Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Jolyon Arthur Naegele (* 1955)

Chtěl jsem žít v Praze, aniž bych prodal svou duši

  • narozen 19. dubna 1955 v New Yorku

  • otec Thomas Naegele pocházel z Německa, matka Rosemary, rosená Hurst, byla Angličanka

  • otcova rodina uprchla z Německa před holocaustem

  • pamětník se od dětství zajímal o Československo

  • poprvé Československo navštívil roku 1973

  • studoval češtinu a českou literaturu na City College of New York a University of London

  • postgraduál z politologie a mezinárodních vztahů v Boloni a Washingtonu

  • v letech 1980 až 1984 pracoval ve Vídni jako zpravodaj Business International

  • pravidelně jezdil do Československa, sledován Státní bezpečností

  • v letech 1984 až 1994 zpravodajem Hlasu Ameriky pro východní Evropu

  • jeden z mála akreditovaných západních novinářů v komunistickém Československu

  • od 90. let zpravodajem ze zemí bývalé Jugoslávie

  • v letech 1994 až 2004 pracoval pro Svobodnou Evropu, reportáže z Bosny a kavkazských zemí

  • od roku 2004 analytikem při mírotvorné misi pro Kosovo

  • v České republice je podruhé ženatý

  • dcera Eliška vystudovala London School of Oriental and African Studies a London School of Economics, pracuje pro ČTK

České kořeny sice nemá, hovoří však téměř perfektní češtinou a Československu věnoval velký kus svého pracovního života. Deset let pracoval jako reportér Hlasu Ameriky pro několik východoevropských zemí a do roku 1989 byl intenzivně sledován Státní bezpečností. Událostem v Československu i později v Česku  přihlížel s kosmopolitním odstupem, ale i z důvěrné blízkosti, protože zde navázal řadu osobních vazeb a naše země se stala jeho domovem. 

Jolyon Arthur Naegele se narodil 19. dubna 1955 v New Yorku jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Oba jeho rodiče přicestovali do Spojených států za druhé světové války. Otec Thomas Ferdinand Naegele se narodil ve Stuttgartu, po matce byl židovského původu. Začátkem roku 1938 se rodičům podařilo odeslat ho v transportu židovských dětí do Velké Británie. Postupně se do Anglie za dramatických okolností dostali i další členové rodiny. Pouze pro prababičku Helene Nördlinger se nepodařilo včas vyřídit doklady, byla transportována do terezínského ghetta a roku 1942 zahynula během transportu do vyhlazovacího tábora Treblinka. 

Jako němečtí občané byli Naegelovi ve Velké Británii internováni. Po čase se jim podařilo získat víza do Spojených států a měli pouze osmačtyřicet hodin na opuštění britského území. Během bombardování Londýna se složitě dostávali do přístavu, nakonec ale včas dorazili na loď míří do Kanady. „Když po devíti dnech uviděli kanadské pobřeží, táta se rozhodl, že do Evropy se už nikdy nevrátí,“ konstatuje Jolyon Naegele. Z Montrealu potom rodina pokračovala vlakem do New Yorku. 

Ve městě sice měli příbuzné, ale jediné bydlení sehnali v tehdy nejchudší čtvrti, Harlemu. Šestrnáctiletý Thomas musel pracovat, dokud na ulici nenarazil na školního inspektora, který ho poslal do školy. Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu a po vojenské službě v americké armádě pracoval jako tlumočník v zajateckém táboře pro německé zajatce v Nebrasce. Po válce pracoval jako výtvarník v reklamě a v televizi, ilustroval různé reklamní kampaně. V roce 1966 o tuto práci přišel a po zbytek svého aktivního profesního života působil jako učitel kreslení a animace. 

Prarodiče z otcovy strany spolu i v Americe mluvili německy. Dědeček Reinhold Naegele byl známý malíř, člen Stuttgartské secese. Po úmrtí své ženy roku 1962 se rozhodl do Německa vrátit. 

Jolyonova matka Rosemary Cushla Naegele, rozená Hurst, pocházela z anglického Ascotu. I ona pocházela z rodiny výtvarníka a sama byla malířkou. Za války byla evakuována do Kanady, kde dokončila střední školu a ve studiích pokračovala ve Spojených státech. 

New York se dívá přes Atlantik na Evropu

Jolyon po vzoru rodičů inklinoval k výtvarnému umění a vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu, kde si zvolil obor fotografie. Došel však k závěru, že nemá takový výtvarný talent jako jeho předkové: „Víc mě zajímaly mezinárodní vztahy, evropská politika a východní Evropa.“ 

Zájem o Československo objevil už v dětství prostřednictvím Smetanovy a Dvořákovy hudby, plakátů Alfonse Muchy, obrazů Prahy či Slovenska. Jako šestnáctiletý s napětím sledoval v americkém zpravodajství dění kolem Pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Podle svých slov psal o Československu při každé příležitosti ve školních esejích. Na Manhattanu měl možnost navštěvovat českou čtvrť, kde bylo několik českých restaurací i specializovaný český obchod, v němž se daly koupit špečkáčky nebo broušené sklo. „New York není jako Florida nebo Misissippi, není zahleděný do vnitrozemí. Dívá se přes Atlantik na Evropu,“ připomíná kosmopolitního ducha svého rodného města. 

Československo, místo, kde se čas zastavil

V roce 1973 Jolyon oslavil osmnácté narozeniny a podnikl svou první samostatnou cestu po Evropě. Pro Američany bylo cestování po Evropě v té době finančně dostupné, Jolyon si na tříměsíční pobyt vydělal studentskými brigádami. 

„V Německu jsem viděl bujnou amerikanizaci životního stylu. Staré čtvrti mizely, stavěly se další a další dálnice, auta byla větší. Kultura, muzika, jídlo – všechno bylo najednou americké,“ vzpomíná na své první dojmy ze západního Německa. 

Pak poprvé překročil železnou oponu. Na československo-rakouských hranicích byl vlak zevrubně kontrolován, pohraničníci v montérkách prohlíželi vagóny zevnitř i zespodu, nastoupili uniformovaní muži se samopaly, kteří vlak doprovázeli několik kilometrů do vnitrozemí na nádrží v Břeclavi, kde následovala celní kontrola, povinná výměna peněz, a cestující byli dokonce nastříkáni jakousi dezinfekcí. 

To všechno Jolyonovi nedokázalo zkazit první dojem z příjezdu do Československa. „Viděl jsem, že najednou jsem někde jinde. Na ulicích bylo velmi málo aut, každé druhé auto bylo veterán z první republiky. V pekárnách to vonělo úplně jinak. Měl jsem pocit, že čas se tu zastavil někdy v roce 1946,“ říká Jolyon Naegele a z jeho slov je znát, že zaostalost tehdejšího Československa pro něj měla kouzlo, které by většina místních obyvatel nejspíš nedokázala ocenit. 

Prvním větším městem, které navštívil, bylo Brno. Ubytoval se na studentské koleji v tehdejší Leninově ulici. V okolí viděl mnoho mužů v uniformách a říkal si, „aha, takhle vypadá policejní stát“. Netušil, že právě na Leninově ulici sídlí v Brně policejní ústředí. 

V následujících dnech podnikl výlet autobusem do Telče a po cestě se seznámil s umělci, kteří byli na cestě na letní tábor Divadla Na provázku. Přijal jejich pozvání, aby jel s nimi, a tak začal navazovat přátelství s brněnskými umělci, z nichž některá přetrvala mnoho desetiletí. 

Dále navštívil Prahu a ubytoval se na studentských kolejích na Strahově. „Celé pražské centrum bylo jedno velké staveniště kvůli výstavbě metra,“ vzpomíná. „Bylo tam strašně málo turistů a strašná kvalita ovzduší. Nad městem visela bílá clona, z nábřeží byl sotva vidět Pražský hrad. Přesto na mě Praha udělala ohromný dojem. Pochopil jsem, že můj osud je spjat s tímto městem, s touto zemí.“ 

Při první návštěvě strávil v Československu osm dní. Domů se vrátil rozhodnut začít studovat češtinu, českou literaturu a historii. 

„Nejste tu poprvé, že?“

Svůj plán začal ihned realizovat. Dostudoval City College of New York a od roku 1974 pokračoval ve studiu češtiny a české literatury na School of Slavonic and East European Studie na University of London. „Chodil jsem na přednášky profesora Roberta Pynsenta o českých spisovatelích, zejména z doby národního obrození, a mluvil jsem takovou zastaralou obrozeneckou češtinou. Četli jsme ale i Anglické listy Karla Čapka, Nerudovy Povídky malostranské nebo Máchův Máj.“ 

Přivydělával si jako asistent v oddělení map v Americké geografické společnosti, kde uchovávalli řadu historických unikátů, například mapy kreslené Tomáše Garriguem Masarykem pro konfereci ve Versailles. 

V roce 1974 strávil své první Vánoce v Československu, u přátel, kteří žili na sídlišti v Pardubicích. Mezi svátky pobýval v Českém Krumlově. Město tehdy bylo v pochmurném počasí vylidněné a značně zdevastované, s početnou romskou populací. „Měl jsem zámek a celé město pro sebe,“ konstatuje. Poslední den roku vyrazil do Prahy. Poprvé se setkal s pojmem Silvestr coby oslavou předvečera Nového roku: „Myslel jsem si, že Silvestr je nějaký místní politik.“ Pokusil se ubytovat v hotelu Savoy, kde ho recepční nejdříve odbyl, že nemají volné pokoje, protože v druhém poschodí se maluje. Nakonec ustoupil: „Jestli vám nevadí, že tam je smrad, můžete mít celé poschodí pro sebe.“ Když se americký návštěvní ujišťoval, zda teče teplá voda, recepční odvětil: „Vy nejste v Československu poprvé, že?“ Všudypřítomnost komunistického režimu však vnímal i prostřednictvím transparentů s ideologickými hesly, které se vyskytovaly i na místech, kam se vůbec nehodily. 

Námluvy se Svobodnou Evropou

Své studium Jolyon ukončil postgraduálem z mezinárodních vztahů a politologie v Bologni a Washingtonu, kde k jeho pedagogům patřili politolog Ivo Ducháček a historik Vojtěch Mastný. Absolvoval roku 1978 a čekalo ho hledání práce. Mnozí jeho spolužáci usilovali o kariéru v CIA, ta ho však nezajímala, mimo jiné i proto, že si uvědomoval, že jako zaměstnanec CIA by nemohl volně cestovat po východní Evropě. Oslovil ho inzerát Congressional Research Service, který hledal znalce východoevropských jazyků pro práci v Kongresu. Nakonec ale na pohovor nešel: „Uvědomil jsem si, že by to znamenalo bydlet ve Washingtonu a pořád jen překládat Rudé právo, což mi připadalo jako nuda.“ 

Jeden z jeho bývalých profesorů mu doporučil, ať se zkusí poptat na místo v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. „Absolvoval jsem pohovor v New Yorku s jedním Slovákem. Velmi rychle se rozhodli, že bych mohl pracovat v Mnichově jako analytik. Ale během práce ve Svobodné Evropě a ještě deset let po odchodu nebudu smět cestovat do východní Evropy. Takže pokud jsem ještě nebyl v SSSR, ať tam hned jedu.“

Jolyon si tedy půjčil od otce peníze a koupil si zájezd do Sovětského svazu, který procestoval od slovenských hranic přes Užhorod, Lvov, Kyjev, Moskvu, Petrozavodsk, Leningrad, Tallin a Vilnius. „Nechtěl bych v sovětském systému žít, ale chtěl jsem ho navštívit a vidět, jaké to tam je,“ vysvětluje.

Svobodná Evropa však nakonec svou nabídku zaměstnání stáhla kvůli sníženému rozpočtu a Jolyon byl nadále bez práce. Rychle si musel najít místo, které ho bude živit. Nejprve se nechal zaměstnat v pojišťovně AIG, která uvažovala o tom, že ho vyšle do východní Evropy. Posléze však pracoval v oddělení pro státy Commonwealthu. Již v té době, roku 1980, na americké půdě poprvé zažil zájem československých tajných služeb. Dostal pozvánku na přednášku ve Společnosti pro zahraniční politiku, kde ho oslovil muž, jenž se představil jako československý diplomat. Jolyon se s ním dvakrát nebo třikrát sešel na večeři a rozmlouvali především o Československu. Důrazně odmítl jeho pokusy zaplatit účet, protože mu nechtěl být nijak zavázán. 

Hyperaktivní agent Rot

Koncem roku 1980 odešel Jolyon Naegele do Vídně jako zpravodaj firmy Business International, která vydávala týdeník Business Eastern Europe. První novinářské zkušenosti tedy sbíral psaním článků na hospodářská témata, reportážemi z veletrhů, rozhovory s představiteli podniků a obchodníky. 

Vídeň té doby popisuje jako město s bohatým kulturním životem, nicméně velmi uzavřené. „Každý, kdo nepocházel z Vídně nebo z okraje Vídeňského lesa, byl cizinec, ať to byl Tyrolák, Němec, Američan nebo Čech. Když jste s Vídeňáky neseděl v jedné školní lavici, bylo téměř nemožné mít nějaký společenský život. Bylo to město zahleděné do sebe.“ 

Lépe se cítil v Brně, kde se přátelil s herci z Hanáckého divadla a Divadla Na provázku: „Byl jsem pro ně exot, česky mluvící Američan, který jim z Vídně vozil Mozartovy koule a jiné dobrůtky, popíjeli jsme víno nebo jsem pro ně uspořádal americké Díkůvzdání.“ 

Od první služební cesty do Československa v roce 1981 jej sledovala Státní bezpečnost v rámci dlouhodobé akce s krycím názvem Lyon. „Snažili se dopátrat, jestli jsem špion a jestli Business International je krycí organizace pro CIA. Rozesílali dotazy na zastupitelské úřady po celém světě,“ říká Jolyon Naegele na základě podrobné znalosti svého svazku ( (Archiv bezpečnostních složek, KR-844719 MV). Státní bezpečnost však prověřovala i opačnou hypotézu, že Jolyon Naegele je agentem KGB: „Zhruba po dvou týdnech dostali třístránkovou odpověď s velmi detailním profilem mé osoby, který končil konstatováním, že k nim nepatřím.“ 
Od počátku na něj byl nasazen spolupracovník Státní bezpečnosti Arnold Keilberth, který ve svazku vystupuje jako agent Rot, který pracoval pro německou televizi a stýkal se s mnoha novináři. „Patřil k těm ,vyvoleným‘, kteří byli obdařeni jakýmsi podivným „nadáním“ pro konspiraci a spolupráci s politickou policií,“ píše o něm Prokop Tomek ve studii Arnold Keilberth, novinář a spolupracovník Státní bezpečnosti (Sborník Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra Praha : Odbor Archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra ČR 5, 2007, s. 233-25). Šlo o sudetského Němce, původem z komunistické rodiny, který prožil druhou světovou válku v Británii a již od 50. let se v NDR i v západním Německu zabýval verbováním agentů. Po roce 1968 při prověrkách přišel o práci, ale díky svým jazykovým schopnostem a kontaktů zůstal pro Státní bezpečnost cenným zdrojem. Podle Jolyona Naegele řadu informací o něm záměrně nadsadil, snad proto, aby zůstal pro StB i nadále zajímavý. 

Arnold Keilberth posléze do sledování Jolyona Naegele zatáhl i svou dceru Jitku. Ta s ním v roce 1982 podnikla cestu do severních Čech. Na zpáteční cestě se zastavili na oběd v Mimoni a poté zamířili na Doksy. Jitka řídila. Najednou minuli ceduli: „Vjezd povolen pouze občanům ČSSR.“ Jolyon, který v těch místech nikdy předtím nebyl, reagoval znepokojeně. Po chvíli uviděli chaty ruského typu, vojenský transportér a nakonec vojenské letadlo Suchoj. „Sakra, my jsme na sovětské vojenské základně,“ vyděsil se Jolyon. Pokračovali v cestě, projeli přes otevřenou závoru a když se Jolyon ohlédl, viděl v opačném směru značku zákaz vjezdu. 

Po mnoha letech se od Jitky dozvěděl, že otec ji přesvědčil, aby celou událost nahlásila. Údajně pro případ, že si někdo povšiml jejich auta a zaznamenal si jeho SPZ. Pod jeho vlivem tedy vypovídala na Státní bezpečnosti. 

V Jolyonově spisu KR-844719 je ovšem celá událost popsána trochu jinak: „Cestou zpátky ji vedl jinou cestou, než kterou do Krkonoš jeli, a v jednom místě jí řekl, že právě projeli sovětský vojenský prostor, který prý má dobře zmapován.“ (KR-844719 MV, str. 171). Bloudění ve vojenském prostoru je popsáno jako Jolyonův záměr, naznačující, že tam mohl mířit s úmyslem získávat utajované informace. 

Dcera Arnolda Keilbertha, která byla posléze sama jako spolupracovnice Stb zapojena do sledování Jolyona Naegele, se mu po roce 1989 jménem celé rodiny omluvila. „Velmi si toho vážím,“ konstatuje Jolyon Naegele. „Ona byla mladá, naivní.“ 

„Chytili by mě a řekli – aha, špión!“

V roce 1983 se Jolyon Naegele na jednom večírku ve Vídni dozvěděl, že rozhlasová stanice Hlas Ameriky hledá reportéra pro země východní Evropy. 

Hlas Ameriky byl financován americkou vládou a jeho úkolem bylo vysílat zprávy do zahraničí, do zemí určených Kongresem nebo ministerstvem zahraničí. 

Jolyon se svou znalostí češtiny, polštiny a ruštiny a novinářskými zkušenostmi pro něj byl pochopitelně ideálním kandidátem. Musel absolvovat pohovor ve Washingtonu a následovala důkladná bezpečnostní prověrka. „Musel jsem sepsat seznam všech svých dosavadních pobytů za železnou oponou, kde jsem trávil čas a s kým, den za dnem,“ vzpomíná. Dále byl dotazován na jakékoli materiály, které by jeho osobu mohly zkompromitovat. „Šlo o to, eliminovat jakoukoli možnost, že by na mě někdo něco mohl vytáhnout.“ Jolyon si vzpomněl na jedinou věc. K jeho přátelům v Československu patřil výtvarník Martin Strnadel, který pracoval pro Armádní výtvarné studio, a také – jak se později ukázalo – spolupracoval se Státní bezpečností. Ve svém ateliéru měl vojenskou uniformu. Jednou Jolyona, údajně z legrace, přesvědčil, aby se do uniformy převlékl, a takto ho vyfotografoval. Státní bezpečnost se o tom dozvěděla, jak lze vyčíst ze svazku KR-844719 MV: „K nápadu fotografování v uniformě důstojníka došel Pramen poté, když N. uviděl u něho volně ležící důstojnickou čepici, která se mu velice líbila. Pramen k tomu dodal, že jak on, tak N. brali jako výstřelek a měli radost z toho, že se jako Američan mohl obléknout do uniformy důstojníka ČSLA.“ (Archiv bezpečnostních složek, KR-844719 MV, zpráva ze dne 12. září 1983, str. 393.) Fotografie se naštěstí už nikdy nikde neobjevila a Jolyon po sedmi měsících skutečně obdržel bezpečnostní prověrku. 

Jakmile se Státní bezpečnost dozvěděla, že Jolyon Naegele bude pracovat pro Hlas Ameriky, zájem o jeho osobu zesílil. Stále se mu snažila podsunout údajný zájem o vojenské prostory, letiště a citlivé údaje související s armádou: „Během procházky se NEAGELE (sic) vyptával pramene na různé věci, např. ho zajímalo, zda se nyní nekoná nějaké letecké větší cvičení naší armády. Na otázku pramene, jak ho to mohlo napadnout, prohlásil, že si všiml, jak neustále létají vojenská letadla a že už to pozoruje po celou dobu pobytu v ČSSR. (...) Také se zajímal o dislokace sovětských kasáren a z okolních kopců kolem Frenštátu si tato kasárna prohlížel dalekhledem.“ (Archiv bezpečnostních složek, KR-844719 MV, zpráva ze dne 13. června 1983, str. 345.) Jolyon Naegele se domnívá, že StB měla v úmyslu nalákat ho do vojenského prostoru, „kde by mě jako chytili a řekli – aha, špion! – a pak by mě mohli vyměnit za nějakého skutečného špiona.“ To opět dokládají i záznamy ve svazku, kde je tento plán podrobně popsán: „…během rozhovoru bude diskutováno téma utajování vojenských zařízení v blízkosti Prahy. Jestliže objekt projeví zájem o bližší poznání, bude mu nabídnuta možnost průjezdu vojenským prostorem při jeho dalším pobytu v ČSSR. Do dalšího příjezdu objekta budou ve spolupráci s KGB vybudována klamná vojenská zařízení volně viditelná z příjezdové cesty.“ (Archiv bezpečnostních složek, KR-844719 MV, Vyhodnocení akce Lyon ze dne 8. listopadu 1983, str. 457)

Ve službách Hlasu Ameriky

Práce pro Hlas Ameriky pro Jolyona Naegele začala koncem roku 1984 dvouměsíční stáží ve Washingtonu. Do sféry jeho působení kromě Československa spadaly i další země východní Evropy: Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Jugoslávie. I nadále sice žil ve Vídni, do Československa však přijížděl každý měsíc na několik dnů. 

Československé ministerstvo zahraničí mu žádost o akreditaci nejprve zamítlo. Obdržel ji teprvé poté, co americké úřady pohrozily, že coby odvetné opatření bude zpravodajům Československého rozhlasu v New Yorku zakázáno cestovat na delší vzdálenosti po USA. 

První cesta nového reportéra Hlasu Ameriky do Československa vedla v březnu 1985. Nejpre zamířil na tiskový odbor ministerstva zahraničí: „V podstatě mě varovali, abych nenadával na společenské a ekonomické zřízení tohoto státu, jinak bude zle. Použili sice trochu jiná slova, ale poselství bylo jasné. A že prý budou velmi pečlivě sledovat, co vypouštím do éteru.“ 

Rovnou z Černínského paláce zamířil do Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí a požádal o rozhovor s arcibiskupem Františkem Tomáškem. „Chtěl jsem, aby bylo naprosto jasné, jak posluchačům, tak papalášům na zamini, že nesloužím tomuto režimu, že si budu psát, co chci,“ konstatuje. Arcibiskup dosti kriticky popsal situaci v Československu, nedělal si iluze o podílu věřících v celkové populaci, a hovořil o svých záměrech s poutí na Velehrad v červnu toho roku. Jolyon Naegele posléze natočil i rozhovor s předsedou Rady židovských náboženských obcí Desiderem Galským. Rozhovor probíhal v nově objevené historické rituální lázni mikve, protože ve své kanceláři se Galský obával odposlechů. 

Dalším počinem Jolyona Naegele byla reportáž k nadcházejícímu padesátému výročí osvobození západní části Československa americkou armádou. V té době se v Československu hovořilo pouze o Rudé armádě coby osvoboditelce a podíl Američanů byl zamlčován. Pouze američtí diplomaté navštěvovali hroby amerických vojáků a kladli na ně květiny. „V Rudém právu tehdy vyšel článek, který je obviňoval z nekrofilie,“ konstatuje Jolyon Naegele. 

Vždy, když chtěl točit reportáž v některé československé továrně nebo státní instituci, musel předem žádat o povolení. Například do dolů na Ostravsku ho nepustili, jindy narážel na autocenzuru svých respondentů: „Málokterý bankovní či hospodářský úředník byl ochoten mluvit otevřeně, ale pár jich bylo,“ konstatuje. „Mluvit s papaláši na úrovni náměstků ministrů byla obvykle ztráta času.“ 

Jedním z jeho větších projektů v té době byla série reportáží o kolektivizaci na Slovensku. Rozhodl se navštívit Helpu v Horehroní, vesnici na Oravě a Osturňu na Spiši. Ze setkání s nimi si odnesl řadu bizarních zážitků: „V Helpě měli členové rady družstva svoje odpovědi napsané na kartičkách. Předseda družstva každého upozornil, kdy má odpovídat. Po dvou, třech otázkách jsem pochopil, že je úplně zbytečné se na něco ptát,“ vzpomíná Jolyon Naegele. V Osturni pod Tatrami s ním předseda místního národního výboru hovořil v přítomnosti dvou „soudruhů z Popradu“. Poté ho pozval na houby, aby si mohli pohovořit na čerstvém vzduchu, ale „soudruzi z Popradu“ v oblecích a polobotkách je následovali do na lesní svahy.  

V roce 1985 dělal také rozhovor s představiteli Barrandova o Formanově filmu Amadeus, který byl natáčen v Československu a právě získal několik Oscarů. „Nechtěli, abych v souvislosti s tímto filmem mluvil o koprodukci nebo spolupráci. Říkali, že Barrandov pouze ,poskytl služby‘ americkým filmařům,“ komentuje Jolyon Naegele. 

Ve svých zprávách věnoval prostor také československé opozici. Na jaře 1986 poprvé dělal rozhovor s Václavem Havlem. Došlo k němu v bytě Zdeňka Urbánka: „Bylo to zorganizováno konspiračně, Havel tam přišel pouze pozdravit Zdeňka, nevěděl, s kým bude mít tu čest, a tak rychle přemýšlel, co může říci, aby znovu neskončil ve vězení.“ Posléze natočil s Václavem Havlem ještě několik rozhovorů, v nichž – kromě Státní bezpečnosti – bývala největší překážkou Olga Havlová. „Snažila se chránit manžela před novináři, aby měl čas na psaní.“ 

Jolyon Naegele uvádí, že z londýnské redakce Hlasu Ameriky dostával ve výběru témat poměrně volnou ruku. Často dával přednost tomu, vyhnout se mediálně sledovaným událostem, kolem nichž se pohybovalo „stádo novinářů“, a mířil spíše do míst, která zůstávala stranou pozornosti. 

Pokojská s rukama v kufru

Zájem Státní bezpečnosti o jeho osobu během jeho práce pro Hlas Ameriky dále pokračoval. „Aspoň už věděli, s kým mají tu čest. Předtím jím nebylo jasné, jestli ,ten Amík‘ je agentem CIA nebo proč se zajímá o Československo.“ Státní bezpečnost se údajně neúspěšně snažila přesvědčit ministerstvo zahraničních věcí, aby mu neprodloužilo akreditaci. 

Kromě již zmíněného Arnolda Keilbertha a Martina Strnadela byl podle jeho slov do jeho sledování zapojen také bratislavský spisovatel a dramaturg Ľuboš Jurík a Michal Donát. „A pak různí zaměstnanci hotelů, kteří to měli v popisu práce. Jednou jsem chytil pokojskou v hotelu Jalta, která měla obě ruce v mém kufru. Jiná pokojská, když jsem jí dal spropitné, mě najednou začala objímat. Možná tam byla kamera, která měla pořídit kompromitující materiál. Ale tak hloupý jsem nebyl, abych si něco začal s pokojskou v interhotelu.“  

Jolyon Naegele byl poprvé oficiálně zadržen v lednu 1986 na pohřbu Jaroslava Seiferta na hřbitově v Kralupech. „Nechtěl jsem nechat svoje drahé magnetofony v autě, takže jsem je měl v tašce, kterou jsem vzal s sebou na hřbitov. Položil jsem si ji na zem a stál jsem na něčem vyvýšeném, abych viděl, co se děje. Najednou přišel cizí chlap v civiliu a tašku mi odnesl. Šel jsem za ním, ptal jsem se, co se tady děje. Přikázali mi nastoupit do auta.“ Tajní policisté ho odvezli do pole, kde měl přestoupit do jiného auta a po další cestě dorazili na stanici Veřejné bezpečnosti v Kralupech. Zde Jolyon Naegele viděl mnoho příslušníků StB v černých oblecích, aby zapadli do truchlícícho davu. Asi po půl hodině mu vrátili jeho přístroje a nechali ho pěšky odejít. 

„Ti nahoře vědí, že jejich čas se krátí.“

Ke konci osmdesátých let docházelo ve všech zemích východního bloku k postupnému uvolňování, v každém ale poněkud jiným způsobem. Jolyon Naegele měl možnost pozorovat ho zblízka zejména v Československu, Polsku a Maďarsku. 

V Polsku se znovu začínalo aktivizovat hnutí Solidarita a k uvolnění poměrů přispěla i návštěva papeže Jana Pavla II. „Bylo mi jasné, že v Polsku není takový strach jako v Československu. Ne že by jejich systém byl liberálnější, ale Poláci nejsou malý národ. Zřejmě jim do jisté míry pomáhala i víra a úloha církve i fakt, že papež byl Polák.“ 

V Maďarsku podle něj došlo k demokratizaci nejdříve shora, když parlament odmítl požadavky ústředního výboru komunistické strany. Byl tam lepší výběr knih v knihkupectvích, Maďaři mohli také o něco volně cestovat a maďarské rodiny jezdily nakupovat do Vídně. „Když nově zvolený předseda maďarského parlamentu Mátyás Szürös prohlásil 23. října 1989 Maďarsko republikou bez přívlastků, vrátil jsem se do hotelu a začal jsem strašně plakat. Radostí pro Maďarsko a frustrací z toho, že v Československu se pořád nic neděje,“ říká Jolyon Naegele. 

K situaci v Československu na konci 80. let dodává: „Dokud se obyčejný občan bojí jít do ulic, protože by mohl přijít o místo na univerzitě pro sebe nebo pro své děti, protože má strach, že by přišel o práci nebo o možnost cestovat do zahraničí, nebo protože by se dostal do nějaké svízelné situace se Státní bezpečností, tak lidé zůstanou doma. Do ulic chodili pouze lidé, kteří neměli co ztratit, mladí lidé, často i důchodci. Ale rodiče dětí moc ne. Ten strach převládal, lidé měli za sebou dvacet let normalizace a věděli, že mohou počítat s důsledky veřejné angažovanosti.“ 

Od roku 1988 však li v Československu lidí v ulicích přibývalo. Jolyon Naegele vzpomíná například na demonstraci 21. srpna 1988, kdy několik tisíc lidí šlo průvodem z Václavského náměstí okolo Národního divadla. „Před kavárnou Slávia došlo ze strany policie k provokaci. Vybrali z davu holku v bílém kabátu, velmi hezkou blondýnu, a začali ji tahat. Nějaký chlap ji začal bránit a tahat opačným směrem. Pak najednou přišli estébáci, muži v civilu, a začali bít do davu pendreky. Lidé pískali, utíkali všemi směry.“ 

K jeho dalšímu, tentokrát již osobnímu střetu s policií došlo na Mezinárodní den lidských práv 10. prosince 1988, kdy byla na Škroupově náměstí na Žižkově oficiálně povolená demonstrace. Jolyon Naegele se šel nejprve Krakovskou ulicí podívat na Václavské náměstí, jestli i tam neuvidí nějaké srocení davu. Ve vestibulu metra ho napadl muž v civilu, který mu vyhrožoval, že jeho novinářská akreditace může být téhož dne zrušena. Když ho požádal, ať se legitimuje, zamával mu před očima průkazem. Pak vyzval kolemjdoucího uniformovaného policistu, aby Jolyona Naegele perlustroval. 

V prosinci 1988 Státní bezpečnost uzavřela signální svazek akce Lyon s odůvodněním, že sledovaný Jolyon Naegele se nedopustil trestné činnosti vyzvědačství (Archiv bezpečnostních složek, KR-844719 MV, zpráva z 22. prosince 1988, str 1904.)

Ale již několik dnů nato, v lednu 1989, jej Státní bezpečnost konfrontovala znovu, tentokrát nepřímo. Během demonstrací Palachova týdne Jolyon Naegele zjistil, že mu někdo poškodil auto, zaparkované před hotelem Jalta na Václavském náměstí: auto bylo postříkané bílou barvou a všechny čtyři pneumatiky proděravělé. Nahlásil tento incident na policii a dostavil se k sepsání protokolu na služebnu ve Školské ulici. Nadstrážmistrovi, který s ním událost vyřizoval, otevřeně sdělil, že za pachatele pokládá příslušníky Státní bezpečnosti, a postěžoval si, že nechápe smysl jejich jednání. „Vy to nechápete? Ti nahoře jsou v ohrožení, vědí, že jejich konec u moci se blíží,“ odpověděl mu policista. Druhý den to Jolyon vyprávěl ve Vídni Ivanu Medkovi, kolegovi z Hlasu Ameriky. „Jestli to řekl esenbák tobě, tak už jsme na cestě k velké změně,“ odvětil Ivan Medek. 

V době Palachova týdne byl také znovu uvězněn Václav Havel. Jeho proces byl zahraničními novináři ostře sledován, Jolyon Naegele proto zaměřil pozornost na proces s dalšími disidenty, například Petrem Placákem a Otou Veverkou. „Věděl jsem, že Havel má jméno a bude tam narváno, tyto informace se k posluchačům Hlasu Ameriky dostanou tak jako tak. Ale ten druhý proces jsem nechtěl nechat plavat, někdo tam musel být jako svědek,“ vysvětluje. 

Na jaře  1989 požádal o rozhovor s některým z vysoce postavených stranických činitelů a přidělili mu Vasila Mohoritu, který byl ve svých sedmatřiceti letech nejmladším členem ÚV KSČ a šéfem SSM. U rozhovoru byl přítomen ještě Mohoritův starší poradce. V rozhovoru se ho mimo jiné ptal, proč mladí lidé nemohou cestovat na Západ: „Mohorita vysvětloval, že musí být pořádek, nemohou tam přece jet s prázdnými kapsami a tak dále.“ Ptal se také na citlivé politické otázky, například věznění Václava Havla. „Rozhovor končil tím, že Mohoritam tam seděl a chtěl něco říct, ale nemohl. Na pásku je to slyšet. Jeho poradce mi ukazoval, že mám přestat natáčet, ale já jsem dál držel mikrofon a nechal jsem zaznít to ticho. Mohorita nakonec řekl: ,Nám jde o posílení socialismu, nikoli jeho destrukci.‘“ Jolyon Naegele dodává, že Mohorita se po listopadu 1989 tímto rozhovorem zaštiťoval, prezentoval se jako politik s otevřenějším myšlením. 

Mezi Bonnem a Prahou

V polovině roku 1989 byl Jolyon Naegele jmenován zpravodajem v Bonnu, kam se musel z Vídně přestěhovat, ale k jeho povinnostem i nadále patřilo zpravodajství z Československa. 

Devátého listopadu 1989, když padla Berlínská zeď, pobýval zrovna na služební cestě ve Varšavě jako doprovod na oficiální návštěvě Helmuta Kohla v Polsku. Když se 9. listopadu večer dostaly na veřejnost první zprávy o otevření východoněmeckých hranic, mezi novináři propukla panika. Západoněmecká Luftwaffe nesměla v Berlíně podle poválečné spojenecké dohody vůbec přistát. Helmut Kohl odcestoval do Hannoveru, kde na něho čekal americký letoun, novináři ale takovou možnost neměli. Čekali na varšavském letišti, na které se snesla hustá mlha, takže objednané charterové letadlo nomohlo přistát. „Někteří starší novináři plakali, že na tenhle den čekali čtyřicet let. Několik Francouzů nastoupilo ve Varšavě ve vlaku a do rána dorazili do Berlína. Já jsem se vrátil zpátky do varšavského hotelu. To byl můj devátý listopad 1989,“ vypráví Jolyon Naegele. 

Sedmnáctý listopad 1989 strávil pro změnu ve východním Berlíně. Věděl sice, že v Praze se na ten den chystá studentská demonstrace na Albertově, ale události v Berlíně se v té době zdály být naléhavější. Nicméně když se od pátečního večera šířily informace o masakru na Národní třídě a poté i zpráva o údajné smrti Martina Šmída, Jolyon Naegele se rozhodl, že navzdory pokynům svého nadřízeného odjede do Prahy. „Věděl jsem, že poruším veškerá pravidla, ale usoudil jsem, že je zbytečné, abychom v Berlíně byli dva reportéři,“ konstatuje. 

Navzdory silné rýmě nasedl do auta a během noci ze soboty na neděli odjel do Prahy. V Teplicích vzal do auta stopaře, který mu vyprávěl o místních ekologických demonstracích, k nimž došlo v předcházejících dnech. V pražském hotelu ho uštěpačně přivítala recepční: „Tentokrát, pane Naegele, asi trošku pozdě, co?“ Nechal si v pokoji své věci, a zamířil rovnou do vinohradského bytu Petra Uhla, který předal zahraničním médiím zprávu o údajné smrti Martina Šmída. Ten mu sdělil, že má silné podezření, že se stal obětí policejní provokace a žádný student na demonstraci nezemřel. 

Na Václavském náměstí se 19. listopadu stal svědkem další demonstrace: „Díval jsem se od Muzea dolů a viděl jsem doslova moře lidí, kteří stáli na autech i na telefonních budkách. Policisté byli pasivní a čekali na pokyny. Potom se dav dal do pohybu a vyrazil průvodem přes VLtavu. Teprve na Újezdě byl obklíčen členy pohotovostního pluku.“ Jolyon se vydal dál na Malostranské náměstí, kde uviděl příslušníky Lidových milicí a policisty se psy. Potom se vrátil do hotelu, kde sepsal zprávu a znovu vyrazil do ulic. 

V pondělí 20. listopadu se v bytě Václava Havla na Rašínově nábřeží konala tisková konference, kterou Jolyon Naegele pokládá za zlomový okamžik: právě tehdy si uvědomil, že změny jsou nevratné, protože jestliže Václav Havel může oficiálně bez vměšování policie pořádat tiskovou konferenci pro zahraniční novináře, pád režimu je skutečně nevyhnutelný. 

Připomíná i další momenty z listopadových dnů, které na něj silně zapůsobily: proslov Václava Havla a Alexandera Dubčeka z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí nebo vypískání Miroslava Štěpána dělníky v ČKD. 

Proč se komunistický režim zhroutil tak rychle? „Protože už neměl dost sil,“ odpovídá Jolyon Naegele. „Absolutně výstižně to popsal tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, když pozici vedení strany popsal slovy ,jako kůl v plotě‘. A Československo bylo v listopadu 1989 jako kůl v plotě ve východní Evropě. Všude se děly změny, jenom tady pořád nic.“ 

Některé zážitky z konce roku 1989 však byly méně radostné. V prosinci ho skupina studentů přišla informovat, že příslušníci StB pálí v lomu na Berounsku své archivy, a přinesli mu jeden svazek, který se jim odtamtud podařilo získat. „To byl pro mě důležitý moment. Poprvé jsem viděl, co je to svazek Státní bezpečnosti. Pochopil jsem, že se pokoušejí vymazat obrovskou kapitolu špíny.“ 

Doba se výrazně zrychlila

Na jaře 1990 dostal Jolyon Naegele nabídku od BBC, aby nastoupil do prestižní funkce zpravodaje v Moskvě. Nabídku vážně zvažoval, protože v Hlasu Ameriky v té době stále pracoval jako zpravodaj z Bonnu, což mu nevyhovovalo. „Bonn byl nudný. Chtěl jsem do Prahy. Konečně se naskytla možnost tam žít, aniž bych prodal svou duši,“ říká Jolyon Naegele. Vedení Hlasu Ameriky mu vyšlo vstříc a umožnilo mu přesídlit do Prahy. 

S jeho zprávami však už nebyli tak spokojeni jako v minulosti. „Říkali, že moje zprávy z Prahy jsou nudné, že nemají ten šmrnc jako za totality.“ Doba se výrazně zrychlila, bývalí přátelé z disentu nastoupili do vrcholných funkcí, takže přišel o cenné informační zdroje. „Lidé už neměli čas se mnou mluvit. Nemohl jsem jen tak zazvonit u Havla nebo Dienstbiera. Změny nastaly i v Občanském fóru, stal se z něho úřad, kde bylo složité dostat s někým termín na rozhovor.“ 

Celému Hlasu Ameriky zároveň výrazně klesala poslechovost, protože lidé nyní důvěřovali domácím médiím. 

Začátkem 90. let Jolyon několikrát cestoval do rozpadajícího se Sovětského svazu, navštěvoval zejména Ukrajinu a Bělorusko. Ve vlaku do Minsku se seznámil s mladým mužem, který byl na první pohled zaměstnancem ministerstva vnitra. Pozval ho k sobě na návštěvu a otevřeně hovořil o tom, že jeho šestiletá dcera zemřela na následky radiace z černobylské havárie. Když o několik měsíců později Jolyon navštívil Minsk znovu, zjistil, že jeho známý nyní již žije ve Švýcarsku. Setkal se ale s jeho bratrem a vyslechl u něj doma podivný telefonický hovor, který svědčil o tom, že vlaky s vojenským materiálem po sovětské armádě opouštějící Polsko jsou přesměrovávány na Kavkaz, kde se jimi zřejmě vyzbrojovali Čečenci nebo Abchazové. „Později v Zakavkazsku vypukly různé ozbrojené konflikty. Odkud se asi bral všechen ten vojenský materiál?“ poznamenává Jolyon Naegele. 

Jeho další služební cesty mířily na území Jugoslávie, kde už v té době začínal doutnat etnický konflikt. Na podzim 1991 mu československý diplomat František Lipka předal zprávy European Union Monitoring Mission, dokumentující, že Srbové již na území Jugoslávie provádějí etnické čistky: „Odstranili, zatkli či zabili kohokoliv, kdo nesouhlasil s jejich přístupem. Etnicky čistili vesnici po vesnici, městečko po městečku.“ Druhá zpráva EUMM hovořila o tom, že na zastavení srbské agrese se musí podílet země NATO včetně USA. „Bylo to poprvé, kdy nějaká organizace nazvala tuto věc pravým jménem, tedy že se skutečně jedná o etnické čistky,“ vysvětluje Jolyon Naegele, která zprávu zveřejnil na Hlasu Ameriky. Poté ji převzala i další světová média. 

Jolyon dělal také rozhovory z uprchlíky z chorvatské Slavonie: „To bylo psychicky téměř nesnesitelné. Ti lidé často nevěděli, kde jsou jejich manželé nebo manželky. Stávalo se, že manžel musel narukovat a po několika týdnech se přestal ozývat. Jeho žena mezitím byla evakuována a nevěděla, jestli manžel je naživu.“  

Jeho reportáže z Jugoslávie pokračovaly i v dalších letech, zajížděl až do blízkosti území okupovaných Srby i do zcela vylidněných vesnic a městeček. Navštívil Pakrac a Daruvar, kde žilo mnoho českých usedlíků v Jugoslávii. 

Když potom vypukla válka v Bosně, vedení Hlasu Ameriky požadovalo, aby Jolyon Naegele podával zprávy ze Sarajeva, což mu bylo proti srsti: „Neměl jsem nic proti tomu, být v Bosně. Ale nechtěl jsem být zrovna v Sarajevu, kde byly zástupy novinářů. Přitom válka zuřila na celém území Bosny a ostatní obklíčená města se v reportážích objevovala jen okrajově. Já jsem chtěl napsat reportáž z obklíčeného Biháče, ale vedení stanice chtělo stále slyšet jen o Sarajevu.“ 

Za reportážemi do Bosny

Na začátku 90. let se Jolyon  poprvé oženil. Jeho první manželka Ivana, za svobodna Jarolímová, studovala architekturu na UMPRUM. V roce 1993 se jim narodila dcera Eliška a o rok později si Jolyon vzal rok neplaceného volna, aby se mohl věnovat dítěti a zároveň pracovat na knize o rozpadu komunismu v Československu. „Knihu nemám dopsanou dodnes,“ usmívá se. 

Hlas Ameriky ho v té době vyzval, aby se vrátil do Spojených států. Protože se mezitím již natrvalo usadil v Česku, rozhodl se podat výpověď. Rok a půl strávil na volné noze, přičemž stále jezdil za reportážemi do Bosny. 

Na jaře 1996 dostal nabídku ze zpravodajství Svobodné Evropy, která v té době hledala experta na země bývalé Jugoslávie. Pro Svobodnou Evropu pracoval sedm let, nicméně konstatuje, že tato práce ho bavila mnohem méně než předchozí působení v Hlasu Ameriky: „Mentalita Svobodné Evropy byla jiná. Řadu let předtím sídlila v Mnichově a její redaktoři se domnívali, že není potřeba za zprávami tolik cestovat, všechno se dá zvládnout po telefonu.“ Přesto mohl několikrát ročně vyjíždět do Bosny, Zakavkazska a severovýchodního Turecka. 

V roce 2004 Svobodnou Evropu opustil a stal se politickým analytikem při mírotvorné misi v Kosovu. „Po čtrnácti letech jsem se rozloučil s novinařinou, nová práce mi přinesla méně spekulací a větší přímou účast na rozhodování.“ 

S manželkou Ivanou se rozešli v roce 2002, s dcerou v Eliškou byl během pobytu v Kosovu v každodenním kontaktu po telefonu a po Skypu. Díky své dvojjazyčnosti později vystudovala politologii a arabštinu na London School of Oriental and African Studies a London School of Economics. Dnes pracuje pro ČTK. V roce 2015 se Jolyon Naegele oženil podruhé – také jeho druhou ženou se stala Češka. O dva roky později odešel do důchodu a vrátil se do Prahy, „ke své první lásce“, jak městu říká. 

Schůzky s minulostí

V nedávných letech se Jolyon Naegele podrobně zabýval svým rozsáhlým, téměř tisícistránkovým svazkem, který na něj vedla Státní bezpečnost (Archiv bezpečnostních složek, KR-844719 MV), a kontaktoval několik lidí, kteří v něm jsou zmiňováni jako spolupracovníci a informátoři. 

Dlouho se marně snažil kontaktovat Martina Strnadela, který spolupracoval pod krycím jménem Fík. Od jeho dcery se dozvěděl, že bývalý kamarád nechce o minulosti hovořit. K setkání ale nakonec došlo krátce před posledním rozhovorem pro Paměť národa v roce 2019. 

Další osobou zmíněnou ve svazku, kterou kontaktoval, byl dramaturg Luboš Jurík. Setkal se s ním pod záminkou natáčení rozhovoru o Alexanderu Dubčekovi, ale před kamerou ho konfrontoval citacemi ze svého svazku ohledně „agenta Patrika“. „Patrik jsi ty,“ řekl Jolyon Naegele. Luboš Jurík se před mikrofonem bránil, ale po skončení rozhovoru nakonec přiznal: „Máš pravdu, měl jsem strach.“ 

Koncem roku 2017 přes Facebook kontaktoval Jitku Keilberthovou, kterou ke spolupráci přivedl její otec Arnold Keilberth. Jak už bylo zmíněno, za celou rodinu se mu omluvila prostřednictvím SMS: „Je to jediná omluva, kterou jsem za celých třicet let po pádu komunismu od někoho dostal,“ konstatuje Jolyon Naegele.