Věra Biněvská-Holuběva patřila mezi nejmladší vojačky v 1. československém armádním sboru v SSSR. Ve čtrnácti se účastnila jako radiotelegrafistka bojů na Dukle. Její starší sestra Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.
Věra a Vanda se narodily v Umani na Ukrajině. Věra v roce 1929, Vanda o čtyři roky dříve. Jejich rodiče byli Češi z Třeboňska, kteří na Ukrajině “uvízli” v době bolševické revoluce. Tatínek i starší bratr zemřeli na tuberkulózu a maminka Růžena se vdala za Luciana Morozoviče, s nímž měla syna Kazimíra, kterému říkali Mirek.
„Česky jsme nesměli mluvit, ani doma. Nikdo nesměl vědět, že jsme Češi. Mělo to svůj důvod. Na Ukrajině žila i maminčina sestra s manželem, který byl Polák. Jeho zavřeli a tetu vystěhovali s dětmi do Kazachstánu. Báli jsme se, že se nám stane něco podobného, tak jsme utekli pryč,“ vysvětlila Věra, proč se rodina na začátku války přestěhovala do Koltubanky vzdálené asi 25 kilometrů od Buzuluku.
Právě zde, na hranici kazašské stepi a úpatí Uralu, vznikla první československá vojenská jednotka na území Sovětského svazu. Stalin s jejím vytvořením souhlasil teprve poté, co nacistické Německo napadlo SSSR. Do té doby byli českoslovenští vojáci, kteří vytvořili v Polsku čs. legion, internováni v sovětských táborech.
Když maminka uslyšela v lednu 1942 v rozhlase výzvu pro všechny občany Československa zdržující se zrovna na území SSSR, aby se hlásili do československé jednotky vznikající právě v Buzuluku, řekla okamžitě, že se přihlásí. Československé armádní předpisy v té chvíli nedovolovaly účast žen v armádě, ale válka, vzor Rudé armády, v níž ženy bojovaly, i osobní nasazení Ludvíka Svobody tato nařízení změnily.
Jako první 27. února 1942 narukovala starší sestra Vanda, které v té době bylo šestnáct let. Maminka Růžena Biněvská se stala hospodářkou ve velitelském domě pplk. Ludvíka Svobody, kde celá rodina i bydlela. Věra si tak pamatuje na mnoho osobností, které do velitelského domu chodily – na Sergeje Ingru, Heliodora Píku, Zdeňka Fierlingera, Klementa Gottwalda s manželkou a další.
Věra navštěvovala v Buzuluku základní školu, pomáhala mamince ve velitelském domě a starala se o mladšího bratra Mirka. Její touhou však bylo vstoupit do armády stejně jako její starší sestra:
„Já jsem prosila v Buzuluka pana podplukovníka Svobodu, aby už mě vzal, a on se smál, dělal si ze mě vždycky legraci, dal mi bonbonek a řekl: ,Tady máš a uklidni se.‘ Ale já říkám: ,Ne, já chci bojovat.‘ Mě to uráželo, ty bonbony. A když Svoboda říkal, jsi malá, ještě jsi nevyrostla, tak já druhý den stála na špičkách a říkám: ,Pane podplukovníku, já už jsem tak vyrostla, já už tam chci, jak sestřička Vanda.‘“
Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru, s nímž se zúčastnila v březnu 1943 bitvy o Sokolovo. Další československou snajperkou byla Marie Ljalková.
„Sestřička se nejdřív vyučila jako zdravotní sestra. A pak, když prokázala vysoké výsledky ve střelbě, tak ji poslali do snajperského kurzu. Tři měsíce se tam učila na kurzu, byly jenom dvě ženy, ve všech brigádách v celém československém sboru byly jenom dvě snajperky. Bylo to tak do 30. ledna 1943. Pak odjela první brigáda z Buzuluku na frontu.“
První vojenskou zkouškou se pro československou jednotku v SSSR stalo v březnu 1943 Sokolovo. Vanda Biněvská se této bitvy zúčastnila jako snajperka-pozorovatelka. Jejím úkolem bylo střežit velitelství a hlásit pohyby nepřítele: „Bylo to asi 150 metrů od Němců, střílelo se, byla to hrůza. Viděla, jak umírají její kamarádi, jak přes ně jezdí tanky, a ona jim nemůže pomoci. To už byla taková opravdová válka,“ vyprávěla Věra zážitky své sestry Vandy.
V Sokolově přišla Vanda málem o život: „K ránu dostali příkaz přejít přes Mžu, odstoupit, a na sestru zapomněli. Ona byla v sněhovém okopu, protože musela být schovaná, takže na ni zapomněli a vzpomněli si až ráno. Když se vrátili, ona už byla chudák skoro zmrzlá.“
Konečně ve sboru
Vanda se musela nějaký čas léčit a k jednotce se připojila až později v Jefremově, kde do jednotky 29. ledna 1944 nastoupila i čtrnáctiletá Věra. Jako vojín-elév absolvovala základní výcvik. „Jako elévky jsme nebydlely v kasárnách, ale doma. Ale ráno v šest hodin jsme už musely být na cvičišti a měli jsme výcvik jako ostatní – střelba atd. Byly jsme tak šťastné, že jsme to zvládly.“ Veškeré chvíle přitom trávila s další mladou vojínkou Sylvou Laštovičkovou.
V Jefremově se formovala 2. paradesantní brigáda a Věra proto absolvovala také parašutistický výcvik. Nakonec jí seskok nebyl povolen: „Když jsme měly vše připravené k seskoku, tak přišli, že nemůžeme skákat, že nejsme plnoleté a nemáme souhlas. Jak jsme brečely!“
Do nově vzniklé 2. paradesantní brigády v roce 1944 narukovala zotavená Vanda Biněvská, tentokrát měla pracovat jako zdravotnice. Do 2. paradesantní brigády se hlásili ve velké míře Slováci uprchnuvší ze Slovenského štátu a hledající vojenské uplatnění. Za jednoho z nich – Juraje Vielošíka – se Vanda v Jefremově provdala. Krátce po válce se ale rozvedli.
Věra a Sylva mezitím prošly ještě radiotelegrafickým kurzem a v srpnu roku 1944 byly jako spojařky převeleny blíž k frontě, do Krosna, ležícího asi 30 kilometrů od Dukly. Z letiště v Krosně odlétali také výsadkáři na Slovensko, mezi nimi i Vanda Biněvská. „Poštěstilo se nám, že jsme se s Vandičkou viděly před odletem. Pětkrát se museli vrátit, nebyly podmínky, aby je na letišti Tri duby vysadili. Ale nakonec se jim to podařilo.“
Vojáci 2. paradesantní brigády se bojů na Dukle účastnili jen ze začátku. „Nejdřív je chtěli nasadit do boje. Ale pak se rozmysleli, že jich je škoda, a využili je jinak. Poslali je na Slovensko.“ Akcí na pomoc Slovenskému národnímu povstání se z 2. parabrigády zúčastnilo celkem 15 žen, včetně Vandy Biněvské, která byla nasazena jako zdravotnice. „Nejdřív bojovali, ale neuspěli v tom, protože jich bylo málo. Nevydrželi to, tak museli přejít přes Chabenec a přejít na partyzánský způsob boje.“
Vanda Biněvská se nejprve připojila k partyzánské skupině Jegorova a s ní zažila náročný přechod přes horský hřbet Chabenec. Ochotně se hlásila i na průzkumy do vesnic a opatřovala jídlo pro partyzány. „Ona byla taková statečná. Když potřebovali jít na průzkum do vesnice, kde byli fašisti, tak ona řekla vždycky první: ,Já půjdu.‘ Tak chodila na průzkum, přinášela zprávy o Němcích, co se kde dozvěděla, a nosila také nějaké potraviny, zkrátka co potřebovali. Chodila tam v civilu, to jinak nemohla, protože tam všude byli Němci. A jednou v březnu ji chytili.“
Následkem omrzlin od Sokolova mívala Vanda často bolesti. Kvůli nim se zřejmě pokusila vyhledat lékařskou pomoc a v Dolní Lehotě byla zadržena Němci a dopravena do Banské Bystrice. „Protože byla v civilu, tak ji nepoznali, a kromě toho to už byl takový čas, že oni sami se museli zachraňovat. Protože oni viděli, že bude konec války, a museli utíkat. Tak možná proto se jí podařilo nějak utéct. To bylo její štěstí. Nějaká paní jí pomohla,“ uvedla Věra.
Z Banské Bystrice Vanda utekla s ruskou partyzánkou ke skupině Stalin. Se svojí 2. paradesantní brigádou se znovu setkala v dubnu v Kežmaroku, odkud je čekala dlouhá cesta do Prahy, kam dorazila po osvobození v červnu 1945.
Hurá, hurá, je konec války!
Věra Biněvská se s ostatními radiotelegrafisty dostala přes Duklu do Liptovského Mikuláše, dál postupovali směrem na Moravu, kde je zastihl konec války. „Zrovna jsme se se Sylvou chystaly, že půjdeme spát, když najednou všichni začali křičet: ,Hurá, hurá, je konec války!‘ Lidi byli tak šťastní, objímali se, líbali a slavili, že už to skončilo.“ Vojáci a vojačky dorazili nejprve do Štěrbohol u Prahy, odkud nastoupili 17. května do slavnostního průvodu Prahou.
„Beneš nás vítal na Staroměstském náměstí. Přes celou Prahu jsme šli z Ščerbohol. A celou cestu všude – z jedné strany, z druhé strany – nás lidi vítali. Byli tak šťastní, že je konec války. Že už to zlo skončí.” Patnáctiletá Věra a o půl roku starší Sylva, krátce před tím obě povýšené do hodnosti desátnic, pochodovaly i v průvodu společně. “
Radost z konce války a ze shledání se sestrou pokazila zpráva o havárii, při které utrpěla maminka Růžena Biněvská těžká zranění. Stala se na Slovensku při přepravě dětí z dětského domova v Jefremově. Maminka zemřela 6. března 1946 a později jí byla in memorium udělena medaile Za zásluhy II. stupně.
Adoptována v SSSR
Vanda i Věra zůstaly krátce u armády i v poválečné Praze. Vanda sloužila jako velitelka spojovací skupiny 1. vojenské oblasti, Věra pracovala na ministerstvu národní obrany jako radiotelegrafistka. V Praze se začala vídat s Pavlem Golubevem, synem generála A. P. Golubeva, kterého znala už z Jefremova. Jeho otec žil ve Lvově, který po poválečném posunutí hranic Polska na západ připadl SSSR. Chtěl Věru poznat, a tak na konci listopadu 1945 Věra odjela na krátkou návštěvu do Lvova. Nakonec v něm "uvízla" na 48 let – podobně jako její rodiče.
„Generál měl záchvat a odvezli ho do Moskvy do kremelské nemocnice a tam zůstal tři měsíce. Já měla jen válečné doklady a ty už neplatily. Tak jsem čekala, až se vrátí generál, aby mi pomohl dostat nové doklady. Maminka mezitím v Praze zemřela, nemohla jsem ani na pohřeb.“
V prosinci 1946 zahynul při autonehodě i Věřin milý Pavel. „Na to mi rodiče Pavla, manželé Golubevovi, nabídli, že mě adoptují. A to nejen proto, abych jako cizinka neměla problémy. Oni mě měli rádi jako dceru a nechtěli mě ztratit. Tak jsem souhlasila, generál mě adoptoval a dostala jsem jeho jméno – Holuběva (rusky Golubeva). Po jeho otci Arkaděvna. Napsal, že jsem Ruska a občanka SSSR. A nikdo nic nepoznal, rusky jsem mluvila dobře.“
Věra Biněvská-Holuběva ve Lvově vystudovala filologii na univerzitě a vdala se za kapitána Vadima Varjanicu, s nímž měla dceru Natašu. Později se rozvedla a vdala se za primáře oblastní nemocnice ve Lvově Benjamina Skorodinského, spolu měli dceru Angeliku. Ve Lvově Věra pracovala jako korektorka ve vydavatelství a jako učitelka ruštiny.
Vanda Biněvská po válce pokračovala ve službě v armádě a v roce 1947 se zapsala na studium práv. Studia však nemohla dokončit, neboť se musela starat o mladšího bratra. Zdravotní problémy ji přiměly k odchodu z aktivní vojenské služby, v roce 1951 s hodností kapitánky v. v. odešla do invalidního důchodu a příležitostně pracovala jako prodavačka. Vdala se a měla dceru Evu. Ráda malovala, zpívala a navštěvovala základní a střední školy, aby vyprávěla o druhé světové válce a o účasti československých vojáků. Zemřela 26. března 1991.
Před smrtí ji v nemocnici navštěvovala každý den Věra, která se poté, v roce 1993, definitivně vrátila do Prahy. Po počátečních potížích sehnala s pomocí své neteře byt i práci a v roce 2000 získala i české občanství a také možnost odejít do zaslouženého důchodu. V roce 2001 se zde potřetí vdala a v České republice se také stala členkou několika organizací sdružujících příslušníky a příslušnice československé armády a účastníky bojů druhé světové války, mimo jiné Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu.