Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Nachtigall (* 1942)

• narodil se 22. března 1942 na statku Blato u Poděbrad

• roku 1951 znárodněn rodinný statek Okřínek

• po základní škole pracoval jako pomocný dělník

• v 50. letech studoval průmyslovou školu v Praze

• v říjnu 1968 emigroval do Francie, v lednu následujícího roku se však vrátil

• v roce 1978 vyhozen z práce pro ČST kvůli televiznímu výpadku během návštěvy Leonida Brežněva

• od roku 1979 pracoval jako revizní technik u Sportovních staveb

• od roku 1988 pracoval jako revizní technik ve věznici v Praze na Pankráci

• v roce 1989 byl rehabilitován komisí v ČST

• po revoluci se deset let soudil v restituci o rodinný statek Okřínek

„V Moskvě se báli, že byl na Brežněva spáchán atentát,“ říká Jiří Nachtigall, který pracoval jako televizní technik během státní návštěvy generálního tajemníka ÚV KS Sovětského svazu Leonida Brežněva v ČSSR. Psal se rok 1978, vládla šedá normalizace a dvacetiminutový výpadek v přímém televizním přenosu byl interpretován jako sabotáž. A padaly za to hlavy. Jedna z nich patřila i Jiřímu Nachtigallovi, dlouholetému špičkovému odborníkovi na televizní techniku, ale zároveň synovi kulaka. Poté, co jeho rodina přišla o rodinný statek, mu komunistický režim zasadil další ránu. Ztratil práci, byl vyšetřován a jeho žena ze stresu potratila. 

Když na statku vlají vlajky

Jiří Nachtigall se narodil 22. března 1942 u Poděbrad na 120hektarovém statku Blato, který si jeho rodina pronajímala, protože byl větší. Rodině ale patřil ještě 80hektarový statek Okřínek, věno jeho matky. Matka Antonie Nachtigallová, rozená Víznerová, pocházela totiž z majetné rodiny, její otec založil firmu „Cukrovary a strojírny František Vízner, a.s.“ a v roce 1932 statek Okřínek zakoupili.

Pamětníkův otec Viktor Nachtigall se narodil v roce 1909 ve Vídni, rodina se později přestěhovala do Prahy, pamětníkův dědeček na Slovensku zaváděl poštu. Viktor Nachtigall byl inženýr, pracoval jako vedoucí lázeňského domu v Poděbradech. Během války byl napojen na poděbradskou odbojovou skupinu Uher–Šíma, která byla údajně napojena na opata strahovského kláštera. Více o činnosti svého otce však pamětník neví. 

Vzpomínky na dětství na statku má Jiří Nachtigall jen útržkovité. Pamatuje si jen určité momenty, například že pozorovali, když hořel Kolín, a pak také, že během války byl u nich dosazený německý správce a otec šel pracovat do Chrudimi do firmy Transporta, kde se pokoušeli o sabotáž. Pamětník si vybavuje okamžik návratu na statek po válce, kdy otec vyvěsil českou, britskou a americkou vlajku. 

Atraktivní statek pro „lid“

Jako šestiletý zažil únorový převrat. Vzpomíná si, že matka tehdy musela sepsat celý inventář, na základě kterého jim pak majetek zabavili. Otec zároveň pracoval jako účetní, jezdil po republice po zabavených statcích a zaváděl chozrasčot, sovětské účetnictví. Paradoxní je, že za svou práci dostal vyznamenání od ministra, aby se vzápětí na jednom statku setkal s bývalým správcem Okřínku – ten jej udal, že je kulak, a z ministerstva „byl odejit“. Až do důchodu otec vystřídal mnoho různých povolání, ze všech ho většinou kvůli jeho původu po čase vyhodili. Před důchodem se živil kopáním kanálů a jezdil s bagrem. 

Statek Okřínek byl atraktivní sousto pro nové společenské zřízení. Kromě 80 hektarů polí jej tvořilo několik hospodářských budov, jako prasečák, kůlny se stroji, stodoly, třípatrový špejchar, kovárna a obytná část, vedle které ještě bydleli deputátníci. Na statku měli také tři páry koní či třicet kusů jalovic, drůbež a další.

Rozkulačováním za lepší zítřky

Jak vypadala tehdejší krádež majetku za bílého dne? Znárodňování probíhalo postupně, říkalo se tomu rozkulačování. Nejdřív se ukrajovalo z polí. „Uprostřed lánu vyměřili třeba jeden dva ary, které někomu dali. Sedlák musel na své náklady doprostřed lánu udělat cestu,“ vzpomíná Jiří Nachtigall, nebo „přišli, postavili stolek do bran statku a berte, lidi, ruka Páně otevřená...“ Takhle v roce 1951 rodině sebrali dvůr – starosta vyzval občany obce, ať si ze statku vezmou, co chtějí. „Kola od vozu, traktor, krávám řetězy, vzali kusy vozů, i když je třeba nepotřebovali...“ kroutí hlavou pamětník. Postupně zabavili celý majetek a rodina pamětníka se musela odstěhovat do prázdného obecního domu, kde zůstala až do roku 1989. „Byl vlhký a nebyla tam ani podlaha,“ dodává. Ze statku se stala STS (Strojní a traktorová stanice) Okřínek. 

Pamětník navzdory svému původu vstoupil do Pionýra, na kterého má úsměvnou vzpomínku, jak zpívali, oblečeni vzorově v modrých košilích, o půlnoci sklářům k práci. V rodině měli také jednoho komunistu, jeho strýce, který pracoval v ČKD u soustruhu a který se komunistou stal z přesvědčení. Rodiče Jiřího Nachtigalla se znali s matkou bratrů Mašínových. „Říkal jsem jí teto, ale o odboji jejích synů jsem nic nevěděl. Byl jsem dítě a ty všecko vykecaj,“ říká pamětník. Neslyšel a neví ani o žádném dalším protikomunistickém odporu v místě. 

Přes překážky na průmyslovku do Prahy

Pamětník toužil studovat na gymnáziu, ale protože měl špatný kádrový profil, tak nemohl. Pracoval rok díky známostem jako „pomocný mladistvý dělník“ u rozvodných závodů. Díky doporučení z této práce a také díky známostem se dostal v roce 1956 přece jen alespoň na průmyslovou školu do Prahy, kde studoval obor silnoproud – energetika. Maturoval v roce 1961 a měl nastoupit do Vojenských staveb v Počernicích, ale nevyšlo to zase kvůli posudku, a tak šel pracovat jako elektrikář do družstva Esa. Odtud odešel po třech měsících na vojnu. Sestře nabídli práci v prasečáku, ale díky známostem s ministrem zdravotnictví Plojharem ji nakonec vzali na čtyřletou zdravotní školu.

Pamětník narukoval do Karlových Varů, kde rok studoval poddůstojnickou školu, tzv. péešku, a druhý rok sloužil u průzkumné dělostřelecké baterie u radaru; získal hodnost rotmistra. V roce 1963 odešel do civilu. Po vojně nastoupil do ČST (Československé televize) jako technik u kamery v přenosovém voze. Televize tehdy byla v plenkách, účastnil se natáčení mimo studia a sledoval zrod a rozvoj televizního vysílání. 

Jednota během Pražského jara a pád 

„To bylo hezký, lidi na sebe byli slušný, to byla sakra jednota, rozdávaly se trikolory,“ usmívá se pamětník při vzpomínce na dny vzedmutí lidské angažovanosti během Pražského jara. Politika ho ale zase tolik nezajímala. „Byl jsem mladej, zajímaly mě spíš holky,“ směje se. Tehdy se oženil. Během okupace už dělal technika zvuku. V onen den 21. srpna poslouchal Kamilu Moučkovou z rádia, pak otevřel okno a slyšel hučení, jak přilétávala letadla. Sešli se s kolegy v práci a radili se, co dělat. Část kolegů jela vysílat na Cukrák, odtamtud pak prchli před vojáky. Se ženou Jiří Nachtigall procházel Prahou, šli k rozhlasu, střílelo se kolem nich, viděl hořící autobus. „Byl to šok. Najednou tanky, střílí se do muzea, to jsem viděl! Vzhledem k tomu, že jsem byl kulak, tak jsem od nich nemohl čekat nic dobrýho,“ vzpomíná na strach během prvních dní. ČST vysílala z Kavčích hor, které se teprve stavěly, redaktoři se tam schovali před okupanty. Vysílali celý týden až do projevu prezidenta Svobody. 

V říjnu odjeli se sestrou a s rodinami do Francie s úmyslem emigrovat, ale Jiří Nachtigall se vrátil už v lednu 1969. Ve Francii pracoval v Carrefouru, ale rozhodl se vrátit, protože jednak jej kontaktovali z televize s nabídkou práce a jednak jej to táhlo zpátky k rodičům. „Rodiče bych tady nenechal, to bych nemohl,“ rezolutně vrtí hlavou. Sestra ve Francii zůstala, pracovala jako zdravotní sestra a žije tam dodnes. 

Hrozivé šoupání nohou na pohřbu

Po roce 1968 se podle něj všichni chovali dobře, čistky se techniků nedotkly, protože ti byli potřební. Vzpomíná, že z televize musela odejít Kamila Moučková a Heda Čechová. Byl také na pohřbu Jana Palacha. „Představte si plný Václavák, slyšíte jenom šoupat nohy, to bylo ošklivý.“ Jiří Nachtigall vystudoval Energetický institut, který nahrazoval vysokou školu, a dostal se více k elektřině na přenosovém voze. Jak se žilo za normalizace? „Musel jste si dávat pozor na pusu, ale chodili jsme normálně do práce, každý si musel vydělat peníze.“ 

„Šéf nám vysvětlil, že jestli chceme zůstat v televizi, tak že to musíme podepsat. Nedalo se couvnout, tak jsme to všichni podepsali,“ vrací se pamětník do doby kolem Charty 77. Tehdy museli jako kolektiv podepsat odsudek Charty 77. „Dávalo se pozor, aby se někdo neulil, já se o to také pokoušel, ale nepovedlo se. Všechny nás ten režim štval, ale podepisovali všichni, i ti umělci, já si na to vzpomínám, koukali jsme na ně v televizi, jak to podepisují. Co se dalo dělat? Když chtěli žít a chtěli pracovat, prostě to museli podepsat.“ 

Obyčejný výpadek televizního vysílání jako sabotáž proti Brežněvovi

Blížil se zlom v životě pamětníka. Státní návštěva generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) Leonida Brežněva v roce 1978 v ČSSR jej stála místo. Pamětník měl tehdy v televizi na starosti elektro a agregáty, měl pod sebou dvanáct lidí. Tehdy se však v jeden okamžik konaly dvě akce – Brežněvova návštěva ve Španělském sále a vyznamenání Antonína Kapka v Zeleném sále. Pamětník po technické stránce zajišťoval přenos z obou akcí. „Namaloval jsem projekt, aby pod Španělským sálem v rozvodně byl pro nás, pro televizi, udělaný vývod, kde byl jistič 200 ampér. Aby to pokrylo naši potřebu, což byl přenosák, translace a eventuálně ještě záznam, aby nedošlo k výpadku přenosu. Na tento vývod jsme nasadili dvě soupravy, což bylo naprosto v pořádku.“ K problému však došlo, a to, aniž by měl šanci jej nějak ovlivnit. Bez jeho vědomí totiž nějaký údržbář z Hradu potřeboval jistič, vzal si jeden z těch jejich televizních a místo něj tam dal 100ampérový jistič. Když se potom technika zapnula, přenos vydržel asi hodinu a dvacet minut a pak to vypadlo, protože jistič byl přetížený. Nedost na tom, situace se ještě zkomplikovala tím, že když jistič vypadl, tak nebyl, kdo by ho nahodil. Do rozvodny totiž technici nesměli, po prvotní instalaci spadala už pod ministerstvo vnitra. A zodpovědný člověk z vnitra byl v inkriminovanou dobu výpadku v hospodě Na Vikárce na pivu. 

Štěstí v neštěstí, u Zeleného salonku stál agregát, takže jednu část přenosu na něj mohli napojit. Trvalo to ovšem nějakou dobu, protože agregát nešel nahodit – později se vyšetřováním zjistilo, že do nafty byla přimíchaná voda. Následně se podařilo sehnat i člověka z vnitra, který měl přístup do rozvodny. Ten jistič zapnul a přenos zase naskočil. „Takže jsme chytili dvacet minut průšvihu. Malér byl ten, že na nás, na televizi, byl napojen film a Moskva. Údajně měli v Moskvě starost, že se u nás Brežněvovi něco stalo, že byl na něj udělán atentát.“ Přenos navíc vypadl ve chvíli, kdy Brežněv začal vyzdvihovat pomoc v roce 1968. „Takže ono to opravdu vypadalo jako sabotáž,“ krčí rameny Jiří Nachtigall. 

Seš, soudruhu, syn kulaka, teď se nám to hodí

Druhý den pamětníka vyhodili z práce: „Oznámili mi, že jsem kulacký syn a že mám sestru ve Francii a že takoví lidé nemůžou v televizi pracovat.“ Na námitku, že nikdy svůj původ nezatajoval, mu vedoucí Vondra odpověděl: „Soudruhu, mně se to ale teprve dneska hodilo.“ Donutili jej podepsat dohodu, že končí dobrovolně, protože jinak by vyhodili i jeho ženu, která pracovala ve fotooddělení a byla těhotná. Pamětník tedy dohodu podepsal, aby zachránili místo alespoň pro ženu. Ta ovšem na následky stresu později potratila. Následující den jej odvezli na Ruzyň, kde jej celý den vyslýchali. Pamětník ovšem zdůrazňuje, že se k němu vyšetřovatelé chovali slušně, a když se po celém dni nedobrali k tomu, že to byla sabotáž, nechali jej být. Nikdy jej pak již nekontaktovali ani ohledně dalších výslechů, ani s nabídkou spolupráce. Potrestán vyhazovem z práce byl tedy hlavně proto, „aby byl někdo potrestán. Bylo to nařízené z Moskvy. Vyletěl náměstek pro Prahu Jaroslav Hájek a jeden technik, a to jsem byl já.“

Jiří Nachtigall šel pracovat do Výstavby hlavního města Prahy jako úředník, což jej ale nenaplňovalo a po roce se rozhodl živit jako revizní technik u Sportovních staveb, kde strávil deset let. Pracoval mimo jiné na stadionu během poslední spartakiády nebo ve věznici na Pankráci, kde zažil i revoluci v roce 1989, a pracoval tam i po ní. Hned v prvních týdnech po revoluci byla v televizi ustanovena rehabilitační komise a pamětníka rehabilitovali. Nabídli mu v televizi místo, ale ten odmítl. 

Revoluce a soudní tahanice o rodinný majetek

Otec zemřel v září v roce 1989 a pamětník se staral o matku na Okřínku. Restituce se táhla více než deset let, proběhlo mnoho soudních stání, byla zřejmá snaha komunistického STS Okřínek vrácení komplikovat. Například vyčíslili zhodnocení statku na 18 milionů, které požadovali po pamětníkovi. Stejný problém byl s vrácením polí, z 82 hektarů nakonec dostal necelých 80 a za zbytek akcie nějakého státního podniku. Původní milionová hodnota akcií ovšem vzala zasvé, když byl podnik zprivatizován, a akcie se staly bezcennými. „Ty akcie mám dneska doma jako obrázek,“ konstatuje pamětník. 

Nakonec statek i s většinou polí přece jen rodina získala zpátky, ale už se tam nehospodaří. V jedné budově se vyrábějí barvy ve firmě Biopol, v druhé jsou CNC stroje, pole pamětník pronajímá. Péče o takový majetek je náročná, majetek navíc dostali zpátky v katastrofálním stavu. „Všechno bylo kladivem rozbité. Nebylo tam jedno jediné umyvadlo vcelku, nebyla tam jediná záchodová mísa, lustry odmontované, topení rozmlácené, trubky přeřezané...“ Jiří Nachtigall se však dívá do budoucna a na závěr dodává: „Když už jsem to dostal zpátky, tak to musím předat ve stavu lepším, než jsem to dostal.“