolával se a stěžoval si, vždy ale potvrdili rozhodnutí družstva. Mezitím se jim v roce 1961 narodila první dcera. Jednoho dne přijeli soudruzi z Prahy a přemlouvali ji, aby i manželem odešli do Nemošic. „Chrlila jsem na ně, že nechceme, že robota byla zrušená. Dcera do toho brečela, oni udělali čelem vzad a byli pryč,“ popisuje.

Manžel nakonec mohl z družstva odejít a nastoupit jako agronom na statek v Čepí. Za dva roky se jim narodila dvojčata dcera a syn a nakonec ještě jeden syn. Manžel si sehnal místo v cukrovaru v Cholticích a pak v Hrochově Týnci, kam se s rodinou přestěhovali. 

Koncem šedesátých let přišlo pražské jaro, pamětnice ale v reformu komunismu nevěřila. „Jak chtěli předělat komunismus, aby byl růžový, když byl červený? Vždyť to byl nesmysl. U mě byl komunista komunistou a hotovo,“ říká. 

V srpnu 1968 byla s dětmi ve Vidlaté Seči a maminka ji poslala k sestře pro chleba. Sestra seděla u televize a sledovala kolony tanků. Zdenka Nováková se domnívala, že se dívá na válečný film. „To není film, to jsou ruští vojáci v Praze!“ dozvěděla se od sestry. Poslala děti na nákup, před obchodem už ale stála fronta lidí, kteří si chtěli obstarat zásoby. „Celou noc jsem nespala a na stroji jsem upletla celý svetr,“ vybavuje si, jak jí obavy z budoucnosti nedaly usnout. 

Po mateřské dovolené nastoupila do cukrovaru v Hrochově Týnci do oddělení investic, později pracovala v kanceláři na statku v Chrudimi, kde zůstala až do důchodu. Manžel nevstoupil do žádné politické strany, zastával ale různé funkce například ve Sdružení rodičů a přátel školy (SRPŠ). Pamětnice se nestala členkou žádné strany ani organizace. „Nebyla jsem nikde. Na první máj šel manžel s dětmi do průvodu a já jsem nešla,“ konstatuje. Když si našla chvíli volného času, ráda pletla. V roce 2024 žila v Chrudimi.