Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Mrázek (* 1934  †︎ 2022)

• narozen v roce 1934 v Břeclavi

• otec Rudolf Mrázek v odboji – Národní revoluční armáda

• strýc Karel Mrázek v RAF

• strýc Emil Mrázek v RAF

• otec zemřel 12. dubna 1945 při bombardování Brna

• Sokol

• Junák

• odbojová skupina SODAN

• kolektivizace

• JZD Křenovice

• odsouzen v Brně na 16 let

• věznice StB Brno, Příční ulice

• Cejl, Pankrác, Leopoldov

• Rovnost, Vojna, Bytíz

• propuštěn v roce 1963

• zemřel 14. června 2022

Rudolf Mrázek se narodil v roce 1934 v Břeclavi. Pochází z rodiny s demokratickým smýšlením, jejíž členové se za války zapojili do odboje. Od mládí byl zaníceným sokolem a skautem, snažil se žít podle skautských zásad. Po zrušení skautingu v roce 1950 s přáteli tajně pokračoval v Junáku v Křenovicích. Všímali si, jak komunistický režim nutí sedláky ke kolektivizaci, a zcela spontánně se rozhodli těmto nespravedlnostem postavit. Založili odbojovou organizaci SODAN, což byla zkratka Skautské organizace demokracie a nezávislosti, zasílali výhrůžné dopisy komunistickým funkcionářům a tiskli protirežimní letáky. Když to nezabralo, rozhodli se zapalovat stohy a stodoly JZD. Po několika žhářských útocích byli kvůli konfidentům dopadeni. Rudolf Mrázek poté putoval do vazby v Příční ulici, kde prošel sérií brutálních výslechů. Poté byl odsouzen na šestnáct let. Deset let, tři měsíce a devatenáct dní strávil ve věznicích na Cejlu, Pankráci, v Leopoldově a ve vězeňských táborech u uranových dolů na Rovnosti, Vojně a Bytízu. I po propuštění ho StB vydírala a nutila ke spolupráci, na což však Rudolf Mrázek nikdy nepřistoupil.

Vlastenecká rodina

Oba rodiče pocházeli z Křenovic, které leží nedaleko Brna. Kvůli otcově práci u Československých drah se ale rodina často stěhovala. Na konci třicátých let žila v Břeclavi, ale po Mnichovské dohodě z města odešla. Osmého října 1938 byla totiž Břeclav spolu s pohraničím obsazena německou armádou a připojena k mikulovskému landrátu. Na šest tisíc Čechů opustilo město, mezi nimi i Mrázkovi. Otec pak pracoval na dráze v Křenovicích, než se stal vrchním inspektorem na ředitelství drah v Brně. Zapojil se tam do protinacistického odboje v rámci Národní revoluční armády. Takto o tom dnes vypráví jeho syn Rudolf: „Byl zapojen do dvou odbojových skupin. Na ředitelství měl za úkol nákladní dopravu a v té odbojové činnosti nechával vagony stát na stanici, aby zdržel Němce. To byl už čtyřicátý třetí rok a Němci už odevšad ustupovali. Nedával jim vagony, aby nemohli dělat transporty. To byla jeho odbojová činnost, o které já vím. Jelikož to nebyla odbojová činnost komunistická, tak maminka nedostala za celých těch čtyřicet roků komunismu ani halíř.“

Otec Rudolf Mrázek válku nepřežil. Zemřel těsně před osvobozením 12. dubna 1945 při spojeneckém bombardování Brna. „To byl jeden z mých nejhorších dnů, když jsem čekal, jestli se tatínek vrátí, jestli přijde domů z práce,“ vzpomíná Rudolf. Na upomínku je na brněnském nádraží připevněna pamětní deska, která nese tatínkovo jméno.

Mrázkovi byli hrdou a vlasteneckou rodinou. Do odboje se nezapojil jen Rudolf Mrázek starší, ale také jeho bratři Karel a Emil, kteří utekli po okupaci Čech a Moravy do Francie a později bojovali jako letci RAF v Anglii. Emil Mrázek jako seržant 311. bombardovací perutě padl v srpnu 1943 nad Biskajským zálivem. Karel Mrázek válku přežil. Z Anglie, kde velel i 313. stíhací peruti, si přivezl mnoho vyznamenání a jeho spolubojovníci na něj vzpomínali jako na výborného, odvážného a obětavého pilota. Po únoru 1948 se ale pro komunistický režim stal nepohodlným, byl pronásledován a zproštěn činné vojenské služby.

Příbuzní Karla a Emila Mrázka se za války perzekuci od nacistických úřadů vyhnuli díky duchapřítomnosti pamětníkova dědečka, který odchod svých synů nahlásil. „Dědeček to udělal velmi chytře a šel to nahlásit na policii. Když odešli, tak poslali zprávu, ať to nahlásí. Dědeček šel a podal hlášení, že se ti darebáci nevrátili domů, a kdo ví, jestli nakonec neuprchli, a byl pokoj a žádná šikana naší rodiny nebyla.“

Konec války

I když pamětník vypráví, že válečné období nijak nepociťoval, osvobozující boje zasáhly i kraj, ve kterém žil. Při osvobozování Křenovic zemřelo při bombardování několik obyvatel. Mrázkovi se ale v té době nacházeli u příbuzných v tehdejších Vážanech Linhartských, které byly na počest osvobození přejmenovány na Vážany nad Litavou. Štáb osvobozujících sovětských vojáků byl krátce ubytován právě v domě příbuzných. Z domu se ztratily hodinky a šperky. Jak vzpomíná Rudolf Mrázek, sovětští vojáci tuto krádež krutě potrestali. „Řekli jsme jim to a ti oficíři byli na ty vojáky strašně zlí. Šli, a každý musel na chodník vysypat tornu. Sypali to na zem a našly se hodinky i to zlato. Vytáhli nagan, což byl ruský kolt, a před námi ty dva bez milosti na dvoře zastřelili. Někde jsou tam zahrabaní.“

Po otcově smrti nastala pro matku Štěpánku Mrázkovou složitá situace. Musela sama uživit jak Rudolfa, tak jeho sestru Svatavu – oba poslala na studia, což ještě více zatížilo rodinný rozpočet. „Tloukli jsme bídu. Jedli jsme chleba, povidla a margarín.“ V jejich tíživé situaci jim pomáhali někteří sedláci z okolí, kteří jim levně prodávali potraviny.

Mrázkovi – zápaďáci

Rudolf prožil většinu dětství v Křenovicích. I když to bylo ve válečné době, vzpomíná na něj takřka idylicky. „Byl jsem svobodný, volný. Nepociťoval jsem žádnou válku. Měli jsme partu kluků z rodin nádražáků. Bylo to jiné než dnes, družnější. Zápasili jsme, protože obec byla rozdělena potokem Rakovec, a byli jsme tam nad vodou a pod vodou a mezi sebou jsme sváděli bitvy a všelijaké závody a už jako kluk jsem chodil do Sokola a do Skautu. To jsme byli vlčata.“ Rudolf Mrázek byl ve Skautu už před válkou. Po jeho zrušení za okupace prý Junák v Křenovicích dál tajně pokračoval, ale jen pro starší skauty, aby nedošlo k prozrazení. Po jeho oficiálním obnovení v květnu 1945 se Rudolf opět stal jedním z jeho členů a později jedním z vedoucích. „To byla čest, být skautem.“ Po komunistickém převratu byl ale ještě v roce 1948 Junák začleněn do Československého svazu mládeže a o dva roky později zcela zrušen. Přátelé z Junáku se scházeli dál a rozhodli se, že tak jako za války i oni tajně povedou dál Junák v Křenovicích, a to i přesto, že jim někdo vykradl klubovnu a sebral všechny věci.

Zpočátku byli tři: Rudolf Mrázek, Mojmír Babušík a Oldřich Klobas. Později se přidávali další bývalí skauti. Činnost měli stejnou jako předtím, ale čím dál víc si všímali nespravedlností, jež v rámci své ideologie páchal komunistický režim. „Byli jsme rozhořčeni a my tři jsme se rozhodli, že budeme skautovat bez organizace, že budeme dál žít skautským životem. Jezdili jsme na čundry o víkendech na bicyklech a o prázdninách jsme třeba jeli do Tater. Nebo jsme prošli celé Posázaví. Skautovali jsme dál a vtom přišla socializace vesnice a my jsme věděli, co se děje na dědině, že ty sedláky drásají a chtějí zničit selský stav.“

Rudolf měl několik pádných důvodů, proč začít proti komunistickému režimu bojovat. Byl z rodiny sokolů, maminka byla národní socialistka a kvůli strýcům, kteří bojovali v Anglii, nazývali místní komunisté Mrázkovy zápaďáky a podle toho se k nim také chovali. „Když tak o tom přemýšlím, tak já jsem asi od Mrázků chytl tu odbojovou povahu, že jsem se taky pustil do odboje proti nespravedlnosti. Měli jsme to asi v krvi, protože dva strýci byli letci v Anglii, tatínek dělal odboj a dědeček, ten za války tajně po celé dědině roznášel lidem mouku od mlynářů.“

SODAN

Kluci kolem Junáku v Křenovicích začali plánovat odboj a založili organizaci SODAN, což byla zkratka Skautské organizace demokracie a nezávislosti, jejímž vedoucím se stal Mojmír Babušík. Rudolf Mrázek vzpomíná na začátky odboje proti komunistické diktatuře: „To nás vedlo, když jsme viděli ty nepravosti, co se dějou. Že sebrali sedlákovi zrní na jarní setbu – a neměli co zasadit a neodevzdali dodávky, tak ho zavřeli za podrývání státního hospodářství. Napřed jsme v dopisech vyhrožovali, že jestli takhle budou zacházet se sedlákama, že jim budeme vypalovat baráky a že jim zapálíme družstva. Že jim i rodiny zlikvidujeme. My jsme nechtěli ubližovat lidem a nikomu, ani těm družstevníkům. K těm výstrahám nakonec ani nedošlo.“

Místní kádři

Pamětník taky vzpomíná na komunistické funkcionáře v Křenovicích, kterým byly tyto výhrůžné dopisy adresovány. Všichni z nich jakoby zásahem vyšší moci na své činy později doplatili. Tajemníkem místního Národního výboru v Křenovicích byl Alois Tesař. „Prodával noviny a po revoluci se dal ke komunistům a stal se tajemníkem Národního výboru. To byla tenkrát jediná placená funkce. Dělal tam hrozná svinstva, hrozně ubližoval lidem. Tvrdý bolševik. Nakonec se mu to v rodině vymstilo. Dcera se zastřelila jeho pistolí, kluka mu zavřeli, protože kradl.“

Další komunistickou rodinou v Křenovicích byli Stavinohovi. Jeden z nich, generálmajor Josef Stavinoha, stál později dokonce osmnáct let v čele vojenské kontrarozvědky. „Na prvního máje se na příjezdu do dědiny objevilo na ceduli místo Křenovice Stavinohov, protože ti Stavinohovi tam mávali se vším,“ vzpomíná na Stavinohovy Rudolf Mrázek, který dodává, že starý Stavinoha dokonce špicloval lidi v obci. „Večer potmě chodil sledovat, kdo poslouchá Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Všechno řídil, jako šedá eminence v pozadí.“ Nakonec i Stavinohovi prý nedopadli dobře. „Taky se jim to vymstilo. Tátovou pistolí se jim zastřelil kluk, protože chodil s holkou, která chodila do kostela, a doma měl kvůli tomu peklo. Generálova dcera v Praze se taky zastřelila pistolí a další syn, co patřil do rodiny a byl z Křenovic, tak ten otrávil rodinu houbama. Dvě děti a manželku. Stavinohovi měli těch neštěstí daleko víc a já si to už ani nepamatuji.“

Předsedou JZD v Křenovicích byl Antonín Blažek. „Měl grunt na bubnu, byl zadlužený, a tak mu nezbylo nic jiného než vlézt do družstva. Stal se zakládajícím členem a prvním předsedou družstva.“ Paradoxem bylo, že jeho nezletilý syn Milan Blažek byl členem SODANu a Antonín Blažek později u soudu prohlásil: „Vybudoval jsem JZD a ztratil jsem syna.“

Odbojové aktivity - pod svícnem je největší tma

Počet členů SODANu se postupně zvyšoval. Hodně kluků pocházelo z gymnázia v Bučovicích, kde studoval i Rudolf Mrázek, který dnes na gymnázium vzpomíná takto: „Byl to takový galimatyáš, kde se kantoři, kteří nesouhlasili s režimem, veřejně vyjadřovali. Ředitele jsme měli tvrdého bolševika, který byl za Reichu předsedou Ligy proti bolševismu v Bučovicích. Veřejně se to o něm vědělo, že byl nacista a pak byl tvrdý bolševik, ale hubou. Nikomu neublížil. Poulíček se jmenoval. To byla taková doba kolem roku osmačtyřicet, kdy se ještě dalo s kantorama hádat a diskutovat. Byly to dobré roky, protože se tam každý projevil, tak přes ten gympl jsme se spojovali.“

Kluci ze SODANu začali k různým výročím tisknout letáky, které roznášeli na veřejná místa. Podle hesla „pod svícnem je největší tma“ svou činnost zpočátku prováděli v klubovně Československého svazu mládeže v Křenovicích. „To je taky taková sranda. My jsme v Křenovicích měli svaz mládeže, ale nikdo jsme ani nebyl členem. Tam ani žádní svazáci nebyli. Jenom jsme měli klíče od klubovny a zvolili jsme se do výboru a fungovali jsme tam a tam jsme páchali a kuli pikle, v té svazácké klubovně. U soudu nám pak strašně vyčítali, že jsme na svazu psali doporučení na vysoké školy. To jsme udělali u několika ročníků na gymplu.“

Nakonec měla skupina kolem šedesáti odbojářů a poměrně dobře promyšlený systém kontaktů. „Byli jsme rozložení od Vyškova až po Uherskohradišťský kraj. Dělali jsme to na základě pětek. Na každé dědině jeden založil pětku, ale nevěděl o těch dalších. Ale nakonec se to stejně profláklo.“

Museli přitvrdit

JZD Křenovice neprosperovalo. Mělo sice 110 členů, ale jen jednu jalovici a dva koně. Rudolf Mrázek přitom vzpomíná, že v Křenovicích měli sedláci družstvo již dávno před kolektivizací. „Dohodli se a společně si koupili mlátičku, dva traktory a dohodli se, kdy se bude u koho orat. Čili oni nepotřebovali JZD organizované státem.“ Přesto kolektivizace jak v Křenovicích, tak v celém státě pokračovala, a tak se kluci ze SODANu rozhodli přitvrdit. První akce proběhla na Silvestra roku 1951, kdy obyvatelé Křenovic na zábavě oslavovali konec roku. Zábavy se účastnili i Rudolf Mrázek a Mojmír Babušík, kteří ale ten den měli jiný plán. Večer se ze zábavy vytratili a zapálili stodolu JZD. Ve stodole shořela mlátička, kombajn, nový secí stroj a další hospodářské stroje. „Hned jsme do letáku napsali: ,A takhle budou vypadat vaše baráky, pokud nepřestanete a nebudete se chovat lidsky k selskému stavu.‘“

Byla to první žhářská akce namířená proti kolektivizaci, ale zdaleka ne poslední. V následujících měsících zapálili mnoho dalších stodol a stohů patřících družstvům v okolí. „Vymysleli jsme takzvaná zapalovadla. Do punčochy jsme dali střelný prach a k tomu takový měkký pletený špagát od záclony, který krásně doutnal. Naměřili jsme si, za jak dlouho shoří centimetr, kolik centimetrů dát, aby to trvalo půl hodiny. Zavedli jsme to do fusekle se střelným prachem, a až to tam dodoutnalo, tak to udělalo pšuch a stoh byl v plamenech. Úplně jednoduché,“ vzpomíná Rudolf Mrázek.

Během let 1952 a 1953 zapálili stohy například v Hruškách, ve Slavkově, v Blažovicích, v Hlubčicích, ve Šlapanicích. Rudolf Mrázek vzpomíná, že zapalovali i několik stohů najednou. „Hasiči z Křenovic vyjeli na Slavkov. Dojeli na kopec a slyšeli sirény v Křenovicích, ohlídli se a hořel stoh v Křenovicích, tak zase do Křenovic. Tak to bylo i s Hlubčicemi a Blažkovem. Lítali po silnici a stohy jim hořely. Měli jsme to zorganizované na určitou hodinu.“ Při této akci stoh v Křenovicích zapálil Rudolf Mrázek. V té době však už byly stohy hlídány. Ten v Křenovicích hlídal starý známý předseda KSČ Stavinoha. Rudolf Mrázek se ale ke stohu připlížil polem s bramborovou natí a pomocí zapalovadla stoh zapálil. „To jsem taky lezl vysloveně do oprátky,“ komentuje. Škoda, kterou celkem při svých akcích způsobili, se vyšplhala na tři miliony korun. Rudolf Mrázek je dodnes přesvědčen, že jejich akce měly smysl. „S dobrým pocitem jsem přesvědčený o tom, že jsme u nás v kraji zastavili tu agresi. Takovou tu tvrdou, násilnou socializaci proti těm sedlákům v tom okolí, kde jsme začali ty letáky psát a působit.“

Spadla klec

Skupina plánovala i další akce. Dokonce chtěli vykolejit vlak v místech spojky tratí mezi Blažejovicemi a Hlubčicemi, kde jezdila jen nákladní doprava a neublížili by tak cestujícím. Jejich akce vyvolávaly paniku u komunistických orgánů. StB po nich intenzivně pátrala. Ještě na gymnáziu v Bučovicích si pro Rudolfa přišli. Tenkrát však pouze informativně. „Ptali se mě ne jako podezřelého, ale jako svazáka. Bylo to po těch několika zapálených stozích najednou. Tenkrát rozjeli dost velkou vyšetřovací akci.“ Rudolf si zapamatoval čísla jejich aut a později si všiml, že často jezdí do Křenovic, kde se na hřbitově po napoleonských válkách setkávají s udavači. Kluci ze SODANu je sledovali a zjistili, že se jedná o dentistu Miloše Jedličku a drogistu Karla Šťastného. Konfidentů však bylo mnohem víc a ti nejspíš zavinili prozrazení skupiny. Jedlička i Šťastný ale nakonec také skončili ve vězení. Rudolf Mrázek dnes říká, že jim odpustil. „Oni se nám pak omluvili v kriminále, že je přitlačili. Člověk to chápe, každý není tak silný.“ V té době ale už skupina chtěla svou činnost ukončit, protože kluci se rozprchli na studia.

V říjnu 1953 došlo k zatýkání. Pro Rudolfa Mrázka si StB přišla na brněnskou přírodovědeckou fakultu, kde v té době studoval. Byl odvezen do Brna do Příční ulice do věznice StB. „Velmi těžký den byl první a několik následujících dnů po zatčení. Měl jsem rušný život: děvčata, měl jsem dvě lásky, s kterýma jsem chodil, fotbal, divadlo, žil jsem pestrý život študáka. A teď najednou z toho vytržený, a šup do díry. Na rohu Příční a Bratislavské byla estébárna a tam byly hrozně hluboké sklepy. Alespoň osm metrů vysoké. To bylo strašné. Byly to moje nejhorší dny v životě. Smířit se s tím, že už ten život nebude. Celé to vyšetřování bylo strašení: ,To bude špagát. Jste sabotéři, chtěli jste vyvraždit celý národ.‘“

V Příční ulici prošel sérií výslechů, kdy vyšetřovatel pro své cíle velmi často používal fyzické násilí. „Musel jsem klečet na lavici. Vyšetřovatel říkal: ,Všichni dostanou pecky za vyšetřování, akorát já ne, protože se od tebe hovno dozvím. Klekni si, hajzle, a otoč se ke zdi, já tě ani nemůžu vidět.‘ Tak nějak vypadaly ty výslechy. Musel jsem klečet, a když jsem se mu ještě víc znelíbil, tak přišel, vzal mě za vlasy a mlátil mně hlavou o trubku. Jak jsem uhýbal, tak mám ještě dnes na tváři malé jizvičky. Krvácel jsem, rozbitý jsem byl a pořádně to bolelo.“ Vězni byli umístěni do zcela nevhodných sklepních prostor. „Sklepy byly umístěny ještě níž než městská kanalizace a řeka Ponávka a septik, ten byl taky níž. Ponávka se vylila do městské kanalizace a z ní to nateklo do septiku a z těch tureckých záchodů do cely. V celách to stálo dva dny a v tom se žilo. Až to kleslo, tak jsme to museli hrnout ven. Pak jsme každý den museli drhnout podlahu, ale slamáky byly nacucané těma sračkama. Tam jsem si tenkrát přečetl aktuální noviny, které tam připlavaly. Potom, co tam bylo toho hmyzu, stonožky, sviňky.“

Vyšetřovatelé se při výsleších také neustále ptali na zapálení stohů na Kojetínsku, ze kterých byl SODAN také podezříván. Ty ale zapálila odbojová skupina bratrů Mašínů. Toto podezření padlo po zadržení a výslechu dvou jejích členů, Zbyňka Janaty a Václava Švédy.

Takový trest jsem nečekal

V březnu 1954 proběhl v Brně soud s dvanácti členy SODANu. V té době bylo Rudolfu Mrázkovi pouhých devatenáct let. „První šel Mojmír, ten byl nejvíc hrdý. Já jsem se pokořil. Litoval jsem, jak mně bylo nařízeno. Před soudem jsme se učili výpovědi, jaké budeme dostávat otázky a jak budeme odpovídat. Až později jsem se dozvěděl, jak vystoupil Mojmír. Vybral si z různých národů motta a jejich rysy – skandinávskou poctivost, slovanskou vzájemnost a tyhle vlastnosti, že nám schází. Dovolil si tam teda dost.“ Mojmír Babušík dostal také největší trest, dvacet let vězení.

Rudolf Mrázek byl odsouzen na šestnáct let odnětí svobody. Takto dnes komentuje tehdejší rozsudek. „Takový trest jsem nečekal. Čekal jsem hodně, čekal jsem, že to bude velké, ale bylo mně to jedno, protože jsem nevěřil, že komunismus tak dlouho vydrží. Ještě když nás první den vezli k soudu, tak jsme si dělali srandu. Zpívali jsme: ,Tri dni mňa naháňali, ještě mňa nedostali.‘ Bachaři nás museli krotit.“

Věznění

Po soudu byl přes věznici v Cejlu a na Pankráci převezen do vězeňského tábora Rovnost u jáchymovských uranových dolů. Takto vzpomíná na první den ve stejnojmenné šachtě, kam byl zařazen společně s přítelem Mojmírem Babušíkem. „Za tři dny z nás školením udělali horníky. Hned první šichtu mě dole vyplatila hadice. Mojmíra ten vzduchový stativ s vrtačkou přišpendlil ke stropu. Mě nenapadlo nic jiného, než vzít sekeru a přeseknout hadici. Teď ta hadice tam začala lítat, tak jsem od ní dostal výplatu. Utíkal jsem zastavit ventil a Mojmír samozřejmě zase spadl dolů. Pak nás dali každého někam jinam.“

Na Rovnosti půl roku strávil na nemocničním oddělení, protože se nakazil tuberkulózou. Nejspíš to byly následky věznění v Příční ulici v Brně. V roce 1955 byl za údajnou účast na vzpouře převezen do Leopoldova. Na tuto nechvalně proslulou věznici nevzpomíná vůbec dobře. „Leopoldov, to byla katastrofa.“ V Leopoldově strávil dva roky. Několik měsíců tam nad ním na palandě ležel budoucí prezident Gustáv Husák. Potom byl převezen do vězeňského tábora Vojna a Bytíz u uranových dolů na Příbramsku. Propuštěn byl až v roce 1963 v dvaceti devíti letech po 10 letech, 3 měsících a 19 dnech.

Po propuštění

Ani po propuštění z vězení neměl klid a StB se s ním snažila navázat spolupráci. Vydírali ho, že mu nedají občanský průkaz, bez něhož nemohl sehnat zaměstnání, a hrozilo mu tak další obvinění za příživnictví. Rudolf Mrázek tlaku nepodlehl a spolupráci nikdy nepodepsal. Naštěstí byl v té době nábor do uranových dolů v Dolní Rožínce, kde občanský průkaz stačilo dodat až po přijetí.

Rudolf Mrázek se přestěhoval do Tišnova, kde se svou ženou Vierou žije i dnes. I když se v osmdesátých letech účastnil několika bytových seminářů brněnských disidentů, protirežimně se už veřejně neangažoval. „Říkal jsem si, že mě to stálo už dost a že je třeba taky žít.“

A toto je největší přání a zároveň poselství pro budoucí generace tohoto obdivuhodného muže, který v boji za demokracii tolik obětoval. „Moje největší přání je, aby bolševici šli od válu, aby komunisté znovu neohrozili demokracii v našem státě. Ať se lidé nenechají oblbnout, že to s nimi komunisté myslí dobře. Bolševici jsou diagnóza. To není ani partaj, ani názor. Nechtějí nic jiného než vládnout. Vládli by zase tvrdě, zase násilně. Nedovedou to jinak.“