Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Nováková (* 1936)

• narozena 16. září 1936 v Plzni

• v roce 1943 adoptována strýcem a tetou, přijala jméno Löschová

• 17. dubna 1945 zasypána ve sklepě v Plzni při náletu

• v letech 1947–1955 studovala reálné gymnázium, později jedenáctiletou střední školu

• v letech 1955–1957 vystudovala dvouletou vyšší pedagogickou školu

• v letech 1957–1964 pracovala jako učitelka na ZDŠ v Touškově

• v letech 1964–1975 asistentkou docenta Rádla na katedře technické výchovy při pedagogické fakultě v Plzni

• v období 1973–1975 vystudovala při práci Večerní univerzitu marxismu–leninismu (VUML)

• v letech 1976–1992 knihovnicí v městské knihovně na oddělení pro děti a mládež

• roku 1992 odešla do důchodu

• věnuje se studiu na Univerzitě třetího věku

Milada Nováková se narodila roku 1936 v Plzni do rodiny Ladislava Světelského a Julie Barborkové-Světelské. Otec pracoval jako obchodní příručí v Praze, kam se rodina v roce 1937 přestěhovala. Maminka pečovala o domácnost a vzhledem k nemocnému srdci se musela šetřit. S Miladou často jezdila ke svým příbuzným na venkov, do železničářské kolonie v Doubravce na okraji Plzně. V rodinném domku nedaleko Špitálského lesa žili Leopold a Antonie Barborkovi, prarodiče pamětnice, společně se strýcem a tetou, Jaroslavem a Miladou Löschovými.

 

Dětství

Na Doubravce se malé Miladě věnovali strýc s tetou a dopřávali tak těžce nemocné mamince trochu úlevy. Dědeček se strýcem pracovali na dráze a ženy se staraly o domácnost. Pamětnice doprovázela babičku na jejích cestách za obživou. Napjatý rozpočet domácnosti vylepšovaly sběrem zapomenutých brambor na poli po sklizni, sbíráním klásků po žních a pasením hus na strništích pod lesem. Mnoho lidí v té době trpělo důsledky doznívající hospodářské krize. Většinu příjmů spolykalo splácení úvěru za domek. Německá okupace na jaře 1939 přinesla další nejistotu. Postupně, jak se nemoc zhoršovala, trávila maminka s Miladou v Plzni stále více času. V roce 1943 měla pamětnice nastoupit do první třídy obecné školy. Tatínek ji odvedl k zápisu do školy v Praze-Košířích. Bohužel se v té době výrazně zhoršila maminčina nemoc a nemohla se dále věnovat péči o dceru. Odstěhovaly se proto s Miladou trvale na Doubravku ke strýci a tetě Löschovým. Tatínek zařídil její přehlášení do plzeňské obecné školy na Habrmannově náměstí, která byla v té době z větší části obsazena českými vysídlenci ze Sudet. Výuka probíhala v provizorních podmínkách.

„Někdy se vyučovalo ve třídě. Jindy jsme se s paní učitelkou scházeli v bývalém lomu. Často nám vyučování úplně zrušili. Všichni se doma snažili, abych nijak netrpěla. Babička chodila do okolních vesnic vyměňovat různé předměty z domácnosti za jídlo od sedláků. Říkala, že chodí na šamon. Přinášela potraviny ukryté na těle v šatech, aby jí je nezabavily policejní hlídky,“ vypráví Milada své zážitky z dětství.

V prosinci 1943 maminka zemřela. Obětavost příbuzných nedokázala nahradit nedostatek léků a lékařské péče. Strýc s tetou po dohodě s tatínkem neteř adoptovali a Milada přijala jméno Löschová. Tatínek ji pravidelně v Plzni navštěvoval. Jezdil jednou týdně z Prahy na kole.

 

Hrůza z nebe

Obyvatele Plzně v posledních dvou válečných letech sužovaly časté letecké poplachy. Mnoho z nich bylo planých, vyvolaných letadly útočícími na jiné cíle. Strýc vybudoval ve sklepě protiletecký kryt. Dřevěnými vzpěrami vyztužil strop a u stěn postavil palandy pro nouzové přenocování. „Vzbudilo nás houkání sirén. Vyběhli jsme na dvůr. Obloha byla celá rozsvícená a ozýval se silný hukot leteckých motorů. Babička prohlásila, že tohle bude vážné, a zahnala nás do sklepa. Všechno se třáslo, kolem jsme slyšeli strašlivý rachot. Ležela jsem ve sklepě pod peřinou a nemohla skoro dýchat. Peřinu na mně držela teta, která mne chránila vlastním tělem. Venku padaly bomby. Ozvala se rána a náš dům se sesypal. Dveře se zablokovaly. Po dlouhé době zvenku proniklo volání, jestli jsme naživu. Příbuzní, kteří bydleli nedaleko, uvolnili sklepní okénko a my jsme konečně mohli vylézt na vzduch. Domy kolem byly zničené. Bomba dopadla do studny na dvoře sousedního domku. Zahynuli tam všichni, včetně neteře, která se k nim přišla tu noc ukrýt,“ popisuje pamětnice strašlivý zážitek.

Jednalo se o nálet na plzeňské seřaďovací nádraží, který proběhl v ranních hodinách 17. dubna 1945. Mezi čtvrtou a pátou hodinou zaútočilo na Plzeň britské letectvo. Bomby shazovaly těžké čtyřmotorové letouny Avro Lancaster vedené dvoumotorovými de Havilland Mosquito, které značkovaly světlicemi prostor cíle. Nádraží bylo kompletně zničeno. Mnoho letadel shodilo pumy mimo cíl do obydlených oblastí. Odhadovaný počet mrtvých civilistů se pohyboval mezi šesti sty až osmi sty padesáti. Lidé se podle Milady domnívali, že bombardování Doubravky zapříčinilo německé protiletadlové dělostřelectvo – tzv. flak. Na blízkých Švabinách hlídala vzdušný prostor baterie 88mm protiletadlových kanonů. Jejich palba mohla ovlivnit rozhodování bombometčíků v přídích lancasterů.

 

Konec války

Rodiny se v nouzi ujal strýc Hajšman bydlící nedaleko. Umožnil jim žít v jedné místnosti u sebe. Všechny školy v Plzni byly po náletu uzavřené. Pamětnice chodila pomáhat odklízet trosky a zachraňovat osobní věci. Čistila nepoškozené cihly a společně je ukládali stranou, aby měli materiál na stavbu nového domu. Všichni přeživší sousedé si vzájemně pomáhali. Na vyklizených pozemcích vybudovali malé domečky, aby mohli pracující na místě přespávat. „Jednoho dne jsem uslyšela křik. Ulicí běžela sousedka a křičela: ,Mír je, mír je, mír je!‘ Tak jsme se dozvěděli, že válka skončila. Do města jsme nechodili, takže nikdo nic nevěděl,“ komentuje pamětnice události z 6. května 1945. „Ve vile na rohu dnešní Masarykovy ulice a Těšínské se ubytovali Američané. Chodila jsem tam s ostatními loudit čokoládu a bonbony. Nikdy jsme neodešli s prázdnou,“ popisuje Milada svá setkání s osvoboditeli.

 

Obnova

Löschovi dostali po válce náhradní byt na Borech a stát jim odpustil splácení zbytku dluhu za domek. Babička zůstala v provizorním domečku na staveništi. Pamětnice dokončila obecnou školu na Chodském náměstí. Po dvou letech se rodina vrátila do nového domku na původním místě. Strýc koupil pozemek po domku zabité rodiny Beranových a rozšířil tím původně malou zahrádku. Měšťanskou školu už Milada absolvovala poblíž svého bydliště, v budově dnešního Gymnázia Luďka Pika na Doubravce. „Poválečná léta byla plná nadšení a všichni byli plní optimismu. Děti i dospělí se učili ruštinu a těšili se na budoucnost.“

 

Budování socialismu

Milada měla výborný prospěch a milovala knihy. V roce 1947 nastoupila na reálné gymnázium na Mikulášském náměstí. Komunistický převrat přinesl školskou reformu, díky níž musela přestoupit do nové jedenáctileté školy na Doubravce. Politické poměry po roce 1948 vnímala pozitivně. Dědeček se strýcem byli aktivními členy KSČ. Rodina stála na straně vítězné dělnické třídy. Dětský kolektiv na střední škole byl rozdělen podle třídního původu žáků. „Zdálo se mi, že někteří spolužáci jsou namyšlení a nechtějí se se mnou bavit. Teprve později mi došlo, že důvodem je jejich jiná zkušenost s politickým režimem,“ popisuje pamětnice poměry ve škole.

Rok 1953 otřásl rodinou. Na jaře zemřel Stalin a brzy po něm i Gottwald. „Zhroutily se nám jistoty. Stalina jsme brali jako osvoboditele,“ připomíná si Milada pohnuté události. Měnová reforma připravila Löschovy o veškeré úspory. O demonstracích v centru Plzně se na Doubravce dozvěděli až se zpožděním.

Maturitu pamětnice složila v roce 1955 a nastoupila na dvouletou Vyšší pedagogickou školu v Plzni. Pracovat začala v září 1957 jako učitelka na základní devítileté škole v Touškově. Práce ji bavila. Mimo výuku vedla turistický kroužek. Jedna z kolegyň ji seznámila s Jiřím Novákem, za kterého se Milada v roce 1964 provdala. V tomtéž roce se jí povedlo získat místo asistentky na katedře Technické výchovy Pedagogické fakulty v Plzni. V letech 1965 a 1966 se narodila dcera Bohumila a syn Ondřej. Svůj čas dělila mezi náročnou práci na fakultě a péči o rodinu. Manžel, komunista, pracoval jako mědikovec ve Škodovce, kterou tehdejší režim přejmenoval na Závody Vladimíra Iljiče Lenina.

 

Okupace a normalizace

Okupace v roce 1968 byla velkým překvapením. Dne 21. srpna vzbudil Novákovy vyděšený soused se zprávou o příjezdu tanků Varšavské smlouvy do Plzně. „Těžce jsem okupaci nesla. Bála jsem se o děti. Vypadalo to jako začátek války,“ svěřuje se pamětnice s tehdejšími obavami. Nikdo z rodiny se v té době veřejně neangažoval. Jiří ještě před stranickými prověrkami odevzdal legitimaci a na protest proti okupaci vystoupil z komunistické strany. Nebyl za to postižen, protože jeho zaměstnavatel potřeboval kvalifikované dělníky a on už dál proti režimu nevystupoval. Na pedagogické fakultě komunisté po prověrkách vyhodili ze zaměstnání dva Miladiny kolegy. Pamětnice se v napjaté atmosféře snažila udržet si svoji pozici ze všech sil. Vedoucí katedry docent Rádl byl velmi náročný. K pracovnímu zatížení se postupně přidávaly nároky na politickou angažovanost. Nezbylo jí než se v roce 1973 přihlásit ke studiu na Večerní univerzitě marxismu-leninismu (VUML). „Výuka byla formální. Při závěrečné zkoušce jsem něco zkoušejícímu řekla a on mi dal dobrou známku, aby se mne zbavil,“ popisuje své studium a jeho závěr v roce 1975. V té době se staly poměry na fakultě nesnesitelnými. Odešla a necelý rok se věnovala péči o rodinu. Výpadek příjmu pomáhala kompenzovat babička, která si k nepatrnému důchodu přivydělávala prací domácké švadleny. Jako členka výrobního družstva si chodila vyzvednout zbytky látek, ze kterých šila rukavice. Na výrobě se podílela celá rodina.

 

V městské knihovně

V roce 1976 se v městské knihovně uvolnila pracovní pozice. Jedna z knihovnic opustila socialistické Československo a emigrovala do kapitalistické ciziny. Na její místo v oddělení pro děti a mládež nastoupila Milada. Vedoucí dělala zapálená členka komunistické strany, která se ji marně snažila přesvědčit ke vstupu do KSČ. Nakonec jí nezbylo než se nechat zvolit do závodního výboru ROH (Revolučního odborového hnutí) a vzít si na starost agendu spojenou s rekreačními pobyty pro pracující.

 

Charta 77

V lednu 1977 režim reagoval na petici Charta 77 organizováním mítinků na pracovištích. Komunisté po mnoha plamenných projevech chtěli, aby zaměstnanci svým podpisem vyjádřili nesouhlas s aktivitami tehdejšího disentu. „Strašně jsem se rozčílila a řekla, že nepodepíši prohlášení proti něčemu, co jsem nečetla,“ popisuje pamětnice své vystoupení na schůzi v knihovně. Všude bylo plno hanlivých článků a vystoupení proti Chartě 77, ale samotný text petice si běžní občané přečíst nemohli. Seznamovala je s ním pouze některá zahraniční vysílání rozhlasu v českém jazyce. Největší sledovanost měly v socialistickém Československu stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC. Prohlášení pamětnice přešli komunisté mlčky a dál už ji k podpisu nenutili.

 

Dovolená za odměnu

Jako odměnu za spolehlivou práci dostala s manželem na jaře 1986 k padesátým narozeninám poukaz na dovolenou v Sovětském svazu. Projeli Leningrad, Smolensk, Minsk a Moskvu. Navštívili mnoho památek a začátkem května se vydali domů. „Doma nás čekalo překvapení v podobě zvěstí o výbuchu černobylské jaderné elektrárny. Oficiální zprávy situaci zlehčovaly. Došlo nám, že jsme se pohybovali v zasažených oblastech, a nikdo nic nevěděl,“ říká pamětnice. Když v roce 1992 onkologicky onemocněla, považovala Černobyl za jednu z příčin své nemoci.

 

Bouřlivý rok 1989

V neděli 15. ledna Veřejná bezpečnost brutálně rozehnala na Václavském náměstí pokus o uctění památky Jana Palacha. Další tři demonstrace dopadly stejně. V Miladě to vyvolalo velký strach o její dvě dospělé děti, které tehdy měly názory neslučitelné s těmi oficiálními. Obávala se pomsty režimu. Dcera Bohumila se v srpnu zúčastnila protestu proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Demonstrace proběhla 21. srpna v Plzni na náměstí Republiky. Matce se o tom zmínila až později, aby se o ni nebála. Události po 17. listopadu vyvolaly v oddělení knihovny, kde pamětnice pracovala, bouřlivé diskuse. Na nedalekém náměstí probíhaly každý den velké demonstrace. Smetanovou ulicí, kde knihovna sídlila, proudily zástupy lidí. Některé dosud k režimu loajální knihovnice chtěly knihovnu uzavřít a hromadně se zúčastnit akcí v ulicích. Milada s tím nesouhlasila. Chtěla zachovat provoz a bránila kolegyni v posledním měsíci těhotenství, která špatně snášela vzrušenou situaci. Později ji názorové oponentky označily za „starou strukturu“ a údajně ji vystavily nemilosrdné šikaně. Na jaře 1990 začaly v knihovně personální změny, které pamětnice přirovnává ke stranickým prověrkám v sedmdesátých letech. Údajně byl důležitější politický názor než skutečná odbornost.

 

Na odpočinek

Dne 1. ledna 1992 odešla Milada Nováková do důchodu. Zanedlouho vážně onemocněla a musela vybojovat svoji bitvu o život se zákeřnou nemocí. Po uzdravení dělila svůj čas mezi rodinu a studium na Univerzitě třetího věku. V době natáčení (2020) žila ve svém rodinném domku s manželem a dcerou. Vedla aktivní život. Pokračovala ve studiu, pracovala na zahrádce, pečovala o domácí zvířata a jezdila na výlety.