Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Werner Noack (* 1943)

• narodil se 20. září 1943 v Benešově do smíšené česko-německé rodiny

• otec Kurt Paul Werner Noack za 2. sv. války narukoval do Benešova k SS, kde byl písařem a správcem výcvikového střediska

• po válce byla celá rodina perzekvována

• Petr jako dvouletý strávil deset měsíců s babičkou v lágru pro německé ženy a děti

• otec byl propuštění v roce 1955 a repatriován do Německa

• matka byla v 50. letech pronásledována, vyslýchána a vydírána StB

• po vyučení číšníkem pracoval Petr od roku 1964 v pražské luxusní francouzské restauraci EXPO

• roku 1969 emigroval s manželkou a synem do Německa

• v letech 1994–2008 působil společně se ženou jako majordom u průmyslníka Ferdinada Porsche a jeho rodiny

Maminka se zamilovala do německého vojáka

Petr Werner Noack se narodil 20. září 1943 v Benešově. Jeho maminka Věra Mandásková pocházela z česko-německé rodiny, otcem byl Kurt Paul Werner Noack, původem Lužický Srb s německou státní příslušností, což byla po válce osudově přitěžující okolnost, jež rodinu navždy roztrhla.

Spletitý rodinný příběh však začíná už u Petrových prarodičů z matčiny strany. Dědeček Alois Mandásek byl Čech, hoteliér, který se se svou ženou – Němkou Bertou, seznámil v Berlíně. V roce 1907 přišel na svět jejich syn Alois. Když se jim v listopadu v roce 1922 měla narodit dcera, Alois si přál, aby ji žena porodila v Čechách. Byl vlastenec a obdivoval T. G. Masaryka. Věra se narodila v Praze a byla vychovávána jako Češka. Německy s ní mluvila jen maminka. V letech 1936–1942 žili Mandáskovi na Konopišti, kde provozovali od státu pronajatý zámecký hotel. Přišli o něj, když ho převzala benešovská komandatura SS, poté co bylo na rozhlehlém území mezi Benešovem, Sedlčany a řekami Vltavou a Sázavou zřízeno cvičiště jednotek SS.

„Babička, která byla Němka, bez svolení dědečka přihlásila mou maminku do Spolku německých dívek a tato organizace ji nasadila do Německa na práci. Starala se půl roku o děti u Baden-Badenu u nějaké selky, jejíž manžel za války padl. Pak byla půl roku průvodčí v tramvaji. Po návratu z Německa ji zaměstnali na vojenské komandatuře v Benešově jako dálnopísařku a tam poznala mého tátu,“ vypráví Petr.

Děda proti volbě své dcery

Petrův otec Kurt Paul Werner Noack byl do války prokuristou ve sklářské firmě v Prusku. Pak narukoval k letectvu, ale nebyl schopen létat. Povolali ho proto k SS. „Naštěstí prý nebyl tetovaný. Jinak by po válce dopadl ještě hůř. Měl být tetovaný jako všichni SS, ale on nechtěl, a nějak se mu přes jeho známého doktora podařilo se z toho vyvléknout,“ vypráví Petr, jehož otec byl u SS písařem a také se staral o výcvikové středisko SS. Tam se také seznámil s Věrou. Matčin otec s tímto svazkem nesouhlasil a snažil se mu zabránit. Pobuřovalo ho také, že je Kurt ženatý. Věra si však nedala říct. Petr se narodil jako nemanželské dítě. Svatba se mohla uskutečnit až několik měsíců po jeho narození, v prosinci roku 1943.

V lágru s babičkou

Konec války byl dramatický pro celou rodinu. Češi účtovali s Němci a kolaboranty a mnohdy nerozlišovali skutečné zločince od nevinných. Maminku pamětníka zavřeli proto, že byla provdaná za Němce, babičku proto, že je Němka, dědečka proto, že byl ženatý s Němkou a byl obviněn z údajné kolaborace. Vyvázl nakonec se čtyřmi měsíci a padesáti tisícovou pokutou. Hůře na tom byly Petrova babička a maminka. Po dobu matčina věznění byl dvouletý Petr v internačním táboře s babičkou.

„Napřed jsme byli s babičkou zavření tam, kde byl i můj děda. V kasárnách v Benešově. Byli tam bachaři, kteří znali naši rodinu a chovali se k nám celkem slušně. Babička byla zavřená v prvním poschodí, děda někde v přízemí a já jsem mohl prolézt skrz ty mříže – občas mě pustili k dědovi,“ vypráví Petr, který po nějaké době putoval s babičkou do lágru zřízeného pro německé ženy a děti. Tam s babičkou strávil deset měsíců. „Vedle byl prý lágr, kde byla moje máma. Jestli jsme se viděli, to si nepamatuji. Zato si pamatuji, že jsem tam dostal černý kašel, což byla dost vážná nemoc. Zachránil mě ruský doktor, protože jsem mu připomínal jeho vlastního synka,“ vypráví Petr. Jeho maminku propustili z pracovního tábora na Vánoce v roce 1946.

Otec dopadl ze všech nejhůř. „Přitom nic neprovedl. Byl písařem na štábu SS a staral se o výcvikové středisko SS. Odsoudili ho v Táboře k deseti letům v pracovních táborech,“ vypráví Petr.

Němčina jako stigma

Dědečka propustili po čtyřech měsících, během nichž mu Rudé gardy vyrabovaly byt v Benešově. Se svým synem přesídlil do Prahy do Rybné ulice. Tam se po propuštění z lágru nastěhovala i babička s vnukem Petrem. Maminka byla zavřená nejdéle.

„Jednou jsme byli na návštěvě u rodiny malíře Šíchy na Letné. Mluvilo se tam česky i německy. Když jsme se pak vraceli tramvají domů, na něco jsem se babičky zeptal německy. Spustil se tam kvůli tomu velký povyk. Lidi se na nás vrhli a vyhodili nás z tramvaje. Němčina byla stigma. Babička plakala a už nechtěla být v Praze. Rodinný známý nás tedy nechal bydlet ve vile v Hamru na Jezeře.“

Po návratu maminky z pracovního tábora se už do Prahy nevrátili. V roce 1947 dědeček odkoupil v Plzni byt s restaurací U Uhlířů, kde pak bydlela a pracovala celá rodina včetně matčina staršího bratra Aloise.

„Strýc Alois za války sabotoval německou výrobu, někdo ho udal a Němci ho za trest poslali do pracovního tábora v Německu. V Plzni ho tedy považovali za odbojáře a přemluvili ke vstupu do KSČ. On to udělal proto, aby pomohl rodině, ale stejně to nepomohlo,“ vypráví pamětník. V roce 1948 komunisté podnik Mandáskovým znárodnili.

Petrova maminka i babička byly stále považované za Němky a aby mohly pracovat, musely mít povolení. Směly vykonávat jen podřadné práce, které nikdo jiný dělat nechtěl. Československé občanství dostaly až v roce 1950. Ačkoli dědeček vychovával Petra česky a mluvil s ním česky, značný čas svého dětství prožil s babičkou, která s ním mluvila německy. Když šel tedy Petr v roce 1948 do školky, mluvil německy. Češtinu ale rychle dohnal a v první třídě už mu nedělala významné problémy. Měl však německé příjmení po otci a děti dovedly být zlé. Začal se tedy podepisovat dědečkovým českým příjmením Mandásek.

Matku vydírala StB, mlátili ji

Maminka po obdržení československého občanství mohla začít pracovat v oboru gastronomie, který díky rodinné tradici uměla. „Šla se představit do hotelu InterContinental, jestli by ji nevzali. Ředitel Kouřík ji přijal i přes to, že si její manžel, bývalý SS, odpykával trest ve vězení na Borech. Přitom on sám prožil koncentrák. Ale říkal, že její malý syn za nic nemůže. Tak byl férový. Nejdříve byla v kanceláři, po půl roce jí dal funkci provozní,“ vypráví Petr.

Ani tehdy ale nenastal klid. Když Věra pracovala v InterContinentalu, oslovila ji státní bezpečnost a přesvědčovala ke spolupráci. „Máma to odmítala, ale pořád za ní chodili a vyhrožovali jí, že jí vezmou syna, tedy mě, a dají ho někam na převýchovu. Která máma by to nepodepsala, aby se jejímu dítěti nic nestalo? Měla strach nejen o mně, ale i o dědu, protože byl už de facto sám. Máma to nakonec s nechutí podepsala, ale varovala několik lidí, že po nich jde StB. Někdo z těch, koho varovala, ji ale udal,“ vypráví pamětník.

Věra musela odejít z hotelu a poslali ji vařit na Šumavu. Po čase, aby mohla být blíže synovi, si našla místo v chlebíčkárně ve Stodu u Plzně. V této době, v roce 1953, došlo k incidentu, kdy ji zatkla StB přímo na oslavách Prvního máje. „Byli tam funkcionáři na tribuně a ten jeden říká: ‚My, komunisté, jsme solí v očích reakcionářům a živlům...‘, a mámě v tu chvíli něco spadlo do oka a lidi kolem se začali smát. V tu chvíli ji sebrali policajti a odvezli do Plzně na StB. Máma nepřišla dva nebo tři dni domů. Zmlátili ji a utrhli obočí. Nikdy jí pak na té jedné straně nedorostlo. Vyhrožovali jí, že tentokrát už mě jí opravdu vezmou. Já jsem ale tehdy nevěděl, co se stalo. Myslel jsem, že zůstala někde ve Stodě v té chlebíčkárně a že se tam o něco bouchla. Všechno mi to řekla, až když jsem byl po vojně. Prostě mě tím nechtěla zatěžovat,“ vypráví Petr. Ten tehdy chodil do čtvrté třídy.

Rozloučení s otcem

S maminkou a dědou žili v bytě, který děda dostal od družstva. „Byla to stará barabizna bez vody. Tam jsme žili, než jsem narukoval na vojnu,“ říká Petr. Státní bezpečnost matku stále obtěžovala. S otcem se od války setkal dvakrát a vždy to byla nervy drásající událost. Jednou ho viděl na návštěvě v Jáchymově. Když maminka vysadila Petra, aby dal tatínkovi pusu, návštěva byla bachaři okamžitě přerušena pro nedodržení pravidel. Při druhé návštěvě, tentokrát v pracovním táboře v cementárně ve Dvoře Králové, k setkání ani nedošlo.

„My jsme tam za ním jednou jeli, když to mámě povolili. Máma mu napekla a připravila tašku plnou jídla a co jsem tehdy nevěděl, zapekla mu do toho její zprávu. Já nesl flašku ovocné šťávy, že mu to tam dám. A jak jsem byl rozrušený, když vyvolali to naše číslo, tak když jsme šli, že už ho uvidíme, na chodbě mi ta flaška upadla. Máma musela tu chodbu několikrát vytřít a když byla hotová, tak návštěva skončila a za tátou nás nepustili. Tátovi prý řekli, že za ním nepřišla, protože si našla někoho jiného. Nás vyhodili a nadávali mámě do německých děvek a mně do spratků. Začal jsem brečet, když tam všichni začali takhle řvát,“ vypráví Petr, kterému tehdy bylo osm let.

Po druhé otce viděl v roce 1955, když ho propustili z vězení a rovnou ho repatriovali do Německa. „Měli jsme povoleno rozloučit se s ním v Chebu a já jsem mu mohl nakreslit obrázek na rozloučenou. Otec byl při tom setkání překvapený, že nemluvím německy, ale česky. Nechápal, jak těžké to tady s němčinou bylo. Jinak mu maminka poradila, aby šel v Německu na západ a on ji poslechl a usadil se v Mnichově. V kontaktu jsme nebyli dlouhé roky. Pracoval u firmy Siemens a našel si ženu s dítětem,“ vypráví Petr..

Po odchodu otce do Německa chtěla státní bezpečnost vyslat matku za jejím mužem jako špionku. To ale odmítla a nechala se zaměstnat ve skladu v Technomatu. Aby se ztratila z dohledu StB, odstěhovala se do Prahy.

Číšníkem v Expu

Petr se chtěl vyučit kuchařem jako dědeček, ale nakonec šel na číšníka, kterých byl nedostatek a byl o ně zájem. Výuční list dostal v roce 1957 v hotelu Slovan, kde se učil ještě od prvorepublikových číšníků a dostal tedy výtečnou starou školu.

Po návratu z vojny v roce 1964 pracoval v RaJ (Restaurace a jídelny). V Praze dostal životní příležitost v restauraci Expo 58. Šlo o architektonický skvost, který reprezentoval Československo na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 a stal se absolutním vítězem v soutěži sto šesti účastníků a získal Grand Prix. V přízemí byla česká restaurace, ve druhém nadzemním podlaží luxusní francouzská restaurace. Cenově nejpřijatelnější byla letní venkovní kavárna. Petr pracoval jako vrchní číšník ve francouzské restauraci, kterou navštěvovala zejména zahraniční klientela, politici, umělci, delegáti nebo účastníci nejrůznějších konferencí. Vzpomíná, jak se při výrobě zmrzliny ze závadného barviva nešťastnou náhodou přiotrávila delegace z Ghany a StB vyšetřovala personál pro podezření z teroristického činu. Případ ale uzavřeli bez obviněných.

V restauraci Expo poznal Petr v roce 1964 svou osudovou lásku Marii. Byla tam tehdy jako studentka zdravotnické školy v zahradní kavárně na brigádě. Vzali se ještě než dosáhla plnoletosti, aby se syn Petr nenarodil jako nemanželské dítě.

Tvrdé výslechy kvůli otci v Mnichově

I přes to, že měl Petr kontakt se zahraničními hosty v popisu práce, do křížku s StB se nedostal. „Jak jsem později zjistil, na rozdíl od mnoha mých kolegů jsem se na Cibulkovy seznamy nedostal. Nikdo po mně ani nic nechtěl,“ říká Petr. Výslechy absolvoval až kvůli otci žijícímu v Mnichově a podezření, že chce emigrovat.

Petr otcovu adresu získal od organizace na ochranu mládeže, ale v kontaktu nebyli. Kolega mu zprostředkoval spojení na jednoho hosta z Mnichova, pana Hesse, a ten mu přislíbil, že otce navštíví a pošle mu vzkaz s pozdravem od syna. Petr tedy napsal na lístek pro otce pár vět v němčině. „Pan Hess se objevil po dvou měsících s tím, že za tátou byl a ten se s ním nechtěl bavit, měl k němu naprostý odstup. Nebylo ale divu, mohl si myslet, že je na něj někdo nasazený. Můj lístek si ale Hess nechal v autě a při hraniční kontrole a prohlídce ten lístek našli,“ vypráví Petr.

Příběh měl pokračování na služebně StB. „Měli jsme po večerní šichtě a čekali s kolegou, který se znal s panem Hessem, na tramvajovém ostrůvku a najednou k nám přišli asi čtyři chlapi a abychom šli s nimi. Kolega odporoval, tak se na něj tři vrhli a narvali ho do auta. Ten čtvrtý mi řekl, abych šel s ním. Já jsem šel v klidu, kolega se bránil. Odvezli nás do Bartolomějské. Byl jsem tam skoro dva dny. Vyslýchali mě a chtěli vědět všechno o mém kolegovi. Já jim říkal, že o něm nic nevím, že je to můj kolega a bavíme se leda o ženských. Vyslýchali mě v noci, k ránu přišli zase jiní policajti. Svítili na mě světlem, já se bránil, že nic nevím. Nechápal jsem, co po mně pořád chtějí. Doma jsem měl těhotnou ženu. Vytáhli mě do jiné místnosti a tam seděli dva asi sedmnáctiletí kluci s nosem od krve a prý, že tihle taky chtěli utéct, ale vrátili je z Rakouska. V tom mi došlo, že mě podezírají, že chci utéct a že jsem se podle nich domlouval s tátou o útěku,“ vypráví Petr.

V té době o tom, ale Petr ještě ani neuvažoval. Vydělával slušné peníze a s manželkou si koupili pozemek na stavbu domu.

Roku 1968 nastala euforie a pak přišel šok

O emigraci se začali doma bavit až v roce 1968, po okupaci vojsk Varšavské smlouvy. „Pražské jaro pro mě byla euforická doba. Pro kolegy, pro mě, pro všechny. Užíval jsem si to a věřil, že to bude lepší. Vůbec jsme nemysleli na nějaký útěk. Vůbec nás to nenapadlo. Dobře jsem vydělával. A pak najednou sousedka, domovnice, buší na dveře – já jsem zrovna usnul, manželka nespala, protože kojila malého – a říká: ‚Rusové nás okupují!‘ A tak jsem si oblékl na pyžamo tepláky a šel jsem na Revoluční a oni už tam přijížděli. Od mostu, od tunelu se to valilo. Někdo jel tam doleva ke KSČ. No bylo to hrozné. Pak i stříleli a manželka v noci kojila našeho malého pod peřinkou. Ještě po letech, když slyšela ránu, tak sebou leknutím trhla,“ vypráví Petr.

Emigrace 1969

V té době měl již rozjednaný výměnný pracovní pobyt v západním Německu. Rozhodli se ho se ženou využít k emigraci. Do Frankfurtu za prací v hotelu vycestoval legálně v roce 1969, poté za ním přiletěla žena se synem.

Neproběhlo to však hladce. Manželce nejdříve odmítli vydat pas, aby nemohla vycestovat. Jen díky velkému štěstí a shodě náhod, že její známá měla manžela na pasovém oddělení, se jí podařilo cestovní doklady získat. Pak šly věci velmi rychle. Nebylo možné se domluvit, a tak Marie do Frankfurtu přiletěla narychlo a nečekaně. Pouhý den před tím, než se měl vrátit Petr zpět do Československa. Bez své rodiny v Německu pochopitelně zůstat nechtěl. Bylo to šťastné shledání.

Petr Werner Noack si vedl v Německu úspěšně. Vystřídal tři zaměstnání, dvacet šest let pracoval v nejluxusnějších restauracích a potkal mnoho zajímavých lidí. S manželkou vychovali syna a dvě dcery – dvojčata. V Německu také navázal kontakt se svým otcem. Věděli o sobě, ale žili každý svůj vlastní život. Do Československa se Petr s manželkou poprvé po emigraci dostali v roce 1987. Revoluci v listopadu 1989 sledovali s nadšením v televizi a do Čech pak jezdili na prázdniny každý rok.

V rodině Ferdinanda Porsche

V roce 1994 s manželkou odepsali na tajuplný inzerát. Průmyslník v něm hledal majordoma pro svou domácnost, manželský pár byl vítán. Jejich odpověď zapůsobila. Byli pozváni na pohovor do Stuttgartu do rezidence podnikatele, z něhož se vyklubal Ferdinand Porsche. „Povídali jsme si o životě, vyprávěli jsme s Marií o sobě, a pak najednou starý pán povídá, jakoby nic, že nás bere do rodiny. Byli jsme překvapení, ani jsme si nevšimli, že by nějaké výběrové řízení probíhalo,“ vypráví Petr. Až po roce se dověděl, že byli vybráni ze 70 zájemců. Profesor Porsche po čtyřech letech zemřel, ale Petr s Marií u jeho rodiny zůstali ještě dalších deset let. Do penze Petr odešel v roce 2008. Oba manželé se vrátili na stáří do Čech. Příběh svého života sepsal Petr v knize Obsluhoval jsem i krále.