Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloš Morávek (* 1932)

Komín vám zbouráme, abyste tady zase nechtěli dělat cihly

  • narozen 12. června 1932 ve Svobodných Dvorech

  • rodina vlastnila vyhlášenou cihelnu

  • v prostoru cihelny se našla kostra mamuta, dodnes je v muzeu

  • v roce 1951 došlo ke znárodnění rodinného statku a cihelny, rodina vystěhována

  • absolvoval vojnu v Bratislavě u hypomobilního dělostřelectva

  • vystudoval stavební fakultu, dlouho pracoval ve Stavoprojektu

  • v roce 1963 se přestěhoval do Hradce Králové

  • projektant hradeckých „lízátek“

Dětství ve Svobodných Dvorech

Miloš Morávek se narodil v červnu 1932 ve Svobodných Dvorech. K tomuto místu má celá Morávkova rodina silný vztah, jejich generace tu na velkém statku žijí už od konce 17. století. „To byl nějaký náš předek, který se ve Svobodných Dvorech nějakým způsobem buď přiženil, nebo tam získal statek.“

Milošova zřejmě první vzpomínka se týká pohřbu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. „Vím, že rodiče, někdo z příbuzenstva, nebo hodně lidí prostě jelo na ten pohřeb do Prahy.“ Rok po pohřbu, v září 1938, začal Miloš chodit do obecné školy. Rád na ni vzpomíná, především na pana učitele Vojtěcha. „Byl to skvělý učitel, na kterého jsem mnohokrát vzpomínal. Několikrát, když už jsem prakticky měl po vojně, jsem se s ním setkal, to už neučil, ale vzpomínali jsme.“ Přestože byl přísný a žáci od něj občas dostali i rákoskou, měli ho rádi a respektovali ho, dokonce mezi sebou soutěžili, kdo panu učiteli přinesl víc dobrovolných domácích úkolů. Miloš byl dobrý žák, až do konce třetí třídy měl samé jedničky. Krátce se zhoršil jen na podzim 1941, kdy mu nečekaně zemřel tatínek. „Takže to moje zhoršení ve škole bylo opravdu tímto případem a touto zkušeností.“

Se spolužáky Miloš dobře vycházel, odpoledne hrávali fotbal nebo hokej, hráli si na honěnou, na četníky a na zloděje nebo cvrnkali kuličky. „To už se dneska skoro nevidí, tenkrát to byla úžasně oblíbená hra.“ Oblíbenou kratochvílí bylo promítání filmů ve škole – v tělocvičně všichni koukali na poučné filmy, grotesky, ale i na jedny z prvních kreslených filmů Walta Disneyho, například na Sněhurku a sedm trpaslíků. „Největší legrace byla, když nám nějakou takovouhle grotesku pustili pozpátku, to jsme si vždycky vyžádali.“ Nedílnou součástí trávení volného času bylo pro celou rodinu Morávkovu i chození do Sokola. Milošův dědeček byl dokonce dlouholetým čestným starostou Sokola ve Svobodných Dvorech, a když při velké vichřici v roce 1929 přišla sokolovna o střechu, dědeček jí věnoval z vlastní cihelny střešní tašky na opravu.

Válečné vzpomínky

Dětství za protektorátu ale nebylo jen bezstarostné. Když Miloš nastupoval do první třídy, blížilo se právě podepsání mnichovské dohody. „Vím, že otec tehdy i narukoval, ovšem samozřejmě že k válce nedošlo.“ Za protektorátu rodina musela plnit povinné odvody ze statku, řešilo se i zatemnění. Miloš si vzpomíná na strach spojený s heydrichiádou: „Pamatuju, že Němci vydali vyhlášku nebo rozkaz, pokud nebudou do nějakého dne vypátráni ti, kteří prostě udělali atentát na Heydricha, tak každý desátý Čech bude zastřelen. My na statku jsme byli naše rodina, byl tam kočí, služka, celkem teda s tím baráčkem ještě pro služebnictvo nás tam bylo deset. A vzpomínám, že služka, která dojila krávy nebo se starala o vepře a o tyhlety věci, tak říkala – jo, já jsem tady desátá, to určitě mě zastřelej. Tak jsme museli říct – ne, to není podle toho, to oni by si vybrali sami.“

Miloš si vzpomíná také na několik událostí spojených s koncem války. Přímo přes Svobodné Dvory například chodily průvody vyhladovělých zajatců, kterým se místní snažili alespoň trochu pomoci: „Takže do nějaký doby se uvařil kotel brambor nebo rozkrájel bochník chleba, a k tý silnici se to dalo.“ Jeden ze zajatců byl ale na místě za to, že se pro kousek chleba sklonil, německým dozorcem zastřelen. Na konci roku 1944 proběhl nálet spojeneckých letadel na Pardubice, během kterého bylo srovnáno se zemí hlavní nádraží. „Ty anglický letadla – to ještě byly nějaký jednoduchý ty zaměřovací přístroje nebo ty radary – a z letadla takový staniolový proužky vypouštěli, aby to bránilo prostě tomu zaměření. Tak vím, že nějaký ty proužky doletěly z tý vejšky deseti kilometrů až sem, že jsem je měl i v ruce.“

Rodinná cihelna

Rodina Morávkova měla u rodinného statku i cihelnu. „To byla kruhová cihelna, dělaly se tam ruční cihly.“ Starost o ni i o celé hospodářství se v rodině dědila. V cihelně se ručně vyráběly kvalitní hliněné cihly, budovy z nich postavené dodnes stojí v Hradci Králové i jeho okolí. Každá cihla o rozměrech 6,5 × 14 × 29 centimetrů se odlévala ve formě, která měla na dně monogram, jenž cihly označoval, a bylo tak na první pohled vidět, že jsou z Morávkovy cihelny. „Nejdřív tam bylo M a nad tím T, jako Morávek–Tvrzský. Potom tam bylo MM, jako Milan Morávek, potom JM – Jiří Morávek.“ Po vyklopení z forem nejdřív cihly zasychaly, potom se sušily a nakonec vypalovaly v peci. V zimě se místo cihel vyráběly střešní tašky, tzv. bobrovky. „To se tam navezla, ještě než začly mrazy, nějaká hlína, aby byla prostě nějaká zimní práce.“

Cihelna na sebe poprvé upoutala pozornost už v roce 1899, kdy byla v cihelné hlíně u cihelny nalezena kostra mamuta a pazourkový nůž. „Zjistilo se, že tam byl asi 25 000 let. Nejen kly, ale i nějaký obratle, stoličky, nějaký kosti se tam našly…“ Kostra byla poté vystavena v hostinci bratra Milošova dědečka. Nejen pro rodinu, ale také pro široké okolí to byla veliká senzace, o kostře dokonce vznikaly různé popěvky. Za velké peníze ji také chtělo odkoupit vídeňské antropologické muzeum. Dědeček jako vlastenec však tuto nabídku odmítl a později ji věnoval hradeckému muzeu jen za pár zlatých. Kostra a kly mamuta z cihelny Morávkových pak dokonce byly součástí velké výstavy Lovci mamutů v Národním muzeu v roce 2006.

Studium a vojna

Po obecné škole chodil Miloš na měšťanku, kterou nicméně v roce 1944 zavřeli, stal se z ní vojenský lazaret. Poslední válečný školní rok tak strávil na škole jiné, ale ani tam se příliš neučilo – často byly uhelné prázdniny nebo se žáci utíkali schovat do krytu před nahlášeným leteckým náletem. Návrat ke spořádané školní docházce přišel až po válce, v září 1945, kdy Miloš nastoupil na reálné gymnázium. „Tehdy jsem nedělal žádné přijímací zkoušky na gymnázium. (…) Šel tam se mnou strýček do školy, o prázdninách, už to bylo někdy v červenci. Tak jsme šli do ředitelny, pan ředitel Knob říkal, tak ukažte vysvědčení, já jsem ukázal vysvědčení a on říkal – no jo, tak chcete do tercie nebo do kvarty?“ Miloš si vybral tercii, aby si doplnil učivo, které měl právě kvůli konci války spíš zameškané. Na tomto gymnáziu v roce 1951 zdárně odmaturoval.

Pokračovat na vysokou školu ovšem nemohl, neodpovídaly tomu jeho posudky z místa bydliště. Nastoupil proto do Mostárny, ale neměl žádné odborné vzdělání: „Tak jsem dělal kresliče, nejdřív pomocnýho kresliče, samostatnýho kresliče, pomocnýho konstruktéra, samostatnýho konstruktéra…“ Dlouho tam nicméně nepobyl, už v roce 1952 byl odveden na vojnu: „Nás v Hradci naložili do vlaku, nevěděli jsme, kam jedem. Přejeli jsme Čechy, přejeli jsme Moravu, dojeli jsme na Slovensko, furt jsme nevěděli, kam jedem. V noci jsme přijeli do Bratislavy a tam jsme se dozvěděli, že tam je hipomobilní dělostřelectvo. To byly kanony, který byly tahaný koňma. A tam byl tak ostrej režim, že se tam posílalo za trest.“

Na vojně se díky šťastné shodě náhod Miloš dostal na poddůstojnickou školu. O osudech vojáků rozhodoval jakýsi nadporučík Wolf, který si pamatoval jeho otce stavitele. A proto rozhodl, že i přes Milošův nepříznivý posudek ho zařadí do školy. „No jo, co s tebou, tady máš v posudku napsáno politicky nespolehlivý. On vytáh žiletku, to ne vyškrtal a říkal – tak, půjdeš do poddůstojnický školy.“ Navíc se mu podařilo začít si doplňovat i univerzitní vzdělání, které pro něj původně nepřicházelo v úvahu – v Bratislavě v té době otevřeli možnost dálkového studia fakulty inženýrského stavitelství a Miloš ke studiu získal doporučení. Vystudoval tam první semestr a během druhého se už z vojny vrátil domů, ale díky načatému studiu rovnou přestoupil do Prahy, o další doporučení v zaměstnání už nežádal: „Když jsem přestoupil do tý Prahy, tak jsem se přihlásil přímo v Praze na fakultu a ve fabrice jsem nic neřekl.“

Studium snadné nebylo. Každých čtrnáct dní musel jezdit v sobotu do Prahy, ale protože v té době byly ještě pracovní soboty, musel si tento čas vždy napracovat. Navíc v té době měl už vážnou známost a výrazně se zkomplikovala i situace celé rodiny: „Neměl jsem kde bydlet, protože ze statku nás vyhnali. Rodiče, nebo matka, nevlastní otec a sestra se museli stěhovat tam do nějakýho toho špatnýho bytu u bejvalejch Srdínků.“ Žil tak v jednom pokoji u své babičky, kde po svatbě bydleli i společně s manželkou. V jediném pokoji strávil dlouhých osm let – od roku 1954 do roku 1962.

Znárodnění

Velký rodinný statek společně s cihelnou totiž byly, podobně jako další velké usedlosti ve Svobodných Dvorech znárodněny. „Já tady pak mám nějaký fotky, jak statek nebo budovy vypadaly předtím, než to převzali komunisti, a jak to vypadalo v roce 1991 a jak to vypadá teď. Ty rozdíly jsou ohromný.“ Sám Miloš znárodnění přítomen nebyl, protože byl v té době na vojně, ale vzpomíná si na spoustu věcí, které na statku zůstaly, protože je ani nebylo kam přestěhovat – nábytek, tatínkovy knihy, stolička nalezeného mamuta, kterou si ukrývali jako suvenýr… Rodina se stěhovala v rychlosti, na valníku s vypůjčenými koňmi, své k tomu použít už nesměli, odváželi, co mohli. „A ještě neměli všechno odvezený, a už tam přišli nějaký ty lidi, který tam chtěli bydlet.“ Aby byla zkáza rodinného podniku definitivní, byla v roce 1951 zbourána celá cihelna: „To vím, že předseda komunistický partaje říkal – ten komín vám zbouráme, protože aby vás to nějak někdy nenutilo nebo abyste neměli zájem zase tady dělat cihly.“

Sametová revoluce

Po celou dobu komunistického režimu se Miloš živil jako stavař, od roku 1968 pracoval ve Stavoprojektu. Tam byl také v roce 1988 zvolen do podnikové rady a stal se přímým aktérem uvolňování poměrů. „V tom roce, kdy se volila nová podniková rada, tak jsme se domluvili, že budem chtít, aby tam nebyl žádnej komunista. To se nám podařilo.“ Na konci roku 1989 se dokonce stal předsedou rady poté, co se předchozí předseda své funkce vzdal. Stavoprojekt pár dní po 17. listopadu navštívili studenti z Prahy, aby zaměstnancům osobně vylíčili, co se událo na Národní třídě. Tehdejší komunistický ředitel je však vyhodil. „A potom, asi za měsíc za dva, byla celopodniková schůze, a já jsem v podstatě zařizoval, že tenhle ředitel byl odvolanej.“

V Hradci Králové tehdy téměř denně probíhala protirežimní shromáždění, kterých se Miloš zúčastňoval. Jednou potkal souseda, který šel směrem od náměstí, kde demonstrace probíhaly, a upozornil ho, že jde asi špatně, ale to se spletl: „A on to byl komunista a říkal – ne, ani mi o tom nemluv!“

Miloš Morávek je autorem jedné z hradeckých dominant, tzv. hradeckých „lízátek“, tedy osvětlovacích stožárů u sportovního stadionu, které se poprvé rozsvítily v roce 1975. Jejich osud je ale v současnosti nejistý. Dle plánů by je měly nahradit jejich modernější – a menší – kopie.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů