Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Motlová (* 1942)

• narozena 6. června 1942 v Perečíně na Ukrajině jako Cenknerová

• roku 1946 se přestěhovali do Chebu

• v Plzni se vyučila cukrářkou

• bydlela ve Starosedlském Hrádku a v Nestrašovicích na Příbramsku

• pracovala jako cukrářka, později ve výpočetním středisku

• účastnila se sametové revoluce

• v roce 2024 žila v Příbrami

O vysídlení dvou milionů německých obyvatel z Československa po 2. světové válce se hovoří již běžně. Méně známou kapitolou je osud Čechoslováků z Podkarpatské Rusi, kteří se po válce ocitli na území Sovětského svazu a byli donuceni své domovy opustit. Jednou z pamětnic odsunu je i Zuzana Motlová, rozená Cenknerová, která opouštěla domov jako čtyřletá. Narodila se 6. června 1942 v Perečíně na dnešní Ukrajině. Tatínek Ondřej pracoval jako tesař a maminka Anna se starala celkem o devět dětí a malé hospodářství.

Do roku 1939 bylo město součástí Československa na území Podkarpatské Rusi, kde většinu obyvatel živilo zemědělství. Za války území obsadilo Maďarsko, ale již koncem roku 1944 bylo během karpatsko-užhorodské operace osvobozeno Rudou armádou. Po válce připadl Perečín Sovětskému svazu a Cenknerovi byli nuceni se rozhodnout, zda se stanou sovětskými občany, nebo se odstěhují do Československa. Zvolili Československo, především kvůli lepším vyhlídkám na vzdělání a práci. Netušili ale, že se budou muset přesunout jen s málem na opačný konec republiky, do Chebu, který byl plný opuštěných domů po vysídlených Němcích. I jejich stěhování v mnohém připomínalo odsun. „Stěhovali víc rodin, nejen nás,“ vzpomíná Zuzana Motlová. „Směli jsme si ale vzít jen to nejnutnější, zůstal tam dům i většina věcí. Naložili nás na uzavřený náklaďák a odvezli, vrátit už jsme se tam mohli jen za příbuznými.“

Začátky v Československu byly pro rodinu těžké

V Chebu nastoupila do první třídy, ale česky neuměla. Doma mluvili směsí slovenštiny a ruštiny a rodičům trvalo dlouho, než si nový jazyk osvojili. Zuzana Motlová se naučila od dětí na ulici, přesto měla na vysvědčení v pololetí velikou pětku. Navzdory odsunu zůstala v Chebu spousta německých a smíšených rodin. Němka byla i její nejlepší kamarádka ze školy. „Její maminka zůstala tady, tatínek odešel do Německa. Snažily se za ním vystěhovat, ale dlouho trvalo, než jim to úřady povolily. Pak jsme si ještě dlouho psaly, a dokonce mi posílala marky, abych tu měla na přilepšenou,“ vrací se Zuzana Motlová do svých školních let.

Koncem 50. let odešla do Plzně, kde se vyučila cukrářkou. Bydlela na internátě zřízeném v bývalém hotelu Merán proti Výstavišti, který je již zbořený. Chodila ráda do divadla nebo na koncerty do Měšťanské besedy. V té samé době se rodina kvůli maminčinu zdraví přestěhovala z Chebu do Starosedlského Hrádku u Březnice. S rodiči směly jít jen dcery, čtyři synové byli nuceni zůstat v Chebu, aby se pohraničí opětovně nevylidnilo.

Po vyučení se Zuzana Motlová přestěhovala za rodiči do Starosedlského Hrádku a krátce pracovala v cukrárně v Příbrami, která sídlila v domě Kapa na konci dnešní Dlouhé ulice. Ve sklepě se dorty pekly, v patře potom zdobily a prodávaly. Krátce nato se ale podnik z hygienických důvodů zavřel a pamětnice přešla za sestrou do kuchyně ve věznici Bytíz, kde jí pomáhala vydávat obědy. V roce 1963 se vdala a s mužem vychovala tři děti. Zpočátku bydleli v Nestrašovicích nedaleko Starosedlského Hrádku, později se přestěhovali do podnikového bytu v Příbrami. Manžel pracoval ve vývojovém středisku v Kamenné, ona nastoupila po mateřské dovolené do Zemědělského výpočetního střediska, kde pracovala až do odchodu do důchodu v 90. letech.

Lesy byly plné vojáků už koncem července

Koncem července 1968 se s rodinou vydala navštívit příbuzné do Perečína. Když si tam pro ně přijel bratranec, aby je převezl na návštěvu za svojí rodinou do nedaleké Svaljavy, zkrátil si cestu přes zalesněné kopce. „Všude v lesích byli schovaní vojáci, tady tanky, tady vojáci s tanky… Projížděli jsme mezi nimi a já měla takový strach,“ vzpomíná na osudový srpen Zuzana Motlová. Pobyt u příbuzných raději zkrátili. Bratranec je varoval, že se něco vojenského chystá. Řekl mu to soused voják. „Cestou domů nás v Mukačevu zastavili policisté, všude všechno opentlené, lidé vyšňoření. Pak projížděla vládní kolona a v jednom z aut seděl Leonid Brežněv.“

Dne 21. srpna invaze opravdu přišla. Její maminka pracovala ve Starosedlském Hrádku v JZD, u kterého bylo na louce malé letiště. Tam se usadila ruská posádka. „Vím, že se s nimi lidé pouštěli do debat, proč tam jsou, a oni byli celí zmatení, že u nás není žádná revoluce.“ Zuzana Motlová vzpomíná, že ačkoliv se toho po invazi v práci mnoho nezměnilo, ve společnosti převládal strach a nejistota.

Sametová revoluce znamenala radost i strach o syna

Období normalizace strávila prací a péčí o děti. Nepřestala se věnovat ani cukrařině, kdy si s ní příbuzní a známí sjednávali, aby jim napekla zákusky na svatby nebo oslavy. Manžel byl povinně v brigádě socialistické práce, díky ní ale měli možnost jezdit na různé zájezdy. Zmiňuje návštěvu Braniborské brány v Berlíně, před kterou hlídali vojáci se samopaly a vzbuzovali v ní strach, nebo zájezdy do východního Německa za nákupy, při kterých museli mít dobře schované marky, protože oficiálně si s sebou směli vzít jen malý obnos.

V roce 1975 jela s rodinou na další návštěvu za příbuznými do Perečína. „Když jsme tam byli v tom roce 1968, obchody byly prázdné, měli tam toho ještě méně než my tady. V polovině 70. let už to ale vypadalo úplně jinak“, popisuje Zuzana Motlová. „Měli tam západní oděvy, dcerce jsem koupila italskou panenku, vezli jsme si třeba deky z velbloudí srsti. Po zkušenostech z konce 60. let jsme si s sebou ale vzali málo peněz, nenapadlo nás, že je najednou budeme mít za co utratit.“

I když Zuzanu Motlovou minulý režim v podstatě neomezoval a rodině neházel klacky pod nohy, stejně cítila nadšení, když začínalo být jasné, že se režim zhroutí. V listopadu 1989 studoval její syn v Praze vysokou školu, o událostech z Albertova a Národní třídy věděla od něj. „Měla jsem o něj jako každá matka strach, aby se k něčemu nepřipletl. Ale když revoluce přišla, hned jsme v podniku začali taky stávkovat,“ popisuje pamětnice. S kolegy i panem ředitelem vyrazili manifestovat na příbramské náměstí. „Ředitel byl estébák, věděli jsme to o něm, ale šel s námi, aby byl u toho. Já měla v kabelce schovanou vlajku a na náměstí jsem jí vyndala, ten čuměl, že mám z pádu režimu radost!“

V 90. letech odešla do důchodu, věnovala se pak především rodině, cestování a zahrádce. Po letech práce ve výpočetním středisku pro ni nejsou cizí ani všudypřítomné moderní technologie. V době natáčení v roce 2024 žila v Příbrami.