Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Neumann (* 1948)

• narodil se 25. července 1948 v Chomutově

• v roce 1969 začal pracovat jako řidič u ČSAD Chomutov

• na počátku 80. let zažil první střety s komunistickým režimem

• v roce 1984 emigroval na cizí cestovní pas

• v roce 1991 se vrátil do Československa, do dopravního podniku v Chomutově, kde zažíval opět šikanu

• v roce 2021, v době pandemie, získal finanční podporu ze Spojených států

• v roce 2025 žil v Jirkově

Jaroslav Neumann se vyučil automechanikem a pracoval jako řidič autobusu. Ze strany otce měl příbuzné v tehdejším západním Německu. Ti rodinu zásobovali oblečením a valutami. Dalo se jimi platit v prodejnách Tuzex, které nabízely zahraniční zboží. 

Podle pamětníka mohlo být právě tohle zdrojem závisti, která vedla k šikaně na pracovišti a následně i k zatýkání příslušníky Sboru národní bezpečnosti a později i Státní bezpečnosti. Jaroslav Neumann si stěžoval u tehdejšího ministra obrany. Podle svých slov byl proto napaden dvěma muži v domě, kde bydlel. Rozhodl se proto s přítelkyní emigrovat. „Nechtěl jsem se nechat otloukat a řekl jsem si, že už tady žít nechci,“ vzpomíná. 

V roce 1983 emigrovala přítelkyně pamětníka do Norimberku, o rok později vycestoval on sám na cizí cestovní pas do Rakouska. Odtud se dostal do Norimberku, kde se od přítelkyně dočkal rozchodu. Kvůli vyčerpání a nachlazení skončil v nemocnici, odkud se dostal na tamní vojenskou základnu NATO. Spojené státy mu nabídly azyl, který pamětník přijal, a odcestoval do New Yorku. 

Ve Spojených státech se Jaroslav Neumann stal řidičem kamionu, chtěl se podruhé oženit a mít děti. V USA si ženu hledat nechtěl. „Američanky v čem spí, v tom vaří a pak v tom jdou do supermarketu,“ vysvětluje pamětník, proč chtěl za ženu Češku. Požádal proto v roce 1988 o návrat do Československa, který mu místní úřady nepovolily. Vrátil se až v roce 1991 a nastoupil zpátky do dopravního podniku v Chomutově. 

Tam podle svých slov našel řadu zaměstnanců, kteří na něj v době před deseti lety donášeli Státní bezpečnosti. Jaroslav Neumann tvrdí, že se po návratu ze Spojených států stal opět terčem šikany ze strany svých staronových kolegů. Oženil se a soud mu svěřil do péče dceru. Podle svých slov byl nucený požádat o finanční podporu prezidenta Spojených států, kterou v roce 2021 dostal. 

Můj autobus musel být v nejlepším stavu

Jaroslav Neumann se narodil 25. července 1948 v Chomutově Jaroslavu a Marii Neumannovým. Vyučil se automechanikem a po absolvování základní vojenské služby v Terezíně začal pracovat jako řidič autobusu v ČSAD Chomutov. Jezdil na linkách v Krušných horách. Později se stal řidičem autobusu městské hromadné dopravy. Pamětník vždy úzkostlivě dbal na svůj zevnějšek. Velmi mu záleželo na tom, jak se oblékal. Příbuzní z Německa ho zásobovali oblečením a valutami, za které si v prodejnách Tuzex nakupoval oblečení. 

„Můj autobus vždy musel být perfektně čistý a udržovaný. Byl jsem jediný, kdo si vůz sám připravoval na technickou kontrolu,“ podotýká. Na konci 70. let si v autobusu vylepil reklamu na Nutellu. Tehdy se podle svých slov dostal až do Chomutovských novin, které si povšimly západní reklamy. Při nadcházející technické kontrole dávali příslušníci dopravního inspektorátu jeho autobus každému za vzor. Posudek napsaný podnikovým pracovníkem byl ale opačný. 

Jaroslav Neumann si proto stěžoval na dopravním inspektorátu a vedení podniku muselo posudek opravit. To podle pamětníka vedlo k šikaně na pracovišti. Prémie dostávali ti, kteří plnili své úkoly jen zčásti. Jako příklad uvádí Jaroslav Neumann situaci, kdy byl v zimě jediný, který v noci pravidelně startoval svůj autobus v garáži, aby mu nezamrzla nafta. Ráno proto vyjel na linku jako jediný. Prémie ale na rozdíl od těch, kteří vůbec nevyjeli, nedostal. 

Pravidelně mě vyslýchali a ponechávali ve dvoudenní vazbě

Jaroslav Neumann se často setkával s žádostmi svých spolupracovníků, zda by pomohl sehnat nějaké oblečení v Tuzexu. Vědělo se, že má západoněmecké marky, kterými se tam dalo platit. Často žádostem vyhověl. „Chtěli po mně třeba, abych jim koupil rifle. Tak jsem jim je tam koupil a dostal od nich české koruny. Poděkovali, ale pak řekli, že se mnou už nechtějí nic mít,“ vzpomíná pamětník. 

„Když jsem dojel na konečnou, zatkli mě, odvezli na služebnu a tvrdili, že prodávám pornografické filmy,“ vzpomíná pamětník na první setkání s tehdejší policií. Nic Jaroslavu Neumannovi neprokázali a po 48 hodinách ho propustili. Do života pamětníka se na začátku 80. let zapletla jedna dívka. Byla dcerou tehdejší tajemnice okresního prokurátora. Zamilovala se do Jaroslava Neumanna a žila u něj v době svých studií. To se matce nelíbilo a podle pamětníka se mu začala mstít.  

„Od té doby si mě předvolávali nebo mě zatkli snad každých sedm týdnů. Vždy mě vyslýchali, mlátili, zavřeli na dva dny,“ popisuje Jaroslav Neumann. Z ničeho nebyl obviněn. Pamětník se rozhodl napsat stížnost ministru vnitra Jaromíru Obzinovi. Ten odpověděl, že jednání příslušníků Bezpečnosti je zcela v pořádku. Po několika týdnech od podání stížnosti pamětníka napadli dva muži železnou tyčí ve vchodu domu, kde bydlel. „Měl jsem rozdrcené rameno. Kdyby to schytala hlava, nepřežil bych,“ vzpomíná Jaroslav Neumann.

Jediným řešením se stala emigrace

„Tehdy mě napadlo, že už tady nechci být a nechat se otloukat. Nikdy jsem politiku nesledoval, nezajímal se o ni. Bral jsem to, že to tak musí být. Já emigrovat nikdy nechtěl, ale tehdy už jsem neviděl jiné řešení,“ konstatuje. Plánoval emigrovat i s tehdejší přítelkyní. Uplatil proto několik známých a získal dva poukazy od Čedoku na cestu do Německa, Francie a Švýcarska. Výjezdní doložku nutnou k vycestování ale získala v roce 1983 jen jeho přítelkyně.  

„Jeli jsme do Tuzexu, já ji oblékl od hlavy až k patě, ať tam nevypadá jako žebrák. Dohodli jsme se, že vycestuje sama a já za ní časem přijedu, až bude možnost,“ vzpomíná pamětník. Jenže Státní bezpečnost (StB) poté, co přítelkyně zůstala v kapitalistické cizině, zostřila svůj dohled. Vrátný dopravního podniku pamětníka varoval, že musí hlásit každý jeho krok i linku, na které jezdí. „Věděl jsem, že mě mají v hledáčku, nedalo se odjet,“ konstatuje pamětník.

Rok si Jaroslav Neumann se svou přítelkyní jen telefonoval. Ona se mezitím zařídila v Norimberku, kde si pronajala byt a údajně čekala na to, až za ní přijede. Nešlo ale najít možnost legálně opustit republiku. Šance se naskytla zcela náhodou a byla velmi nebezpečná. 

Vycestoval jsem na cizí cestovní pas

Kolega Jaroslava Neumanna z dopravního podniku Zdeněk Zahradil měl v lednu 1984 odjet s cestovní kanceláří do tehdejší Jugoslávie na lyžařský zájezd. Zlomil si ale kotník a odjet nemohl. Požádal pamětníka, zda by neodnesl cestovní pas s výjezdní doložkou a dokladem o zaplacení zájezdu do cestovní kanceláře a nezařídil vrácení části ceny zájezdu. „A najednou jsem měl v ruce cestovní pas s výjezdní doložkou. Kamarád byl o 12 let mladší, ale byli jsme si podobní. Dal jsem mu peníze a doklady jsem si nechal,“ líčí Jaroslav Neumann. 

K autobusu v Teplicích dorazil pamětník s vypůjčenými lyžemi včas. Aby nebyl v podezření, nevybral si žádné peníze v bance, jel téměř bez peněz. „Lyže jsme si dali dolů i s batohy. Pas jsem měl u sebe. Pamatuju si, že na hranicích [jsme byli] večer. Nevšiml jsem si, kde přejíždíme, měl jsem hlavu plnou úplně něčeho jiného. Půjčil jsem si ještě šátek s puntíky a uvázal ho kolem krku, abych vypadal mladší,“ popisuje přejezd státní hranice s cizím pasem. 

Celníci a pohraničníci si podle Jaroslava Neumanna vybrali několik náhodných cestujících, u kterých provedli kontrolu jejich zavazadel. Ostatní jen s baterkou prošli a kontrolovali cestovní pasy. Na nic podezřelého u pamětníka nepřišli. „Můžu vám říct, že první zastávka byla v nějaké restauraci – nějací lidi potřebovali na záchod. Taky si vyndávali něco z batůžků, co měli u těch lyží. Tak jsem si drapl svoje lyže, které jsem měl půjčené, obešel jsem autobus a utekl jsem,“ vypráví.

Přítelkyně mě vyhodila a já zkolaboval na ulici

Pamětník uvádí, že dvě noci šel kamsi v zimě, aby se co nejrychleji dostal do Německa. Byl podle svých slov vyčerpaný a omrzlý. Přišel k benzinové pumpě, kde se hřál o kapotu kamionu. Řidič mu slíbil, že ho do Norimberku odveze, má tam cestu. Další noc už zvonil u bytu přítelkyně. Byl nevyspalý, zřejmě nemocný, promrzlý a hladový. Jeho přítelkyně mu však dala jen drobné na cestu autobusem do azylového tábora na druhém konci města. 

Pamětník z toho byl, podle svých slov, psychicky zcela na dně. Pamatuje se, že šel ulicí a upadl. Probral se až na lůžkovém oddělení nemocnice americké vojenské základny v Norimberku. Tam byl v péči lékařů dva týdny a další týden se mohl po základně pohybovat. „Po několika dnech mě vzali do auta a odjeli se mnou na ambasádu Spojených států, zřejmě v Bonnu, kde mi řekli, že Amerika je bohatá země, ale ne pro každého. Ve mně ale vidí potenciál a nabízí mi peníze a letenku do New Yorku,“ vzpomíná Jaroslav Neumann.  

Vedoucí zájezdu musela lhát a kamarád vše svedl na stopaře

Z protokolů o výslechu svědků v souvislosti s obžalobou Jaroslava Neumanna za nelegální opuštění republiky a krádež cestovních dokladů plynou zajímavé skutečnosti. Vedoucí zájezdu uvedla, že pamětník dorazil až do cíle zájezdu a zdržoval se tam tři dny, až pak prý emigroval. Dá se předpokládat, že nechtěla ohrozit celý zájezd, a poté, co zjistila, že se nevrátil jeden z lidí do autobusu při odpočívce v Rakousku, ponechala oznámení této skutečnosti na dobu, kdy byl zájezd ve své polovině. (zdroj: V-37784 MV, ABS ČR)

Kolega Jaroslava Neumanna Zdeněk Zahradil, na jehož doklady pamětník vycestoval, uvedl do protokolu, že neví, jak se doklady dostaly k Jaroslavu Neumannovi. V protokolu se uvádí, že mu je zřejmě ukradl stopař, kterého Zahradil svezl cestou z Klášterce do Chomutova ve chvíli, kdy cosi opravoval v motoru. Doklady prý měl v saku pohozeném na zadní sedačce. (zdroj: V-37784 MV, ABS ČR)

Před odletem z Evropy mě zřejmě chtěli zabít

Do odletu z Německa zbývalo několik dní. Na zámku Aub v Bavorsku bylo azylové zařízení, kde se měl pamětník na radu úředníků ambasády Spojených států do odletu zdržovat. „Když jsem se vrátil z vycházky, okamžitě si mě zavolal ředitel zařízení. Řekli mi, že na mém pokoji přistihli dva muže. Jeden jim utekl a druhý skončil po rvačce se spolubydlícím v rukách policie. Našli u něj tašku, ve které bylo dlouhé šídlo a moje fotka zaslaná faxem,“ popisuje pamětník. Jaroslav Neumann proto odletěl do Spojených států o den dříve.  

Začátky ve Spojených státech byly tvrdé, nikoho jsem neznal

Pamětník popisuje první týdny ve Spojených státech jako nejtvrdší ve svém životě. Nechce ale nic konkretizovat. Od počátku se snažil najít si práci a legální ubytování. Po čase se mu podařilo najít práci řidiče kamionu. I když měl štěstí na lidi, které potkal, a podíval se díky nim na místa, která se vyznačují luxusem a přepychem, spokojený nebyl. Toužil založit rodinu a mít děti. Pamětník se sice po vojně už jednou oženil a měl dvě děti, po několika letech se ale rozvedl. 

Chtěl jsem se vrátit i s hrozbou vězení

Jak psal Jaroslav Neumann své matce, ve Spojených státech nebyl šťastný. Bál se vysoké kriminality. Nejhorší ale podle něj byly tamní ženy: „V Americe, co já vím, žena, která třeba spí v posteli, má na sobě ten samý oděv, jako když jde k plotně. A pak ji tak vidíte i v supermarketu. Chtěl jsem mít ještě rodinu. I kdybych dostal to vězení… Já tam nechtěl být.“ V roce 1987 pamětníka zatkla FBI a podezírala ho z toho, že je agentem komunistických zemí. Díky komunikaci s americkou vojenskou základnou v Německu se ale podezření vyvrátilo a po 48 hodinách pamětníka propustili.  

V roce 1988 proto Jaroslav Neumann požádal o možnost vrátit se zpět do Československa, kde byl odsouzený v nepřítomnosti podle § 109 na dva roky do vězení. S žádostí ale neuspěl. 

Po návratu mě šikanovali v práci stejní lidé jako před emigrací

Jaroslav Neumann uvádí, že se v době emigrace v Německu dozvěděl, že v chomutovském dopravním podniku donášely Státní bezpečnosti více než dvě desítky zaměstnanců. V roce 1991 na výzvu Václava Havla přicestoval do Československa. Havel v projevu vyzval krajany, aby se vrátili do své vlasti. To pamětník udělal a vrátil se do dopravního podniku v Chomutově jako řidič autobusu. 

„Samozřejmě mě tam mnozí znali a nepřivítali mě s otevřenou náručí. Věděl jsem totiž, kdo z nich donášel. A jeden z nich byl i můj nový vedoucí. Chtěli se mě proto zbavit. Sypali mi cukr do nafty v úplně novém autobuse, který jsem dostal na starost. Opakovaně mi ničili můj soukromý vůz Toyota Camry, který jsem si cestou zpátky koupil v Německu,“ vzpomíná Jaroslav Neumann. Podle jeho slov ho šikanovali stejní lidé, kvůli kterým se rozhodl v té době před sedmi lety emigrovat. 

V roce 1991 se Jaroslav Neumann oženil s vítězkou soutěže Miss Chomutov 1991. Narodila se jim dcera. Krátce poté přišel rozvod a soud svěřil dítě do péče pamětníka. Dostal se ale do finanční tísně. „Neměl jsem peníze, musel jsem prodávat nábytek. V práci mi záměrně nedávali noční ani víkendové směny. Nedostával jsem přesčasové šichty, to všechno byla msta lidí, kteří mě nenáviděli,“ uvádí pamětník.

V roce 2021 se snažil dceru udržet na studiích na vysoké škole. Požádal proto tehdejšího prezidenta Spojených států Joe Bidena o finanční pomoc. Ten jeho žádosti vyhověl a v rámci programu „American Rescue Plan“ získal pamětník 1 400 dolarů.