Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Elvíra Ptáková roz. Filipovičová (* 1934)

Chtěla jsem pomoct budovat komunismus. Tak pitomá jsem byla

  • narozena v roce 1934 v Moskvě

  • jako dítě přežila hladomor a bitvu o Stalingrad

  • byla svědkem událostí spojených s pohřbem J. V. Stalina

  • v roce 1953 se vdala za Čecha Ivo Ptáka, který studoval v Moskvě

  • vystudovala v Moskvě vysokou školu zemědělskou

  • od roku 1957 pracovala jako zootechnička na Liberecku

  • v roce 1961 se s mužem vrátili do Sovětského svazu

  • budovali kolchozy v obci Tabuny v pohoří Altaj

  • pracovala jako vědkyně v Moskvě v oblasti zemědělství

  • byla svědkem demonstrací na podzim 1989 v Praze

  • žije střídavě v Rusku a v České republice

Jako dítě sledovala, jak kamarádi umírají hladem. Její dědeček se stal obětí Stalinových čistek mezi ruskou inteligencí. Přesto věřila, že komunismus je to nejlepší, co lidstvo může potkat. Dokonce se s manželem dobrovolně vydali budovat kolchoz v odlehlé části altajské oblasti. Paradoxně se však často dostávala s komunistickými funkcionáři do sporů, protože se nebála ozvat, když cítila nespravedlnost.

Narodila se v roce 1934 v Moskvě do rodiny Filipovičových, kterou tvořili vzdělaní lidé: fyzici, matematici, chemici. Její dědeček Josif Vladimir Filipovič byl uznávaný vědec, měl patent na materiál používaný k natírání pracovních nástrojů. Byl však označen za nepřítele národa a popraven. V rodině se o tom nemluvilo, maminka jí pouze řekla, že odjel daleko. Až později jí vysvětlila, jak obrovský strach v té době měla. Že každé ráno, kdy přišla do práce, se lidé jeden druhého ptali, kdo další byl zatčen.

Elvíra tedy vyrůstala ve šťastné nevědomosti vychovávána převážně babičkou, protože rodiče se rozešli před jejím narozením a matka byla jako geoložka posílána na výzkumné expedice na různá místa Sovětského svazu. Začátek války prožily v Moskvě, pak matka musela za prací ke Stalingradu. Jely s ní, protože se tam v té době ještě neválčilo. Nastěhovaly se do vesnice Sokolovka. Tam pak prožily peklo.

Nebe nebylo modré, ale rudé. Hořel nejen Stalingrad, ale i řeka Volha. Nedaleko totiž byly obrovské nádrže na naftu a ty Němci rozbombardovali. Z mnoha domů v okolí zůstaly jen třísky. Ve vesnici se usadili vojáci, přiváželi tam raněné, měli však zákaz evakuovat místní obyvatele. „Museli jsme zůstávat, aby to nevypadalo, že ustupujeme Němcům,“ vysvětluje. Její matka mezitím odjela na další expedici k Magnitogorsku, ona s babičkou v Sokolovce uvízla. A pomalu umíraly hladem. „Pak babička dostala chřipku, já ji chytila po ní. Nemohly jsme vstát. Pak už jsme tam jen tak ležely,“ vzpomíná. Problém spočíval v tom, že příděly jídla dostávali pouze lidé ve městech. Ve vesnicích ne, tam se předpokládalo, že se každý nějak uživí. Jenže nebylo čím. Hladem tak zemřelo několik jejích malých kamarádů. Naštěstí za babičkou přišla známá s dotazem, zda by jí neušila blůzku. Když viděla, v jakém jsou stavu, sehnala jim kozí mléko a oves určený pro koně vojáků. To je zachránilo.

Následovalo stěhování na další místa, kde pracovala matka. Až se dočkaly konce války: „Více se brečelo, než radovalo. Skoro všechny ženský ztratily manžely a bratry. Můj strejda byl taky zabitý. Brečelo se, zpívalo se, lidé se objímali.“

Láska na první pohled

Začala studovat vysokou školu zemědělskou v Moskvě. Tam se zamilovala. Říká, že doslova na první pohled. Byla to situace jako z dívčího románku. „Věděla jsem, že to je on. Byl jiný než Rusové. Měl kabát, modrou košili. My tehdy všichni chodili v teplákách, všude, i do školy. Nic jiného jsme neměli,“ vypráví. Zjistila, že ten student se jmenuje Ivo Pták a pochází z Československa. „Problém byl, že kolem něj bylo pořád několik Moskvanek. Ty, na rozdíl ode mě, měly šaty. Já neměla nic, po mně se kluci nedívali,“ vysvětluje. A tak za podpory kamarádek obětovala všechny peníze, jež měla na jídlo i stipendium, a koupila si šaty také. Své první šaty, ve kterých konečně bylo vidět, že je hezká dívka. Pak vystála frontu na lístky do Velkého divadla a tam Ivo Ptáka pozvala. „Pak už na žádné Moskvanky nekoukal,“ shrnuje. Byl rok 1952.

Komsomolci si ji pozvali na schůzi a vysvětlovali jí, že není vhodné, aby sovětská studentka chodila s cizincem. Sňatky s cizími státními příslušníky byly v Sovětském svazu povoleny o rok později. Hned se tedy vzali. Žili na koleji, v jedné místnosti rozdělené závěsem s dalším mladým manželským párem. Obě ženy byly těhotné a rodily téměř ve stejnou dobu. Na život za podmínek, které se dnes zdají být neúnosné, vzpomíná jako na moc pěkné období.

Stalin byl jako Bůh

Když zemřel Stalin, vypravili se s manželem rozloučit se s ním. „Takoví jsme byli. Já měla Stalina ráda. Brečela jsem za něj. Všichni jsme si říkali: Jak teď bez něj budeme žít? Vždyť jsme díky němu vyhráli válku. Byl to vůdce. Prostě něco jako Bůh,“ vysvětluje. Je si vědoma toho, že její slova nyní u mnoha lidí vzbuzují údiv, ale tvrdí, že tehdy ve svém okolí neměla nikoho, kdo by mluvil o zločinech, které byly na Stalinův příkaz páchány. „Vše jsme se dozvídali až později. V roce 1956 byla amnestie, lidé vyšli z lágrů. Byl to šok. Ale my se k tomu i pak stavěli tak, že došlo k nějakým omylům a Stalin, chudáček malej, o těch věcech určitě nevěděl.“

Při snaze poklonit se mrtvému ji málem ušlapal dav, tolik lidí se s ním přišlo rozloučit: „Lidi rozháněly milice na koních s bičema. Uklouzla jsem a už jsem cítila, jak se za mnou lidé řítí. Už po mně lezli, ale Ivo mě vytáhl nahoru. Byla jsem zničená, otlučená. Z davu se nesl strašný křik a břinkot skla. Až později jsme se dozvěděli, že tam byly stovky lidí ušlapány.“

Je třeba jet na celiny

Její muž se po studiích vracel do Československa. Komsomolci jí vyčítali, že pojede s ním a bude si žít pěkně v klidu a teple, zatímco Sovětský svaz potřebuje její pomoc daleko víc. Všichni studenti zemědělství totiž odjížděli na takzvané celiny. Tak se říkalo nerozorané půdě na Sibiři. Slíbila tedy, že se za pár let z Československa vrátí a na Sibiř pojede. Od roku 1957 s manželem pracovali jako zootechnici na Liberecku. Vedlo se jim dobře. Oproti Sovětskému svazu jí Československo připadalo jako ráj, přestože šlo o jedno z nejsmutnějších období české historie, 50. léta: „Krásná krajina a lidé o hodně milejší. Bylo tady hodně více lidskosti. V Sovětském svazu byl vždy první stát a až pak člověk.“

Po čtyřech letech se rozhodli, že je čas splnit slib a pomoct zemědělství na odlehlých místech Sovětského svazu. Dostali nabídku na práci v Altajském kraji. Na československém velvyslanectví v Moskvě je varovali, že jedou do opravdu tvrdých podmínek a aby v žádném případě nejezdili do obce Tabuny. Jeli právě tam. Byl rok 1961.

Byl jim přidělen úzký pokojík v dřevěném domku. Sousedka se jí přišla zeptat, kde je sebrali. Na to místo se dobrovolně nejezdilo, naprostá většina lidí tam byla na nucených pracích. „Řekla jsem jí, že jsme z Prahy. A ona zase: V Praze vás shrábli? Řekla jsem, že jsme přijeli sami, že chceme budovat komunismus. Tak já byla pitomá. Ona se svalila na záda a začala se řehtat. Pořád říkala: Duraki, duraki, z Prahy v Tabuny, duraki. A hrozně se smála,“ vzpomíná.

Její muž onemocněl. Příslušníci KGB jí zabavili pas, ve kterém měla zpáteční vízum. Důstojník se jí pak snažil namluvit, že ho ztratila. „Já mu do očí řekla, že si myslím, že ho vzali oni. Ten člověk řekl, že odtamtud už nikdy neodjedeme,“ vypráví. Pro ni i pro manžela to znamenalo tvrdý otřes. Byli daleko od domova, bez možnosti svobodného rozhodování. K tomu těžká práce, otřesné životní podmínky. Jedli jen to, co dostali v jídelně. V obchodě byli k dostání pouze sledi a vodka. Až když se začala tvrdě domáhat svého pasu a hrozit, že vše oznámí v Moskvě, začali se k ní nadřízení chovat lépe a manželé dostali příděl jídla, na které měli nárok pouze komunističtí funkcionáři.

Vykrmená svině

Jejím úkolem bylo budovat drůbežárnu. Bylo v ní dvacet tisíc slepic, plán byl sto tisíc. Jenže je nebylo čím krmit a navíc je žraly přemnožené krysy. „O všem rozhodovali partajníci, ale vůbec ničemu nerozuměli,“ říká. Začala zkoušet klíčit rostliny a vytvářet pro slepice nové druhy krmiv. Problém byl, že si pěstírnu založila v takzvaném rudém koutku. Šlo o místnosti, které za komunismu sloužily ke schůzím a k politickým školením. Jednou do rudého koutku přišla její nadřízená. „Vyčítala mi, že mi tam na stěně nevisí portréty vůdců. Ukázala na jeden obrázek a říkala: Co je to za děvku? Já na to: To není děvka, to je balerína Maja Plisecká. Vzala tu podobiznu a sundala ji. Tvrdila, že tam mají být vůdcové a na stole má být červený ubrus, ne nějaká zeleň. Já tam měla ty naklíčené rostliny, tak jsem dostala strach, že mi všechno rozhází. Dostala jsem vztek a pořádně na ni spustila. Za několik hodin přiklusala zootechnička a vynadala mi, že takhle se nemůžu chovat. Přinesla podobiznu Chruščova. Tak jsme pověsily Chruščova vedle Plisecké. Vypadal vedle ní jako vykrmená svině a všichni se tomu chodili smát.“

Kontrarevoluce? Ne, okupace

V roce 1964 se mohli přestěhovat do Moskvy. Pracovali ve Všesvazovém institutu živočišné výroby, byli kandidáty biologických věd. Ve společnosti bylo cítit uvolnění. „Začínalo to v literatuře. Ti, co přišli z gulagů, psali vzpomínky. Lidé začali přemýšlet, že by se třeba dalo žít lépe,“ říká.

Ona sama také psala. Napsala povídky, ve kterých popisuje hladomor za války. Ale v redakcích jí říkali, že kdyby něco takového otiskli, vyhodili by je. „Nebylo to nic proti komunismu. Psala jsem pravdu. O tom, že lidé hladověli, se nemluvilo, bylo to tabu,“ vysvětluje. Z Československa dostávali Rudé právo, četli ho i další lidé v ústavu, přepisovali ho. Mnohé články jim připadaly dost odvážné.

Když se jednoho dne vrátila domů, manžel stál na zahradě a třásly se mu ruce. Řekl jí, že Rusové obsadili celé Československo. Plakal. „Pak přišli jeho kamarádi a gratulovali nám, že jde o bratrskou pomoc. Když se na něj dívali, pochopili, že to vnímá jinak. A já jim pak řekla, jak to vůbec je. Obyčejní lidé tehdy neposlouchali BBC, neuměli anglicky. Věřili, že jde o pomoc, zásah proti kontrarevoluci. Ale moskevská inteligence věděla, jak to je ve skutečnosti,“ tvrdí. „No, a pak se Ivo s kamarádem totálně ožrali jako slívy,“ doplňuje.

Ona nikdy do strany nevstoupila, její muž v KSČ byl. Tedy až do chvíle, kdy se zúčastnil na československém velvyslanectví v Moskvě protestu proti obsazení Československa. Elvíra Ptáková napsala knížku s názvem Československý syndrom o tom, jak Rusové události v Československu vnímali.

„Kolegové mi říkali, že nejlepší je mlčet. Že když budu své názory říkat veřejně, ničemu nepomůžu. Věděla jsem, že na Rudém náměstí lidé proti okupaci Československa protestovali. Ruští disidenti pro mě byli hrdinové. Trošku jsem jim záviděla, jak jsou stateční. Já ze všech stran pořád slyšela, že v Československu byla kontrarevoluce. Chtěla jsem vystoupit a veřejně říct, že je to nesmysl. Ale neudělala jsem nic. Sama sebe jsem potlačovala. A sama sebe jsem nenáviděla za to, jak jsem zbabělá.“

„Zabiju, koho chcete, řekla jsem.“

Na protest Ivo Ptáka doplatila i jeho maminka v Československu, komunisté jí vzali byt a přidělili jí mnohem menší, horší. Ptákovi zůstávali v Sovětském svazu až do roku 1988. Tehdy jim Ivova teta nabídla, aby se vrátili, že na ně přepíše svůj domek. Byla už stará, nemocná, děti neměla. Nechali si byt v Sovětském svazu a život rozdělili mezi tyto dvě země.

Mezitím se jim k dceři narodil i syn. Ukázalo se, že je velmi talentovaný hudebník, a udělal přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Jenže mu bylo osmnáct let a měl nastoupit na vojnu v Sovětském svazu. Rozhodl se, že udělá vše proto, aby mohl studovat a na vojnu nemusel. Obcházela všechny možné instituce, až se dostala k plukovníkovi vojenské policie. „Řekla jsem mu: Tak vemte do armády místo syna mě. Já prožila Stalingrad. Já zabiju, koho chcete... Koukala jsem mu při tom upřeně do očí. Tak souhlasil, že syn může zůstat v Praze.“

Potíž nastala, když syn potřeboval ke studiu kvalitní klarinet. Měla malý plat, ze kterého by na klarinet za dva tisíce dolarů nikdy nenašetřila. Tak počátkem 90. let začala do Česka ze Sovětského svazu vozit různé nástroje a prodávala je. Neváhala se ani postavit na Karlův most a prodávat tam ruské šátky a suvenýry turistům.

„Bavilo mě to, dělala jsem to ráda a dodnes mám schovaný deníček s popisem toho, kolik jsem který den čeho prodala,“ říká. Stále má také dva domovy, jeden v Česku a jeden v Rusku. A dosud je přesvědčena, že komunismus nemá jen špatné stránky, přestože její rodině a spoustě známých přinesl tolik trápení.