Ty fotky obletěly celou republiku. 27. prosince loňského roku v Česku začalo očkování proti nemoci Covid-19. Spolu s premiérem Andrejem Babišem se stala první českou příjemkyní vakcíny i účastnice bojů druhé světové války Emilie Řepíková.
Do armády se Emílie přihlásila dobrovolně jako sedmnáctiletá, proti vůli rodičů. Následovala tak svého otce a snoubence. Jako úřednice ve skladu oděvů prošla s 1. československým armádním sborem anabázi z rodné Volyně až do Prahy.
Narodila ve vsi Malowana (Malovaná) na území, které je dnes součástí západní Ukrajiny a v době, kdy Emilie, rodným jménem Klabanová, přišla na svět, patřilo Polsku. Od druhé poloviny 19. století zde žila nevelká, ale prosperující menšina přesídlenců z Čech. Mezi první osadníky patřil i pradědeček pamětnice, který tehdy rozhodl, že odejdou za levnou půdou na východ – tehdy ještě do carského Ruska. Příští generace tu vyrostla a dařilo se jí. Když se rodiče Emilie brali, tatínek už vlastnil velký statek a pak postupně skupoval polnosti, aby dceru do dospělosti dobře zajistil.
V obci fungovala základní škola s českou výukou, později se Emilie učila v nedalekém Lucku v sedmitřídní škole. Už v té době se skamarádila s budoucím manželem Josefem Řepíkem, který pocházel ze sousední vesnice Vyhoda. Předválečnou Československou republiku tehdy znali jen z vyprávění. Mluvilo se o ní ve škole, měli učitele z Čech, také strýc jezdil do Prahy na sokolské slety, o kterých pak doma barvitě vyprávěl. Doma také poslouchali pražský rozhlas.
Relativně klidné časy skončily s vypuknutím druhé světové války. Dle tajného dodatku k sovětsko-německému paktu Molotov – Ribbentrop si velmoci Polsko rozdělily a východní provincie včetně Volyně obsadili Sověti. Dva roky nato pak v létě roku 1941 území ovládla německá armáda. Hrozilo nebezpečí, že mládež bude muset na práci do Německa. Rodiče proto vzali Emilii z Lucku domů a formálně ji zaměstnali na rodinném statku. Tak přečkala dobu, než Sověti donutili německou armádu k ústupu a území získali zpět.
Začala jsem brečet, že chci do armády
Na jaře roku 1944 dorazila na Volyň s postupující frontou i 1. československá samostatná brigáda a začaly odvody, díky kterým se jednotka podstatně rozšířila a postupně se změnila na 1. československý armádní sbor. Uvádí se, že do armády tehdy narukovalo na 12 tisíc volyňských Čechů včetně šesti stovek žen.
Emiliin tatínek i snoubenec Josef Řepík vstoupili do armády, Emilie nejprve zůstala s maminkou na statku. Vzpomíná na kamarádku Lídu, která byla rovněž odvedena: „Liduška měla uniformu, vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo! A tak jsem řekla, že půjdu taky do armády. Ale maminka mi bránila, že prý by ji táta zabil, kdyby se to dozvěděl. A já jsem začala brečet. A tím jsem si vždycky všechno vymohla,“ směje se Emilie Řepíková.
Dnes má ale pro maminčiny obavy pochopení. Nákladní auto objíždělo vesnici a dům od domu nabíralo české vojačky. Všechny byly nadšené a chtělo se jim zpívat, ale na Emiliino přání zpěv nechaly na později, aby víc netrápily své maminky. Juchat začaly, až když opustily rodnou vesnici Malovanou.
Zařadili ji do 1. brigády k protiletadlovým dělům. O jejím příjezdu se však záhy dozvěděl otec, který dceru chtěl poslat domů. Říkal jí: „Tady není rekreace, tady se střílí!“ Povolil, až když se pro Emilii našlo místo v kanceláři oděvního skladu.
Všude jsme viděli mrtvoly
Při práci v kanceláři oděvního skladu se Emilie starala o výdej a příjem oblečení. Vojáci si sem chodili pro rukavice, kalhoty, saka, části uniforem, jindy naopak oblečení přiváželi. „Když někdo zemřel, tak se pak šaty balily, a pokud nebyly znečištěné, posílaly se domů rodičům. A s nimi všechno, co po vojákovi zbylo. Když už bylo padlých moc, jako na Dukle, tak pak to nešlo,“ vzpomíná Emilie.
Sklad a kancelář byly v týlu a stěhovaly se, jak postupovala fronta. Týlové oblasti se často stávaly terčem německého bombardování, nezbytnou součástí skladu proto byly i zákopy, kam se Emilie mockrát běžela schovat.
Co obnáší válka, ale pamětnice naplno poznala až při bojích na podzim roku 1944 na Dukle. „Všichni Volyňáci padli. Chtěli se rychle dostat do republiky a asi si mysleli, že se jim nic nemůže stát. Teď se dává vina Svobodovi nebo jiným, že je tam neměli hnát, ale ti vojáci sami toužili dostat se za hranici. A Němci je tam pobili,“ vypráví pamětnice. Tehdy si nejspíš vzpomněla i na otcova slova o tom, že válka není rekreace: „Když jsme měli přesun, tak jsme viděli všude mrtvoly, koně, vozy, děla. Všechno bylo jen tak, jak to odtáhli na strany. Na té Dukle toho bylo tolik! Pak jsme teprve brečeli, když jsme viděli, co se tam děje, že to není legrace.“
Oděvní sklad se pak postupně posouval za armádou a Emilie Řepíková vypráví, jak při překročení hranice předválečného Československa zastavovali, klekali na zem a nabírali hlínu do rukou. Ta vzpomínka jí dodnes vhání slzy do očí.
Vysněná Praha
Emilie doprovázela bojující jednotky přes Slovensko až na Moravu. Před Prahou, už v míru, se jednotky zformovaly, aby mohly do hlavního města napochodovat v organizovaných formacích. Pro volyňské Čechy to byl svátek. „Smáli jsme se i plakali. My ženy jsme si točily vlasy na papírky, abychom byly krásné. To víte, vysněná Praha! I my holky z týlu jsme si připadaly jako hrdinky.“
Po válce přidělili jejího snoubence Vladimíra Řepíka do Žatce, kde zajišťoval odsun německého obyvatelstva. Emilie požádala, aby i ona mohla sloužit v Žatci. V Libočanech dostali vilku po odsunutých Němcích a Emilie odešla do civilu. V roce 1946 měli svatbu a tak jako mnoho dalších volyňských Čechů se usadili natrvalo v Československu. Josef Řepík později pracoval na ministerstvu obrany. Po roce 1970 dokonce působil jako vysoký vojenský funkcionář v Sovětském svazu, manželé tak nějaký čas prožili v Moskvě.
Emilie Řepíková je vdovou a už řadu let žije v Domově pro válečné veterány při pražské Ústřední vojenské nemocnici. V prosinci loňského roku se stala spolu s předsedou vlády Andrejem Babišem první osobou, která obdržela v rámci očkování proti nemoci Covid-19 vakcínu Pfizer. O měsíc později, když už za sebou měla druhou dávku, řekla reportérům Českého rozhlasu, že prodělaného očkování nelituje, i když se po něm necítila úplně dobře, trpěla prý zimnicí. „Řeknu vám to takhle: Je ti 95. Když se dáš očkovat, třeba umřeš, a když se nedáš, třeba taky umřeš. Tak jsem neměla na vybranou.“ Nejvíc jí prý tehdy chybělo omezení kontaktu se synem v důsledku karantény.
