Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Němec (* 1961)

Anticharta byla pro umělce výzva říci režimu ne. Nikdo to neudělal

  • narodil se 29. května 1961 v Praze

  • rodiče Dana a Jiří Němcovi byli pronásledovaní disidenti, založili VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných)

  • v roce 1979 pamětník podepsal Chartu 77, byl vyslýchán

  • z politických důvodů nemohl studovat, vyučil se uměleckým pasířem

  • v roce 1982 maturoval na večerní nástavbě

  • v letech 1983–1995 pracoval jako topič

  • od roku 1995 pracoval jako počítačový grafik, od roku 1998 v týdeníku Respekt

  • v 70. a 80. letech měl několik neveřejných výstav

  • od roku 1989 vystavuje v Čechách i v zahraničí

  • oženil se s Michaelou Pohankovou (zpěvačkou kapel The Plastic People of the Universe a Půlnoc)

Disidentské dítě

Výtvarník a hudebník David Němec se narodil 29. května 1961 v Praze jako pátý ze sedmi dětí psychologům Daně a Jiřímu Němcovým.

Jeho dětství zásadně ovlivnili rodiče – disidenti, kteří otevírali svůj byt v Ječné pro setkávání umělců a intelektuálů. Konaly se u nich debaty, přednášky, koncerty a čtení. Pamětník tak vyrůstal mezi osobnostmi neoficiální kultury.

Jeho rodiče byli jedni z prvních signatářů Charty 77, jíž se Dana Němcová později stala mluvčí. Manželé Němcovi stáli také u založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1979 je několik měsíců věznili za podvracení republiky. Oba přišli o práci. Dana Němcová nesměla vykonávat psychologickou praxi a pracovala jako uklízečka. Jiřího Němce vyhodili z foniatrické kliniky. V roce 1983 ho komunisté donutili emigrovat do Vídně.

Útoky na chartisty

V době, kdy rodiče podepsali Chartu 77, bylo Davidu Němcovi šestnáct let a o dění kolem Charty 77 se živě zajímal.

„Každý den jsem kupoval Lidovou demokracii, Rudé právo, Tvorbu a Dikobraz. Jak to vycházelo, nevím přesně, ale deníky jsme i odebírali. Měl jsem takový systém, že jsem to vždycky prolítl a vystřihl si něco, co se týkalo Charty nebo nějakých blízkých kamarádů nebo známých. Články útočily proti signatářům Charty, proti Hájkovi, Patočkovi, Havlovi. Šlo o velmi primitivní útoky. Jan Patočka k nám chodil od roku 1976. Chtěl se tehdy seznámit s okruhem kolem Plastiků, protože se vyjádřil na jejich podporu. Až do své smrti k nám chodil poměrně pravidelně a často. V Tvorbě jsem pak četl třeba článek ‚Kdo je Jan Patočka‘. Bylo to nechutné, primitivní, pro mě o to víc, že jsem ho znal osobně. Byl to jemný a elegantní chlapík,“ vzpomíná David Němec.

Neznal moc lidí, kteří podepsali Antichartu, podpisovou kampaň, již zorganizovali představitelé komunistického režimu jako reakci na Chartu 77. Známí umělci měli svým podpisem vyjádřit loajalitu komunistickému režimu.

Anticharta byla výzva, které nikdo nevyužil

Po letech, koncem osmdesátých let, se David Němec sblížil se signatářem Anticharty Jiřím Křižanem.

„Říkal mi, že ho Anticharta velmi ponížila. Jejím podpisem se v něm něco zlomilo a rozhodl se, že bude dělat všechno pro to, aby to napravil. U něj to vyústilo v to, že dal dohromady prohlášení Několik vět. Byl v tom velmi aktivní a zapojoval do toho svoje kolegy kolem televize nebo různé hvězdy,“ vzpomíná David Němec. Myslí si, že Anticharta byla výzvou, v níž mohli umělci jednoznačně vyjádřit svůj postoj a říci režimu ne. To však nikdo neudělal.

„Tak se to stalo později u toho Jiřího Křižana. U něj to, že Antichartu podepsal, bylo spadnutí z koně. Obrazně řečeno, jako když svatý Pavel spadne z koně a uvědomí si něco. Že takhle ne. Ale to se bohužel nepřihodilo těm ostatním, kteří jeli dál, jako by se nic nestalo,“ říká pamětník.

Podpis Charty 77 v roce 1979 a zatčení rodičů

On sám musel s podpisem Charty 77 počkat, až dosáhne plnoletosti, což bylo v roce 1979, v okamžiku, kdy komunisté zatkli a uvěznili jeho rodiče za podvracení republiky.

Jeho samotného zatkli, když jel držet hladovku do Polska. „V den mých osmnáctých narozenin byli zatčeni lidé z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných včetně mých rodičů a já jsem za ně jel s kamarádem držet hladovku do Varšavy,“ vypráví pamětník a ve svém textu z roku 1979 k tomu píše:

„Jel jsem s Charliem Soukupem a Tomášem Liškou do Polska. Domluvili jsme se s kamarády z KOR (Komitet Obrony Robotników), že s nimi budeme držet hladovku za propuštění lidí z VONS. Jenže před kostelem v Lešné Podkově u Varšavy, ve kterém jsme měli hladovku držet, nás sebrali polští fízlové, odvezli nás na hranice, kde nás předali českým fízlům, a ti nás odvezli do Prahy. Tam mě ostříhali dohola – vlasy jsem měl do pasu – a na celu ke mně dali chlápka, který mi rozbil hubu. Pustili nás za pět dní. Říkal jsem jim, že mi to nevadí, že mám na Ruzyni mámu, tátu a spoustu kamarádů, ať si nás klidně zavřou všechny, že stejně nic jinýho neuměj.“

Potíže se studiem

David Němec ukončil základní devítiletou školu v roce 1977, ale jakožto syn stíhaných disidentů a také kvůli svým aktivitám v undergroundu a disentu nepřipadalo v úvahu, že by ho přijali na maturitní obor.

Vyučil se proto v oboru uměleckého pasíře (práce s barevnými kovy). V létě 1978 se uskutečnila jeho neoficiální samostatná výstava na půdě u kamaráda v Náplavní ulici. Pamětník měl blízko i k literární tvorbě a k alternativní hudbě. Na konci sedmdesátých let začal psát poezii. Jako hudebník nepůsobil stabilně v žádné kapele, na altsaxofon si ale zahrál například s uskupením Žabí hlen. V roce 1979 se stal členem obnovených DG 307.

V roce 1980 začal večerně studovat dvouletou nástavbu umělecko-řemeslného zaměření s maturitou. V tom čase se přátelil s vrstevníky, kteří později založili Revolver Revue, časopis II. generace undergroundu: byli to mladí literáti, hudebníci, výtvarníci a fotografové Jáchym Topol, Filip Topol, J. H. Krchovský, Viktor Karlík, Vít Kremlička, Vít Brukner, Marek Hlupý, Martin Socha, bratři Václav a Vojtěch Stádníkové, Bettina Landovská, Tereza Hradilková, Saša Vondra, Ivan Lamper, Petr Placák a další.

Po maturitě v roce 1982 složil talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění, ale jak předpokládal, nepřijali ho, zejména z politických důvodů.

Umělec a topič

Od roku 1983 pracoval jako topič. Zároveň dál tvořil a jeho díla se objevovala na různých podzemních (společných i samostatných) výstavách. Podstatou pamětníkovy tvorby byly figurální obrazy s různými tématy – křesťanská symbolika, spiritualita, existencialismus, ale i humor.

V roce 1987 proběhly dvě významné neoficiální výstavy, jichž se David Němec se svými díly účastnil: časopis Vokno uspořádal open air výstavu na pražském Střeleckém ostrově, tedy z nábřeží dobře viditelnou, kterou ukončil zásah policie. Další velkou neoficiální výstavou byla „Konfrontace VI“, kde svá díla představilo na osmdesát výtvarníků. V roce 1989 se konala další velká výstava nazvaná „Minulost a budoucnost“, ve Vinohradské tržnici v Praze.

Před revolucí 1989: zabavená výstava v Polsku

V roce 1989 se oženil se zpěvačkou skupin The Plastic People of the Universe a Půlnoc Michaelou Pohankovou a v listopadu téhož roku (pár dní před revolucí) se účastnil Festivalu nezávislé československé kultury, který se konal díky spolupráci s přáteli z polské Solidarity. David Němec se ujal organizace výstavy neoficiálních československých umělců. S kamarády sehnali na padesát děl od devětadvaceti umělců, zařídili všechna potřebná povolení a vypravili kamion, který se rozjel k česko-polské hranici. V Harrachově byl ale zadržen tuzemskými pohraničníky.

Vernisáž se přesto konala. David Němec se totiž dostal do Polska tajně přes NDR a na akci byl přítomen. Setkal se zde také se svým otcem, který byl před šesti lety donucen k emigraci.

Samotná vernisáž vypadala tak, že ve vratislavské galerii Zero visely prázdné rámy a v každém z nich nápis ZABAVENO a jména malířů a sochařů. Po listopadové revoluci a nastolení demokracie umělci svá díla vystavili v Galerii mladých, U Řečických pod názvem „Zabavená výstava“.

Život po revoluci 1989

Po roce 1990 začal David Němec vystavovat oficiálně, ale stále pracoval jako topič v porodnici v Londýnské. Od roku 1995 pracoval jako počítačový grafik a načas se ještě vrátil do Londýnské ke kotlům. V roce 1996 udělal cover design k CD „Půlnoc with Elliott Sharp & Gary Lucas – Live In New York“.

Podílel se graficky na vytváření programu pro dyslektiky, od roku 1998 pracoval jako grafik týdeníku Respekt, vytvářel obaly na CD pro The Plastic People of the Universe a měl mnoho výstav v Čechách i v zahraničí.

David Němec žije v Praze, má dva syny a tři dcery a stále maluje a tvoří.

(Použitý zdroj kromě rozhovoru pro PN: Česká televize, Fenomén Underground, Věčná Ječná, David Němec.)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Petra Verzichová)