Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich Bortlík (* 1928  )

Lidé by si měli odpouštět a víc přemýšlet o životě

  • narozen 5. června 1928 v Hati na Hlučínsku
  • v říjnu 1938 byl svědkem připojení Hlučínska ke třetí říši
  • 1942 narukoval otec do wehrmachtu
  • 1944 otec zahynul na západní frontě
  • v lednu 1945 narukoval Erich Bortlík do wehrmachtu
  • leden–duben 1945 výcvik v Kroměříži
  • duben 1945 zajat Rudou armádou
  • květen 1945 deportován do zajateckého tábora v Rusku
  • prosinec 1945 návrat ze zajetí domů
  • v letech 1950–1953 vojenská služba u PTP
  • pracoval v chemických závodech v Ostravě

„Nalodili nás na největší rumunský tanker a pluli jsme po Černém moři sedmdesát čtyři hodin. Kolem Krymu až do Novorosijsku. Seděl jsem v místě, kde se lanem vytahuje kotva. Dali nám suchary, po kterých byla veliká žízeň. Svázal jsem několik plátěných opasků a spouštěl do moře hrnek, abych se mohl napít. Jenže voda byla slaná, a tak jsem toho nechal.“

První šli bratranci. Nevrátil se ani jeden

V sousedním Polsku už duněla ruská děla a konec války se neodvratně blížil, když v lednu 1945 musel sedmnáctiletý chlapec jménem Erich Bortlík narukovat do wehrmachtu. Dospělí muži z rodné Hati na Hlučínsku už byli mrtví, zmrzačení nebo v zajetí. Zbyli mladí kluci, pak staří a nemocnicí. „Přijely selské potahy s vozy a všechny nás posbírali. Kluky ročník dvacet osm a starší chlapy. Mezi nimi Plaček, Pardubický, Popelek. Odvezli nás do Ostravy a odtud pak na výcvik do Kroměříže.“

Od podzimu 1938, kdy se Hlučínsko na základě mnichovské dohody stalo součástí třetí říše, sledoval Erich Bortlík, jak příbuzní, sousedé a známí postupně odcházejí na frontu. „První šli bratranci. Konrád byl ročník dvacet dva. Alfréd ročník dvacet čtyři. Osvald dvacet pět. Ti šli z naší rodiny první. Gustav Bortlík dvacet dva. Dvanáct jich narukovalo. A žádný se nevrátil.“

Naprostá většina Čechů z Hlučínska a Těšínského Slezska, kteří byli ve druhé světové válce nuceni bojovat na straně hitlerovského Německa, sloužila s hodností řadových vojínů nebo jako pomocníci u Říšské pracovní služby. Historik František Emmert o tom v knize Češi ve wehrmachtu píše:

Pro dnešní veřejnost je téměř zapomenutý a pro mnohé neznámý fakt, že za druhé světové války sloužily v německé armádě tisíce vojáků české národnosti. Nejednalo se přitom o sudetské Němce ani o členy smíšených rodin ani o poněmčené kolaboranty, ale přímo o rodilé Čechy. A to navzdory Hitlerovu přesvědčení, že „žádný Čech není této cti hoden“.

Přesto Češi bojovali v německých uniformách na všech frontách po celou válku. V Rusku, ve Francii, v Itálii, v Africe. A u všech hlavních druhů zbraní. U pozemního vojska, protiletecké obrany, námořnictva i letectva. Čeština se stala společně s polštinou a lužickou srbštinou nezřídka jazykem komunikace mezi německými vojáky, ne všichni uměli německy.

Jen málokterý Čech přitom udělal vojenskou kariéru. Většina zůstávala po celou válku jen obyčejnými vojíny, což odpovídalo jejich pozici nedobrovolných odvedenců. Mnozí navíc z wehrmachtu dezertovali, a pokud to bylo možné, vstoupili do československých zahraničních jednotek. Bezprostředně po válce, ale i po únoru 1948 nebyli tito čeští veteráni prohlášeni za zrádce, současně však ani za oběti nacismu.

Ani jedno ani druhé se tehdejším režimům nehodilo do vytváření ideálního obrazu vzdorujícího národa, který si „s německými ozbrojenými složkami nijak nezadal“. Služba Čechů ve wehrmachtu se neměla stát součástí oficiální historiografie. Proto bylo třeba tuto kapitolu moderních dějin zamlčet. Avšak stalo se! Češi ve wehrmachtu opravdu sloužili. Mnozí z těchto veteránů dodnes žijí.

Německy jen pes a kočka

S prvními vojáky wehrmachtu se desetiletý Erich Bortlík setkal v roce 1938, když německá armáda přijela do Hati. Vesnice je dlouhá několik kilometrů a táhne se mírným klesáním v mělkém údolí uprostřed polí a luk. Erich Bortlík vzpomíná, že armáda přišla z horního konce od kostela a nastěhovala se do obecních domů a hostinců.

Hospoda, která se dnes jmenuje Svatý Mikuláš, patřila tehdy Johanu Cigánovi. Tam se usídlila motorizovaná jednotka a místní lidé si mohli vojáky vzít k sobě domů na byt. „Osobně jsem tam zašel a přivedl jsem domů dva i s motorkou. Motorka byla můj sen. Sice u nás nenocovali, ale měli tam zaparkovanou tu motorku a chodili k nám na jídlo. Máma jim vždy něco nabídla. Nakrájela na mísu housky, k tomu domácí paštiku. Po té se mohli utlouct.“

Chlapec s nadšením pozoroval, jak vojáci startují nablýskanou mašinu a vyjíždějí ze dvora. O čem si povídají, však neměl tušení. Chodil právě do čtvrté třídy, když čeští učitelé museli z Hlučínska odejít a školy se změnily na německé. Dnes umí německy perfektně, před příchodem Němců ovšem byla jeho jazykem čeština.

„Máma i táta uměli německy, ale doma se německy nemluvilo. Byly rodiny, ve kterých se už za první republiky bavili německy, ale takových bylo málo. Jenom když chtěli rodiče před námi něco zatajit, řekli si to německy. My děti jsme uměly akorát, jak se řekne pes nebo kočka, to ale bylo asi tak všechno.“

Erich byl druhým ze čtyř dětí. Vyrůstal s o dva roky starším bratrem Ernstem, sestry byly mladší. Otec Ferdinand Bortlík pracoval jako dělník v chemické továrně v Ostravě-Hrušově, matka Anna měla dlouhé tmavé vlasy spletené do copu a starala se o děti a malé hospodářství.

Bortlíkovi chovali dvě krávy, obdělávali několik hektarů polí. Erich vzpomíná, že takovým hospodářům se na Hlučínsku říkalo kravkaři a v Hati si vzájemně pomáhali. Když jeden kravkař sklidil obilí dříve než druhý, šel mu při žních pomoci. Na polích se scházely celé rodiny a byla to svým způsobem důležitá společenská událost.

Liebe Mutter, Liebe Mutter

Čtyři roky se otec Ferdinand úspěšně vyhýbal branné povinnosti. Chemický závod, ve kterém pracoval, patřil ke strategickým podnikům a úředníci několikrát u vojenské správy vyjednali, aby jejich prvotřídní dělník na frontu nemusel. V roce 1942 už se však odklad zařídit nepodařilo. Hitlerovské Německo začínalo na východní frontě pohrávat a vůdce zavelel k totální válce.

Ferdinand Bortlík narukoval k sanitní jednotce a na bojištích v Rusku mu prošly rukama stovky raněných a mrtvých. Když roku 1943 přijel domů na dovolenou, odhodil špinavou uniformu do kouta a nedovolil matce, aby mu ji vyprala. „Otec odmítal, aby se těch hadrů matka byť jenom dotkla. Nechtěl, aby měla s tou válkou cokoli společného,“ vypráví Erich Bortlík.

Po dovolené už se táta na východní frontu nevrátil. Odjel k saniťákům do Francie a o rok později zahynul. „Šoupli ho do Normandie. Jezdil s vlaky, které odvážely raněné vojáky do německého vnitrozemí. Toho 15. října 1944 je napadli střelbou letci, útočili na vlaky. Dva saniťáci utekli do lesíka u trati. Otec dostal zásah.“

Úřady tehdy umožnily, aby matka se syny mohla svému muži do Německa na pohřeb. Pro Ericha Bortlíka je to zřejmě poslední vzpomínka na chvíle, kdy viděl svého staršího bratra živého. Zahynul někde u Kaliningradu, a přestože po něm Erich dodnes nepřestal pátrat, stále neví, jak bratr zemřel a kde leží jeho ostatky. Poslední Ernestův dopis přišel do Hati 6. února 1945 a Erich Bortlík ho má dodnes schovaný. „Liebe Mutter. Liebe Mutter,“ opakoval bratr v každé druhé větě.

„Nechávám si z Německa posílat knížky, ve kterých pamětníci vzpomínají na válku. Četl jsem příběh vojáka ročník 1928. Co ten všechno prožil, jak dlouho byl v zajetí,“ vypráví Erich Bortlík. „Přemýšlím nad tím, kolik dětí se od té doby narodilo, a stále hledají své otce. Ještě dnes jezdí na hroby padlých vojáků. Kolik jich v Rusku je. A pořád se nacházejí noví padlí. Dostávám o tom z Německa časopis a tam je těch jmen spousta. Děti a vnuci stále hledají své otce a dědy. Je to něco hrozného.“

Někam za dráty. Pryč od těch lidí

Nebylo mu ještě ani sedmnáct, když v Kroměříži vyfasoval pušku a učili ho střílet. Také s pancéřovou pěstí se Erich stačil seznámit. Vzpomíná na výcvik, při kterém se pancerfaustem trefoval do makety tanku tažené na laně. Psal se březen 1945, Německo už dávno válku prohrálo, ale armádní mašinerie šlapala dál.

Erich Bortlík pochodoval po buzerplace, salutoval velitelům, skládal si šaty do komínků. „Zasraný Hitler!“ nadávali tehdy chlapci, se kterými byl Erich Bortlík na cimře, ale nic se jim nestalo. Důstojníci věděli, že je konec. Měli však rozkaz vycvičit brance, tak je tedy cvičili a už je nezajímalo, co si o tom myslí.

Až konečně jednoho dne, když stála Rudá armáda za humny, naskákala celá jednotka do náklaďáku a dala se na ústup. Pod zmateným velením pak několik dní putoval Erich Bortlík sem a tam v okolí Blanska, potkával německé vojáky převlečené do civilu, byl svědkem popravy dvou dezertérů. V hrůze z ruského zajetí ujížděli Němci z Moravy do Čech s jediným cílem: „Dostat se k Američanům.“ Věděli, že v zajateckých táborech americké armády mají šanci přežít a nestáli o Stalinovy sibiřské lágry.

Jenže v Havlíčkově Brodě byl zoufalému tažení konec. Erich Bortlík a stovky dalších vojáků wehrmachtu padli Rusům rovnou do náručí a nastal pochod hrůzy. V šesti řadách hnali Rusové zajatce po silnici směr Brno, vesnicemi Českomoravské vrchoviny. Tehdy chlapec z Hlučínska pochopil, co je to jít středem. Ze všech sil se snažil, aby nebyl v krajní řadě.

Na rozdíl od většiny německých vojáků dobře rozuměl tomu, co vesničané na nenáviděné zajatce křičeli. „Strhávali ze zajatců, co se dalo, stříleli po nás zpoza vrat. Občas sebou někdo žuchnul do příkopy a už tam zůstal.“ Pochod z Jundrova rozlíceným Brnem na hlavní nádraží nebyl jiný. Chlapec se modlil, aby ho už někam zavřeli. Někam za dráty, do baráků. Hlavně však daleko od těch běsnících lidí.

Nahlas Rusům, že jsi Čech

Nákladní vlak s dobytčáky našlapanými německými zajatci vyjel z Brna a nikdo zatím netušil, kam je odváží. Když druhý den zjistili, že projíždějí Budapeští, bylo jasno: „Jede se na východ.“ Většina mužů byli vojáci z fronty. Vyčerpané, špinavé a plné vší je odváželi Rusové zpátky tam, odkud je měsíce hnali. V rumunské Konstanci nalodili zajatce na tanker a za tři dny vystupovali v ruském Novorosijsku. Odtud znovu vlakem do stanice Krymskaja. Tam byl tábor.

„Přivedli nás na bránu a u stolů zapisovali. Jak se jmenujeme, odkud jsme. Chodily tam takové mladé holky, asi doktorky a zjišťovaly, kdo má vši.“ Když se Erich Bortlík dostal na řadu a hlásil, že je z Hati, zvedl jeden z mužů za stolem hlavu a překvapeně na něj zíral. „Hať u Bohumína?“ Byl to zajatec a Erichův krajan z části Bohumína jménem Skřečoň. V táboře tou dobou pobýval už druhý rok.

„Znáš v Hati Elišku Mokrou?“ ptal se. Erich zavrtěl hlavou. „A Jindřicha Návratíka?“ Taky ne. „Osvalda Otavu?“ pokračoval a tentokrát úspěšně. „Ano! Jasně! Ten bydlí kousek od nás.“

Pro nové zajatce neměli v táboře ještě palandy, ty si museli teprve sami vyrobit. První noci proto spali venku na louce. „Takže ty jsi z Hati? To je výborné,“ radoval se rodák z Bohumína, když ještě ten den večer krajana na louce vyhledal. Dali se do řeči a brzy se vyjasnilo, jak to bylo s tou Eliškou i Jindřichem.

„V Hati se totiž neříkalo Eliška, ale Elza. Byla to učitelka a také bydlela kousek od nás. A Jindřich Návratík byl zase Heydrich. Ten můj nový známý s nimi chodil v Bohumíně na gymnázium. Byli to spolužáci,“ vysvětluje Erich Bortlík zmatení dvou rodných jazyků tenkrát v ruském zajetí.

Kdybych musel vycestovat, odebral bych se do Ruska

„Ten kluk se jmenoval Přeliáš a radil mi, ať Rusům hlásím, že jsem Čech. No, samozřejmě, že ano. Vždyť jsem se jako Čech narodil. Ale soused z Hati jménem Pardubický, který tam byl se mnou také, ten se k české národnosti hlásit nechtěl. Erichu, vždyť nás zavřou! Češi přece proti Němcům nebojovali. Rusům ve válce nepomohli.“

Brzy se ukázalo, že český jazyk byl ohromnou výhodou. Rusové si rychle všimli, že jim chlapec rozumí, a tak se mu dostávalo výsadního postavení. Sotva v zajetí oslavil sedmnácté narozeniny, stal se předákem skupiny stolařů, kteří vyráběli nový nábytek pro velkou místní konzervárnu poničenou válkou.

„Seděli tam v kancelářích na bedýnkách od brambor. Potřebovali stoly a židle.“ Erich se za války vyučil stolařem a výuční list mu narychlo vydali týden před tím, než v lednu 1945 narukoval do wehrmachtu. Přivezl si ten papír do Ruska, ale ještě během transportu si z něj jeden ruský voják ubalil cigaretu. Více než vysvědčení Erichovi v táboře posloužila čeština a z učně tu byl rázem mistrem.

Erich Bortlík moc dobře ví, jak nesmírné měl štěstí, že se v Sovětském svazu dostal do tábora, kde s německými válečnými zajatci jednali slušně. Dodnes studuje válečnou historii, sbírá příběhy a svědectví ze Stalinových lágrů a často myslí na utrpení, které tam zajatci zažívali. Vzpomíná však, že v jeho táboře to bylo jiné. Žádná drsná Sibiř, hlad a utrpení. Teplý ruský jih v černomořské oblasti. Všude kolem tábora pole s rajčaty, okurkami, voňavým obilím a k tomu lidské zacházení. Tak o tom po sedmdesáti letech Erich Bortlík vypráví. Tak si to pamatuje.

„Rusům bych ruce líbal. Za to, jak se k nám v zajetí dobře chovali. Třikrát denně zupa a půl kila chleba. Vždy jsem si říkal, že kdybych musel někam vycestovat, odebral bych se do Ruska. Fakt! Myslím si, že ti lidé mají lepší duševno než kterýkoli jiný národ,“ říká Erich Bortlík, pak ovšem znejistí. „Jenže, dnes? Nevím. Nejsem politik, ale k čemu to teď všechno spěje, tomu já říkám šajze…“

Více odpouštět a přemýšlet o životě

Domů do rodné Hati se Erich Bortlík vrátil v lednu roku 1945.??? Čekala tam na něj máma a dvě mladší sestry, o které se musel postarat. Nastoupil tedy jako dělník do chemičky v Ostravě, kterou otec v roce 1942 musel opustit, když narukoval na frontu. Tátu tam všichni dobře znali, pamatovali si na něj a pro Ericha tedy nebylo těžké získat práci okamžitě.

V roce 1950 narukoval do základní vojenské služby a komunistické úřady rozhodly o tom, že ji odslouží u Pomocných technických praporů. Pracoval na šachtě v Petřkovicích a pak znovu vyráběl nábytek, podobně jako v Rusku.

Na vojně prožil Erich Bortlík celkem třicet jedna měsíců. „Prostě pétépák! Z dělnického syna udělali kulaka. Nevím kdo. Nikdy jsem po tom nepátral. Ale dnes mám alespoň o dobré tři tisíce větší důchod,“ vypráví a stejně jako zajetí, také vojnu si pochvaluje. „Cítil jsem se tam moc dobře. Naučil jsem se řemeslo lépe než v civilu a poznal spoustu dobrých lidí. Kolik jen úžasných farářů jsem potkal…“

Čtyřicet čtyři let pak pracoval v chemických závodech, kam po válce nastoupil. V Hati se oženil, postavil nový dům a své rodné vesnici zůstal věrný dodnes. „Lidé by si měli víc odpouštět a víc přemýšlet o životě. Nevím, jak bych to jinak řekl, protože zlo plodí jenom zlo. Ovšem zdá se, že na všechny ty hrůzy se už zase zapomíná a tvoří se nové lumpárny.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Slezsko: Paměť multietnického regionu