Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Motýl (* 1967)

• narodil se v Klatovech 18. listopadu 1967

• kolem roku 1973 stěhování do Ostravy, nástup na ZŠ Kounicova

• 1982 – nástup na Matiční gymnázium v Ostravě

• 1983 – první společné kulturní akce s bratrem Petrem

• 1986 – nástup na pedagogickou fakultu, obor český jazyk a dějepis

• v březnu 1989 výlet do Krakova, festival za osvobození Václava Havla a následné sepsání petice, vyšetřování StB

• během sametové revoluce byl zástupcem studentů v Ostravě

• od poloviny 90. let novinářem (MF Dnes, Lidové noviny, Český rozhlas, později časopis Týden)

• dnes žije v Hlučíně a kromě novinařiny se věnuje moderní historii a poezii zaměřené především na Ostravsko

Ivan Motýl v sobě nese odkaz dvou „Ostrav“: té problematické, s cejchem romského ghetta, ve kterém za normalizace vyrůstal, a té umělecké, do které se v dospívání aktivně zapojil. Obě Ostravy pak v jeho životě propojuje fascinace hornickým a havířským světem „černého města“ spolu s hledáním pábitelských odkazů z Hrabalových románů.

Můj otec nechtěl být Němcem

Ivan Motýl má rakousko-německé kořeny. Otec Günter Motýl pocházel z Hlučínska, regionu na česko-polských hranicích, který byl mnichovskou dohodou z roku 1938 připojen k německému Slezsku, aby se po válce stal součástí Československa. Po konci druhé světové války byl právě hlučínský region jedním z center otázky určování národností a státní příslušnosti, spojené s odsunem Němců z Československa.[1] „Můj otec nechtěl být Němcem, chtěl se z oblasti Hlučínska vymanit,“ popisuje rodinné poměry Ivan Motýl a dodává, že „Hlučínsko byl echtovní český kraj“. Günter Motýl byl povolán na vojnu do Klatov, kde se seznámil se svou budoucí ženou Hermínou, která naopak měla rakouské kořeny, vystupňované navíc „velkou vírou klatovské babičky v Hitlerovu Třetí říši“. A právě tomuto německo-rakouskému páru, Günterovi a Hermíně, se počátkem šedesátých let narodil syn Petr a v roce 1967 druhý syn Ivan.

Když bylo roku 1968 Československo okupováno vojsky Varšavské smlouvy, začaly rodině Motýlových problémy. Pamětníkův otec byl novinářem a velmi kriticky se vymezoval proti sovětské okupaci. „Byl pro mě symbolem odvahy a nepokory, k jeho kariéře ve Večerní Plzni a Mladém světě jsem cítil obdiv a přišlo mi neuvěřitelné, že je na všech těch novinových výstřižcích, co měl doma archivované, jeho jméno,“ vzpomíná Ivan Motýl, který už tehdy sám toužil po stejné profesní cestě, ale věděl, „že se to nestane za komunistického režimu“. Kombinace ilegálního skautského oddílu, skrývaného pod rouškou turistické organizace, spolu s rodinnou atmosférou, ve které nikdy nehrály roli jiné zprávy než to „bublání“ rozhlasového vysílání Svobodné Evropy, předurčila pamětníkovy životní kroky.

Komunistický režim byl při trestání nepřátel nedůsledný

Oba rodiče záhy po okupaci přišli o zaměstnání – matka byla hned po roce 1968 vyhozena ze školství, otce čekal stejný osud o dva roky později. O prázdninách po první třídě základní školy se tedy Motýlovi přestěhovali do Ostravy. „Byl to pro mě šok. Bydleli jsme v romském ghettu u Stodolní ulice a navíc jsem musel hned nastoupit do školy, kde jsem nikomu nerozuměl, jak mluvili chacharsky,“[2] vzpomíná Ivan Motýl na první dojmy z Ostravy. Kromě jazykových problémů na počátku sžívání se s novým kolektivem však ve větší míře vzpomíná na tehdejší spolužáky, z nichž se mnoho dalo na kriminální dráhu. „Ale mělo to i své emotivní momenty, jako když jsem byl třeba nemocný. To mě spolužáci navštívili, a protože věděli, že mám rád knihy, tak vykradli blízké knihkupectví a ty publikace mi přinesli. Bohužel si ale vždycky také odnesli něco na oplátku od nás z domova,“ popisuje pamětník detaily ze života v romském ghettu.

V Ostravě se ani jeden z rodičů nemohl věnovat své původní profesi: otec pracoval na Nové huti a matka jako náborářka. „Komunistický režim byl ale hrozně nedůsledný při trestání svých nepřátel. Ne všech, samozřejmě, ale v případě mých rodičů tomu tak bylo. Když se přestěhovali do Ostravy, tak na ně režim jakoby zapomněl,“ vysvětluje. Paradoxně se tedy Motýlovým žilo dobře: „Otec bral nadprůměrný plat, který se v Ostravě ani nedal utratit. Symbolem dětství tak byly pro mě bifteky – jedli jsme je dvakrát týdně. Bylo podivné, že režim mým rodičům dovolil takové bohatství,“ dodává.

Oproti poloprázdným obchodům ve zbytku republiky byla podle pamětníkových slov Ostrava krajem hojnosti a synonymem pro místo, kde se daly vydělat velké peníze. Jedním dechem však dodává, že až později si uvědomil, že tomu tak nebylo pro všechny, ale jen pro skupinu vyvolených, kteří se pohybovali v těžkém průmyslu.

„Ostrava byla v rámci normalizačního systému ocelovým srdcem republiky, kde se vše podřizovalo horníkům a hutníkům. Ti byli takovou nedotknutelnou kastou,“ popisuje Ostravu sedmdesátých let. A právě pro tuto „kastu“ fungovalo v Ostravě hned několik obchodů Tuzex, do kterých směňovali horníci bony s místními veksláky. „Byl tam i speciální Tuzex jen na džíny. Protože horník bez džínů nebyl správný horník,“ dodává se smíchem.

Hledání pábitelské Ostravy

Nový svět se Ivanu Motýlovi otevřel s nástupem na gymnázium v roce 1982, kdy se seznámil s bratrovými přáteli z univerzity. „A jak jsem začal pít pivo, hledal jsem po hospodách pábitelství z románů Bohumila Hrabala. Ale objevil jsem kolem železáren a šachet úplně jiný svět, než o kterém píše – ostravští horníci neměli touhu řešit ony pábitelské problémy,“[3] popisuje Ivan Motýl své rozčarování z diametrální odlišnosti románové a reálné Ostravy. A právě v té době začal také vnímat propast mezi havíři a studenty. 

„Havíři nenáviděli vzdělání. Komunistická ideologie jim totiž naroubovala do hlavy, že dřou za ty studenty, co se jen flákají,“ dodává. Pamětníkova generace tíhnoucí k undergroundu se tedy snažila horníkům vyhýbat, ačkoliv na druhou stranu právě oni tvořili nedílnou součást místní „exotiky“, kterou Ivan Motýl rád ukazoval návštěvám z Prahy při procházkách kolem kouřících koksoven v „ostravském pekle“.

Během studia na prestižním Matičním gymnáziu v Ostravě spolupracoval Ivan Motýl se svým starším bratrem na kulturních aktivitách kolem divadla Barák, založeného v roce 1984 při pedagogické fakultě.[4] „Bylo pro nás překvapivé, jak moc svobodně se dalo dělat divadlo,“ popisuje pamětník a uvádí jako příklad protirežimní hru Záměna plynu, inspirovanou myšlenkou zavedení zemního plynu z Ruska, se kterým podle scénáře přicházela i ideologie ovládající lid. Kromě divadla se však oba bratři Motýlovi věnovali i výtvarnému umění, organizování ilegálních výstav a pořádání kulturních akcí (jako např. podle romského ghetta pojmenované „Akci Bronx“[5] z roku 1983).

Chybějící ostravský disent

Ivan Motýl byl vyšetřován StB kvůli petici, ke které ho inspiroval výlet do polského Krakova v březnu 1989. „Probíhaly tam demonstrace za propuštění Václava Havla, a tak jsem po návratu domů sepsal v hospodě Na Plivanci takové poděkování.“ Na základě „pendrekového zákona“[6] byl následně obviněn z organizování petic, ale jak sám dodává, blížící se konec komunistického režimu a postupné uvolnění způsobily, že z celé záležitosti vyvázl jen s výtkou.

Když pak v listopadu 1989 nastala sametová revoluce, Ostrava zažívala podle pamětníka „revoluční naivismus“, který vysvětluje praktickou neexistencí disentu „v tom pravém, odvážném slova smyslu“, a dodává, že prakticky jedinými disidenty byli Karel Biňovec[7] a Jaromír Šavrda.[8] „I k hromadnějšímu podepisování Charty došlo až v roce 1988, a to především dělníky, kteří neměli co ztratit. Navíc většina Ostravanů nikdy neviděla jediného sovětského vojáka, a tak se našli tací, co tvrdili, že žádná okupace vlastně neexistuje,“ doplňuje.

Studentské hnutí během revoluce probíhalo rovněž v minimální míře – děkan pedagogické fakulty vyhlásil volno, a tak většina studentů odjela domů. „Zbylo nás tak padesát, což bylo množství, které by okamžitě stát potlačil, kdyby býval poslal armádu,“ vstupuje ve vzpomínkách do revolučních událostí Ivan Motýl. „To, co my jsme dělali tady v Ostravě, bylo směšné, vše rozhodla Praha,“ dodává spolu s komentářem, že jednotlivé skupiny, ať už to byl underground, nebo studenti, se dlouho nemohly shodnout na spojení sil.

Až po zpřístupnění archivů se pamětník dozvěděl více okolností z ostravských revolučních dní, kdy zpětně zjišťoval, „čeho byla StB schopna“, v souvislosti s možností potlačení revoluce násilím za pomoci Lidových milicí. Navíc archivní materiály dokládají, že Státní bezpečnost měla o studentské hnutí obrovský zájem. „Kdybych si připisoval zásluhy podle záznamů, které o mně vedli, tak bych byl daleko větší hrdina, než jsem,“ končí své vyprávění Ivan Motýl.

[1] K tomuto tématu lze vřele doporučit film „Češi, nebo Němci? Příběh z Prajzské“, viz http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/film-cesi-nebo-nemci-pribeh-z-prajzske/. Na Paměti národa byla publikována řada rozhovorů zmiňujících region Hlučínska, jako například v pamětnických příbězích Ericha Plchtzika (1930), Erwina Baránka (1925), Bernarda Dintera (1918), Bedřicha Hubáčka (1923) či Leo Cieslíka (1929).

[2] Chachar: označení osob z ostravského průmyslového a hutnického prostředí. Viz http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5207

[3] Motýl vztahuje vzpomínku na Bohumila Hrabala v souvislosti s ostravskými horníky k faktu, že sám Hrabal byl na přelomu 40. a 50. let brigádníkem v kladenských ocelárnách. Tamější dělníky zobrazil v prózách jako Jarmilka či ve sbírce povídek Skřivánci na niti. Viz http://www.literarnikladno.cz/mika_mizejici-stopa-kladenskeho-delnika-v-ceske-literature.html. V knize Pábitelé Hrabal pojmenoval typ lidí, kteří nemají prestiž ani důležitost, ale svou prostotou a svébytností jsou schopni lyrického pohledu na svět. Viz http://www.aktualne.cz/wiki/osobnosti/zaslouzili-umelci/bohumil-hrabal/r~74aa97b8ced211e3a0a10025900fea04/  

[4] Ačkoliv se o tom pamětník v rozhovoru nezmiňuje, bratři na divadle Barák spolupracovali až do roku 1988, kdy se soubor rozdělil na Barák (vedený Petrem Motýlem) a Kladka (vedený Ivanem Motýlem). Viz http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=198

[5] Bronx je jedním z obvodů New Yorku, který se v šedesátých letech 20. století nechvalně proslavil jako nejnebezpečnější část města. K New Yorku a Bronxu jakožto ghettu se tedy pamětník paralelně obrací i v uvedeném mottu životopisu „Normalizační Ostrava byla New York mého dětství“.

[6] Jedná se o tzv. obuškový zákon z 22. srpna 1969, který upravoval opatření „nutná k upevnění a ochraně veřejného pořádku“. Plné znění zákona viz http://www.totalita.cz/txt/txt_zakon_1969-099.pdf

[7] Více informací zde: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/karel-binovec-stin/

[8] Více informací zde: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/jaromir-savrda-svedomi-ostravy/