Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jakub Noha (* 1950)

• narozen 1. září 1950 v Praze

• vyrůstal v rodině básníka, spisovatele a překladatele Jana Nohy

• otec v letech 1945–1952 ve funkci ředitele Státní tiskárny

• otec po odmítnutí spolupráce s StB vyhozen z funkce tajemníka Svazu československých spisovatelů

• v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého podepsal prohlášení takzvané Anticharty

• od 70. let aktivně vystupoval s vlastním repertoárem

• v 90. letech utvořil hudební formaci Jakub Noha Band

• v roce 2023 žil v Praze

Pouhé odsuzování signatářů Charty 77 komunistickému režimu nestačilo. Nutně potřeboval vyrukovat s něčím pozitivním a hmatatelnějším, do boje proti poplivaným disidentům potřeboval zatáhnout někoho důvěryhodného. Proto v lednu 1977 v Národním divadle postavil oficiální osobnosti proti neoficiálním, hvězdné herce a známé tváře televizních pořadů, s nimiž se diváci ztotožňovali, kteří připojením svého podpisu pod prohlášení takzvané Anticharty dali najevo, na čí straně stojí, třebaže zdaleka ne všichni patřili k stoupencům normalizačního procesu.

Další shromáždění, už ne tak monumentální a předváděná na obrazovkách televizorů, se v příštích týdnech odehrávala po celé zemi. Organizovaly je sekretariáty uměleckých svazů a mnozí účastníci je vnímali jen jako jakési nutné zlo. Anticharta se pro režim stala nástrojem další, nevyhlášené prověrky. Vedle slavných jmen se objevovala i ta méně známá, která měla zaručovat masovost protestu.

Někteří svou účast vnímali jen jako bezvýznamné gesto loajality vůči režimu, které se naléhavě požadovalo. Stejně jako písničkář Jakub Noha. Neřadil se k hrdinným písničkářům, jejichž texty by kontrolní komunistické orgány cenzurovaly. V podstatě mu šlo o jediné – aby se mohl věnovat autorské tvorbě a její prezentaci. Obával se povinné vojenské služby u útvaru, proto jako velké vítězství považoval, že se před tvrdou vojnou plnou šikany a bezohlednosti prosadil do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Tady ho však zastihlo prohlášení Anticharty.

„Ještě s jedním záklaďákem jsme si přečetli Antichartu a řekli si, že je to stejně jen takový blábol a že to podepíšeme. Nehrozilo mi nic hrozného, snad jen, že by mne poslali k útvaru, ale možná ani to ne. Můj podpis pramenil jednak z mé zbabělosti a jednak z celkové beznaděje. Zkrátka jsem se bál a dnes se za to stydím,“ přiznává český písničkář Jakub Noha.

Otec protestoval proti politickým procesům

Jakub Noha se narodil 1. září 1950 v Praze. Jeho otec Jan Noha (1908–1966) se v mládí řadil k proletářským básníkům, obdobně jako mnoho jeho generačních souputníků, ovšem verše vždy odrážely hluboké a vlastní niterné prožitky. Prožil velmi chudé dětství poznamenané útrapami první světové války. Po smrti otce ještě jako malý chlapec ztratil matku a stal se z něho sirotek. Protloukal se řadou povolání, živil se vlastníma rukama, ale znal filozofická díla i tituly světové literatury jako málokdo.

V roce 1926 se vyučil typografem v Landfrasově tiskárně v Jindřichově Hradci. „Řemeslo si chválil a líbilo se mu. Jako proletář se pak následně dostal do Prahy a zapojil se do dění v komunistické straně,“ shrnuje minulost svého otce syn Jakub Noha. Ještě před německou okupací Československa vyhodili jeho otce z komunistické strany a označili za trockistu, když pravdivě informoval o situaci v tehdejším Sovětském svazu. „Otec spolu s dalšími literáty protestoval proti politickým procesům v Sovětském svazu. Dostal se do rozporu se Stanislavem Kostkou Neumannem a vyloučili ho ze strany,“ přibližuje syn otcovu situaci ve třicátých letech.

Byl přesvědčený, že konfidenta dělat nebude

Později, po druhé světové válce, ho do partaje znovu přijali, protože potřebovali jeho zkušenosti typografa ve Státní tiskárně, kde se stal ředitelem. V průběhu vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou a spol. přiživoval nenávistnou propagandistickou kampaň proti obžalovaným. Skrze básně otištěné v novinách útočil zejména na Záviše Kalandru. Své názory přitom zaštítil samotným Stanislavem Kostkou Neumannem, s nímž v minulosti vedl vyostřený spor ohledně kritiky stalinistického teroru a jeho metod. Zjevně se obával, aby sám neskončil na stejné lavici jako obžalovaný Kalandra.

Podle dostupných archivních materiálů (svazek č. 52168) zavázala Státní bezpečnost Jana Nohu v roce 1953 ke spolupráci s ministerstvem vnitra, podle bezpečnostních orgánů na základě „trockistické činnosti“ za první republiky. Pro nedostatečné plnění úkolů však došlo v následujícím roce k rozvázání spolupráce. Spojil se spolu s dalšími spisovateli a žádali prezidenta republiky o udělení milosti spisovateli Josefu Palivcovi, odsouzenému v procesu s Miladou Horákovou.

V letech 1954–1959 zastával funkci tajemníka Svazu československých spisovatelů, odkud ho propustili a musel nastoupit jako redaktor do Státního nakladatelství dětské knihy. „V rodině se říkalo, že spolupráci se Státní bezpečností odmítl, a proto musel svaz spisovatelů opustit,“ tvrdí pamětník. Příslušníci Státní bezpečnosti skutečně přišli za Janem Nohou s návrhem, aby se stal jejich stálým spolupracovníkem ve svazu spisovatelů. Odmítl s odůvodněním, že konfidenta dělat nebude.

Chtěli budovat nový a spravedlivější svět

Až do začátku šedesátých let Jan Noha statečně podporoval své kolegy, kteří nemohli oficiálně vydávat své knihy, proto vycházely ve Státním nakladatelství dětské knihy pod pseudonymy. Nemohl zastírat zklamání z vývoje režimu, a to ho zlomilo – nedožil se ani pražského jara v roce 1968.

„Měl jsem pocit, že oba dva rodiče chtěli vybudovat ten nový a spravedlivější společenský řád – socialismus. A já o tom byl, až do roku 1968, přesvědčený taky. Ať už ve škole, nebo v rodině, na člověka byl vyvíjen obrovský tlak, že socialismus se musí dělat lépe. A to, jak se to dělalo u nás a v Sovětském svazu, jaksi nebylo to správné,“ vypráví pamětník.

Nastoupili velitelé politické správy a začali dělat dusno

V dětství patřil Jakub Noha k pilným členům Pionýra, a když začal dospívat, zvolili si ho za jednatele zakládajícího výboru při vstupu do Československého svazu mládeže. „Byli jsme zapálení, že budeme budovat a pracovat,“ vzpomíná pamětník na mládežnické organizace. Po složení maturitní zkoušky neměl Jakub Noha představu o tom, jakým profesním směrem se bude jeho další život ubírat. Nejprve studoval v Praze přírodovědeckou fakultu, ale v roce 1970 přestoupil na Vysokou školu ekonomickou a věnoval se oboru ekonomicko-matematické výpočty. 

Po úspěšně složených státnicích ho děsila povinná služba u bojového vojenského útvaru. Ale naštěstí si ji díky svému muzicírování odbyl v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Ve veřejném prostoru tehdy pulsoval článek Rudého práva s názvem Ztroskotanci a samozvanci, který vystupoval proti prohlášení Charty 77 a jejím signatářům. „Vedení armádního uměleckého souboru si zavolalo všechny záklaďáky na PVS – politickovýchovnou světnici, přečetli protest proti samozvancům, a že náš sbor protestuje proti Chartě 77. Jeden z hochů se ozval s tím, že protest podepíše, ale že by si chtěl prohlášení Charty 77 přečíst, aby věděl, proti čemu protestuje. To vyvolalo bouři a osmělení všech přítomných, že dokud si prohlášení Charty nepřečteme, nic podepisovat nebudeme.“

Zprávy o pohrdání protistátními živly z Charty 77 nebyly pro komunistický systém dostačující. Vládnoucí garnitura proto zorganizovala štvavou podpisovou kampaň v podobě Anticharty. „Následně nastoupili velitelé politické správy a začali dělat dusno. Pamatuji, že jednoho kluka ze souboru poslali k útvaru. Zkrátka vytvořili atmosféru, že jsme se báli a pak přišli s Antichartou,“ popisuje Jakub Noha, který se stal jedním ze signatářů propagandistického prohlášení.

Přehrávky před komisí se konaly v podivné křeči

Už na střední škole skládal Jakub Noha své první písně a v roce 1967 založili s kamarády bigbeatovou kapelu s názvem The Tone Hunters. Od sedmdesátých let aktivně vystupoval s vlastním repertoárem, kvůli čemuž musel podstoupit schvalovací řízení, takzvané přehrávky, na nichž komisaři schvalovali hudební tvorbu.

Získat potřebnou kvalifikaci se Jakub Noha nejprve pokoušel u Pražského kulturního střediska (PKS), kde ho nekompromisně odmítli. Hledal a nacházel proto jiné způsoby, jak si nezbytné zastřešení opatřit. Nahlásil si adresu trvalého bydliště v Brně, a tak se kvalifikační zkouška konala před orgány Krajského kulturního střediska. I tady musel Jakub Noha kromě hudebního vystoupení před komisí absolvovat také politický pohovor. „Komisi jsem zahrál, ale za moc to nestálo. Člověka se chopila tréma a celé to probíhalo v jakési křeči, jestli kvalifikaci dostanu. Pak probíhal politický rozhovor. Dostal jsem otázku, kolik volebních lístků dostanu, když jdu k volbám.“

Když se s manželkou a dětmi stěhovali do nového bytu, musel si změnit i adresu svého bydliště. Na PKS mezitím došlo k personálním změnám a Jakub Noha získal bez absolvování zkoušek plnou kvalifikaci. „Tam už neuznávali nějakou sníženou kvalifikaci a dali mi rovnou plnou. Bylo nutné odevzdat scénář vystoupení [playlist], kterého se budu držet. V jedné písni, kterou hraju i dnes, je veršík o uprchnutí z kasáren. Děsil jsem se toho, aby to někdo nebral jako protisocialistickou narážku,“ vypráví Jakub Noha.

Ve svých písních se sice věnoval spíš intimním tématům, než že by do textů záměrně ukrýval kritiku stávajícího politického zřízení, ale autocenzura ho v tvůrčím procesu nepochybně limitovala.

Festival politické písně Sokolov? Asi bych si netroufl odmítnout

Do začátku osmdesátých let působil Jakub Noha na pódiích společně s Oldřichem Janotou v kapele Pentagram a později založil spolu s Jiřím Kohoutkem a Vlastimilem Markem hudební trio s názvem NA PRAHU!.

S popularizací folku v osmdesátých letech souvisel i nárůst hudebních festivalů. Vedle věhlasné Porty se do podvědomí folkových přívrženců dostala například Folková Lipnice nebo Valašský Špalíček. Mnozí písničkáři, včetně Jakuba Nohy, se oprávněně obávali pozvání na angažované hudební přehlídky, jakou byl například Festival politické písně Sokolov, který komunistická moc využívala k šíření propagandy.

Vystoupit na sokolovském pódiu přitom znamenalo otevřeně kolaborovat s komunistickým režimem a podporovat ho. „Chvěl jsem se, aby mě nepozvali na Festival politické písně do Sokolova, protože bych si to asi netroufl odmítnout. Naštěstí mě nezvali,“ naráží na nátlak hlavního pořadatele – Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže.

Po zborcení komunistické garnitury v Československu se začaly ozývat názory, že folk nebude mít co nabídnout, když ztratil protivníka. S takovými tvrzeními se Jakub Noha neztotožňoval, nepřeladil ani na nótu komerčního vystupování a pokračoval ve své intimní lyrice. Od konce osmdesátých let vystupoval převážně sám nebo s hostujícími muzikanty a v roce 1992 vznikla formace Jakub Noha Band nebo krátce Nohaband, která dodnes koncertuje.