Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Květoslava Neradová roz. Pánková (* 1933  †︎ 2016)

Věřili jsme ve svobodu

  • narozena 9. 4. 1933 v Praze v rodině zřízence soudního lékařského ústavu, zemřela v roce 2016

  • 1951 - maturita na gymnáziu, poté studium filozofické fakulty, obor čeština, ruština

  • asistentka na fakultě, vyučuje starou českou literaturu

  • přednášela: duben 1962 - Institut osvěty a novinářství, později fakulta sociálních věd - literatura, knihovnictví, archivnictví, dějiny kultury

  • redaktorka řady publikací vydávaných Českou katolickou charitou, členka rady Katolických novin

  • od roku 1972 přednášela na FF UK na katedrách knihovnictví, teorie kultury

  • 1977 - výslechy StB kvůli organizování ilegálních přednášek a akcí pro studenty, např. večery s Janem Werichem

  • po Chartě roku 1977 vyhozena z fakulty

  • práce ve Státní knihovně ČSR

  • od roku 1990 přednášela na katedře žurnalistiky

  • na přelomu let 1994/1995 založila církevní Vyšší odbornou školu publicistiky

  • zemřela v březnu 2016

Květoslava Neradová, rozená Pánková, profesorka, literátka, rozhlasová publicistka, se narodila 9. dubna 1933 v Praze, dětství prožila v Tachlovicích u Prahy u svých prarodičů, později (když začala navštěvovat první třídu) přijela k rodičům na Albertov. Její otec tady pracoval jako zřízenec ústavu soudního lékařství. Za války se v ústavu prováděly pitvy a ohledání těl mnoha popravených českých odbojářů, ale také například Židů, kteří spáchali sebevraždy. Pochopitelně se sem svážely i ostatky německých vojáků, kteří zahynuli například během bombardování. Těla odbojářů se podle svědectví Květoslavy Neradové odvážela, jak se říkalo, „do Ďáblic do díry“. Pozůstalým bylo nacisty znemožněno uspořádat důstojný pohřeb. Její otec s mnohými spolupracovníky se pustil do poměrně riskantní pomoci těmto rodinám pozůstalých: „Můj otec uměl a dělal to, že z těch několika mrtvých udělal o jednoho víc. A tím pádem toho jednoho německého vojáka navíc umístil do společného hrobu v Ďáblicích. A toho mrtvého popraveného vydal té rodině.“ Do ústavu se svážela těla mrtvých německých vojáků po bombardování, z oddělených končetin sestavoval pan Pánek jedno či více těl navíc, které pak nechal odvézt do Ďáblic, a tělo popraveného vlastence vydal rodinám. Květoslava Neradová si vzpomíná, že takto pomohl rodině Měchurově z Divišova u Benešova, která svého popraveného otce mohla ve vesnici pohřbít se všemi obřady. Celá vesnice věděla, jak se celá věc seběhla, nikdo je však neudal. Stejně tak pomohl rodině operní pěvkyně Červené, která na tuto událost vzpomíná v jednom televizním dokumentu. Viz dodatečné materiály na PN.

Hospodářství ve sklepě ústavu soudního lékařství

Otec Květoslavy Josef Pánek patřil mezi pražské šviháky, flamendry, jak říká jeho dcera, která k němu nikdy neztratila obdiv a lásku. Hluboce se jí dotklo, že byl v 50. letech obviněn z kriminálního činu a následně na dva roky uvězněn (údajně okrádal zemřelé), což Květoslavě nejednou někdo nevhodně připomněl. Josef Pánek, svérázný zřízenec lékařského ústavu na Albertově, ilegálně choval hospodářská zvířata: slepice, vepře i kozy, pořádal zabijačky a maso směňoval s širokým sousedským okolím včetně německých sousedů. Vzniklo to prý celkem prostě: usoudili, že jim nestačí potravinové lístky, byť otec pobíral lístky pro těžce pracující, a jak říká Květoslava, nejspíš by to pro obživu stačilo, rozhodli se zřídit přímo u ústavu rozsáhlé hospodářství: „Můj otec byl svérázný. Měli jsme prase, od roku 1941 až 1945 jsme každý rok pořádali zabijačku. Měli jsme kozu a ta každý rok kůzlata, slepice, psa, kočku. Hospodářská zvířata jsme měli ve sklepě,“ vzpomíná Květoslava Neradová na ilegální statek v Praze. „Teď si představte, ty zvířata vydávají zvuky, prase kvičí, koza mečí, a to všechno bylo skryté před německým personálem, byť to museli vědět, a nepráskli to.“ Dodávky rodina odvedla pouze jednou, jinak vždy měli „velkochov“ na černo. Všichni, kdo se třeba na zabijačce podíleli, měli svůj podíl, třeba řezník. Přesto rodina riskovala trest smrti za ilegální chov, stejně jako za ukrývání židovského uprchlíka.

O otci vypráví pamětnice s úctou, humorem. Vybavuje si třeba historku z konce války, byla opět nemocná, nejspíš zápal plic. Do pokoje vstoupil její otec a v rukou držel nevybuchlou leteckou pumu a položil ji na její postel. Bylo to v době bombardování a chtěl snad svoji nemocnou dceru potěšit. Její maminku z toho málem ranila mrtvice.

Nutno říci, že Květoslava měla k otci velmi blízko, blíž než ke své matce, který byla prý přísná a zcela jiné povahy než Josef Pánek. Také se manželé ve svém milostném vztahu rozešli. Matka si našla milence, poté si otec začal vodit domů, do vedlejšího menšího bytu v ústavu, nebo spíše kanceláře, kde přespával, milenky. Květoslava stála však spíše na jeho straně.

Jak zachránit parašutisty, atentátníky na Heydricha z kostela Cyrila a Metoděje

Květoslava Neradová vyrůstala jako na venkově, jakoby na nějakém zvláštním statku, vypráví o pražském Albertově za války. Vybavuje si válku jen v několika obrazech a jeden z nich je pozoruhodný. Stalo se to 18. června 1942. V noci ji probudila německá nákladní a vojenská auta, hasičské a policejní vozy. Parašutisté ukrytí v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje, atentátníci na říšského protektora Heydricha, byli prozrazeni. Osm set mužů z řad pražského gestapa obklíčilo kostel a zahájilo operaci proti sedmi ukrývaným československým vojákům z Anglie: „Ti parašutisté byli (jejich těla) přechováváni dlouho v tom ústavu soudního lékařství.“ - „A zažila jste jako dítě tu operaci u kostela Cyrila a Metoděje na Karlově náměstí?“ - „Slyšeli jsme to a zažila jsem to tím, že jsem žila na tom Albertově, a tam to bylo samozřejmě slyšet. Bylo slyšet už před tím, že tam najíždějí německá auta. Do té celé operace byl zapojený jeden náš známý, který se s mým otcem podílel na tom zvláštním nakládání s těmi mrtvými. Ten měl ty parašutisty, právě ten den, kdy tam přišli Němci a kdy tam pak zahynuli, zachránit. Ten den tam měl přijet s pohřebním vozem a živé je z toho kostela odvézt. Jenomže když tam přijížděl, tak byla Resslova ulice obsazena a on se tam už nedostal.“

Jiný ne příliš souvislý obraz se paní Neradové vybavuje z období snad mezi lety 1941/1942: Jednoho dne jim otec do rodiny přivedl jakéhosi muže a představil ho jako vzdáleného příbuzného, pana Nováka. Ve skutečnosti se jednalo o uprchlého Žida Zilberhoffera (těžko lze ověřit přesné znění jména), který hledal pomoc a úkryt. Tohoto muže rodina ukrývala až do osvobození 1945, po válce se stal národním správcem jakési textilní továrny a rodina se s ním už nikdy nesetkala. Po deseti letech se dozvěděla, že zemřel.

Jako by do lidí vjel ďábel

Květoslava se kromě jiného stala svědkem vzepjetí Pražanů, ale také krutostí v době Pražského povstání 1945 a po něm. „Jako by do lidí najednou vjel ďábel,“ vzpomíná na nenávist Čechů vůči německým sousedům, se kterými celou válku v poklidu žili a kteří s nacisty neměli nic společného. „To byl můj první otřesný dojem a byl spojen právě s revolucí v roce 1945. V Albertově nedocházelo za války k žádným konfliktům, ani mezi německým personálem a českými lidmi. Lidé se chovali slušně. Pamatuji si, že vedle pracoval zřízenec přírodovědeckého ústavu, hrozně hodný pan Svoboda, který měl pohlednou dceru. Ta chodila s německým vojákem. Všichni to věděli, všichni měli pana Svobodu a tu dívku rádi a žádný problém s tím nebyl. Najednou přišla revoluce a do těch lidí, jako když vjede ďábel.“ Květoslava vzpomíná na lynčování sousedů, dívky, která chodila s německým vojákem a s nacismem neměla nic společného.

Vražda Jana Masaryka

Na dobu po válce a začátek komunistického režimu po roce 1948 si dobře pamatuje. S komunismem nikdy nesympatizovala, odmítala ho. Může podat nesmírně zajímavá svědectví k události, o které se dodnes vedou spory, k úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, jehož tělo bylo záhy po údajné sebevraždě skokem z okna Černínského paláce dne 10. března 1948 převezeno do ústavu na Albertově. Otec Květoslavy ho připravoval k pitvě a svoji dceru a asistenta zavolal, aby se stali spolusvědky: „Dal přes něj noviny (přes tělo mrtvého Jana Masaryka), abych ho neviděla nahého, a zavolal mě k němu. Z druhé strany k němu přišel tenkrát asistent Tesař. Můj otec měl určité zkušenosti, jak vypadají lidé, kteří buď spadnou z okna nebo jsou zastřelení nebo já nevím, co se s nimi stane, oba spontánně řekli: ,Tohle není sebevražda. Takhle nevypadá člověk po sebevraždě!′ Jenomže lékaři, ti odpovědní a graduovaní, tvrdili, že to sebevražda byla, a už v tom protokolu, který byl sepsaný při pitvě Jana Masaryka, uvedli, že je to průkazně sebevražda a tak dále. Zatímco můj otec celou dobu tvrdil, že to sebevražda nemohla být. Měl pro to důvody. Co si vzpomínám, tak že měl odřené ruce. Říkal, že člověk, který skočí z okna, se nechytá omítky. Já tomu nerozumím, ale tohle si pamatuju. Masaryk vypadal hezky. Viděla jsem jen hlavu a nohy. Hlavu měl krásnou. Neměl ji poraněnou, nebyl zastřelený do hlavy. Poznala jsem ho hned. Byl to vlastně krásný člověk.“

Čtení je studium

Květoslava byla v dětství často nemocná, prodělala pětkrát za sebou zápal plic, dvakrát spálu a další zdravotní komplikace. Vzpomíná, jak celé zimy proležela v posteli a četla. Její literární vzdělání bylo ohromující. S dospíváním objevovala víru v Boha. Původně studovala církevní gymnázium u voršilek, kde panoval klášterní řád. Vnitřně se vymezovala vůči přísným, mnohdy až upjatým řeholním sestrám, ale postupem času v ní vyrostla pevná katolická osobní víra, což datuje někdy k počátku svých vysokoškolských studií. V červnu 1951 maturovala a složila zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a ruština. Od druhého ročníku se soustředila na starou českou literaturu, zvláště se zaměřovala na staré texty Bohuslava Balbína. Školu dokončila 1956 a nastoupila na Vysokou školu ruského jazyka a lieratury, kde zprvu pracovala jako asistentka. Na  počátku 60. let minulého století, přednášela na univerzitě starou českou literaturu, později knihovnictví a dějiny kultury. Vdala se v roce 1957 za lékaře, pana Nerada, který kromě jiných ošetřoval Jana Wericha. Dlouhou dobu působil na lékařském oddělení ARO v Praze-Vysočanech jako primář. Narodily se jim tři děti: 1958, 1959, 1963.

Květoslava Neradová se stala oblíbenou profesorkou. Prošla řadou fakult a oborů, především kvůli tomu, že komunisté neustále obory, fakulty a akademické instituce rušili, spojovali a zřizovali nové:

V letech 1960/1961pracovala na UK, fakultě osvěty a novinářství na Maltézském náměstí, po zrušení přešla na nově vznikající (v 60. letech, asi 1963/1964) fakultu sociálních věd a žurnalistiky spojenou s filozofickou fakultou, zde učí na oboru knihovnictví. Podle Neradové to byla velmi kvalitní a moderní škola, učili zde zajímaví profesoři, např. Nakonečný, ale také komunisté Hladký, Kalina, Štorkán, děkanem byl jmenován Klimeš a později Bareš (významný komunista, člen mnoha různých komisí u politických procesů, měl podle slov Neradové snahu se za to v 60. letech omlouvat). Tady učila do roku 1970, fakultu zrušili z důvodů, že se jedná o systematickou líheň protikomunistických „živlů“, tendencí a „závadných“ názorů zejména, a fakulta byla označena za „neklidnou“ část Karlovy univerzity.

Po zrušení fakulty sociálních věd byla převedena na novou žurnalistickou fakultu, která spadala přímo pod Ústřední výbor KSČ, tady se věnovala oboru archivnictví a teorie kultury, poté přešla na filozofickou fakultu, obor knihovnictví, pak učila teorii kultury. Vedoucím byl jmenován Brůžek (bývalý ministr). Předmět změnila na přednášky z dějin kultury.

Přednášela do roku 1977.

Být ve společenství, ale ne s StB

Na přelomu 60. a 70. let pořádala tajné bytové přednášky pro studenty a setkání s literáty a herci, několikrát (čtyřikrát) i s Janem Werichem, což bylo krátce po jeho návratu z USA. Některý ze studentů ji udal a od roku 1970 ji pravidelně zatýkala StB. Psychicky a fyzicky ji policisté trápili během mnohahodinových výslechů. Sedm let se ji agenti pokoušeli zlomit ke spolupráci. Chtěli po ní udávat disidenty například v křesťanském společenství Vigilie, které založila s několika studenty (např. Tomášem Halíkem, pozdějším knězem podzemní církve):

„Advent byla doba docházení do Bartolomějské. V té době jsem vždycky z toho zhubla, takže na Vánoce jsem byla štíhlá. Estébáci na mě tlačili, říkali: ,My víme, že jste schopná… My víme, že se stýkáte s celou řadou lidí…′ Oni perfektně věděli, s kým se stýkám. Nejspíš jsem měla doma odposlouchávací zařízení a také mě spousta lidí udávalo, i studenti mě udávali, to já samozřejmě vím. Říkali: ,My bychom potřebovali od vás informace ne z fakulty, tam my máme svých informátorů dost, my bychom to potřebovali do církve, kde vy máte výborné kontakty.′ Tohle byl jejich způsob nátlaku.“ Spolupráci s StB zásadově odmítala.

Z fakulty ji vyhodili po jednom osmihodinovém výslechu roku 1977, to bylo již po zveřejnění Charty 77. Tu sice nepodepsala, ale sympatizovala s tímto prohlášením. Nedůvěřovala některým lidem kolem tohoto hnutí. Jednou se jí studenti ptali na Chartu 77, co si o ní myslí, odpověděla jim, že o tom ráda povypráví, ovšem ne formálně při hodině, ale o přestávce. Se studenty pak v jejím bytě prohlášení Charty 77 rozmnožovali v kopiích na jejím psacím stroji. Někdo ze studentů ji opět udal a za propagaci Charty 77, i když ji nepodepsala, byla opět vyslýchána. To vše sehrálo významnou roli v jejím vyhazovu ze školy, který zajistila StB. Květoslava říká, že vedení fakulty se k ní zachovalo slušně. Nechali ji zde pracovat, dokud si nenašla nové místo.

Během svých přednášek objevila řadu zajímavých studentů, vynikal mezi nimi například Tomáš Halík (poznala ho ve druhém ročníku na sociologii). Právě s ním a s dalšími založila křesťanské společenství Vigilie, s nimi pak navštěvovala spisovatele, vedli diskuze a přednášky, někteří studenti pomáhali v nemocnicích, chodili na výlety. Květoslava vedle toho přepisovala, rozepisovala samizdaty například od Jiřího Němce, snad nejčastěji samizdatově zpracovávala texty Romana Guardiniho, F. Halase, J. Seiferta a dalších.

V roce 1977, krátce po vyhazovu ze školy, jí její bývalí studenti pomohli najít místo ve Státní knihovně, vedla oddělení výzkumu četby. K tomu říká, že zajímavé byly mezinárodní konexe v tomto oboru, hlavně s ruskými kolegy, kteří do jednoho věřili v demokracii a bolševismus odmítali. Krátce práci v knihovně přerušila, v rodině se stala tragédie - její syn Ondřej zemřel, otrávil se plynem. Jeho přítel špatně nainstaloval plynovou karmu. S tragédií se těžko vyrovnávala její maminka, o kterou se pak nějakou dobu starala. V knihovně poté pracovala až do roku 1990.

Starosti i radosti svobodné VOŠP

Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátila na fakultu žurnalistiky, kde se zrodil její program „křesťanské žurnalistiky s všestranným vzděláním”, původně vzdělávací program zahájila v Aletiéru Institutu pedagogiky volného času u p. Maršálka, škola však byla špatně ekonomicky vedena, a proto v letech 1994/1995 založila křesťanskou Vyšší odbornou školu publicistiky. Jako ředitelka školu vedla jako otevřenou svobodnou církevní školu bakalářského typu s důrazem na praxi, etiku, široké kulturně společenské vzdělání absolventů. Na škole vyučovala řada významných osobností, ředitelé kulturních, mediálních institucí, spisovatelé, filozofové, profesoři, kněží. Krátce po tom, co odešla první generace absolventů, se škola ocitla ve vážných vnitřních problémech a konfliktech. O této škole známé pod zkratkou VOŠP vyšla řada článků, především akcentující studentské petice, vzpoury proti novému vedení školy. Profesorka Neradová byla novým vedením ze školy definitivně nedůstojně vyhozena na přelomu tisíciletí. Květoslava Neradová říká, že ač se to nezdá, za své nejhorší a snad i nejtěžší životní období považuje právě dobu krize na VOŠP.

Květoslava Neradová zemřela v roce 2016.