V listopadu si připomínáme kvítkem vlčího máku hrdinství těch, kteří bojovali za naši svobodu. Jedním z nich byl Jozef Gula jako člen elitní paradesantní brigády.
„O východní frontě se skoro vůbec nemluví. Bojovaly tam tisíce našich vojáků a mnoho jich padlo,“ posteskl si Jozef Gula, když svůj příběh v roce 2003 vyprávěl pro Paměť národa. Jako příslušník elitní 2. československé paradesantní brigády se zapojil do bojů na Dukle a po boku slovenských povstalců u Banské Bystrice.
Nejhorší chvíle pro československé výsadkáře přišly po porážce povstání, když ustupovali před německou armádou přes Nízké Tatry. Při přechodu hory Chabenec umrzly desítky povstalců a za záhadných okolností zahynulo 83 členů parabrigády a komunistický poslanec a novinář Jan Šverma, který stál u jejího zrodu.
Poslali ho bojovat s Němci, ale přeběhl k Sovětům
Jozef Gula se narodil 23. srpna 1921 na Slovensku v obci Orešany u Hlohovce. Vyrůstal v rodině se sedmi dětmi jako nejstarší ze sourozenců. Hned po ukončení obecné školy začal pracovat – rozvážel po hospodách sodu. V březnu 1939 se Slovensko přidalo ke spojencům nacistického Německa a Jozef musel po vojenské službě v roce 1943 odjet na frontu na Krym, aby bojoval po boku německých vojáků proti Sovětskému svazu. Nakonec k tomu nedošlo, jeho jednotka přeběhla k sovětské armádě.
Sověti poslali slovenské přeběhlíky do zajateckého tábora v Usmani ve Voronežské oblasti, ve kterém probíhal nábor do vznikající československé jednotky. Jozef se přihlásil a v lednu 1944 odjel s dalšími Slováky do Jefremova v Tulské oblasti, kde čekali na výsledky jednání mezi československými vojenskými vyslanci v čele s generálem Heliodorem Píkou a zástupci sovětského vojenského velení v Moskvě.
Pro další osud Jozefa Guly bylo klíčové rozhodnutí o založení 2. paradesantní brigády, vůbec první v historii Československa. Vznikla 19. ledna 1944 a dvaadvacetiletý Jozef se stal se jejím příslušníkem. „Měli jsme bojovat v týlu nepřítele. Narušovat jeho štáby, udržovat spojení, udržovat kontakty s obyvatelstvem a připravit půdu pro příchod vlastních vojsk,“ vysvětlil její úkoly Jozef Gula.
Na boj se výsadkáři připravovali sedmnáct hodin denně
V kasárnach v Jefremově prodělali zkrácený, o to tvrdší přípravu na bojové akce. Cvičili od šesti hodin ráno do jedenácti večer. „Museli jsme se naučit balení padáků, orientaci ve vzduchu, dopady na zem, seskoky z balonu, seskoky z letadel ve dne i v noci,“ popsal tuhý výcvik, který komplikovalo německé bombardování.
Velkou pozornost věnovali sovětští instruktoři fyzické přípravě i odborným znalostem budoucích výsadkářů. „Parabrigáda měla za sebou celkem šestnáct a půl tisíce cvičných seskoků,“ upozornil Jozef Gula s tím, že při nich zemřel jeden z nich. „V mrazu mu nešel otevřít padák.“ Trénovali ovšem i zrychlené pěší přesuny, diverzní akce, vyhazování budov, železničních mostů a kolejí do povětří.
Brigáda zpočátku trpěla nedostatkem důstojníků. Postupně je proto doplňovali důstojníky převelenými z Velké Británie, právě jeden z nich, plukovník Vladimír Přikryl, se stal velitelem brigády. Jozef Gula velel minometné rotě čítající asi 100 mužů.
Původně počítalo velení armády s nasazením výsadkářů na československé území, aby podpořili domácí odboj. Vývoj situace si ale vynutil jejich vyslání do Dukelského průsmyku a na střední Slovensko, kde 29. srpna 1944 vypuklo protiněmecké povstání. Na slovenské území se výsadkáři přemístili z polského města Přemyšl, kam dorazili 8. září, v den, kdy začala Karpatsko-dukelská operace.
Sovětská a československá armáda plánovaly, že se přes Dukelský průsmyk probojují s pomocí dvou slovenských divizí. „Ale Němci je odzbrojili, obsadili Dukelský průsmyk a vybudovali tam pevnou obranu,“ připomněl Jozef Gula krach teoreticky dobře promyšlené operace. „Kvůli tomu dostala paradesantní brigáda rozkaz přesunout se k Dukelskému průsmyku.“
Dukla místo pomoci povstalcům
Výsadkáři museli zvládnou 128 kilometrů dlouhou cestu pěšky, protože jim chyběla auta. „Tak jsme zbraně nesli na zádech. Minomet a minometné hlavy váží dvacet kilogramů. Byly tam i těžké kulomety, protitankové pušky,“ připomněl dlouhý a strastiplný pochod na frontu Jozef Gula. „Protitanková děla tahali vojáci na lanech.“
Výsadkáři se usídlili ve vesnici, jež ležela dva kilometry od německé obrany. V noci nesměli vycházet, aby se o nich Němci nedozvěděli. V noci z 10. na 11. září 1944 zaujali výchozí obranné postavení a druhý den ráno zahájili útok. Pro většinu šlo o první bojovou akci.
Dobyli několik vesnic, a především vytvořili výhodné podmínky pro převzetí bojového pásma sovětskou tankovou divizí. V bojích na Dukle strávili jen několik dní, během nichž viděli, jak Němci zacházeli se slovenskými vojáky, kteří se jim dostali do rukou. Nejednali s nimi jako s válečnými zajatci, ale jako se zrádci. „Zajali tři naše vojáky. Další den jsme je našli pověšené na stromě,“ prohlásil Jozef Gula. „Měli vypíchané oči, uřezané uši a nos… už jsme věděli, co s námi Němci udělají.“
Devatenáctého září 1944 stáhlo velení armády 2. československou paradesantní brigádu z bojů na Dukle a poslalo ji k městu Krosno, aby odtud vyrazila na svou původní misi – podpořit Slovenské národní povstání. Kvůli špatnému počasí a sporům mezi sovětskými a československými veliteli však první letadla s parašutisty odletěla na letiště Tri duby u Banské Bystrice až na konci září 1944.
Gulův 1. prapor odletěl až 8. října 1944. Letadlo, v němž byl Jozef Gula, se muselo kvůli poruše vrátit a nouzově přistát. Do Banské Bystrice se dostalo až na druhý pokus. Měl štěstí, při leteckých přesunech z Polska na letiště Tri duby havarovalo sedmnáct letadel. V mlze narazila na vrcholy Tater a zřítila se. „Zemřelo šedesát příslušníků druhé paradesantní brigády a podobně velký počet sovětských vojáků,“ uvedl.
Ústup do hor
Přesun celé parabrigády z Polska do Banské Bystrice trval dva týdny. Podle hlášení náčelníka československé vojenské mise v SSSR generála Heliodora Píky se k 15. říjnu přesunulo 1 739 výsadkářů. Okamžitě po přistání na letišti Tri duby vyráželi do obranných bojů, jednotka tedy nebojovala jako samostatný útvar.
Situace povstaleckých vojsk se vyvíjela špatným směrem, Němci nezadržitelně postupovali do srdce povstání – Banské Bystrice. Československým výsadkářům se nepodařilo nepříznivou situaci zvrátit a Němci 27. října dobyli Banskou Bystrici.
Vrchní velitel povstání Rudolf Viest přijal porážku a vyzval vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce. Pro Jozefa Gulu a ostatní členy paradesantní brigády nastalo nejhorší období.
Do Nízkých Tater dorazili unavení, promrzlí a bez zimní výstroje. V horách už ležel sníh a mrzlo. V noci si lehali na zemi těsně jeden vedle druhého, aby se zahřáli, a odpočívali. Jen vojáci na okrajích hlídkovali. Se svými vojáky zůstal plukovník Vladimír Přikryl a také novinář a komunistický poslanec Jan Šverma, který stál u zrodu paradesantní skupiny.
Němci se za nimi hnali jako ohaři s cílem nemilosrdně zlikvidovat zbytky armády i partyzány. „Chodili jsme z jednoho místa na druhé a neustále nás přepadávali Němci,“ uvedl k tomu Jozef Gula s tím, že měli nedostatek jídla i munice.
Bílé peklo
Jedinou pomoc a podporu poskytovali rozprášené armádě a partyzánům lidé z vesnic v horách. Dávali jim jídlo i zprávy. „Kdyby nás u nich našli Němci, zastřelili by je všechny,“ řekl Jozef Gula. „Nebýt lidí z vesnic a jejich pomoci, tak nás tam tisíce umřou hlady a zimou.“
Němci zaháněli povstalce stále výš do hor. Vojákům a partyzánům nezbývalo nic jiného než přejít horu Chabenec, dosahující do nadmořské výšky téměř dva tisíce metrů. Na přechod se vydali společně se zbytky poražené slovenské armády a partyzány 10. listopadu 1944.
„Kolem deváté hodiny začala sněhová vánice, nebylo vidět ani na tři metry. Něco strašnýho. Kdo vybočil ze zástupu, tak zemřel, nevydržel. Každý držel toho dalšího za plášť, aby nevybočil, jinak spadl ze srázů. Odpoledne vánice přestávala a v lese u Chabence seděl na sněhu jeden civil. Měl vysoké boty, černý kabát, čepici s kšiltem a stáli u něj dva vojáci. Jeden nám říkal, že je to poslanec Jan Šverma a umírá.“
Kolem smrti Jana Švermy panuje dodnes mnoho nejasností. Stejně jako kolem úmrtí 83 členů parabrigády, které měl úmyslně dovést nad propast velitel partyzánů Alexej Asmolov. Jisté je jen to, že komunisté po válce na piedestal postavili pouze Jana Švermu.
Museli čelit jednomu německému přepadu za druhým
Ústup „bílým peklem“ přes Chabenec výsadkáře nezachránil. „Brzy ráno nás přepadla silná německá jednotka a zase jsme museli ustoupit. Němci zajali dvacet dva našich vojáků. Postavili je do řady a postříleli,“ popsal Jozef Gula.
„Naše skupina se dala na pochod směr Mýto pod Ďumbierom, který je vysoký 2043 metrů. A jak jsme šlapali zase v zástupu, došli jsme na cestu a tam nás zase přepadli Němci. A já a ještě jeden voják, Palko se jmenoval, jsme se dostali už na stranu, kde byli Němci. Neviděli nás, zalehli jsme do sněhu, leželi jsme tam asi tři hodiny.“
Ochromeni strachem, mrazem a únavou měli Němce necelých šedesát metrů od sebe. Nakonec nacisté odešli a oba vojáci se dali na rychlý útěk. „Palko už nemohl, byl hotový. Dostali jsme se asi dvě stě metrů do lesa a já jsem založil oheň, hořel až do rána, a Palko se z toho dostal,“ vzpomínal Jozef Gula.
Ráno se oba vydali dál a asi před obědem došli na okraj lesa. Tam se rozkládala paseka a na její druhé straně stála dřevěná bouda. Z komína stoupal dým. „Věděli jsme, že tam budou buď partyzáni, nebo Němci. Ale co nám zbývalo… Tak jsme vyrazili,“ uvedl Jozef Gula. „Řek jsem: ‚Palko, dojdeme k tomu baráku, ty rychle otevřeš dveře, já tam skočím a začnu střílet.“
Uvnitř se naštěstí ukrývali francouzští partyzáni, ale Jozefovi a Palkovi se nepovedlo domluvit se s nimi. Pokračovali v další úmorné cestě a znovu narazili na paseku a na domek. Tentokrát v něm našla útočiště židovská rodina z Banské Štiavnice. „Mohli jsme zůstat, ohřát se, najíst a odpočinout si. Zůstali jsme odděleni od zbytku brigády, odkázáni sami na sebe a na pomoc, kterou nám nabídla židovská rodina.“
Aby toho nebylo málo, Jozefa Gulu rozbolel zub. Jeho židovský „domácí“ ho poslal za zubařem, který se schovával v malém přístřešku vysoko v horách. Zub mu vytrhl a shodou náhod se po válce znovu setkali. Tentýž zubař mu v lepších podmínkách v ordinaci udělal zub nový.
Znovu na frontu
V polovině února osvobodila sovětská a rumunská armáda Brezno a roztroušené skupiny paradesantní brigády začaly postupně přecházet k sovětským jednotkám. Jozefu Gulovi se také podařilo vrátit se ke své brigádě. K ní přišli i noví vojáci, aby doplnili ztráty, a po posledním rychlém výcviku putovali znovu na frontu. Válka pokračovala. Směřovali přes Poprad, Liptovský Mikuláš, Ružomberok a Žilinu do Valašského Meziříčí.
„Za Žilinou jsme dostali zprávu, že druhá světová válka skončila. Chvíli byla radost, ale hned jsme dostali rozkaz, že máme urychleně obsadit kasárny na jižním Slovensku, které obsadili Maďaři v roce 1938,“ konstatoval Jozef Gula. Upozornil, že na Slovensku trvala válka sedm měsíců, během nichž nacisté vypálili mnoho vesnic a zastřelili hodně lidí. „To bylo úplně jiné než v Čechách,“ upozornil Jozef Gula.
Poukázal rovněž na pomstu Němců, když potlačili povstání. „Zajaté vojáky, partyzány, ale i ty, kteří jim pomáhali, soustřeďovali v Banské Bystrici,“ řekl Jozef Gula. „Čtvrtého ledna 1945 je začali vozit do jedné vápenky u obce Německá. Tam byl komín se žebříkem. Každý ze zajatců musel vystoupit na vrchol komínu. Nahoře stál Němec, střelil ho do hlavy a on padal komínem rovnou do ohně. Blízko teče řeka Hron, kam sypali popel z těch lidí.“
Šlo o jeden z největších válečných zločinů na území Československa. Einsatzkomandu SS pomáhali slovenští příslušníci pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy. Historici uvádějí, že ve vápence zahynulo 450 až 900 lidí mnoha národností včetně žen a dětí. Spíše se však přiklánějí ke spodní hranici svého odhadu.
Po válce Jozef Gula nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Vypracoval se do funkce náčelníka štábu 21. těžké dělostřelecké brigády v Jičíně. Vojenskou kariéru ukončil jako plukovník. Za účast v bojích během druhé světové války získal status válečného veterána a na své působení u paradesantní brigády byl vždy hrdý. Zemřel v roce 2012.