Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Miloslav Nevrlý (* 1933  )

V každém okamžiku nás potkávají a míjejí věci, lidé a příležitosti, co by nám mohli změnit život, kdybychom se jich chopili

  • narodil se 29. října 1933 v Praze

  • po 2. světové válce vstupuje do Skauta

  • roku 1952 byl přijat na pražskou přírodovědeckou fakultu

  • v roce 1957 se stal jako promovaný biolog pracovníkem Severočeského muzea v Liberci

  • od roku 1968 vedl společně s Milošem Zapletalem liberecký 12. skautský oddíl, později turistický oddíl mládeže

  • roku 1969 získává doktorát z přírodních věd za práci Zimoviště netopýrů v Jizerských horách

  • v průběhu 70. a 80. let pořádá pravidelné výpravy do rumunských Karpat

  • v roce 1976 poprvé vychází Kniha o Jizerských horách

  • v roce 1982 poprvé vycházejí Karpatské hry

  • v roce 1989 se krátce angažuje v Občanském fóru

Miloslav Nevrlý, skautským jménem Náčelník, přišel na svět 29. října 1933 v porodnici v pražské Apolinářské ulici. Maminka za svobodna pracovala v Naftaspolu a po narození malého Miloslava a jeho sestry zůstala již v domácnosti. Otec byl úředníkem v magnezitových závodech, později v hornobřízské keramičce. Po nástupu komunismu ho vyhodili z místa ředitele, na které se předtím vypracoval, kvůli odmítnutí vstupu do komunistické strany a jeho účasti v sociální demokracii. Na oba své rodiče vzpomíná pan Nevrlý v dobrém, zvláště na společné výlety do Krkonoš a procházky po Praze.

Mládí za války

Své mládí prožil Miloslav za druhé světové války. Mezi jeho první dětské vzpomínky patří ta, jak maminka vítala tatínka vracejícího se z mobilizace. Matně si také vybavuje moment, kdy se na prahu jejich domu objevili židovští příbuzní manžela paní Votické, která pomáhala vychovávat otce pana Nevrlého. Ti přišli kvůli hrozbě, že budou odvedeni do koncentračního tábora, požádat, zda by si u rodiny Nevrlých nemohli uschovat nějaké cennosti. Pan Nevrlý vzpomíná i na strach rodičů, neboť lidem, kteří pomáhali Židům hrozil trest smrti.

Během jednoho z náletů na Prahu – v době, kdy rodina Nevrlých mívala běžně u dveří do bytu přistaveny kufry pro případ náhlé nutné evakuace – prodělal malý Miloslav zánět slepého střeva. Tato událost se pro něj stala výjimečným zážitkem, neboť byla spojena s velmi riskantní cestou do nemocnice a setkáním s řadou zraněných dětí na lůžkách vinohradské nemocnice. To bylo již v době, kdy začal chodit do reálného gymnázia v Ječné a později Londýnské ulici.

Skaut nebo Sokol

Již v roce 1938 začal chodit do Sokola a záhy po válce vstoupil do Skauta. Zprvu docházelo ke štěpení jeho zájmu mezi dvěma zmíněnými organizacemi. Vzpomíná na „jistou řevnivost“ mezi skauty a sokoly. Druzí jmenovaní po skautském vzoru pořádali letní tábory, kterých se Miloslav několikrát zúčastnil. Prvního zákazu Junáka se tedy dožil pouze jako řadový člen ve středisku Šipka. Když vzpomíná, jaký byl v té době, uznává, že se z něj postupně stal v rámci této jeho první účasti ve skautském hnutí samotář, který se oddával zejména svému zájmu o kroužkování ptáků. Nevzpomíná si, že by během svého krátkého chození do Skauta záhy po válce získal nějakou přezdívku. Brzy jak na skauting, tak na chození do Sokola poněkud zanevřel a začal se věnovat jiným věcem.

Student kroužkující ptáky

Již při studiu na gymnáziu se začal zajímat o ptáky. Ti vstoupili do jeho života prostřednictvím letmé zmínky v knize Hrad v Podlesí, ve které spisovatel Josef Pavel líčí zážitky mladého chlapce na lovu černohlávka. Tyto pasáže mladého pana Nevrlého tak okouzlily, že se odchytu a kroužkování ptáků rozhodl věnovat. Z tohoto zájmu se postupně stala vášeň, která je dodnes patrná nejen ze stránek jeho textů. Časem se naučil ptáky rozeznávat, chytat a vyrábět pro ně kroužky. S některými kamarády trávili čas odchytem ptáků na židovském hřbitově poblíž Želivského třídy.

Tento zájem ho přivedl k Walterovi Černému, který byl vysokoškolským pedagogem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale také předsedou Československé ornitologické společnosti. Ještě jako gymnazistu začal brát docent Černý mladého pana Nevrlého na exkurze s fakultou a s řadou odborníků. Záhy po maturitě mu také pomohl s přípravou k přijímacím zkouškám na zmíněnou fakultu a pan Nevrlý započal studium na katedře systematické zoologie, jež trvalo až do roku 1957.

Vášeň pro odchyt a kroužkování ptáků ho provázela nejen celým studiem, ale i celým dalším životem. I když se později jako zoolog o ptáky nezajímal, jeho zájem zůstal vždy čistě laický, ne akademický.

Skauting v Liberci

V průběhu studia si našel řadu přátel. A právě jeden z jeho tehdejších spolužáků Jaroslav Kulda mu dohodil místo v libereckém muzeu. Tam Miloslav zakotvil a našel nový domov.

V roce 1968, deset let poté, co začal v Liberci pracovat, ho oslovil jeho přítel Miloslav Zapletal, zda by mu nechtěl pomoci vést liberecký 12. skautský oddíl. Nebylo třeba značného naléhání a Miloslav souhlasil. V duchu skautských hodnot vedl oddíl i po roce 1970, kdy došlo k druhému zákazu skautingu. Tehdy se z 12. skautského oddílu stal TOM, tedy turistický oddíl mládeže, který po chvíli hledání útočiště zakotvil v TJ Dynamo. Až během této doby si Miloslav vysloužil přezdívku Náčelník. I když Miloslav Zapletal byl prý „vůdčím duchem“ celého oddílu, Miloslav se hojně podílel na jeho praktickém vedení a organizaci.

Se staršími členy oddílu (skauty, později „tomíky“) pořádali puťáky do slovenských Karpat. Touha po výletech do větších dálek a výšek však vedla Náčelníka k tomu, že s „tomíky“ staršími patnácti let počal roku 1975 uskutečňovat každoroční vandry do Karpat rumunských.

Putování, expedice a cestování

V 50. letech, dlouho předtím než začal jezdit s lidmi z oddílu, již podnikl své první delší výpravy s kamarády na Slovensko. Jednalo se o „expedice až amerického typu“, z nichž na jednu vzpomíná v souvislosti s měnovou reformou roku 1953, kvůli které musel značně upravit své stravovací návyky: „Jídlo jsme předtím sušili. Kůrky na kamnech, abysme si je pak vzali s sebou. Pak jsme je rozvářeli do polívky a to jsme jedli. Tam jsem se naučil si nevybírat v jídle. Vím, že jsme si pak mazali chleba hořčicí. To byla taková pochoutka. Kluci pak zubní pastou, když už bylo nejhůř. Takže to byla taková dobrá škola.“

Tato zkušenost ho dobře připravila na zmíněné výpravy, jež později pořádali s „pohrobky“ Zapletalova oddílu do rumunských Karpat. Pravidelně je navštěvovali každé léto po sedm let. Pokaždé dojeli vlakem do Rumunska a pak vždy přibližně tři týdny chodili po horách. Právě zážitky z těchto výprav se staly základem pro jednu z jeho nejznámějších a nejúspěšnějších knížek Karpatské hry, která se ve své době stala „biblí“ těch, kteří se odmítali jenom povalovat po hospodách.

Rumunsko jim zprvu nahrazovalo nedostupnou zakarpatskou Ukrajinu, ale později se z toho stala každoroční záležitost, spojená se Společností Pro Exploataci Rumunských Horských Oblastí (SPERHO), kterou si s Milošem Zapletalem nezávazně založili. Výpravy pod záštitou SPERHO byly provázány řadou zásad, týkajících se jak třeba ochrany přírody, tak i praktické organizace výprav. Jako příklad lze uvést, že členové SPERHO ze zásady nikdy neplatili za ubytování. Postupně se však se zestárnutím členů oddílu výpravy přestaly konat.

Práce v libereckém muzeu

Když záhy po studiích nastoupil do libereckého muzea, netušil, že tam vydrží až do konce komunistického režimu. Později se také stal vedoucím botanického oddělení. Miloslav vzpomíná, že tehdy měli lidé pracující v muzeích jen velmi mrzké platy. „Když jsem tehdy prozradil mamince, jakou mzdu budu v muzeu pobírat, vstoupily jí do očí slzy. Dodnes si pamatuji, že řekla: ‚Na takový plat jsi, Miloušku, nemusel ale tak dlouho študýrovat.‘ (…) Přežil jsem ale celoživotní žebráckou mzdu ve zdraví a hlady jsem také nezahynul. V muzeu byla svoboda a ta byla tehdy důležitější a lepší než peníze!“ Celou dlouhou dobu, co pracoval v muzeu, byl ve své práci spokojený. Zaměstnání to bylo poklidné, ne příliš náročné. „Musel jsem si nacházet práci sám,“ říká dnes pan Nevrlý. Třídil například odborné časopisy, jejich prostřednictvím se také seznamoval s Jizerskými horami. Jakožto zoolog začal studovat netopýry hnízdící v Jizerských horách, kteří se stali také tématem jeho doktorské práce, kterou obhájil na Přírodovědecké fakultě UK v roce 1969. Nikdy k nim ale nepřilnul tolik jako k ptákům.

Postupně začal podnikat v rámci své práce výpravy po tamních horách. Nejprve chodil sám, později se však seznámil s německým přítelem Gustavem Ginselem, který ho zasvěcoval do krás Jizerek. Dodnes o počátečních toulkách s tímto kamarádem tvrdí, že výrazně ovlivnily jeho život. Často společně překračovali hranice na polskou stranu hor. Miloslav v té době začal rovněž mapovat pomníčky Jizerských hor, což se projevilo na jeho dalších textech.

K práci v muzeu mu připadla také funkce okresního dobrovolného konzervátora ochrany přírody. V rámci ní například vyznačoval rezervace po Jizerských horách a musel řešit problémy s životním prostředí na Liberecku. Bylo to však postavení s poněkud omezeným polem působnosti a vykonával ho víceméně hlavně z čisté lásky k Jizerským horám.

Z nadšeného čtenáře spisovatelem

Již od mládí byl Miloslav nadšeným čtenářem. Číst prý uměl již od pěti let. Ihned potom, co do tajů čtení pronikl, prý četl téměř vše, na co přišel. Začal si také psát své deníky, v nichž je i řada zápisů, o které dnes opírá hodně svých vzpomínek.

Od čtení v mládí postupně přešel ke psaní. Začal psát odborné či novinové články týkající se zejména přírody a přírodovědy, které pak mnohdy publikoval v celostátních nebo regionálních tiskovinách. Skromně dnes říká, že se nikdy za spisovatele nepovažoval a vždy psal pouze tak, jak mu „zobák narostl“. Ze začátku ho do psaní pro něj typicky lyrických textů o horách a o přírodě do značné míry nutili přátelé (včetně již zmíněného Miloslava Zapletala). Miloslav Nevrlý dodnes tvrdí, že většinu svých textů píše „na zakázku“, když ho o to někdo požádá. Přesto jeho novinářská, spisovatelská a odborná bibliografie publikovaných i nepublikovaných textů čítá přes 600 položek a stále se rozšiřuje a veřejností je považován zejména za spisovatele.

Jeho vztah k přírodě a k cestování se silně odráží v jeho textech. Řada těch nejznámějších textů vznikala právě zpracováním jeho zážitků z cest po horách a pohořích. Dříve většinou sepisoval texty po proběhlém putování pro rodiče členů oddílu. Vznikaly tak popisy pohoří, kterými prošli. Právě ty představovaly prvotní texty některých jeho knížek. Vydavatel Leopold Kukačka se jednou dozvěděl o jeho popisu rumunských Karpat a projevil zájem o to je publikovat. Miloslav je doplnil o několik „cestovních her“. Vzniklo tak původní vydání Karpatských her. Podobně přicházely na svět i jeho další texty.

Co se týká například prvního vydání Knihy o Jizerských horách, vzpomíná pan Nevrlý na to, jak v tramvaji dupl omylem na nohu řediteli Severočeského nakladatelství, se kterým se trochu znali z dřívější doby. Ten se ho pak otázal, zda nepracuje na nějakém textu. Pan Nevrlý zalhal, že píše knížku o Jizerských horách, a ředitel řekl, ať ji přinese, že mu ji klidně vydají. O čtyři roky později vymyšlenou knížku skutečně dopsal a vzpomněl si na toto setkání. Nakladatelství knihu opravdu vydalo a stal se z ní na tehdejší poměry velký hit. Kniha se stala postupně kultovní, inspirovala řadu čtenářů k cestám do přírody a možná i změnila jejich pohled na ni.

Proměna doby

Dnes se pan Nevrlý trochu trápí tím, že jeho psaní mělo v leckterých ohledech i negativní vliv, zejména pro místa, o nichž psal. Ta jsou dnes „turistickými cíli“ a ztratila svůj tichý půvab. Jsou vyhledávána i jeho čtenáři a stěží udržují svůj původní klid a tajemnou opuštěnost. Za hlavní příčinu této novodobé proměny ovšem považuje spíše celkový nárůst turismu a proměnu doby. I na tom je však vidět typická skromnost Náčelníka, který si na slávu a na přisuzování významnosti své tvorbě nepotrpí. Nemá moc v oblibě ani popularitu, jíž se mu díky jeho spisovatelské činnosti dostalo. Jakožto již poměrně známá osobnost se také okolo roku 1989 krátce angažoval v Občanském fóru.

Počet jeho napsaných titulů nadále roste, i když pomalejším tempem. V současnosti plánuje ještě literárně zpracovat své vzpomínky na raná léta svého pozorování ptáků, své „čižby“. Říká, že nové výpravy a putování od doby, kdy měl nemocné kyčle, a od chvíle, kdy se stal požehnaným jedenáctinásobným dědečkem, nechystá. Ale kdo ví…

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Vojtěch Zemánek)