Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Navrátil (* 1935)

• narozen 19. prosince 1935 ve Vsetíně – Dolní Jasénce

• otec Alois Navrátil byl sedlářem a čalouníkem, živnost mu byla v 50. letech znárodněna

• zažil osvobozování Vsetína roku 1945

• po válce chodil do Sokola, zúčastnil se pražského sletu v roce 1948

• vyučil se ve vsetínské Zbrojovce brusičem kovů, pracoval zde až do důchodu

• v roce 1956 strávil v rámci vojny půl roku na strážních věžích u uranového lágru Vršek, byl svědkem krutého zacházení s vězni

• v roce 1962 se oženil, s manželkou Janou mají dva syny

• v 70. letech se stal členem Horské služby

Alois Navrátil žil klidným životem ve Vsetíně, po vyučení pracoval v místní Zbrojovce. Roku 1955 nastoupil na základní vojenský výcvik do Rotavy, odkud byl převelen k Jáchymovu. Psal se rok 1956. Náplní jeho dnů se staly hlídky na strážních věžích pracovního tábora Barbora – Vršek. Zažil zde jedny z nejhorších měsíců svého života. Po půl roce se mu podařilo nastoupit do Jáchymova k jinému útvaru.

Válečné dětství

Alois Navrátil se narodil 19. prosince 1935 ve Vsetíně jako jediné dítě Aloise Navrátila a Marie Navrátilové, rozené Zgabajové. Rodina žila velmi skromně. Otec Alois Navrátil byl čalouník a sedlář, matka byla v domácnosti. Později se živila jako uklízečka ve školce. Rodiče otce měli hospodářství nedaleko od nich. Alois prožil klasické vesnické dětství. Od jara do podzimu běhal bosý, s kamarády chytali pstruhy v potoce, vedli proti sobě klukovské bitvy. S otcem, zakládajícím členem vsetínského Klubu turistů, chodil od raného dětství na túry po Vsetínsku, později i na lyžích, které mu otec nechal vyrobit u stolaře.

Na průběh války ve Vsetíně má spíše útržkovité vzpomínky. Pamatuje si, jak se schovávali při náletech do sklepa domu, kde bydleli. Vzpomíná si také, jak ho jednou cestou k holiči pokousal pes německých vojáků, otec s ním potom musel do nemocnice, kde mu ránu sešili. Také si vybavuje, že u Liptálu byl sestřelen americký bombardér (srpen 1944), jehož posádka byla zajata. Alois jako kluk viděl, jak zajaté vojáky vedou do Horního města ve Vsetíně, kde byla kasárna a obecní úřad.

Do školy začal chodit ještě za války, roku 1943. Vyučování bývalo přerušováno poplachy. Když se rozezněly sirény, utíkali se schovat. Součástí výuky byla povinná němčina. Osvobození samotné si Alois Navrátil příliš nevybavuje, má za to, že ve Vsetíně neproběhlo nijak dramaticky. (Vsetín byl osvobozen 4. května 1945 1. československým armádním sborem. O den dříve vypuklo Vsetínské povstání, při kterém se několik desítek obyvatel snažilo téměř beze zbraní ztížit ústup Němcům. Ti ještě stihli zajmout asi 150 rukojmích na Horním městě. Chtěli je popravit, k čemuž naštěstí nedošlo).

Domovní prohlídka a ukončení živnosti otce

Po válce začal chodit do Sokola, kde získal fyzickou zdatnost, o mnoho let později, při drsném základním výcviku na vojně na tyto základy s vděčností vzpomínal. Zúčastnil se i XI. všesokolského sletu v Praze, kde cvičil s oddílem sestavu prostných a také přímo na Strahově předváděli stavění stanů. Ze sletu mu utkvěla hlavně vzpomínka na dlouhou cestu do Prahy, kterou absolvovali v nákladním vlaku. Sokol vystřídala další vášeň, Alois se začal věnovat stavbě letadel – kluzáků a větroňů. Na materiál si přivydělával v otcově čalounické dílně, kde páral otomany. Jezdil i na letecké soutěže v okolí.

Mezitím se k moci dostali komunisté, začalo přituhovat. Dědečkovi ze strany otce zabavili ve Vsetíně bez náhrady pole, na jehož místě se měla stavět továrna. Problémy začal mít i otec Aloise Navrátila, který byl čalouník. „Komunisté všechno rušili a otec neměl kde nakoupit materiál na práci, kůži apod. Tím ho vlastně donutili, aby šel do komunálu. Měl zařízenou dílnu, dva šicí stroje, něco na cupování africké trávy a všelijaké nářadí. Všechno mu sebrali a nic mu za to nedali. Navíc nám udělali domovní prohlídku, našli nějakou látku a musel zaplatit 3 000 Kčs, že ji nepřiznal, to byly tehdy strašné peníze.“ Otec se z této události nikdy pořádně nevzpamatoval.

Alois chtěl jít do učení na leteckého mechanika, ale neprošel zdravotními prohlídkami. Přihlásil se tedy do Zbrojovky Vsetín, kde se učil brusičem kovů. „To učení bylo tvrdé, žádná sranda nebyla, my jsme měli učitele, nebudu ho jmenovat, hokejista, hrál za Vsetín hokej. Nutil nás v sedm hodin ráno běhat po kopcích a pak jsme teprve mohli jít na snídani. Za místem, kde jsme měli ubytovnu, nás přinutil postavit lední plochu a naučil nás hrát hokej. Bruslit jsem uměl perfektně, ale hokej mi moc nešel. Ale byli tam bezvadní ogaři, kteří hráli výborně, vyhráli mistrovství Pracovních záloh. Na trénink jsme jezdili do Žiliny, v jednu hodinu v noci jsme se vrátili a v sedm hodin už jsme běhali zase po kopcích. Nebo nás ve dvě hodiny ráno vzbudil a kontroloval, jak máme uklizeno. Ale zase mi to pomohlo, když jsem přišel na vojnu. Ostatní kluci z toho byli úplně vedle, ale já už jsem měl takový výcvik,“ vzpomíná. Po ukončení učiliště nastoupil rovnou do Zbrojovky, kde pracoval asi rok a půl. V práci se brzy zaučil, jediné, co mu vadilo, bylo platové ohodnocení. Když měl mít nárok na vyšší platovou třídu, sdělili mu nadřízení, že mu ji přiznat nemohou, protože není členem KSČ.

Říkal jsem si, že se odsud musím dostat, jinak se zblázním

V roce 1955 narukoval na vojnu. Základní výcvik absolvoval v Rotavě. „Mně to nedělalo potíže, protože jsem byl zvyklý, běhal jsem pořád, byl jsem v pohodě, ostatní tam omdlévali. Dali nám 40 kilo na záda, šli jsme do Rotavy a zpět, někteří ogaři spadli, nevydrželi to,“ vzpomíná na výcvik Alois Navrátil. To ještě netušil, jaké bude jeho další působiště.

Roku 1956 se ocitl v Jáchymově, u jednoho z nápravně pracovních táborů při uranových dolech. Původně trestanecké pracovní tábory, při jednotlivých závodech podniku Jáchymovské doly, fungovaly v letech 1949–1961. Zařízení se nacházela v blízkosti důlních šachet uranových dolů, kde odsouzení v krutých podmínkách těžili uranovou rudu pro Sovětský svaz. Proslulá byla také pro nelidské zacházení dozorců s vězni. Alois Navrátil se dostal k táboru Barbora – Vršek, čtyři kilometry od Jáchymova, který byl zejména v letech 1951–1953 jedním z nejhorších. Nacházel se ve výšce asi 1000 m, byly zde kruté a dlouhé zimy, dostupné prameny zmiňují tábor také jako místo, kde docházelo nejčastěji k úrazům a úmrtím uvězněných. Alois Navrátil zde v roce 1956 strávil asi půl roku. Přístup měl pouze na strážní věže a k plotu zvenčí komplexu. Do tábora jako takového se nedostal, působili tam dozorci.

Na Vršku jsem začal komunisty nenávidět

Na Vršek přijel o Vánocích 1955. Na Štědrý den už měl první službu, byly dvoumetrové sněhové závěje a vojáci neměli kvalitní boty. Alois Navrátil vzpomíná, že musel celou službu poskakovat, aby se alespoň trochu zahřál. Nejhorší pro něj ale bylo vidět, jak dozorci zacházejí s vězni. Sice neviděl vše, ale ze strážní věže měl výhled na sčítání vězňů po směnách v dole, kdy je nechali dozorci několik hodin stát nedostatečně oblečené na mrazu. Popisuje také, jak museli uvěznění odhazovat sněhové závěje, nad nimi stáli dozorci a každého, kdo přestal pracovat, bili. „Jak šel nějaký bachař, museli se zastavit, sundat čepici a uklonit se. Většinou napadlo strašně moc sněhu a museli odhazovat koridor, kterým se chodilo do dolu, i ta stanoviště u nás. Bachaři stáli s takovými palicemi jako baseballová pálka, jak někdo přestal dělat, hned ho švihli po zádech. Mně jich bylo fakt líto, tam jsem začal komunisty nenávidět,“ popisuje. Zmiňuje také, že vězni měli na zádech namalované terče, aby byli snadněji zasažitelní v případě útěku.

Umínil si, že se odsud musí dostat za každou cenu. Jakmile byla příležitost, hlásil se na různá školení a výcviky v naději, že by mohl být převelen. To se mu za několik měsíců podařilo a dostal se jako motospojka přímo do Jáchymova, kde mu to po tom, co zažil, připadalo jako v ráji. Jezdil s nákladním autem a vozil buď různý materiál, nebo důstojníky, kteří bydleli v Ostrově u Karlových Varů. V Jáchymově se nacházela správní budova, kde měli kanceláře. Vzpomíná, že v Jáchymově byla tou dobou spousta Sovětů. Měli zde své obchody, kde se platilo v rublech, vojáci jim říkali sovětský Tuzex. Měl zde štěstí i na dobrou partu vojáků, která držela pospolu, když hrozil nějaký malér. Jako řidič se dostal i do blízkosti jiných táborů, ale vždy jen zvenčí. Vojáci s vězni nesměli vůbec mluvit. Po návratu byl předvolán na vojenskou správu a musel podepsat, že o ničem, co viděl, nebude příštích 20 let nikde mluvit. Pracovní tábor Barbora – Vršek byl uzavřen v roce 1957.

Lidé házeli na projíždějící vojenská auta rajčata

Po vojně se vrátil do Vsetína, opět pracoval ve Zbrojovce jako brusič kovů, pouze na jiném pracovišti. Volný čas trávil s partou kamarádů, svůj spolek nazvali Nanažimo (zkratky příjmení kamarádů – Navrátil, Navrátil, Životský, Motyka). Jezdili na hory, na plachetnice, výpravy na motorkách. V roce 1961 se seznámil se svou budoucí ženou Janou Brettschneiderovou, zdravotní sestrou, kterou vídal cestou do zaměstnání a prostřednictvím kamaráda mu byla představena. Po roce se vzali. Postupně se jim narodili dva synové.

V roce 1968, těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy, se vraceli s rodinou a přáteli z dovolené u Balatonu. Když projížděli Maďarskem, udivilo je velké množství vojenské techniky na silnicích. „My jsme byli týden předtím u Balatonu v Maďarsku, vraceli jsme se domů a jeli jsme mezi tanky, ještě jsme říkali, jak je to v tom Maďarsku hrozné. Přijeli jsme domů a druhý den tady byli Rusové.“ Ve Vsetíně si Alois Navrátil tanky nevybavuje, pouze vojenská auta, na která házeli lidé rajčata.

Rozvracečem režimu

Alois Navrátil celý život sportoval, v sedmdesátých letech se přihlásil k Horské službě, kde už působil jeho kamarád. Rok byl čekatelem, poté se stal členem. Absolvoval kurz cvičitele druhé třídy na Luční Boudě v Krkonoších, dělal i přednášky pro děti. Podílel se na budování horské chaty Kohútka v Javorníkách.

Pamětník žil až do revoluce sportem a rodinným životem, o politiku se nezajímal. V roce 1989 se s dalšími pracovníky Zbrojovky vydali podpořit studentskou demonstraci ve Vsetíně, z pěti tisíc zaměstnanců provozu, kde pracoval, jich šlo pouze třicet osm. Byli označeni za rozvraceče režimu, vedení bylo silně komunistické.

Rok 1989 ovlivnil také život jeho syna Tibora, který se v lednu účastnil demonstrací v rámci Palachova týdne v Praze, kde studoval. Byl zatčen, sice propuštěn, ale v následujících měsících jej zadrželi pokaždé, když bylo nějaké výročí nebo svátek.

Alois Navrátil se v revolučních dnech zúčastnil několika akcí ve Vsetíně, vzpomíná na koncerty, které zde probíhaly. Změnu režimu s celou rodinou uvítali, po revoluci se konečně po letech začali mít dobře. Pamětník odešel do důchodu a přivydělával si u bývalého kolegy, který si založil živnost, s rodinou mohli cestovat. Mrzelo ho však, že komunisté nebyli po roce 1989 odstaveni z vysokých funkcí. Mladým lidem by chtěl vzkázat, aby chodili k volbám. V roce 2022, v době natáčení, žil ve Vsetíně.