Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidmila Nedbalová, roz. Tlučhořová (* 1925)

To byly akorát nálety, když se [syn] narodil, musela jsem ho sebrat a utíkali jsme se schovat

  • narozena 3. května 1925 v Jestřabí Lhotě u Kolína

  • vychodila základní školu v Jestřabí Lhotě, Kolíně a Ovčárech

  • členkou Sokola

  • pracovala na rodinném hospodářství a později v JZD

  • rodičům byl zabaven rodinný statek a dobytek v rámci kolektivizace

  • vdala se v sedmnácti letech a měla tři děti: Josefa, Lidušku, která zemřela jako kojenec, a později Helenu

  • zažila nálety za druhé světové války (včetně roku 1942, kdy se jí narodil prvorozený syn)

  • po skončení války museli povinně ubytovat ruské vojáky

  • dodnes žije v rodné vesnici

Lidmila Nedbalová, dívčím jménem Tlučhořová, se narodila 3. května 1925 v Jestřabí Lhotě u Kolína, kam také chodila do školy. Na výročí narození prezidenta Masaryka ve škole spolu s ostatními dětmi recitovala básně. „Pamatuju si, že jsem říkala: ‚Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš. Dokud bude tvoje hlava...‘ a dál nevím. A pak jsem říkala básničku: ‚Husy bělounké, husičky, ať rády, nerady, musíte do řady. Ta ze všech největší napřed musí.‘“

Dětství

Poté, co dokončila školu v Jestřabí Lhotě, nastoupila do měšťanské školy v Kolíně, kam každý den a za každého počasí dojížděla na kole. Doma již od útlého věku pomáhala rodičům v hospodářství a v domácnosti, kde například tloukla máslo. Poté, co vychodila měšťanskou školu, začala dojíždět jednou týdně do školy v Ovčárech, kde se převážně učila vařit. Byla také členkou Sokola a ráda cvičila.

Z dětských střevíčků pod čepec

Pamětnici bylo pouhých sedmnáct let, když se provdala za Josefa Nedbala. Psal se rok 1942, když se jí narodil syn Josef, bylo to uprostřed druhé světové války. „To byly akorát nálety, když se narodil. To jsem ho musela sebrat a utíkali jsme se vždycky schovat.“ Nebylo lehké vychovávat dítě během války, natož v tak brzkém věku. „Byla jsem mladá, bylo to těžký... moc těžký. Protože jsem to ještě všechno neuměla. To jsem si to musela sama vydupat, sama jsem musela obsloužit. Matka mi nepomohla, protože neměla čas. Babička taky ne. Tak já jsem si musela všechno sama, furt, měla jsem na starost hocha, protože žádný mi nepomohl. Tak jsem si musela všechno udělat sama. Nakrmit, vyprat a tak.“ Nedbalovým se narodila ještě dcera Liduška, která ale pár měsíců po narození zemřela. V roce 1950 přišla na svět dcera Helena.

Bunkry a nálety

Jestřabí Lhotou, kde Lidmila Nedbalová bydlela, často procházeli Němci a lidé z nich měli strach, ne však její maminka. „Němci chodili po vsi a chtěli, abychom je vzali sem do stavení. Matka vždycky vyšla a říkala: ‚Nemůžeme.‘ Nás tady bylo hodně, babička, já, manžel, děti a ještě děda.“ Pamětnice se během války musela velice často schovávat v místních bunkrech před nálety. „Tady kousek byla taková hráz. Tam udělali díru a tam jsme šli, když byly nálety... Vždycky jsem vzala Pepka, zabalila jsem ho do deky a pěšky jsem utíkala tam, daleko... a tam jsem si vždycky sedla. Ještě tam byly paní, dvě nebo tři jsme tam byly a čekaly jsme, co se bude dít. Protože byly nálety, ty jsme slyšely, jak ty letouny letěly. A když bylo krásně, tak jsme je úplně viděly, krásně, jak byly ve vejšce a pak letěly do Kolína, tam to hodily a až tam ke hřbitovu to prásklo do koruny i do baráku a tam je to zabilo. Byli ve sklepě a ten barák se rozsypal a zabil je.“

Konec války

Lidmila Nedbalová s rodiči musela pravidelně odvádět vysoké dávky mléka a vajec německé okupační správě a obávali se vysokých sankcí, když potraviny nedodají včas nebo v určitém množství. Konec války se v okolí Kolína navíc nesl v duchu neustálé nejistoty. „To jsem se bála. Protože tady jezdili [Němci] autama a [lidé ze vsi] říkali: ‚Schovejte se, ať vás nepostřílejí!‘ Vždycky tady jezdili autama a museli jsme se schovat. Báli jsme se vyjít ven.“ Ve vedlejší vsi se několik mužů proto sešlo a hrozili Němcům pěstmi, aby odjeli. „Na Volárně byli venku na návsi, přijeli a stáli tam Mašek a asi ještě tři chlapi a Němci jeli okolo a postříleli je.“

Příchod Rusů

„Když sem přišli Rusové, tak bydleli tady u nás. U stodoly měli koně a byli tady, ale vevnitř nebyli. Spali vždycky ve stodole... Bylo jich tu asi šest… Přišli večer a chtěli něco k jídlu, tak vím, že jsem dala maso do trouby, chvilku se to peklo a oni si to pak vzali s chlebem.“ Poté, co komunisté převzali v Československu moc, prosadili hromadnou kolektivizaci a mnoho statkářů a zemědělců, kteří odmítli vstoupit do jednotných zemědělských družstev (JZD), přišlo o své živobytí. Byli označeni za kulaky a často zavřeni nebo odsunuti daleko od svých domovů. „Naši měli jít do družstva, a oni to nepodepsali. Tak jim udělali tu pětapadesátku, takže nedostali žádné peníze. Vzali nám koně, vzali taky krávy, a nedostali jsme nic. Pak tady byly jalovice a matka je musela krmit, aby měla vůbec nějaký důchod.“

Práce v JZD

Rodičům pamětnice komunisté zabavili rozsáhlé hospodářství, na kterém rodina pracovala několik generací. „Nemohli jsme nic dělat. Mohli jsme být ještě rádi, že nás nevystěhovali. Protože tady vystěhovali asi dva nebo tři statky a to, co bylo jejich, pak zabrali.“ Po babiččině smrti musela Lidmila Nedbalová vařit pro celou rodinu, poté co se vrátila z pole v jedenáct hodin. Pak šla nakrmit prasata a v jednu hodinu odpoledne už zase jela zpátky na pole. Pamětnice s manželem nakonec do JZD vstoupila a pracovala v něm asi třicet let. Jezdili na pole i s traktorem a pěstovali zeleninu.

Po revoluci

Po sametové revoluci v roce 1989 by si Nedbalovi bývali mohli zažádat o vrácení zabaveného majetku, ale jejich pole zůstala v JZD, protože neměli nikoho, kdo by je obdělával. Lidmila Nedbalová dodnes žije v rodné vesnici, ráda peče buchty a koláče a těší se ze svých pravnoučat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů s podporou grantu TPCA pro Kolínsko

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů s podporou grantu TPCA pro Kolínsko (Marie Mrvová)