Nevšední vánoční dárek dala rodině Marcela Jurasová z Ostravy – příběh svého dědečka Bohumíra Pekla, který bojoval na západní frontě.
„Nejdříve jsem téměř tři roky dělala rodokmen, aby vnučky věděly, jaké mají kořeny, a přitom jsem se rozhodla jsem se, že sepíši i osud mého dědečka,“ vysvětlila Marcela Jurasová pro Paměť národa, které výsledek své téměř roční práce poskytla – publikaci „I v nebi může být Peklo“ s unikátními fotografiemi, dokumenty a dopisy.
Bohumír Peklo zemřel v roce 1983, když bylo Marcele Jurasové osmnáct let. Své vzpomínky na útěk do Polska na začátku německé okupace sám sepsal, zbytek jeho příběhu napsala jeho vnučka podle vzpomínek na jeho vyprávění, dochovaných dokumentů a informací z archívů.
„Když byla vhodná chvíle tak nám vyprávěl o tom, jak bojoval ve Francii a Anglii. Často nám dělával anglickou snídani – opečenou slaninu a volské oko,“ uvedla Marcela Jurasová, kterou dědeček jeden čas vodil každý den do školky.
Strhl portrét Hitlera a utekl bojovat
Bohumír Peklo se narodil jako nejmladší, sedmý, syn do rodiny Karla a Marie Peklových v hornické kolonii u moravsko-ostravského dolu Šalamoun 2. října 1917. Dětství i mládí trávil se svými vrstevníky v Šalamounově kolonii, a protože rodina byla velmi početná, musel pomáhat. Po základní škole se vyučil malířem – natěračem, toto řemeslo ale nepřinášelo dostatek financí, a tak odešel pracovat jako horník na šachtu Hlubina.
Bylo mu 21 let, když Němci v březnu 1939 obsadili české území. Okupanty nenáviděl, kde jen mohl, proti nim vystupoval. „Začátkem měsíce dubna 1939 jsem strhl portrét Hitlera v životní velikosti a dvě nacistické vlajky, po stranách portrétu z budovy nacisty Ing., Heinricha Boczianowského, inspektora dolu Hlubina v Moravské Ostravě,“ napsal ve svých vzpomínkách.
Jeho čin viděla kolaborantka a udala ho gestapu. Naštěstí se o udání dozvěděl, a než ho gestapo ve spletitých uličkách hornické kolonie na Šalamouně našlo, utekl do Polska, kde se v Krakově přihlásil u tehdejšího prvního velitele naší zahraniční jednotky, letce kapitána Jiřího Krále.
Ten ho pověřil zpravodajským úkolem. Jako kurýr přešel třikrát nově vytvořenou hranici mezi Polskem a Protektorátem a při poslední návštěvě převedl přes hranice čtyři osoby.
V květnu 1939 nastoupil v Gdyni s dalšími Čechoslováky toužícími bojovat proti Hitlerovi na polskou loď Batory, která je převezla do francouzského přístavu Cherbourg.
Místo do Cizinecké legie ovšem putoval ještě do městečka Carmaux na jihu Francie, kde pracoval téměř rok jako horník a kde se v lednu roku 1940 oženil s Lucií Orsztynowicz.
Až 12. dubna 1940 mohl po opakovaných žádostech nastoupit k 11. rotě druhého pěšího pluku v přístavu Agde na jihu Francie, kde v lednu 1940 vznikla pod velením generála Rudolfa Viesta 1. československá divize. Zapojil se do výcviku, ale ještě před jeho dokončením napadlo Německo v květnu 1940 Francii a československé jednotky byly nasazeny v obranných bojích.
Bohumír se dobrovolně přihlásil do hlídky určené ke krytí ústupu 2. pěšího pluku. Bojoval na řece Marně, Loiře a Cher, kde se jeho jednotka se statečně bránila nepřátelské přesile, přestože sousední francouzské jednotky dávno ustoupily.
Po kapitulaci francouzské vlády se dostal s jednotkou 1. čs. divize na jih Francie k pobřeží do přístavu Sété a v červnu 1940, kde se českoslovenští vojáci nalodili na britskou obchodní loď, na které připluli do Liverpoolu.
Po chaosu ve francouzské armádě a i celé Francii je přivítala klidná a pohostinná Anglie. Výborná organizace jejich dalšího přesunu byla pro všechny unavené vojáky velkým a příjemným překvapením.
Po chaosu ve Francii pohostinná Anglie
Po vylodění a nejnutnějším občerstvení pochodovali se zpěvem na místní nádraží, kde nastoupili do připravených vlaků, které je odvezly na panství zámku Cholmondeley. Pro československé vojáky vznikl v zámeckém parku stanový tábor, který se pro Bohumíra a ostatní stal na několik měsíců domovem. Po nutném odpočinku zahájili výcvik, velkou motivací pro ně byl postoj britské vlády, která na ně pohlížela jako na samostatné jednotky a oceňovala jejich ochotu bojovat proti společnému nepříteli.
Již 26. července 1940 navštívili československé jednotky v Cholmondeley prezident Edvard Beneš s manželkou. Prezident děkoval vojákům za jejich účast v bojích ve Francii a za jejich nezištnost. Zároveň ujistil vojáky, že hlavním cílem politické vedení je boj s nacismem a osvobození okupované vlasti. Pro vojáky byla taková slova velkým povzbuzením.
Ministerstvo národní obrany čs. exilové vlády mělo k dispozici pouhých 3 276 vojáků a důstojníků, z nichž byla 12. srpna 1940 zřízena 1. československá smíšená brigáda pod velením generála Bedřicha Neumanna.
V polovině října 1940 se Bohumír s čs. brigádou přesunul do střední Anglie na zámeček Walton Hall v hrabství Warwickshire jenom pár kilometrů od Shakespearova rodiště ve Stratfordu nad Avonem. Vrchní velitelství brigády se nacházelo v lázních Leamington. Zde vykonali naši vojáci 28. října 1940 slavnostní přísahu, převzali nové zbraně a uniformy (tzv. battledressy) a začali s pravidelným výcvikem.
Koncem srpna 1942 se Bohumír s čs. jednotkou (od 1. července 1941 reorganizovanou a přejmenovanou na 1. čs. samostatnou brigádu) přemístil na východní pobřeží Anglie, kde zaujali obranná postavení v Dovercourtu a Harwichi.
Když došlo 1. září 1943 pod velením generála Aloise Lišky k vytvoření Československé samostatné obrněné brigády, Bohumír se stal jejím příslušníkem a byl zařazen do výcviku jako tankista. Na konci září se přesunul s ostatními vojáky do Northamtonu ve střední Anglii, kde se přecvičovali na britské tanky Crusader a Cromwell.
Poslední výcvik absolvovali na jaře roku 1944 v jihovýchodním Skotsku. Zde Bohumíra a další vojáky zpráva o vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944. Poté ještě proběhly dva měsíce intenzivního výcviku, než přišel koncem srpna rozkaz k přesunu do přímořských lázní Bridlington v severovýchodní Anglii. Zde se brigáda o síle 5 700 mužů nalodila k návratu na evropskou pevninu a bojovému nasazení ve Francii v prostoru u přístavu Dunkerque.
Hlavním úkolem Bohumíra a jeho druhů bylo zabránit zásobování a posilování německé jednotky, která čítala 12 tisíc mužů, a donutit německé vojáky ke kapitulaci. Bohumír se účastnil nejúspěšnějšího střetu 28. října 1944, kdy příslušníci brigádní pěchoty podnikli o půl sedmé ráno za podpory tanků útok na nepřátelské pozice ve východním úseku perimetru. Československá armáda v tento den ztratila 11 mužů, raněných bylo 36. Mezi mrtvými byl i kamarád Bohumíra Karel Uher ze Slezské Ostravy.
Nejkrvavější den u Dunkerque
O pár dní později, dne 5. listopadu 1944, málem zahynul i Bohumír. Jako řidič tanku se účastnil útoku, během kterého tanky uvízly v minových polích. Bohumír najel na několik min a z hořícího tanku ho za prudké dělostřelecké a minometné palby vyprostili jeho spolubojovníci a dopravili do bezpečí.
Britové ho po nutném ošetření transportovali letadlem do Londýna, kde se lékařům podařilo zachránit zrak jednoho oka. Rozdrcenou patní kost a poraněnou páteř upravili tak, aby byl schopen chůze. V hlavě měl platinovou destičku, přišel i o několik prstů na ruce. Tímto těžkým zraněním válečná éra Bohumíra skončila.
Po konci války a propuštění z nemocnice v Anglii se vrátil domů a úřadům oznámil, že se ve Francii v roce 1940 oženil s Lucii Orstynowicz a má s ní dceru Annu, se kterou se poprvé viděl v červnu 1946.
„Když babička Lucie přijela s mojí šestiletou maminkou do Krnova, ani jedna neuměla česky. Maminka se učila česky ve škole, naštěstí měla učitelku, která uměla francouzsky, a hodně se naučila od dětí sousedů. Slovíčka, která se naučila, pak učila doma svou maminku Lucii. Já jsem nikdy nepoznala, že byla doba, kdy neuměla ani slovíčko česky. Obě se naučily výborně,“ uvedla Marcela Jurasová s tím, že babičce se ze začátku velmi stýskalo po Francii. V únoru 1948 se manželům Peklovým narodila druhá dcera Soňa.
Jako válečnému invalidovi byla Bohumírovi přidělena trafika, kterou vlastnil do 1. dubna 1953. Podílel se na založení sboru dobrovolných hasičů v Krnově v únoru 1946, další jeho velkou láskou byl chov poštovních holubů.
V roce 1970 se přestěhoval z Krnova do Ostravy Hrabůvky, kde se účastnil schůzek svými spolubojovníky z okolí Ostravy v tzv. Polském domě. S ostatními se snažil alespoň udržovat kontakt pomocí korespondence.
Bohumír Peklo zemřel doma ve spánku dne 4. září 1983. Pochován je na hřbitově ve Slezské Ostravě.
„Nikdy se nějak nepovyšoval nebo nevychloubal, že bojoval ve Francii a Anglii, díky takovým lidem tu dnes můžeme být,“ uvedla Marcela Jurasová, která nyní zpracovává i příběh své babičky Lucie.
Děkujeme Marcele Jurasové za poskytnutí příběhu Bohumíra Pekla a dokumentů a za jeho zachování pro příští generace.