Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Moravcová (* 1933)

• rozená Valentová, narodila se 8. srpna 1933 v Plzni

• její otec byl šéfem Pokusného ústavu plzeňských Škodových závodů

• po únoru 1948 byla rodina pronásledována komunisty

• v roce 1951 se otec stal obětí StB v podvodné akci „Kámen“

• otec byl 3 roky vězněn pro údajné překročení státní hranice

• Hana nesměla studovat, rodině komunisté zabavili dům

• celý život pracovala v dopravních podnicích

• vypracovala se do volejbalové reprezentace, s níž objela svět

• v roce 1971 začala trénovat děti a mládež, napsala několik knih o volejbale

• v roce 1990 otevírala státní hranice mezi českým Broumovem a německým Mähringem

Vynálezce i milující otec

Hana Moravcová, rozená Valentová, se narodila 8. srpna 1933 v Plzni do rodiny Anny a Emanuela Valentových. Otec, původně vyučený ševcem, se díky svému talentu a píli dovzdělal a jakožto výzkumník, autor mnoha zlepšovacích návrhů a patentů se v druhé polovině 30. let vypracoval na ředitele Pokusného ústavu Škodových závodů. Zároveň byl milujícím otcem, který podporoval své dvě dcery, jak mohl.

Hanka vyrůstala spolu se svou mladší sestrou Emanuelou v překrásné funkcionalistické vile v Plzni-Doubravce, kterou nechal Emanuel Valenta postavit. Jejich zahrada s volejbalovým hřištěm a venkovním bazénem bývala otevřená všem dětem z ulice, o kamarády a společenský život tedy nebyla u Valentů nouze.

„Otec mě od dětství podporoval ve sportu. Možná je to i tím, že si přál mít kluka, ale měl dvě dcery,“ říká Hana, která od svých tří let chodila na krasobruslení, ale nezůstalo jen u bruslí, později přidala volejbal a gymnastiku. Poslední dva zmiňované sporty dělala vrcholově, ale do světa se nakonec dostala s volejbalem.

„Moje sestra byla zase spíš po mamince – šel jí zpěv a klavír, jako maminka také trpěla astmatem a možná byla rozmazlovanější,“ vypráví pamětnice.

Za války pomáhal, přesto obviněn z kolaborace

Do školy ve čtvrti Doubravka vstupovala Hana rok před začátkem války v roce 1938, ale jako dítě těžkosti války takřka nevnímala. Jen vzpomíná, že otec u nich ve vile po značnou část války zdarma ubytoval dcery zaměstnance Škodových závodů, kterého nacisté poslali do koncentráku. Pamatuje také, že poslouchali Londýn a pak na mapě vyznačovali pomocí špendlíků postup vojsk. Každý čtvrtek k nim chodíval žebrák, kterému dávali jídlo. Vzpomíná, že kilo sádla stálo na černém trhu 1000 korun. Přesto se otec po válce dostal do nepříjemné situace, kdy musel čelit vážným obviněním, že spolupracoval s nacisty.

„Otec ve Škodovce pracoval celou válku a naopak mnohým lidem tajně pomáhal, zejména finančně. Táta byl velice všestranně nadaný, zábavný a společenský, hrál na kytaru, harmoniku, zpíval, vyřezával loutkové divadlo, znal se s loutkovým divadelníkem Josefem Skupou, se kterým napsal tři hry. Uměl malovat, psal básně, a publikoval odborné texty o svém oboru, vydával si také sbírky svých básní s vlastními ilustracemi. Protože sám pocházel z chudých poměrů, rozuměl si spíše s dělníky než s manažery Škodovky, kteří mu dávali pocítit svou závist, že se stal viceředitelem podniku. Přitom on byl prvním a jediným Čechoslovákem, který dostal v Londýně zlatou medaili Andrewa Carnegieho za výzkum, a za to ho jmenovali šéfem Pokusného ústavu,“ vypráví pamětnice.

Emanuel Valenta byl v roce 1945 kvůli údajné kolaboraci vazebně stíhán, ale propuštěn na svobodu. Měl šanci vrátit se na své původní místo, s čímž ovšem někteří jeho kolegové nesouhlasili a žádali další prošetření jeho případu. V době znovuotevření jeho kauzy, která byla nakonec uzavřena s tím, že mu kolaborace nebyla prokázána, ale onemocněl, začal trpět depresemi, do Škodovky se již nevrátil. Chvíli pracoval na Slovensku a poté si doma ve své garáži zřídil dílnu, kde pracoval na svém patentu a vyráběl ložiska.

Únor 1948

Po otci všestranně nadaná Hanka toužila studovat uměleckoprůmyslovou školu, otec měl pro ni v záloze studia v Anglii. Po únoru 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi, ale už něco takového bylo nemyslitelné. „Na 25. únor si pamatuji přesně, protože jsme poslouchali rádio, a to, co jsme z něj slyšeli, byla hlavně pro otce strašná rána. Věřil ale, že to takhle nemůže zůstat, že to není možné a vrátí se demokracie. Věřil v to i v době, kdy se pokusil o emigraci,“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1949 otci komunisté ukončili živnost, musel zavřít svou dílnu a s postupem let rodina přišla i o celý dům, ve kterém komunisté zřídili mateřskou školu.

Do emigrace chtěl vzít i dceru

V poválečných letech se už Hanka intenzivně věnovala gymnastice, v roce 1949 se dostala do juniorské reprezentace, počítalo se s ní na Olympiádu. Otec doufal v pracovní cestu do Indie, kde pro něj byla možnost pokračovat na výrobě ložisek. „Věřil, že dostane povolení k výjezdu, ale komunisté ho půl roku jen tahali na vařené nudli. Nakonec ho tam nepustili,“ vzpomíná Hana. S odstupem času si uvědomila, že už tehdy si ho StB testovala proto, aby následně využila jeho touhy po odchodu z republiky.

Doma začaly chybět peníze, manželství Valentových se rozpadalo pod tíhou nevěry z matčiny a pak i z otcovy strany, schylovalo se k rozvodu. Stres se na Emanuela Valentu valil ze všech stran. Jednoho dne, právě když byla Hana na gymnastickém soustředění v Praze, za ní otec přijel a svěřil se jí, že se rozhodl pro ilegální přechod hranic a ptal se jí, zda by šla s ním. Tehdy šestnáctiletá Hanka, která žila gymnastikou, odmítla.

Emanuel Valenta už o tom pak nemluvil, až jednoho dne našli doma dopis na rozloučenou. „Doma jsme od něj našli psaní a pár tisíc, že odchází, že se tady nedá žít, že nemůže najít odpovídající zaměstnání a že se tedy pokusí o přechod hranic. Doufal, že to nebude na dlouho, poměry v republice se zlepší a bude se moci vrátit. Odešel 1. března 1951,“ vypráví Hana.

Estébácká past s krycím názvem „Kámen“

Několik dní poté rodina obdržela zprávu, že otec byl na hranicích zatčen za nelegální přechod.

Až do své smrti se už Emanuel Valenta nedověděl, že jeho nepovedený pokus o emigraci a následný osud byl od samého počátku v rukou „scénáristů“ a „režisérů“ Státní tajné bezpečnosti, v zákeřné akci zvané „Kámen“. Nikdy se nedověděl, že hranice ve skutečnosti nikdy nepřekročil. StB jen využila jeho zoufalé situace, přihrála mu do cesty falešného „odbojáře“ Huberta Budína, který mistrně předstíral, že má zahraniční styky a oslovil Josefa Kléra, skutečného ilegálního odbojáře, jenž se znal s Valentou. Klér neměl nejmenší tušení, že ho StB zneužila. Posílil u Emanuela Valenty důvěru, když za ním přivedl Budína s tím, že mu Budín pomůže přejít hranice. Od návštěvy Kléra a Budína u Valenty trvalo pak jen několik dní, než k pokusu o emigraci došlo.

„Celou pravdu o metodě Kámen jsem se dověděla až v roce 2018, díky knize Václavy Jandečkové Falešné hranice, kde je vše do detailů popsáno. Mně táta později akorát říkal, že měl pocit, jako by nikde za hranicemi nebyl. Že to na něj ušili. Klér za tátou přišel, a že zná nějakého Jarku [krycí jméno Huberta Budína], který ho prý přes hranice převede. Tátovi pak ten Jarka ještě řekl, že si může vzít větší zavazadlo a teplé oblečení, protože u hranic je ještě sníh. Takže tedy toho prvního vyrazili. Dojeli až někam do Lučiny, tam je ještě odvezl taxík. Pak pokračovali dál, do Jalového Dvora. A pak mu ten Jarka řekl, že teď musí jít pěšky, asi dva až tři kilometry. Dál že už s ním nepůjde. Že přejde nějaký můstek a pak že už narazí na německou hlídku. Už to všechno bylo za tmy, on to prošel a opravdu ho zastavila německá hlídka v německých uniformách, s německými samopaly. Táta, který ovládal šest jazyků, pak vzpomínal, že mu bylo divné, když na německé celnici bylo napsáno ‚Deutsche Grenzpolizei‘ s gramatickou chybou. ‚Grenzpolizei‘ bylo napsáno s českým ‚c‘. Ale Němci to píší grenz, a ne grenc. Čili tam byla chyba. No, a tam ho coby utečence začali vyslýchat,“ vypráví pamětnice.

Pochybnosti o pravosti státních hranic

Emanuel Valenta ale postupem času své pochybnosti ztrácel. Vyslýchal ho policista s dokonalou němčinou, vše působilo nevinně a Emanuel nebyl natolik paranoidní, aby si uměl představit, že to všechno, co se děje, je jen zpravodajská „divadelní“ hra.

„Vyptávali se ho a nabízeli mu spolupráci s americkou tajnou službou. Že by s ním rádi pohovořili. Otec říkal, že je nestraník a že nechce žádnou spolupráci s tajnou službou. Říkal jim, že už má slíbené místo a že by z Německa hned odjel do Indie. Oni pak někam fingovaně telefonovali a řekli, že když nemá zájem o spolupráci, tak že oni nemají zájem o něj. Začali mu přebírat věci – v knize pak bylo napsáno že ‚s předstíranou chamtivostí‘. Otce o všechno obrali. O vše, co měl s sebou. Nějaké peníze, fotoaparát, zlato, hodinky. Už za týden si to ti estébáci rozprodávali v Plzni. Táta vůbec nevěděl, kde byl. Udělali s ním zápis, který je samá hrubá chyba v té němčině. Ten Němec, který ho vyslýchal, mluvil perfektně německy, protože vyrůstal s rodiči někde v Německu a dobře mluvil. Horší to ale bylo s tou gramatikou,“ říká Hana Moravcová.

Postižena celá rodina

Dne 28. srpna 1951 byl pak Emanuel Valenta odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky. Provinil se tím, že 1. března 1951 v prostoru Tachova bez svolení překročil hranice ČSR do americké okupační zóny Německa. Součástí trestu byla i ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let, propadnutí celého jmění, peněžitý trest 10 tisíc Kčs.

Ani dcery a manželka nezůstaly bez následků. Státu propadla otcova polovina domu, z něhož byla zřízena školka, ve druhém patře nechali matce a dvěma dcerám dvě místnosti, do ostatních místností komunisté nastěhovali jakéhosi plukovníka s rodinou.

Anna, Hana a Emanuela Valentovy byly nakonec z domu vystěhovány v roce 1958, jako náhradu dostaly dva byty 1+1. Dům sestry dostaly zpět v restituci po revoluci 1989 ve zdevastovaném stavu a musely ho prodat, protože na jeho nákladné opravy neměly prostředky.

Hana se nedostala na žádnou školu, směla pouze absolvovat jednoroční kurz psaní na stroji, těsnopisu a angličtiny na soukromé škole, který zakončila státními zkouškami. Po zatčení otce musela jít vydělávat, díky kamarádce našla místo v plzeňských dopravních podnicích, kde pak pracovala po zbytek života.

Matka též musela z finančních důvodů vzít zavděk jakoukoli prací, do té doby byla v domácnosti.

Babičce komunisté sebrali obchod, což ji dle slov pamětnice do roka zabilo.

„Je strašné, když je všechno v pohodě, máte svůj život, přátele a známé, a najednou přijde nějaká domovnická bába, která je nabroušená a plná komunistických ideálů, a říká o vás, že jste buržousti a jen ať vás skřípnou. Najednou jste pomalu zločinec a nevíte proč. A tím vám najednou skončí doba krásného, bezstarostného mládí. Jediná klika byla, že jsem měla sport,“ říká pamětnice.

Zachránil ji trenér

Se sportem to ovšem také nebylo jednoduché. „V roce 1951 komunisté zrušili Sokol a místo něj zavedli DSO – Dobrovolnou sportovní organizaci. Do sokolovny Doubravka, kde jsem vyrůstala a kde jsme měli trenéra, jsme najednou nesměli, tam směli jen Škodováci,“ vypráví Hana. Přemýšlela, co dělat, hledala organizaci, kde by mohla sportovat. Měla možnost hrát házenou nebo volejbal, nakonec se musela rozhodnout pro jeden sport a zvítězil volejbal. V roce 1953 ji vybrali do reprezentačního družstva. I tento úspěch byl ale z politických důvodů stále na pokraji krachu.

„Stál nade mnou anděl strážný, že mě nechali sport dělat a že mě také pustili do zahraničí. Tady v Plzni jsme měli trenéra, který byl kovaný komunista, ale spravedlivý. Nás v té době chtěli komunisté z domu úplně vystěhovat, měli jsme jít někam do Bělé nad Radbuzou. S tím se nedalo nic dělat. Volejbal by tím pro mě skončil a družstvo by přišlo o hráčku. Takže aby o mě nepřišli, trenér to nějak zařídil, že jsme mohli zůstat v Plzni,“ vypráví pamětnice.

Otec v jáchymovských dolech

Zatímco byl Emanuel Valenta ve výkonu trestu, jeho manželka se s ním nechala rozvést a znovu se provdala. Dcera Hana ho mohla navštívit jen jednou do roka.

„Poprvé jsem ho viděla v Jáchymově. Měl na sobě nějaký oblek, který jakoby byl z kopřiv. Nemělo smysl si něco říkat. Jen jsme se drželi za ruce, já brečela, on brečel, byl to lítostivý člověk,“ říká Hana. O tom, jaká duševní muka ve vězení prožíval, svědčí nejvýstižněji jeho básně, které ve vězení psal:

Šachta Pluto

Z noci v noc vyfárám a z noci v noc se vracím

do noci beze hvězd. S dalekým svítáním.

Každým dnem oklamán svou víru v lidstvo ztrácím

fysicky ubitý, se srdcem zdeptaným.

Den po dni odchází a v příboj času padá.

Přízrak za přízrakem v strašlivé gradaci.

Hlava je horečná a srdce v hrudi zchládá

cit – věčný dech – se zvolna vytrácí...

[úryvek]

„Po návratu táty z vězení v roce 1954 už to nebyl on. Radikálně se změnil. Poprvé jsme se setkali někde v hotelu Slovan. Byla jsem už vdaná a vzala jsem s sebou i mého muže. Přivítal mě, ale vůbec to nebyl on. Říkal mi: ‚Potřebuješ ode mě něco?‘ Bylo to takové nesrdečné, neosobní. Říkala jsem, že nic nechci. Chtěla jsem s ním komunikovat. Mladší sestra o něj ztratila zájem, přestal pro ni existovat. Náš vztah se pak postupně zlepšil, ale už to nikdy nebyl on. Ztratil jiskru, veselost a radost,“ vzpomíná Hana.

Emanuel Valenta po propuštění z vězení pracoval jako topič v kotelně vědecké knihovny. V ústraní studoval, psal básně, hodně četl. V roce 1971 ho postihla mozková mrtvice a v témže roce zemřel.

Volejbalová reprezentantka

Hana Valentová, provdaná Moravcová, slavila volejbalové úspěchy v Československu i v zahraničí. V roce 1956 reprezentovala Československo na MS v Paříži, poté na MS v Moskvě a v Praze. V roce 1959 se s volejbalem podívala do Koreje a do Číny, navštívila také Rio de Janeiro, Švýcarsko, Finsko a pobaltské země. Nikdy při tom nepomyslela na emigraci, na to prý byla příliš velký vlastenec a navíc měla již v Československu manžela.

Za reprezentaci přestala hrát na podzim 1962, když se jí narodila dcera, poté ale hrála volejbal mimo ligu do roku 1971, kdy si udělala trenérské zkoušky, a do roku 1990 trénovala děti a dorost.

Po celou dobu své sportovní kariéry zároveň pracovala v dopravních podnicích v Plzni. Na zápasy v zahraničí si brala dovolenou, musela si za sebe zajistit náhradu a ještě jí ze svého zaplatit.

„V roce, kdy bylo mistrovství Evropy nebo světa, jsme dostávali takzvané kalorné. Podle výkonnosti to bylo asi od 150 korun do 300 korun měsíčně. Bylo to přilepšení na jídlo. Ale že bychom dostali něco za medaili, tak to neexistovalo. Já jsem si musela zaplatit někoho, kdo za mě udělal práci, přesto, že podnik nepřišel o nic, protože za ty dny, kdy jsem nepracovala, dostal refundaci od výboru. A to jsem ještě měla o dvě třídy nižší plat než kolegyně za stejnou práci. Oni mi totiž neuznali ani ty státní zkoušky z psaní na stroji a těsnopisu, protože jsem je dělala nikoli na státní, ale na soukromé škole,“ říká pamětnice.

Otevření hranic mezi Mähringem a Broumovem

V roce 1975 si s manželem pořídila chatu v západním pohraničním pásmu v Kyjově, aniž by tušila, že je to pouhé čtyři kilometry od místa, kde v roce 1951 stála falešná německá celnice, jež se stala jejímu otci osudnou.

V roce 1990 se pak stala hlavním „tahounem“, který se zasloužil o přátelské otevření hranic mezi německým Mähringem a západočeským Broumovem.

„Byla jsem nemile překvapená, jak byli Češi vůči otevírání hranic laxní. Německé sousedy s otevřenou náručí rozhodně nevítali a bylo až trapné, že když němečtí sousedé poprvé přišli do vesnice, nenabídli jim ani limonádu. Pohoštění jsem pro ně dělala já, uvařila jsem knedlíky a svíčkovou,“ usmívá se dnes Hana, kterou všichni němečtí sousedé ve vesnici za hranicemi znají jménem. „Tam ti lidé nejsou zkažení komunismem. Nikdo vám nic nezávidí, a přitom žijí skromněji než my. Jsou ochotní pomoci. Moje známá z té německé vesnice si teprve před 12 lety nechala udělat ústřední topení. Měli kamna na dubové dřevo. A taky daleko skromněji jedí, my se oproti nim přežíráme,“ říká pamětnice.

Otevření státních hranic pro ni mělo velký význam a bylo i určitým vyrovnáním se s minulostí. I za jejího otce, jemuž se právě přechod falešných hranic stal osudným.

„Celá ta léta jsem cítila tu strašnou nesvobodu, a že člověk žil jako méněcenný. Pořád na něj někdo ukazoval a určoval, jaký je, ačkoli nás neznal. Jenom proto, že nějaký režim řekl, že ten když má tohle nebo támhleto, tak je špatný a nepřítel. Můj tatínek byl tuplem nepřítel. Udělali z něj vyvrhela a ještě ho zavřeli. Našemu tátovi život zničili. Byl to takový – s odpuštěním, že použiji tohle slovo – ale byl to génius, který mohl mít pro republiku úžasný přínos. A nebyl jediný, takových lidí bylo hodně, kteří byli takto nadaní, chytří a prospěšní. Ale viděli na nich jen to, že mají nějakou velkou fabriku nebo že se mají lépe. Ale jejich přínos pro republiku nebo pro lidi, které zaměstnávali, už neviděli,“ uzavírá Hana Moravcová.