František Němec

„A tatu s tím strýcem do toho Německa. A tam oni nesměli psat z tama. Žádné peníze jim nedávali, že to máte za to, že dostanete najet. To bylo jídlo: jakási voda, zelná polévka. Tak jednu hlávku zelí měli asi na sto litrů nebo dvě stě litrů vody. Žádná chuť. Na oběd někdy měli chleba nějaký. To byla dubová kůra a piliny. Jedenkrát jim říkali, máte výbornou večeři, máte aj sýr. A že jim donesli sýr, že z toho lezli takoví normálně dvoucentimetroví červíci. Tak říkal: červíky jsme vyházeli a sýr jsme snědli. Jsme měli hlad tak toto.“

„Prostě našli na ulici leták. Ten byl někde, jak bývali Jakšovi, naproti bývali Románkovi, pod nimi bývala babička Víceníková, nad nimi bydleli Dostálé a Jančářovi. Oni byli na ulici a tam ležel leták. Tak oni to zvedli a teď tam bylo napsané: 'Češi, Moravané, Slezané, nikdy se nedejte a bijte Němce, dokud to půjde.' Oni si to přečetli a zahodili to. Jenomže někdo je viděl, a já jsem dodneška nepřišel na to, kdo to mohl být. A ten jich udal. Sebrali tatu, švica měla rok a měsíc, ve čtyřicátém roku to bylo v červnu. Měla rok a měsíc. Strýca Opálkového, ten kolik měl těch děcek? Myslím Máňa byla, Anička ještě nebyla, nebo byla. A Josef, to nevím. A teďka Románková, která to četla taky, o té jsem tam nepsal, ale teď to říct mohu, že ona měla pět děcek, oni ji nezavřeli, ale každý den musela v šest hodin večer nastoupit do kriminálu, který byl v Bojkovicích, tam byl soud a dole jak je dnes pošta, tak tam byly kobky, tam bydlel nějaký pan Budkovský, to měl na starosti, ona každý večer v šest hodin se tam musela hlásit a ráno v šest ji zase vypustili, aby děckám dala snídali, poslala je do školy a postarala se o manžela. Tak tam musela chodit rok.“