Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor ThDr. Ing. Jakub S. Trojan (* 1927  )

Evangelium nás učí základní odpovědnosti za osobní život a za veřejné věci

  • narozen 13. května 1927 v Paříži
  • evangelický farář, teolog a ekonom, patřil do hnutí Nová orientace
  • v letech 1946-1950 člen Akademické YMCA
  • byl tři roky na vojně u PTP
  • roku 1974 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti
  • v období tzv. normalizace pořádal bytové semináře
  • jeden z prvních signatářů Charty 77
  • po roce 1989 děkan Evangelické teologické fakulty UK, vedoucí katedry teologické etiky tamtéž

Rodina

Jakub Schwarz Trojan se narodil 13. května 1927 v Paříži, kam dva roky předtím odešli jeho rodiče „na zkušenou“. Druhé příjmení, rodné jméno své manželky, přijal dle staré evangelické tradice po uzavření sňatku. Otec Rudolf Trojan byl číšník a maminka Celestýna švadlena. V roce 1929 ho maminka poslala do Československa, kde vyrůstal téměř do svých osmi let u prarodičů v Sezemicích ve východních Čechách. Když se poté jeho maminka, tehdy rozvedená, vrátila zpět do vlasti, vzala si svého synka k sobě a nastěhovali se do bytu na pražských Vinohradech. Díky pařížské praxi u madame Chanel paní Trojanová velmi dobře prosperovala a na konci třicátých let si otevřela v Praze vlastní salon. „Maminka byla velmi šikovná, energická a organizačně schopná a v Paříži získala dobré vyškolení ve svém oboru. Byla u Chanela, to něco znamenalo, takže okamžitě dostala v polovině třicátých let místo na Václavském náměstí v takovém velmi významném obchodě a stala se vedoucí tohoto oddělení, takže když se potom osamostatnila, někdy v třicátém sedmém, měla zákaznice z ranku velvyslanectví, vyslanectví. Po hmotné stránce jsme nestrádali a já jsem nepocítil žádné ústrky kvůli tomu, že mám rozvedené rodiče.“ Jakub Trojan chodil na gymnázium ve Slovenské ulici. Jeho spolužáky byli mimo jiné Ladislav Hejdánek a Pavel Jerie, syn vinohradského evangelického faráře.

Akademická YMCA

Po maturitě nastoupil na Vysokou školu obchodní a doufal, že se mu splní sen stát se prokuristou. Po dvou letech a první státnici došlo k zásadní změně v jeho životní orientaci a směřování: „Já jsem o evangelické církvi věděl pramálo, prakticky nic, ale byl jsem pozván právě svými přáteli Pavlem Jerie a Ladislavem Hejdánkem na jednu konferenci, která se konala v Brandýse nad Orlicí za mezinárodní účasti. Mě tam popravdě řečeno zaujalo to, že tam budou také mladí lidé, přiznám se a není důvod to zatajovat, že tam budou taky samozřejmě dívky, takže jsem tam jel s jistým očekáváním a byl jsem šokován v tom kladném slova smyslu – prostě jsem najednou viděl asi sto padesát většinou mladých lidí, zpívali Tebe Bože chválíme, až tabulky oken drnčely, a já jsem se tak rozhlížel, koukal, co to znamená, co to je za společnost. Protože jsem byl poměrně hubený, sestra Kellerová, která si mě hned všimla, mi dávala dvojitou porci [jídla], takže jsem se i po této stránce tam měl znamenitě. Byl jsem zařazen do jedné diskusní skupiny, kterou vedla paní profesorka Komárková, významná evangelická myslitelka. To mě uchvátilo; společenství mladých lidí, které bylo ještě schopnější než já, nejenom v diskusích, ale ve volejbale a v jiných lidských činnostech, že se mi prostě najednou otevřel nový svět. Rád jsem přijal pozvání do pražské Akademické YMCA na Poříčí. Tam jsem od podzimu [1946] začal chodit a okamžitě, s velkou zaujatostí. Brzy nato jsem se stal jedním z posledních sekretářů Akademické YMCA, kterou režim 1950 zlikvidoval. Tam jsem se teprve setkal s křesťanskou vírou a bylo to pro mě okouzlující, strhující.“

Setkání s živou vírou a evangelickou mládeží prostřednictvím Akademické YMCA, studentského sdružení křesťanské orientace, vedlo ke změně vysoké školy: „Akademická YMCA mě neobyčejně chytla: v podstatě jsem si uvědomil, že orientace na prokuristu by nebylo to pravé, a tak jsem se velmi náhle, hned druhý den po první státnici, přihlásil na Komenského bohosloveckou fakultu v Praze. Strašně se mi to studium líbilo, protože mně začlo odpovídat na mé základní, bytostné otázky: Co je člověk? Jaký je smysl života?Byli tam znamenití učitelé – profesor Hromádka, Souček, Molnár, Smolík a další. Ti mě tak oslovili, že jsem v podstatě byl rád, že jsem zvolil tuto orientaci.“

Hromádka byl luterán a vždycky měl k té oficiální moci dost blízko

[Jedním ze zmíněných pedagogů byl významný evangelický myslitel Josef Lukl Hromádka (1889–1969), žák Karla Bartha a spolu s E. Rádlem zakladatel Křesťanské revue. V letech 1950–1966 byl Hromádka děkanem Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, dal mj. impuls k dialogu s marxismem. Některými svými činy a postoji si získal řadu odpůrců, ale je nesporné, že i mezi svými žáky, kteří se postupem času stali součástí disentu, bývá hodnocen jako impozantní, až prorocká osobnost. – pozn. aut.]

„Já ve velmi dobrém [vzpomínám na Josefa L. Hromádku], to byl můj učitel, jeden z nejvzácnějších. On mně imponoval tím, že chápal křesťanskou víru jako nejhlubší motiv pro naší odpovědnost za osobní i veřejný život – věřit znamená být odpovědný v tom nejhlubším slova smyslu. Řekl bych, že byl svým způsobem ,teologický vynález‘, který Hromádka dokázal se sugestivní mocí zprostředkovat. Mne zaujal skutečně bytostně. Vděčím mu za svou životní orientaci. Součka jsem si cenil pro jiné věci, pro jeho neobyčejně hluboký analytický vhled jak do biblického světa, tak i do světa politiky. Všichni učitelé na fakultě měli svá obdarování, která byla pro nás, mou mladou generaci, velmi obohacující. Hromádka byl přesvědčen, že liberální svět již není po druhé světové válce schopen zvládnout velké světové problémy spravedlnosti, nedokáže zvládnout otázku chudoby ve světě, prostě ta naléhavá témata, která vlastně trvají dodnes. Začal o tom pochybovat, zřejmě po svém pobytu ve Spojených státech a tváří v tvář nastupujícímu Sovětskému svazu, který mu svým způsobem imponoval, právě v tom, že si jako základní téma vzal  sociální spravedlnost... On už nad tím západním světem jako by lámal hůl. To byl jeho velký omyl, ale to se někdy stává – velcí lidé prorockého ducha si mohou také dovolit velké omyly. Malí lidé na to nemají, ani na ten velký omyl. Hromádka byl významnou postavou českého protestantismu. Samozřejmě, že jsme byli vůči němu kritičtí. Já jsem mu zejména vytýkal, že základní heslo – Být jako křesťan solidární – dost do hloubky nediferencoval, že je jiný typ solidarity s chudými, s těmi, kteří jsou pronásledovaní, a jiný typ solidarity s těmi, kteří jsou u moci.“

Když spadla klec

Po radikální změně poměrů, ke které došlo v únoru roku 1948, uvažovala skupinka mladých přátel z prostředí Akademické YMCA o tom, že opustí republiku. „My jsme uvažovali, jestli bychom neměli emigrovat. Ale byli jsme tak spjati s českým živlem, s českou historií, že jsme si nedovedli představit, že bychom mohli někde venku zakotvit, a báli jsme se, že bychom ztratili kořeny. Nebyl problém se tam uživit, ale celou tu tradici, kterou jsme vzali vážně… Zejména Hejdánek, Šimsa, kteří [tady] byli hluboce zakořenění, daleko více než já, řekli rezolutně, že tuto zem neopustí. Nevzpomínám si, že by z našeho kruhu, z Akademické YMCA, někdo v té době odešel do zahraničí.“

Vojna

„Oženil jsem se [v červenci 1950] s Karlou Trojanovou [rozenou Schwarzovou], která také chodila do Akademické YMCA, ale po pěti měsících od našeho sňatku v roce 1950 jsem byl povolán na vojnu za dosti podivných okolností. Já jsem myslel, že jdu normálně ke zbrani, ještě jsem se s přáteli sešel v předvečer mého odjezdu a diskutovali jsme, zda mám přijmout zbraň. Ukázalo se však, že jsem povolán do PTP. Nejprve jsou sloužil dva měsíce v Čechách a pak [jsem byl] skoro tři roky na Slovensku. To byla zvláštní rota, sestavená z katolických duchovních; byli tam vojíni  padesátiletí i nejmladší, těm bylo kolem dvaceti let. Já jsem byl jediný evangelík mezi příslušníky nejrůznějších katolických řádů a samozřejmě i takzvaných světských farářů, a já, adept evangelické teologie, jsem tam byl jediný. Byla to pro mě neobyčejně vzácná zkušenost. Dodnes některá přátelství odtamtud trvají, třeba s docentem Karlem Flossem nebo s doktorem Freiem. Vytvořili jsme tam opravdu pěkné společenství, mnohému jsem se tam naučil.“

Být povolán na vojnu v době studií na vysoké škole, navíc je-li dotyčný ještě navíc ženatý, je dosti neobvyklé. Ony zmíněné „podivné okolnosti“ vysvětluje profesor Trojan takto: „To bylo tak: [Jan] Šimsa byl už v té době také na teologické fakultě a tajemník, dnes již zemřelý, chtěl, abychom tam založili Svaz mládeže. Věci trochu uspěchal, pozval představitele okresního Svazu mládeže, svolal studentskou schůzi a měl zato, že to bude hotová věc. My se Šimsou jsme uvažovali takto: Proč ne, ale co tam budeme jako teologové dělat? Takže jsme prostě řekli: Budiž, my nejsme proti tomu, ale byli bychom rádi, kdybychom měli ještě čas na rozmyšlenou, co tam budeme dělat jako bohoslovci. Musíme mít program, ušitý na míru studentům bohoslovecké fakulty. Na ministerstvu to ten večer klasifikovali jako velmi lstivý pokus oddálit založení. Vmetli nám do tváře takové záludné motivy. Oba dva [J.S. Trojan a J. Šimsa] jsme byli v ohrožení. Příslušný úřad žádal na děkanovi J. L. Hromádkovi a tajemníkovi, aby učinili nějaká zásadní opatření. Oni se sešli, samozřejmě jim to bylo zatěžko, ale Šimsu vyhodit nemohli, pro Jaroslava Šimsu [jeho otce], hrdinu odboje, známého novináře spjatého také s Křesťanskou revuí, kterou Rádl a Hromádka založili a Jaroslav Šimsa byl jejím spiritus movens. To udělat nemohli. Já jsem byl homo novus, já jsem do církve v těch letech teprve vstoupil, moc mě neznali, zdálo se jim, že jsme takový trochu nezralý, nezodpovědný... To, co teď říkám je vlastně můj dohad, já jsem se nikdy nedozvěděl, jak to vlastně bylo, ale skoro bych řekl, že to ani jinak být nemohlo – prostě mě na tu vojnu poslali..“

První farářská léta

Po návratu z vojny směl však naštěstí svá studia dokončit, stal se farářem a jedenáct let působil ve Kdyni. „Ten sbor byl z takzvaných přistouplých členů ve dvacátých letech v tom velkém hnutí pryč od Říma, kdy vznikala celá řada sborů. Tam jsem byl velmi šťastný, dokonce jsme tam přestavěli s mládeží z celé naší církve starou modlitebnu na moderní sborové zařízení… Byla to pro mou ženu a malé děti dost značná zátěž, ale církev a sbor jsme měli rádi. Zajímavá zkušenost: Když jsme modlitebnu postavili, představte si, že se nám to podařilo na konci padesátých let, kdy byla nejtužší kulturní revoluce – přestavěli jsme vlastně  bývalý dělnický dům na Domažlicku. Když jsme to dokončili, tak samozřejmě se asi chytili za nos místní [funkcionáři] i ti na okrese a na kraji a řekli si: To přece nejde, aby nám farář sebral bývalý dělnický dům – a ještě k tomu v ulici, která se jmenuje Dělnická – a přestavěl ho svépomocí na kostel! Nedostali jsme žádné peníze ze zahraničí, to všechno jsme dělali tak, že přijížděla o prázdninách na dva měsíce mládež ze všech sborů, a město nás pozorovalo, s jakým nadšením se v Dělnické ulici staví kostel. Tak na nás vymysleli nebezpečný trik – řeknou dobře, postavili jste si kostel, ale my nemáme mateřskou školu, tak nás tam přes týden pusťte. Stáli jsme před kritickým okamžikem – co teď? Když je tam nepustíme, tak to bude akt nevůle, který se nám vrátí, kdovíco bude… Tak jsme vymysleli věc, kterou považuji tak trochu za duchovní vynález – my jsme jim napsali dopis, kde jsme jim sdělili: To udělat nemůžeme, protože tam máme křesťanské symboly, a přece je tam nebudeme nechávat, to byste asi nechtěli, a zároveň ani je nebudeme pokaždé znovu zavěšovat a rozsvěcovat (v centru stojí dřevěný vysoký dřevěný kříž osvícený zezadu) – v době, kdy se konají křesťanská shromáždění. Ale navrhujeme toto: po zkušenosti s dobrovolnou brigádnickou prací na našem sborovém domě v posledních letech jsme ochotni pomoci při výstavbě nové školky. Českobratrští evangelíci ve Kdyni vám s tím pomohou, pokud budete chtít. Každý se zavážeme, kolik tam strávíme hodin… Postavíme tu mateřskou školu, pro vás není žádný problém najít parcelu. Útok či úskok jsme překonali takovým kladem, že jim to prostě vzalo dech – přece si nenechají od evangelíků postavit mateřskou školu! Tím to skončilo. Z toho jsem si pro celý další život vzal ponaučení: Když člověk je tváří v tvář nějakému problému, tak se ho musí snažit překonat kladným způsobem, ne odmítat, ne se uzavírat, ale pozitivně integrovat problém do většího kontextu.“

Nová orientace a její význam

„Na konci padesátých let vzniklo neformální sdružení evangelických duchovních, které po čase začalo přitahovat i věřící-laiky a počátkem let šedesátých dostalo ekumenický rozměr. Byl jsem, dá se říci, jedním ze zakládajících členů Nové orientace. Šlo o zvláštní hnutí. Kdybych to měl vyjádřit jednou větou, pak se v něm uplatňovala myšlenka, že evangelium nás vede k odpovědnosti za osobní život a za veřejné věci. O veřejné záležitosti je třeba se zajímat i v komunistickém režimu. To bylo samozřejmě nebezpečné na dvě strany, jednak vůči režimu a jednak i vůči vedení církve, které pochopitelně, protože stálo někdy – zvláště za normalizace –  pod značným tlakem, pozvolna redukovalo bohatost víry víceméně na bohoslužby. Varovalo někdy před tím, aby se faráři věnovali specializovaně mládeži, brzdilo jejich horlivost v pastoraci zejména u vlažných členů sborů, nabádalo k tomu, aby se faráři omezili pouze na práci ve svých sborech a nepřeháněli pastoraci v nemocnicích. Horlivější činnost podle představitelů církve vždy vyvolávala nepříjemnou pozornost příslušných úřadů, zejména StB, a byly z toho trable. V Nové orientaci jsme tuhle zásadu lámali, řekli jsme si: Ne, my jsme odpovědní před Bohem i za to, jak vypadá veřejný život, jakou máme vládu, jak je spravována obec. Proto musíme vstupovat do dialogu a všude vnášet impulsy evangelia.. Já jsem to skutečně dělal, chodil jsem na schůze Místního národního výboru ve Kdyni a tam předkládal i návrhy. Některé přijali, ale nebylo jim asi zrovna příjemné, že je předkládal farář.“

Členové Nové orientace se angažovali ve společnosti a s otevřeností očekávali další vývoj. Šedesátá léta minulého století byla nádherná. Naděje nás provázela na každý den. Tyto naděje rozdrtily pásy tanků: „Od vstupu vojsk jsme se octli, v Nové orientaci, trochu v přítmí; vedení církve nebylo vůči nám nepřátelské, ale cítilo, že od nás je čekají jenom komplikace. A tak hlavní koryfejové neměli v době normalizace ani jedinou oficiální funkci. Žili ve stínu a v podstatě jsme měli pole působnosti v bytových seminářích, které byly vlastně, nechci říct ilegální, ale nebyly oficiální, v podstatě to bylo všecko mimo církev a samozřejmě tam chodili členové sborů, a dokonce tam chodili i teologové. Já jsem jim to moc neradil, říkával jsem: Především dostudujte, vy nesmíte ztratit studium kvůli tomu, že chodíte ke mně na seminář, to by byla škoda, protože celé studium vám nahradit nemůžu.“

Zlatá šedesátá

Shodně s mnohými pamětníky hodnotí šedesátá léta jako období velkého společenského uvolnění: „To byla nádherná doba, když se otevřely dveře nejrůznějším směrem, v tisku, že se určitá témata, která byla až dosud tabuizovaná, mohla otevřeně projednávat, když jsme mohli také vyjet do zahraničí – v čtyřiašedesátém jsme jeli s manželkou do Dánska – to skutečně byl závan svěžího vzduchu. Nabyli jsme hlubokého přesvědčení, že socialismus je reformovatelný a že my budeme při tom, my křesťané, teologové. To nás naplňovalo obrovskou nadějí a v tom celá společnost nabyla nových sil, nové naděje, nových výhledů a těch zhruba pět let, až do toho vpádu, to bylo nezapomenutelné období.. S dychtivostí jsme otvírali noviny, Literárky, Lidovky, a vstupovali do diskuse o problémech, které se nám zdály za nových podmínek řešitelné.“

Byl natolik zaneprázdněn studiem, kromě studia na VŠE pracoval na své disertační práci na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, že se v období Pražského jara nezapojil do žádných aktivit a zůstal tak stranou veřejného života, pokud ovšem farář vůbec může stát mimo. Rok 1968 byl vyvrcholením nadějí, které ve společnosti zrály od počátku šedesátých let, panovalo přesvědčení, že socialistický systém je životaschopný, protože je schopen vstřebat domácí i světové tradice, otevřít se světu a komunikovat s ním. Tyto naděje se, jak známo, ukázaly naprosto lichými. „Jakmile sem vstoupili s vojsky, tak pro členy Nové orientace bylo jasné, že socialismus je nereformovatelný, zatímco ostatní, zvláště ve vedení církví říkali: Nedá se nic dělat, musíme se přizpůsobit, je to na sto let, [tak] se to tenkrát cítilo.“

Teologie a ekonomie jako výzva k dialogu

Začátkem šedesátých let přišel Jakub Trojan za představenými církve s nápadem, že by bylo dobré, kdyby církev měla odborníky na různé oblasti společenského života; teologické vzdělání farářů by mělo být doplněno ještě studiem nějakého dalšího oboru. Sám se rozhodl navázat na svá poválečná studia na Vysoké škole obchodní a dálkově vystudoval makroekonomii na Vysoké škole ekonomické.„Našel jsem [tam, tj. mezi teologií a ekonomií] spojitosti, já jsem si najednou uvědomil, že teologie je vhodnou výbavou pro studium dalších vědních disciplín: samozřejmě pro filozofii, ale dokonce i pro studium nejteoretičtějších otázek ekonomických. Příklad: Psal jsem [diplomovou práci] o makroekonomických modelech růstu a tam mě zaujal model [jednoho polského ekonoma], podle kterého je možno zkoumat, zda daná společnost v makroekonomických souvislostech roste. Model autor koncipoval na některých kvantifikovatelných ukazatelích, jako je např.  počet zaměstnaných, objem investic, ale kupodivu, když chtěl získat onen parametr růstu, přidal nakonec ještě jednu veličinu, a tu definoval tak, že to je to, co přispívá k růstu bohatství dané společnosti, jako je např.  úroveň vzdělání, fantazie, představivost pracovníků, svoboda myšlení atd. To všecko spojil s onou veličinou. Bylo jasné, že tady je obrovská šance se zamyslet, co to znamená v širším kontextu společenského života. O tom jsem psal a formuloval jsem to tak, že tam, kde se rozvíjí fantazie, která je uplatnitelná ve veřejném životě, tam,  kde je větší míra svobody, kde roste mravní integrita, lidé nekradou, dělají svou práci poctivě, tam to blahodárně působí na rozvoj ekonomiky dané země. Ale jde o činitele, jak je zřejmé, které již nejsou přímo odvoditelné z hospodářského života, ale musejí být do něho vneseny odjinud, z mimoekonomické sféry. Tady se samozřejmě otevřelo obrovské pole také pro teologii a církve; v obou se usiluje o mravní a duchovní integritu člověka. Platí tedy, že mravní integrita má i své ekonomické implikáty. Pak je také jasné, že to, co k ní vede, je též jistou položkou ekonomického života, i když je to v oné rovnici, o které jsem shora hovořil, zachyceno v jakémsi reziduálním parametru, který stojí až na jejím konci.“

Toto propojení ekonomiky a teologie dále rozvíjel ve svých článcích a knihách. „Teologové by měli být vzdělaní v celé řadě oborů, aby mohli vést smysluplný dialog s představiteli všech vědních disciplín – tak tomu bylo ještě ve středověku –, jinak se míjíme, protože my jsme bez tohoto vzdělání schopni vnášet do dialogu pouze nějaké zbožné poučky, kterým naši partneři nerozumějí. Prostě [jde o to] ukázat spojitost mezi poselstvím evangelia a ekonomickým životem. Biblický svět je plný ekonomických kategorií, s jejich pomocí se tlumočí i základní věty biblické zvěsti, na třech místech v Novém zákoně máte dokonce [pojem] „ekonomie Boží.“

Jan Palach

Ze svého kdyňského působiště byl J. S. Trojan po jedenácti letech odvolán a začal působit v novém sboru. „Státní správa nesla s nelibostí mou aktivitu. Nakonec se domluvili představitelé státu a církve, že budu muset odtamtud odejít. Přešel jsem do Neratovic-Libiše nedaleko Prahy, kde jsme byli osm let. Jan Palach byl z mého sboru, proto jsem ho pohřbíval.“ Jak známo, Jan Palach se upálil 16. ledna 1969. Je evidentní, že rozhodnutí k tomuto výjimečnému činu v něm zrálo delší čas: „On navštívil sbor o Vánocích 68 i s maminkou. Na to skutečně není možné zapomenout; měl zvláštní tvář, která vyzařovala cosi mimořádného, byl dosti bledý, seděl, vím přesně kde, a pak se zúčastnil i večeře Páně,  byl druhý vánoční svátek, a když jsme vycházeli, jak je u nás zvykem, farář stojí u dveří, podává každému ruku. On přitom tehdy řekl, že by církve měly něco dělat v situaci, v které jsme byli. U dveří při loučení s účastníky bohoslužeb není samozřejmě čas na delší rozhovory, proto v té půlminutě, kdy padlo několik vět, mě zaujala právě Janova starost o to, jak se chováme. A pak o čtrnáct dní později měl pohřeb jeho strýc, kostel byl plný a on byl jako příbuzný přítomen. Já jsem kázal na text, z Ježíšova kázání na hoře, z Matoušova evangelia, blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost, to jsem četl. A 16. ledna se to stalo. Já jsem sice věděl, že byl v kostele, to mi někdo řekl, ale neviděl jsem ho, protože tam bylo asi dvě stě padesát lidí.“

Smrt Jana Palacha podle jeho vzpomínek nevyvolala v katolické ani v evangelické (tj. církev českobratrská evangelická) církvi diskusi o tom, zda si může křesťan sáhnout na život. „Prostě v  tom byly obě církve zajedno, že to není sebevražda ze zoufalství, což je charakteristika sebevraždy jako takové. My nikdy neznáme poslední důvody sebevraždy, díváme se na ni jako na únik ze svíravých okolností života, kdy si člověk neví rady, a tak si sáhne na život. Tady bylo jasné, že jde o něco jiného, šlo o sebezmaření jako znamení, abychom my ostatní se sebou něco udělali, něco pozitivního, co by pomohlo celé české veřejnosti k nějakému autentickému projevu života, v němž by jeho základní statky – svoboda, demokracie – byly uchovány. V tom jsme byli zajedno a já jsem to taky tak chápal, V tomto duchu kázal při pohřbu a dodnes, když se sejdeme při výročí Palachovy oběti ve Všetatech – jezdím tam takřka pravidelně,  zdůrazňuji étos Palachova činu. Odmítám takovéto plytké pojetí, jako by mu šlo tehdy čistě o politickou změnu. Myslím si, že to je hlubší, že mu šlo právě o to, abychom vedli autentický život v pravdě, abychom neotročili tomu systému. Když se někdo naprosto nezištně dává druhým lidem, odevzdává svůj život, je v tom činu obrovská naděje, očekávání, že se dáme pohnout, a nebudeme se přizpůsobovati, nýbrž setrváme ve svobodě, v toleranci, vzájemnosti… To je čin tak obrovské mravní hodnoty, že mě rozčilují všechny ty psychologický výklady… jsou pod úroveň toho činu.“

Pohřeb Jana Palacha se stal obrovskou manifestací. „Pamatuji Masarykův pohřeb, pamatuji si Benešův pohřeb, ale to prostě snad Praha nezažila, aby bylo tolik lidí, kteří lemovali ulice, to bylo snad dvě stě tisíc lidí na Staroměstském náměstí, když jsme šli z Karolina na filozofickou fakultu, to skutečně bylo něco neuvěřitelného, pohnutí a síla, která z lidí vyzařovala. A dokonce i špičky politického života reagovaly pozitivně, sice v obavě, aby Palachův čin nikdo nenásledoval, ale ohlas domácí i v zahraničí byl naprosto mimořádný. My teď známe teroristy, kteří se spalují, ale to je vlastně čin nepřátelský, který strhuje do smrti nevinné. Atentátníci chtějí zabíjet, chtějí přispět k rozvratu, kdežto Jan Palach nechtěl přispět k rozvratu, nýbrž naopak k sjednocení v pravdě a v odpovědnosti. Zabíjel sebe a nezabíjel nikoho jiného, to je diametrální rozdíl.“ Palachova oběť inspirovala některé mladé lidi, jen v Československu došlo poté k dalším sebeupálením: „Byly případy, bylo jich asi pět nebo sedm. Jeden za druhým, kromě Zajíce, upadají v zapomenutí, protože Palachův čin je tak unikátní, tak singulární, že se nedá napodobit, protože pak se vytrácí jeho smysluplnost; ten první nasadil totiž tak vysokou laťku, všichni další ho už nemohou přetrumfnout“

„Maminka [Jana Palacha] byla samozřejmě zoufalá, ale když viděla odezvu u nás doma a potom ve světě – dostávala množství telegramů – a když najednou zjistila, že se tam pojmenovalo náměstí, tam ulice, prostě že Janova smrt měla obrovský ohlas, tak to ji jako by napřímilo, z toho žalu jako by povstávala. Najednou si uvědomila, že to je mimořádný čin. Ztratila sice syna, to je samozřejmě bolestné, ale že to snad má i nějaký smysl. Když potom četla takové devalvující komentáře nebo když ji estébáci sledovali a tlačili na ni, aby dovolila převézt Janovy pozůstatky z Olšan pryč, několikrát se mě ptala: ,Mělo to vůbec smysl? Podívejte se, co teď je, jak se na to dívají ta oficiální místa, co chtějí na mně.‘ Velice trpěla, proto jsem se ji snažil potěšit. Nevím, do jaké míry se mi to podařilo. Měla zejména úzkost, jestli se nedopouští něčeho špatného, když připustí, aby Janovy ostatky byly převezeny. Ulehčilo se jí, když jsem ji ujistil, že se ničeho nedopouští ona, ale ti, kdo to organizují. Strašně ji svíralo přesvědčení, že přece patří k základním právům člověka, když je pohřben, aby zůstal tam, kde je, a ne aby s ním ještě někdo manipuloval. To bylo pro ni nejtěžší trauma, ten tlak. A totéž druhý syn Jiří, který to všechno s maminkou nesl. S ním jsem v kontaktu stále.“

Normalizace

Nástup období takzvané normalizace poměrů se nesl ve znamení prověrek, ostrakizace těch, kteří si snad někdy dovolili domnívat se, že socialismus má i svou lidskou tvář, do níž lze pohlédnout. „I tam [v Neratovicích-Libiši] se stala půda horká pod mýma nohama, nakonec jsem tam ztratil souhlas [státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti) v roce 1974 ještě s Alfrédem Kocábem, mým dobrým přítelem. Rok jsem si vydělával peníze jako zedník a přidavač [na stavbě] a pak jsem přešel do firmy Řempo, kde jsem byl nějaký čas, ale podepsal jsem mezitím Chartu. Když jsem podepsal Chartu, tak ředitel Řempa, který tam chránil ještě celou řadu jiných takových lidí, kterým režim dělal potíže, prohlásil, že je to neúnosné, že jsem podepsal Chartu, že by mě tam mohl nechat na přechodnou dobu jako skladníka, ale samozřejmě podmínka byla: nesměl bych vyvíjet žádnou aktivitu. To jsem odmítl. Tak jsem hledal zaměstnání. Bylo to velmi dobrodružné, asi na třiceti místech jsem se ohlásil, vedl rozhovory s kádrováky.“ Vždy, když řekl, že podepsal Chartu 77, bylo jasné, že nemá šanci to které místo získat. Nakonec nastoupil do stavebního a dopravního družstva Montáž, kde dvanáct let dělal mzdového účetního.

„Ta druhá, odvrácenější stránka [mého života po vstupu vojsk] byla, že jsem samozřejmě v té aktivitě chartistické neustával, organizoval jsem bytové semináře s teologickými tématy. Jako řečníci přijížděli hosté ze zahraničí, zejména z Holandska, Německa. Já jsem ten seminář vedl na třech místech v pražských bytech, vypomáhal jsem také překladatelsky v semináři kolegy Hejdánka, který zase měl filozofickou sekci hojně navštěvovanou ze zahraničí. To byla velmi zajímavá práce, StB to jakžtakž brala na vědomí, oni moc těm teologickým a filozofickým věcem nerozuměli a ti donašeči je jistě zpravovali o tom, že se tam vedou vysoké diskuse o teologických a filozofických tématech. Byly potíže, zejména Hejdánek měl potíže, ale já jsem celkem mohl tu práci konat.“

Rodina Trojanova tou dobou bydlela již na faře v Kostelci nad Labem, kam se musela odstěhovat poté, co byl J. Trojan zbaven státního souhlasu, a farářské povolání vykonávala pouze jeho manželka. „Bylo to dosti obtížné, zvláště pro mou rodinu, protože [na té faře] nebyl ani telefon, takže jsem musel bezpodmínečně chytit poslední autobus z Prahy, a když jsem ho nechytil, tak samozřejmě manželka měla obavy a žila v nejistotě a já jí nemohl žádným způsobem informovat.“

Bytové semináře

Nápad začít organizovat bytové semináře vznikl z přirozené potřeby nenechat se drtit diskriminujícími okolnostmi, které panovaly při přijímání mladých lidí na vysokou školu Tyto nezávislé vzdělávací aktivity také nabízely prostor umlčovaným intelektuálům, kteří přicházeli o svá dosavadní zaměstnání a stávala se z nich levná, nekvalifikovaná pracovní síla. „To byla přirozená reakce [na to], že se zase omezuje přístup na vysoké školy, že mezi ty otázky pro uchazeče [patří následující]: Co jste dělal v osmašedesátém roce? Jak se díváte na vstup vojsk a tak dále. Samozřejmě, že někteří odmítali na to dopovídat nebo odpovídali nekonformně, tak se na ty vysoký školy nedostali. To [bytové semináře] byla taková odezva, dosti spontánní, v celé Praze vzniklo asi dvacet seminářů, Machovec taky měl jeden, Balabán, Hejdánek, já, byla jich celá řada dalších.“ Témata byla různá, záleželo pochopitelně na odborné profilaci přenášejících, Jakub S. Trojan přednášel o teologii, Ladislav Hejdánek o filozofii, Milan Balabán měl semináře zaměřené na religionistiku a judaistiku apod. „Chodili tam různí lidé, někteří pravidelně, někteří občas. Já jsem měl seminář, kam chodilo… spodní hranice tak šest, horní hranice tak dvanáct, u Hejdánka to bylo možná o něco větší a u Balabána ještě možná víc. Chodili tam nejrůznější lidé, ti, co měli opravdu zájem, ale chodili tam i ti, kteří to chápali trošku jako takový projev nekonformity a dělalo jim to dobře, třeba se do toho zájmu i tak trochu nutili, ale to je spíše takový dojem z těch reakcí na některé otázky. Já jsem to dělal od sedmdesátého sedmého prakticky až do revoluce, dvanáct let jsme to dělali. [Semináře se konaly] v různých bytech,vystřídal jsem tři byty. Nejdříve to bylo u P. Krejčího, jeho manželka, Přecechtělová, učí tady na fakultě, pak u Hrabinů a třetí byl u Paynů.“

Charta 77

„Nová orientace byla známá v ekumeně, takže já jsem se to [že se chystá Charta 77] dozvěděl od Miloše Rejchrta o vánočních svátcích 1976, kdy ji přinesl ke Kocábům, a já jsem taky dostal [exemplář]. Pro nás to, popravdě řečeno, nebylo nic mimořádného. My jsme takových podpisů uštědřili bezpočtu nejrůznějším dokumentům od roku, řekněme, třiapadesát do roku 77, to byla opravdu pěkná hromádka dokumentů, které jsme na státní úřady psali; my jsme byli skutečně velmi pilní v této oblasti, takže jeden podpis sem, jeden podpis tam… Takže jsme to podepsali a mysleli jsme, že to nevzbudí vůbec žádný větší ohlas. No a ejhle, vzbudilo. Samozřejmě jsme měli [domovní] prohlídky, trvalo to dost dlouho, u nás byla prohlídka nepříjemná, našli u nás nějaké kopíráky, a tím odhalili, že jsme Chartu rozepisovali. Několikrát jsem byl zadržen, osmačtyřicet hodin, devadesát šest hodin… bylo to nepříjemné, ale naše rodina byla soudržná, manželka měla výdrž, děti také, takže jsme s tím neměli už další problémy, i když to pro ně bylo nesnadné v tom, že naše dcera se dostala až na čtvrtý pokus na medicínu a náš syn se dostal až na třetí pokus na konzervatoř. V tomto smyslu to odnesly děti. Nejvíc mně hrozilo nebezpečí, když jsme sepsali na jaře 1977 dokument o diskriminaci církví; to skutečně úřady vybudilo k velkým akcím, tlačily na vedení církve, aby se od nás distancovali. Já jsem byl označen za hlavního strůjce a skutečně jsem dostal od vedení církve nejtvrdší důtku, a všech ostatních sedm farářů, kteří podepsali Chartu, dostalo důtku také. Dokument podepsalo jednatřicet lidí, z nichž bylo asi osm nebo deset farářů, kteří zůstali ovšem ještě ve službě, některé z nich zbavily úřady souhlasu až později. To bylo nejtvrdší období. Vedení církve dokonce pod tlakem svolalo grémium všech seniorů (obdoba biskupů katolické církve). Ti také odhlasovali podporu vedení církve, ale na podzim byl svolán synod, což je nejvyšší orgán naší církve, který je konstituován ze seniorátů, a tam synodní senior [Václav Kejř] žádal, aby mu synod potvrdil potrestání signatářů onoho dokumentu, ale synod to neudělal. To byl velmi důležitý krok a pravděpodobně mě uchránil před kriminálem. Kdyby mě byla církev odsoudila rozhodnutím synodu, tak jsem skutečně v těch týdnech po květnu 77 mohl očekávat zatčení. Ale kupodivu se to nestalo.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů