Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Věroslav Němec (* 1952)

• narozen 16. října 1952 v Ostroměři v Podkrkonoší

• roku 1975 začal pracovat jako redaktor v hudebním nakladatelství Supraphon

• s manželkou začali vystupovat v klavírním duu

• roku 1978 ukončil studium na Konzervatoři v Praze, obor klarinet a klavír

• 1985 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština a hudební výchova

• v roce 1989 se účastnil demonstrací během sametové revoluce v Praze

• roku 2000 se stal šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio

• roku 2012 získalo nakladatelství prestižní Cenu České hudební rady

• publikoval více než 500 textů v časopise Harmonie

Věroslav Němec je hudební editor a redaktor, klavírista, muzikolog a hudební publicista. Nabízíme vzpomínky na poměry v uměleckém světě v 70.–90. letech v Praze, na osobnosti Ilju Hurníka, Ivana Medka, Michaela Kocába a další.

Věroslav Němec se narodil 16. října 1952 v Ostroměři v Podkrkonoší. „Měl jsem hezké dětství v obci, kde je slavné nádraží, rád jsem se chodil dívat na vlaky a dodnes rád cestuji vlakem.“ V roce 1958 nastoupil Věroslav do školy. „Byli jsme krmeni tím, že Sovětský svaz je nejlepší. Když jsem s tím přišel domů, tatínek byl zaraženej a pak řekl něco, co nebylo zrovna uctivé.“ Pamětník chodil do knihovny, vášnivě a rád četl. Když byla otevřena umělecká škola, přihlásil se na klavír. „Tam byla paní profesorka Procházková, měla ohromnej přehled, hráli jsme klavírní novinky. Když jsem později přišel na konzervatoř, neměl jsem se co učit. Jsem jí za spoustu věcí vděčný.“

Pořád jsme si mysleli, že nás mezinárodní společenství osvobodí

„Vím, že se dělo moc věcí, byl krásný svět, krásná doba, všecko bylo barevný, a pak do toho přijeli Rusové. Bydleli jsme u hlavní silnice, viděli jsme projíždět tanky, rakety. Začalo to nevinně. 20. srpna jsem šel spát, u dědiny bylo svazácký letiště a v noci jsem slyšel lítat letadla. Ráno přišel otec a řekl mi, co a jak. I ty lidi naivnější, který si mysleli, že to komunisti myslej dobře, museli pochopit, že jim nejde o lidi.“ Psal se rok 1968 a Věroslav po prázdninách nastoupil na střední školu se všeobecným zaměřením. Politický tlak ve škole studenti necítili, jen maturitu z angličtiny jim nepovolili. „Pár měsíců před zkouškou jsme se dověděli, že musíme maturovat z ruštiny.“ Se zkouškou dospělosti byly i další komplikace. Věroslav se vyhnul členství ve Svazu mládeže. Nikdo nedával nic najevo, ale měsíc před maturitou se dověděl, že ti, co nejsou ve svazu, neudělají maturitu. „To nebylo příjemný, ale maturitu jsem nakonec udělal.“

V době středoškolských studií pamětníka zaujala rozhlasová soutěž Hádejte desetkrát. „Já jsem se soutěže zúčastnil, za rok jsem se dostal mezi patnáct výherců a jeli jsme na Concertino Praga. Tam jsem se poznal blíž s lidma, se kterými jsem si měl o čem povídat.“ Na soutěži poznal i svoji budoucí ženu Jitku.

V lednu 1939 i mladého Věroslava zasáhla zpráva o tragické smrti Jana Palacha. „To byla strašná doba. V den Palachova pohřbu jsem byl shodou okolností v Praze, takže jsem na Václavském náměstí byl a měl jsem pocit, že lidi se tehdy tvářili, jako když Němci v roce 1939 dojeli do Prahy. Je to vidět i na fotografiích, taková beznaděj.“

Umělecký školy jsou vždycky trochu střelený

Po maturitě nastoupil Věroslav na pražskou konzervatoř. „Tam byl ředitel s obrovským společenským šarmem, byl politicky kovaný, ale neškodil. Možná schytával nějaké rány, ale neposílal to dál. Politický tlak jsem nevnímal.“ Pamětník studoval klarinet a od čtvrtého ročníku přidal klavír. Protože měl už jednu maturitu, nemusel navštěvovat všechny předměty a souběžně s konzervatoří vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor hudební výchova a čeština, v rámci konzervatoře si ještě přibral muzikologii. „To jsem měl rád, v muzikologii bádáte o všem, co se týká hudby, je to hodně zajímavý. Naučil jsem se číst staré notové zápisy.“

Mezi spolužáky na konzervatoři byl hudebník Michael Kocáb. „Vždycky byl originální. Nenapadlo nás, že se někdy prosadí v politice. Byl velmi dobrý muzikant a skladatel, originální po všech stranách. To, jak se mu podařilo dostat Rusy ven, to bylo fantastický.“ Kocábovi spolužáci sledovali vzestup i pád kapely Pražský výběr. „Byl ostouzenej, to byla taková doba. Kdo nekejval s režimem, tak byl ostouzenej. Ne každej ale o to stál.“

V době normalizace se člověk lehce dostal do konfliktu. „Já jsem měl štěstí, že jsem se nikdy do takovýhle situace nedostal. Já nevím, jak bych se choval, můžu si myslet, že bych byl hrdina. Narodil jsem se do něčeho, co jsem si nevybral, chtěl jsem přežít, neušpinit a dělat práci, která mě baví. Byl jsem příslušníkem šedé zony, nebyli jsme na seznamu, ale taky to nebylo žádný hrdinství. Takových nás bylo víc.“

Čím méně not, tím těžší je to hrát

Pedagogem Věroslava byl na konzervatoři vynikající klavírista Ilja Hurník. „S manželkou jsme k němu chodili na komorní hudbu. Byly to ohromný hodiny muzikantství a lidskosti, nikdy nám nevyčítal, že nám něco technicky nevyšlo. To byl člověk úžasnej.“ Pro pamětníka, jeho manželku a dceru napsal Hurník skladbu pro šest rukou, se kterou pak úspěšně koncertovali.

Hurníkovi věnoval pamětník později publikaci s názvem Koncertující skladatel a komponující pianista. „Jako pedagog mě naučil Hurník brát notový zápis s respektem, ale ne dogmaticky. Byl lidský, gentleman ze staré školy. Fascinovala mě jeho umělecká poctivost, nepustil nic bez propracování. Čím méně not, tím těžší je to hrát.“

Projeli jsme spoustu měst, byla to hezká doba

Na soutěži Hádejte desetkrát se Věroslav seznámil s Jitkou Novákovou, také klavíristkou. Začali spolu hrát čtyřručně. V roce 1975 se vzali a o pět let později vyhráli klavírní soutěž v Jeseníkách. „Projeli jsme se svými koncerty republiku. Koncertovat tenkrát nebylo jednoduché, muselo se přes agenturu, která strhávala daně. Projeli jsme spoustu měst, byla to hezká doba.“ Věroslav s Jitkou se věnovali interpretaci skladeb pro čtyři ruce. „Celý život si kladu otázku, na čem v přednesu skladeb nejvíc záleží. Umění je vložit prožitek do skladby.“

Nejvýznamnějším počinem kariéry manželů Němcových byl soubor čtyřručních skladeb Františka Xavera Duška. „To byl ten kamarád Mozarta. Ty skladby v nové době nikdo nehrál. Mně se splnil sen, že jsem si mohl zahrát starou muziku. Bylo to moc prima, jsou to velice zajímavé skladby.“

Supraphon bylo jméno, chtěl jsem to zkusit

Ještě v době studií na konzervatoři dostal nabídku pracovat pro Supraphon. „Pracoval jsem tam od roku 1975 pod vedením Ivana Medka. Byly tam redaktorský hvězdy – a pak jsem najednou byl jejich kolega. Prý na židli po Herbertě Masarykový.“ Věroslav pracoval jako editor v oddělení hudebnin, tam se vydávaly notové zápisy pro děti a mladé muzikanty, školy, etudy. „Mě to strašně bavilo, byla to hezká práce, zajímavá, potkal jsem spoustu skladatelů, výtvarníků. Doba byla hnusná, ale práce krásná.“ Politický tlak nebyl tak výrazný, ale do problémů se pamětník jednou dostal: „Vydal jsem v polovině 80. let zpěvník s lidovými písněmi s klavírní úpravou. Ozvala se nějaká soudružka, byla pohoršena publikací, že tam vystupuje anděl, čert a pan farář, a žádala, aby byl redaktor právně potrestán. Náměstkové si mě zavolali na kobereček a vedoucí říkal, že jsou to lidové písničky, co ta ženská chce.“

„Doba byla bizarní. My jsme dělali ediční plány až čtyři roky dopředu, protože se to posílalo až v padesáti kopiích na ministerstvo, kde se to schvalovalo, prošťourávalo, zkoumalo, jestli nechybí nějaký veliký umělec nebo jestli tam někdo nepřekáží.“ Další zajímavostí bylo, že publikace se tiskly na kilogramy papíru, nezáleželo tedy na tom, kolik stál tisk a případné ilustrace. Když se to vešlo do stanovených kilogramů, mohly vyjít i hodnotné publikace.

Supraphon byl ve své době velmi významným nakladatelem i ve světě. Vyvážel kvalitu, která tady v muzice byla, hudebniny byly druhým nejvýhodnějším vývozním artiklem. „Takové hudebniny nikde jinde nesehnali. Prodávalo se to za směšný peníze, dělali to skvělí muzikologové.“ Zahraničí měli ale na starosti pánové ze speciálního oddělení, na Západ se dostali jen prověření pracovníci.  

Byla to skvělá doba, ale ne na dlouho

Do Supraphonu Věroslava přivedl Ivan Medek, tehdejší redaktor nakladatelství. „Znal jsem ho z dřívějška, dělal vynikající pořady, asi na začátku roku 1968 dělal pořad a řekl, že ‚lidi, co by mohli docela dobře zametat ulice, tak už nemusí dělat ředitele.‘ V Supraphonu jsem ho poznal víc, obdivoval jsem ho, on byl přímý a s úžasnou schopností formulací. Byl stručnej a jasnej, on dokázal trefit hřebík na hlavičku.“

V roce 1977 podepsal Ivan Medek Chartu, neformální československou občanskou iniciativu, která kritizovala politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv. „Pak se to řítilo dolů. Na konzervatoři jsme o Chartě nevěděli. Řekl nám to Medek v Supraphonu, nevěděli jsme, co se bude dít. Medek letěl.“

Po čase se na uvolněné Medkovo místo dostal mladý kluk. „Zvláštní týpek, moc toho nepobral a nevěděli jsme, kde se tam zjevil. Pak jsme si povídali a ukázalo se, že je to někdo z policejní kapely. Ani nevěděl, kde je Smetanova síň. Pochopil jsem, že mám co dočinění s nepřítelem a s velkou hloupostí a musím říct, že jsem se vyděsil. Asi donášel a během tří týdnů zase zmizel.“

Věroslav s manželkou poslouchal Hlas Ameriky. „Až z vysílání jsme zjistili, že Ivan Medek je tam aktivní. Poslouchali jsme 17. listopadu v roce 1989. To už jsme se chystali spát, pustili jsme si rádio a Ivan Medek hlásí, co se děje v Praze. Šli jsme na Národní třídu, přišli jsme těsně po tom, co tam řádili policajti. My jsme na to zírali. Na demonstrace jsme po revoluci chodili na všechny. Bylo to hezký.“

Vydávání not je v podstatě charitativní činnost

V Supraphonu se pamětník dostal až na šéfredaktorskou pozici. Po roce 1989 bylo nakladatelství postupně privatizováno. „Skončilo to v německých rukou, to nebylo šťastné. Já jsem pak dostal nabídku od firmy Amos, která je velká a podporuje kulturní aktivity. To nakladatelství, které teď vedu, je považováno za nejvýznamnější z českých nakladatelství a já jsem na to pyšný.“ Hudební nakladatelství Amos Editio vydává noty pro děti, z jedné třetiny starou muziku a třetinu soudobou muziku. „Tam máme hvězdu Vítězslavu Kaprálovou, o které se dřív nevědělo – nebo jen v odborných kruzích.“

„Vydavatelství hudebnin je v podstatě charitativní činnost. Každý má doma kopírku, na internetu jsou tituly zdarma. To je obrovská konkurence. Orientujeme se na autorsky chráněné noty, které by na internetu neměly být.“ Nakladatelství získalo v roce 2012 Cenu České hudební rady za celkovou vydavatelskou práci, především za dětské noty.

Mnoho let vystupoval Věroslav v klavírním duu s manželkou Jitkou. V současné době se zajímá aktivně o hudební svět a píše recenze a články pro časopis Harmonie. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes pět set, se věnuje především klavírní interpretaci. „Měl jsem v životě štěstí, na všechno.“