Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Němcová (* 1936)

Člověk se přizpůsoboval situacím a životním poměrům

  • narozena 1. dubna 1936 ve Strážku jako Sýkorová

  • otec za války pracoval v Německu jako krejčí

  • vzpomíná na bombardování Brna

  • roku 1946 jí úspěšně odstranili nádor na mozku

  • přesídlila za sestrou do Poděbrad, kde se i vdala

  • kvůli zrakové vadě nemohla učit, přesto se dětem celý život věnovala

  • roku 1968 se stala invalidní důchodkyní

Ludmila Němcová, za svobodna Sýkorová, se narodila 1. dubna 1936 ve Strážku na Vysočině. Měla ještě dvě sestry a mladšího bratra, všichni k sobě velmi lnuli. Otec pracoval jako krejčí a v roce 1938 se rodina odstěhovala do Brna, neboť tam získal práci v krejčovství. To v roce 1941 úřady zavřely a otce poslali pracovat do Německa – nejprve do Kolína nad Rýnem, později do Drážďan. Domů jezdil jednou za rok a mamince posílal peníze pro rodinu.

Klidné roky skončily

Sýkorovi se s odchodem otce odstěhovali zpět do Strážku a získali tam byt v sokolovně, kde jako protislužbu maminka udržovala pořádek. Zde Ludmila v roce 1942 nastoupila do obecné školy a prožívala svoje válkou zatím nepoznamenané dětství. S ostatními dětmi se chodili koupat, hráli si s míčem. Zlom nastal v roce 1945, kdy byla Ludmila svědkem bombardování Brna, kam jezdili za příbuznými.
Otec kamarádky ve Strážku pracoval jako vedoucí místní četnické stanice. „V březnu 1945 tam přijeli gestapáci. Hrály jsme si tam a její otec jim vyšel naproti a oni ho hned ve dveřích zastřelili.“

Ke konci války už rodina nevěděla, co je s tatínkem. Drážďany byly po bombardování úplně zničené a on o sobě nedával zprávy. Teprve na konci dubna po osvobození Brna se jim ozval. Po bombardování z Drážďan utekl a zbytek války se schovával u různých sedláků, kteří mu za drobnou pomoc nebo opravu šatů poskytovali stravu a útočiště.

V roce 1945 se rodina přestěhovala opět do Brna, kde si otec našel práci v krejčovském družstvu, kde se šily uniformy pro pošťáky, dopravce nebo nádražáky. Rodina doufala, že už bude po válečných útrapách dobře. Jenže Ludmilu stále bolela hlava, zvracela, téměř oslepla a na Vánoce roku 1945 ochrnula. Po důkladném lékařském vyšetření jí našli nádor na mozku, který jí odoperovali hned v lednu 1946 a Ludmila pak víc jak rok strávila v péči řádových sester, které ji naučily znovu mluvit a chodit. Zrak už se jí v plné míře nikdy neobnovil, přesto vychodila ještě měšťanskou školu v Brně. „Pamatuju se, jak se rodiče snažili přesvědčit, aby mě dali do Chrlic do internátní školy pro slabozraké. Ti to neústupně odmítali, za což jsem jim byla vděčná. Jednou jsme tam pak totiž jeli se třídou na výlet, a když jsem viděla ty podmínky…“ Ludmilu bavily ruční práce, ačkoliv na nějaké šití nebo háčkování moc neviděla. Přesto se snažila a rodiče ji v tom podporovali. Pokud mohla, sportovala, hrála volejbal nebo košíkovou.

Táhlo mě to k dětem

Ludmila snila o tom, že bude pracovat s dětmi, a kdyby neměla zdravotní omezení, zřejmě by učila v mateřské škole. Alespoň vozila sousedce malého syna v kočárku, později pomáhala s dětmi své sestře v Poděbradech, kam se za ní i odstěhovala. V Jednotě se vyučila prodavačkou a pracovala v místních potravinách. V Poděbradech se také seznámila se svým mužem a měli syna a dceru. Účastnila se povinných brigád, jezdila na brambory, řepu nebo uklízela na místním dětském hřišti a v parčíku. Divné jí to nepřišlo, její nemoci ji naučily, že je důležité umět se přizpůsobit tomu, co je.

V roce 1967 měla Ludmila Němcová vážný úraz hlavy a o rok později skončila v invalidním důchodu. Příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 sice zaznamenala, šli se podívat do města na vojáky, ale měla v té době jiné starosti. Uživit dvě děti s jedním platem a invalidním důchodem nebylo snadné. Syn se vyučil v Mladé Boleslavi u dopravců, dcera v Polabanu na švadlenu a později si dodělala v Praze oděvní průmyslovku. Šli brzy pracovat a museli se o sebe postarat sami. Ludmilu to stále táhlo k dětem, starala se tedy v invalidním důchodu o malé děti od půl roku do tří let, než mohly jít do školky. „Moje děti byly ve škole a mě to doma bylo dlouhé. Tak jsem hlídala cizí děti. Uvařila jsem jim, šli jsme na procházku. Musely být ale stále u mě, v davu na hřišti by se mi snadno ztratily.“

Po sametové revoluci se toho pro Ludmilu mnoho nezměnilo, těšila se na svobodu a demokracii, ale realita ji zklamala. Velkou oporou byl Ludmile Němcové její muž, strávili spolu šedesát let. Měla ráda knihy, ale nemohla v nich číst, předčítal jí tedy z nich sám. Televizi společně spíše poslouchali, vyhověli si. Po jeho smrti se přestěhovala do domova důchodců v Poděbradech, aby měla kolem sebe lidi a aby o ni někdo pečoval.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Magdaléna Sadravetzová)